Knihovna · Třicetiletá válka · Dějiny válek Ferdinanda II. a III.

1635

Kniha desátá

Souhrn. Císařští přepadnou Philippsburg („Filipsburg“). Frankfurt nad Mohanem se dohodne s císařem. Španělé dobudou Trevír a odvedou kurfiřta jako zajatce do Flander. Francouzský král vypoví válku rakouskému domu. Následuje mír mezi císařem a saským kurfiřtem; Augsburg a jiná města přistupují k pražskému míru. Francouzi sestupují do Valtelliny. Vévoda Výmarský přechází do žoldu francouzského krále. Němci sestupují na pomoc Valtellině. Následuje sňatek mezi Maxmiliánem, vévodou bavorským, a Marií Annou Rakouskou („Anna Maria“),¹ dcerou císaře Ferdinanda Druhého. Španělé přepadnou pevnůstku Schenkenschans („Schinch“). Vévoda de Créqui přechází do Montferratu a vstupuje do státu milánského. Španělským loďstvem jsou přepadeny ostrovy Saint-Honorat a Sainte-Marguerite. Co se stalo při obléhání Valenze. Dobytí Gustavsburgu („Gustafsburg“). Střetnutí u Morbegna ve Valtellině mezi Španěly a Francouzi. A jiné podrobnosti.

Rok 1635.

V době, kdy císařská vojska nečinně stála ve svých ubikacích ve Württembersku, podplukovník Kaspar Baumberger („Gaspero Bamberg“), bývalý guvernér Philippsburgu – týž, který dříve, než to místo vydal Švédům, chytře a snad v naději, že toho při vhodné příležitosti využije, dal na některých stranách té pevnosti podřezat palisády a znovu je zasadit tak, aby je bylo lze kdykoli prostřední silou porazit k zemi –, protože mu přála roční doba, která držela příkopy nanejvýš tvrdě zamrzlé,

Philippsburg přepaden císařskými.

a posílen dorozuměním s mnoha lidmi z okolí, usnadnil si podnik tak, že když o záměru zpravil krále uherského a několik předních velitelů, uvažovalo se na poradě o způsobu a provedení; přitom byli někteří, kteří, nesouhlasíce s takovým rozhodnutím, uvedli, že je třeba nejprve uvážit, jak taková věc dopadne: že je známo, jak drahé je pro Francii držení té pevnosti a s jakou námahou ji vyrvala z rukou Švédů, a proto nelze pochybovat, že jak těžká by pro ni byla její ztráta, tak velkou nelibost by nad ní projevila. Že ještě není čas dojít k otevřené roztržce s onou korunou, která je doma v pokoji, s bratrem krále znovu získaným a se spojenými silami je sama o sobě, bez jiných opor, v Evropě obávaná, a s národem vždy dychtivým války, který nemůže dosáhnout žádanější příležitosti, než je podobná záminka k roztržce se Španěly, a válčením mimo království v sobě utišit ony páry, které, vřouce svým neklidem, obvykle zažehují občanské nepokoje, tak prospěšné tomu, kdo se té moci bojí: že je známo, že Flandrům chybí dost zbraní, aby se chránily před Holanďany a zároveň se bránily francouzskému náporu, který by byl proti Artois snadný; že síly Franche-Comté („Borgogna Contea“) jsou příliš slabé, aby ji uchránily před mocnými silami francouzského krále; že Itálie, vyčerpaná ustavičným odčerpáváním tolika lidí posílaných do Flander a do Německa, a s většinou tamních knížat tehdy nakloněnou Francouzům, by velmi riskovala, kdyby byla za nynějších okolností napadena;

Porada císařských o přepadení Philippsburgu.

že není pochyb, že ani Flandry, ani Itálie se bez pomoci z Německa proti francouzským silám neudrží; že je třeba počítat s tím, že Španělé, jimž velmi záleží na držení těch provincií, budou za každou cenu žádat pomoc od císaře, a až se tím německé vojsko oslabí, Švédové spojení se zbraněmi Francie budou následkem toho udržovat válku v Říši živou k těžké újmě těch národů: že je prospěšnější vyčkávat a pokračovat započatým způsobem a dříve, než se s Francií roztrhne, oslabit Švédy, obnovit dobré dorozumění se svobodnými městy a uzavřít mír se Saskem, bez něhož bylo střetnutí s Francií nebezpečné. Proti těmto důvodům však namítali ti, kdo, znajíce užitek zisků bez nákladu, tvrdili, že se nemá odmítat příležitost zvětšit se a zajistit, když ji štěstí dopřává; že počínání Francouzů již není skryté a zjevně jsou vidět škody vzešlé z jejich operací k útisku rakouského domu; že je třeba méně se bát ran nepřítele vyhlášeného než přítele nedůvěryhodného a předstíraného;² že je třeba uvážit, že Francouzi budou vždy podporovat nepřátele Říše a v naději, že budou mít účast na nějakém zisku, budou je vydatně podporovat a sami se udržovat v míru, zatímco ostatní slábnou, a že se následkem toho oni sami tím více posilují; že je spíše třeba otevřenou válkou dát jim příležitost, aby se drželi na stráži svého a byli skrovnější v propůjčování svých zbraní jinam: že se nemá příliš bát francouzských pokroků mimo Francii, neboť netrpělivost a dychtivost toho národa, kterou jiní pro svou odlišnou povahu dlouho nesnášejí, pravděpodobně

Politické důvody.

– jak lze doufat – jim odcizí náklonnost a přátelství spojenců; že ostatním mocnářům nevyhovuje, aby se Francouzi s takovou velikostí uhnízdili mimo Francii u svých sousedů; že pokroky ve Flandrech jsou známy jako nesnadné pro dobré pevnosti a pro polohu oněch zemí a že není třeba se bát, že by Holanďané souhlasili s jejich velikostí v té části: že Franche-Comté nemá nedostatek pevností na hranici, schopných spotřebovat jakékoli vojsko, a ztráta té provincie je neméně škodlivá Helvetii, které nevyhovuje vyměnit sousedství krále, jenž má státy roztroušené, za jiného, který je má pohromadě a je obávaný: že v Itálii se lze bát víc než jinde; ale že tamním knížatům a mocnářům nevyhovuje, aby stát milánský, vzatý z rukou Španělů, přešel do rukou Francouzů, a že lze předpokládat, že si sami nepřivodí zkázu, nýbrž, vyvažujíce svůj zájem, sáhnou k onomu prostředku, který uznají za vhodný k tomu, aby sousedé zůstali slabší; že země je úzká a střežená značnými pevnostmi a že o Italech, kteří se ukazují žárliví na španělskou velikost v onom království, je neméně třeba věřit, že se sami prohlásí proti Francouzům, kdyby se ti v oněch končinách pokoušeli prosadit; že je proto lepší ziskem Philippsburgu, jímž se Francouzi vyženou za Rýn a zajistí se Falc, riskovat otevřenou válku, než zanedbáním takové příležitosti zachovávat žárlivý mír, blízký rozpadu s ještě větší újmou. Tyto zásady, zváženy proti jiným, se ukázaly platnější, a proto, když k tomu byl dán souhlas, poslal tam Baumberger několik vojáků v selských šatech, aby v určenou hodinu přepadli strážnici u brány, a v temnu tmavé a velmi studené noci sám postoupil tím směrem s plukovníkem Fernemontem („Fornemont“)³ a asi čtyřmi tisíci vojáky; díky mrazu, schopnému unést jakoukoli tíhu, se přiblížil s žebříky k náspům a poslal do pevnosti asi 300 sesednutých kyrysníků; ti se spojili s prvními a obsadili strážnici zevnitř, a když petardou zvenku porazili padací mosty, vstoupili císařští s velkým štěstím 24. ledna do místa, o které by se jinak pokoušet bylo pokládáno za opovážlivý krok, a zajali pana Arnaulda („d'Arnaut“),⁴ Francouze, guvernéra pevnosti, ještě ne zcela oblečeného, který byl téže noci odveden do Heilbronnu („Hailbrun“) ve Württembersku, i důstojníky a většinu vojáků, kteří, věříce, že v nynějších nesnázích se Rakušané nikdy nepustí do věci, jež by znamenala roztržku s jejich tak silným a šťastným králem, a cítíce se jako na posvátném místě, zanedbávali stráže a nedávali pozor na podobnou příhodu.

Zastrašeni tímto přepadením, Francouzi ihned znovu přešli Rýn a zanechali v Mannheimu („Manhain“) markýze de Tonneins („Tonins“) z rodu Caumont, syna maršála de La Force, se dvěma tisíci pěších, neboť jejich vojsko bylo velmi oslabeno jak nedostatkem potravin, tak přílišnou zimou a strádáním vojáků; proto, pro tento i jiné šťastné pokroky císařských, zůstali obyvatelé Frankfurtu („Francofort“) stejně pohnuti jako nerozhodnuti, ke které straně se mají přiklonit, neboť viděli, že jim hrozí tím jistější zkáza a porážka, kdyby se pohotově neuchýlili k císařově milosti; a proto, unaveni i společností Švédů, která se jim začínala stávat velmi obtížnou, začali jednat o dohodě s rakouskými ministry, a když byly uzavřeny kapitulace, přijali císařskou posádku;

Frankfurt se dohodne s Rakušany.

a ačkoli toto jejich rozhodnutí nebylo opřeno o jistotu tak šťastného výsledku, jak očekávali – neboť předměstí Sachsenhausen („Saffenhaussen“), ležící naproti městu na konci mostu přes řeku, bylo v moci Švédů, od nichž mohli utrpět urážky, a k tomu přistupovala ještě blízkost francouzského vojska a Výmarského, kteří jim mohli způsobit nějakou značnou zkázu –, přesto pokládali za prospěšnější dohodnout se za nynějších okolností s císařem, který nabízel výhodné odpuštění, než zůstat vystaveni neštěstím války a vkládat naději v ty, kteří, nesledujíce tehdy jiný cíl než zajištění vlastního pohodlí, postrádali způsob i vůli myslet na zájem veřejný a na zájem svých přátel. Touto dohodou se obyvatelům ulevilo i od strachu z urážek ze Sachsenhausenu, neboť ten, ostřelován Rakušany ze dvou stran, musel přece, ačkoli ho šlechetná obrana držela mnoho dní, ustoupit a za čestných podmínek být vyklizen, a Vitzthum („Vistumb“), který tam byl guvernérem, se se svými lidmi stáhl do Mohuče. Tímto dobytím byly podpořeny i pokroky Jana z Werthu („Gio. di Vert“) a Gallase („Galasso“), neboť Werth, přešed Rýn, zmocnil se bez boje Špýru („Spira“), velkého města při Rýně, kde býval říšský komorní soud, ale obehnaného jen prostými hradbami a věžemi po starém způsobu a obývaného málo lidmi; a Gallas s malou námahou obsadil Wissembourg („Vaissemburg“) v Dolním Alsasku, na hranicích Lotrinska, pod horami, které tu provincii oddělují od Alsaska.

Mezitím se po Francii šířila zpráva o přepadení Philippsburgu; a jak byla ta věc pro Francouze nečekaná – nikdy totiž nevěřili, že by Rakušané za těch okolností chtěli porušit mír –, tak byla stejně nelibá celému dvoru, který byl velmi rozhořčen, že se císařští odvážili na místo, jež bylo pod ochranou té koruny. Král a ministři se začali ukazovat nakloněnější k roztržce, majíce za to, že k ní mají oprávněný důvod; a ačkoli se Rakušané pokoušeli zmírnit královo mínění a živými námitkami vysvětlovali, jak byli k tomu podniku přinuceni samými Francouzi, kteří se ve skutečnosti prohlásili za nepřátele rakouského domu tím, že obsazovali místa k jeho újmě – vždyť v téže pevnosti Philippsburgu měli císařové podle úmluv s kurfiřtem vždy podíl na posádce –, a ačkoli apoštolští nunciové z papežova rozkazu účinně nešetřili pílí, aby zdrželi, ne-li odvrátili roztržku mezi těmito dvěma korunami, dobře předvídajíce, že z ní nemůže vzejít nic jiného než nějaká význačná újma katolické víře a také Itálii, kam by se zbraně jistě přenesly, nedokázali přece uhasit francouzský hněv, který se hrozivě chystal k pomstě s mnoha vojenskými opatřeními a začínal doopravdy myslet na válku. Z Francie byl do Rétie vyslán jako komisař pan de Bullion („Buglione“)⁵ s několika sumami hotovosti, aby zaplatil tamní milice a učinil další přípravy k tajnému provedení podniku na Valtellinu; do Pinerola („Pinarolo“) bylo posláno velké množství peněz a nějaká posila lidí ke střežení té pevnosti a na každém jiném místě byly obstarány věci pokládané za nutné k pohybu zbraní proti mocnáři takové váhy.

A zatímco přípravy Francouzů hrozily krvavou válkou, infant, který se již ujal vlády ve Flandrech, zjistiv z druhé strany, že papežova napomenutí nic nezmohou, pomyslil – aby neztrácel čas a využil příležitosti, kterou mu nabídla nedbalost francouzských stráží – na podnik proti Trevíru („Treueri“); když však způsob domluvil s knížetem Tommasem Savojským, který se tehdy s úřadem generálního guvernéra zbraní Katolického krále zdržoval v Lucembursku, poslal tím směrem hraběte z Emdenu;⁶ ten svěřil úkol jednomu italskému důstojníkovi, a ten lstí ukryl několik vojáků do dvou lodí, naoko naložených zbožím, sjel po Mosele a hodinu před svítáním přistál u jedné špatně střežené brány města,

Trevír přepaden Španěly.

kde vojáci vystoupili na břeh a volali na stráž, že je to kupec, který chce vyložit nějaké zboží; zároveň dal u brány odpálit petardu a bez obtíží vstoupil do města, a přešed ihned k jiné bráně nedaleko mostu, přemohl stráž, otevřel ji zevnitř a vpustil jízdu, která přicházela z Lucemburku; ta, když vstoupila, získala to místo a zajala kurfiřta a pana de Bussy, syna francouzského velitele, tehdy nepřítomného.

Tento zisk, ačkoli měl jistou důležitost pro zájmy rakouského domu, jak pro výhodu toho města, tak pro osobu kurfiřta, jehož svoboda by vždy vykoupila jeho hlas na říšském sněmu pro korunovaci krále uherského římským králem, byl přece pokládán za nemalou škodu, neboť to byla nová rána, která dovršila otevřené popuzení francouzských zbraní, a předvídaly se z toho tak velké zkázy, že by je utrpěli nejen vlastní poddaní, ale i sousedé a celá Evropa; a právě tak se stalo. Francouzský král totiž, jsa již – kromě těchto zjevných urážek, jež stačily k ospravedlnění porušení míru – nespokojen s počínáním španělských ministrů, obviňovaných, že mnoha nadějemi pozvedli a rozsáhlými myšlenkami naplnili mysl vévody orleánského a jiných vazalů, aby tím vyvolávali občanské nepokoje, a že učinili ještě jiná opatření málo prospěšná tomu království, a vida, že se roztržka může oddálit, ale ne odvrátit, neboť Španělé by nikdy nesnesli, aby Francouzům zůstaly v klidu zisky, jichž dosáhli bez tasení meče, aniž by se sami dříve postarali o jejich znovuzískání zbraněmi – jak to vyžadovala povinnost vůči tomu, kdo byl těmito zisky zbaven majetku, tak proto, že nebylo v zájmu jejich panství, aby se Francouzi ještě více zvětšili a pevněji se soustředili u svých hranic –, rozhodl se tedy nedovolit, aby tato nepřátelství pokračovala dále bez odvety; a když se proto rozhodl pro válku, dal ji infantovi ohlásit, nevydá-li ihned Trevír a kurfiřta; posel s tímto ohlášením nebyl vyslyšen; proto byl ihned pověřen Henri, vévoda de Rohan, který se s velkým sborem lidí zdržoval v okolí Rambervillers („Ramberuilers“) v Lotrinsku, aby sestoupil do Alsaska a byl připraven k podniku, který by mu byl svěřen;

Opatření francouzského krále k porušení míru s rakouským domem.

vévodovi de Créqui v Dauphiné byl svěřen odvod deseti tisíc pěších a dvou tisíc jezdců s rozkazem být připraven na každý královský pokyn sestoupit do Piemontu; dva tisíce francouzských pěších byly s mnoha vojenskými opatřeními poslány do Casale a do Pinerola; obyvatelům údolí Pragelato („Pragella“), což je údolí na této straně hory Genèvre („Monte Geneua“), z něhož vytéká řeka Chisone („Chison“), která, protékajíc údolím Perosa („Val di Perosa“), ústí do Pádu blízko Villafranky, bylo nařízeno zpřístupnit cestu některými průsmyky těch hor, aby se dal průchod vojákům, kteří měli z Lyonu a z Grenoblu přejít do Itálie, aniž by opouštěli státy francouzského krále, a bez obvyklého průchodu přes Savojsko; pan de Bellièvre („Belieura“),⁷ muž velké vážnosti, byl králem jmenován mimořádným vyslancem u všech italských knížat a mocnářů; a protože vévoda Odoardo Farnese z Parmy, stále více rozladěný se španělskými ministry, byl v dobrém dorozumění s francouzským králem, byly k Parmě postupně, po jednotlivých oddílech, vyslány nějaké setniny vojáků s poukázkou hotovosti tomu vévodovi na odvod nových oddílů a na naverbování sboru vojska v jeho státě, jehož by mohli Francouzi využít k útoku z této strany státu milánského směrem ke Cremoně, kdyby ho z druhé strany, směrem od Montferratu, napadli; kdyby se to bylo stalo, jak francouzský dvůr moudře uvážil, byli by Španělé nemálo riskovali ztrátu státu milánského, v té době bez velitelů, bez vojáků a bez toho, co bylo potřebné k jeho obraně; pak byli propuštěni vyslanci a jiní ministři obou stran a každý se pilně věnoval přípravám k válce.

Toto francouzské vyhlášení, když došlo k císařskému dvoru, ještě nezotavenému z minulých pohrom, způsobilo mu nemalé pohnutí; když se proto zralejší radou zkoumaly věci týkající se upevnění Říše, poznalo se, že sváry s protestantskými knížaty jsou oněmi přeplněními, která ji oslabují; neboť zbraně zaměstnané ve vlastních státech těžce oslabovaly hranici Německa a podkopávaly i ostatní základy, které Španělé vystavěli na moci císaře. Bylo proto usneseno se vší pílí obstarat dohodu v Německu, aby se tomuto zlu zjednala náprava a všechny síly se společně obrátily proti Švédům a proti Francii; k tomu účelu byl saský kurfiřt znovu pozván k míru, který mu byl znovu navržen s nejsladšími podmínkami, jaké bylo lze napsat na papír nutnosti: do Prahy odešel baron Kurz („Curtz“),⁸ Němec váženého rozumu, aby jednal s kurfiřtovými zástupci; ačkoli se je zprvu jen s jistou obtíží podařilo přesvědčit, aby se tam sešli, nakonec se to přece ujednalo a přišli tam; když se z řeči těch ministrů ukázalo, že Sasko se již stalo nedůvěřivým vůči Švédům a nemálo je rozrušilo francouzské vyhlášení, neboť francouzskou velikost Němci příliš nemilují, a když se navíc poznalo, že kurfiřtovi lidé žárlí na počínání vévody Výmarského a podezírají ho, že by jednoho dne pod ochranou Francie a Švédska znovu vznesl některé z nároků, které má na kurfiřtské dědictví svých někdejších předků, Kurz využil dobré okolnosti a naléhal na uzavření, a tak byly nakonec podepsány články,⁹ k všeobecnému potlesku a spokojenosti těch národů;

Mír mezi saským kurfiřtem a císařem.

jejich obsahem bylo, že mimo dědičné země císařovy zůstane vyznávání náboženství svobodné a kurfiřtovi se povoluje držení církevních statků ještě na padesát let, po jejichž uplynutí se mají spory ukončit občanským soudem, a ne zbraněmi; že tři místa v magdeburském biskupství zůstanou k dispozici vévodovi a že princ, jeho syn, bude zvolen administrátorem Magdeburku a zároveň bude užívat knížectví Lužice („Lutzen“);¹⁰ že z celé Říše se mají vybrat peníze, aby se dalo poctivé zadostiučinění švédské koruně, přistoupí-li ke zmíněnému míru; a že se mají uspokojit i ti, kdo by se vzdali toho, co jim bylo darováno; a že ti, kdo by nechtěli k této dohodě svolit, mají být donuceni samotným císařem bez účasti kurfiřta; a že každý z knížat, jak katolík, tak protestant, bude navrácen do svého původního stavu. Město Augsburg („Augusta“) se v této době pro vzdálenost švédských zbraní nacházelo v nejkrajnější nouzi o potraviny, takže denně mnozí umírali hladem; proto, zoufajíc nad pomocí, rozhodlo se uchýlit k císařově milosti, a ačkoli ho těžce urazilo, nalezlo přece u toho knížete odpuštění plné zvláštní dobroty, jaké by snad u jiných nenalezlo;

Augsburg se dohodne s králem uherským.

zástupci byli přijati ve Stuttgartu („Stuccar“), hlavním městě Württemberska, králem uherským s vlídnými projevy a jejich požadavky byly po několika dnech jednání urovnány: bylo povoleno vyznávání augsburské víry a ta obec byla odsouzena vyplatit 50 tisíc tolarů bavorskému vévodovi; na základě toho 28. března vytáhlo 20 setnin Švédů, doprovázených až do Erfurtu („Erffurt“), a bylo uvedeno 1 500 císařských pěších pod velením hraběte Fuggera („Fucari“), nanejvýš bohatého rytíře a předního muže v těch provinciích.

Mezitím sestoupil vévoda de Rohan z Lotrinska do Alsaska a útokem obsadil Rouffach („Ruffach“), krátce předtím znovu dobytý císařskými, když komisař Bullion, který měl tajný rozkaz přejít spolu s panem de Landé, tehdy vyslancem a guvernérem francouzských zbraní v Rétii, k podniku na Valtellinu, nařídil – protože se k tomuto provedení vyžadovala nejen tajnost, ale i tak obezřetný postup, aby Španělé nic nepojali podezření, neboť jako bližší by mohli předejít úder a obsadit průsmyky toho údolí dříve než Francouzi – přehlídku lidí v Samedanu („San Maden“), malém místě v Engadinu („Valagnedina“), aby této příležitosti využil jednak proto, aby Graubündenští, zlákáni žoldem, byli se svými setninami početnější, jednak aby pod touto záminkou zakryl podezření, které mohlo vzbudit shromáždění těchto lidí; ti, shromážděni na určeném místě – byly to tři graubündenské pluky pod plukovníky Ulyssem Salisem („Vlisse Salice“),¹¹ rytířem Bruggerem („Trucher“)¹² a baronem ze Schauensteinu („Selueistein“),¹³ a tři francouzské pluky plukovníků de Lecques („Leches“),¹⁴ de Landé a de Chamblay („Ciamblè“),¹⁵ se dvěma jezdeckými setninami pánů de Villettes („della Villetta“) a de Miche („Michg“), francouzských rytířů –, když komisař a vyslanec vysvětlili zmíněným kapitánům patenty a rozkazy krále k všeobecné spokojenosti vojáků, dali se na pochod k hoře Splügen („Spluga“) a nenadále dorazili do Chiavenny („Chiauena“), velkého místa, které dává jméno hrabství, onomu kusu země, jenž se uzavírá mezi zmíněným Splügenem a Comským jezerem;

Francouzi sestupují do Valtelliny.

když se tam bez boje stali pány, postoupili ihned k Rivě („Riua“), jak se jmenuje dům, který tam v chiavennském hrabství na cestě do Valtelliny slouží za útulek poutníkům, a přešedše „Sasso Corbe“,¹⁶ což je skalisko pod horou při jezeře, kudy musí projít, kdo chce odtud ze zmíněné Rivy proniknout po zemi do Valtelliny, velmi úzké a nesnadno překonatelné, kdyby mělo obránce, dostali se bez překážky do Traony: neboť stát milánský, jsa bez potřebných lidí, musel spíše myslet na vlastní obranu než na útok na jiné. A protože záměrem Francouzů bylo uzavřít průsmyky toho státu tak, aby byly vyloučeny císařovy posily přes Tyrolsko, dorazil tam 24. dubna vévoda de Rohan se dvěma švýcarskými pluky plukovníků Schmida („Smid“)¹⁷ a Gredera („Strat er“)¹⁸ a šesti francouzskými pluky pánů de Montausier („Montosier“),¹⁹ de La Frézelière („Frisselliera“),²⁰ de Cerny („Serny“),²¹ de Vandy,²² de Canisy („Canesin“)²³ a hrabat de Serres²⁴ a de Colle („Colas“),²⁵ vesměs mužů proslulých rodem i statečností, a s nimi přišly i jezdecké setniny pánů de Canillac („Canigliac“),²⁶ de Villeneuve („Villanoua“)²⁷ a de Roqueservière („Roccaceruiera“)²⁸ a baronů de Saint-André („Sant'Andrea“)²⁹ a de Joux („Giù“);³⁰ ten se stal pánem zbytku údolí, a ačkoli obyvatelé hleděli se slzami v očích na tyto nové hosty a ačkoli jim pro jejich zájem více prospívala španělská vláda, neboť měli volný obchod s Německem a se státem milánským, byli přece přinuceni zachovávat zákony vítěze. Valtellina leží mezi nanejvýš vysokými horami, které ji lemují z jedné i druhé strany a nechávají mezi sebou rovinu širokou asi jednu míli, zavlažovanou Addou, hlavní řekou, která ji půlí; je plná míst a vesnic obydlených početným lidem a hojná všemi druhy plodů, takže když jsou ty hory z obou stran oděny vinicemi, z nichž se lisuje vzácné víno, poskytuje nanejvýš krásnou podívanou: hraničí se státem milánským, s benátským panstvím, s Tyrolskem a s Rétií a Itálie nemá krásnější ani bohatší údolí.

Nenadálým objevením Francouzů ve Valtellině zůstali Španělé nemálo zmateni; přesto kardinál Albornoz, Španěl z velkého rodu, tehdy regent státu milánského, počínal si s velkou neohrožeností: dal ihned spěšně zaslat zprávy ke dvoru do Španělska a do Vídně a věnoval se opatřením, která bylo v takové nouzi třeba s pílí učinit; a když zvážil, jak obtížné je zabránit Francouzům, kteří se již stali pány hlavních průsmyků, ve vstupu do zmíněného údolí, usoudil, že je lepší zatím bdít jen nad zachováním hranice státu a urychlovat posily ze Španělska, z Neapole a z Německa, s nimiž by se pak, až budou záležitosti státu přivedeny do dobrého stavu, mohl obrátit k podniku, který by uznal za nejvhodnější; byl proto pořízen nový soupis všech schopných nosit zbraň, se seznamem každého od 18 do 50 let, aby se z nich při každé potřebě mohli vybrat a nasadit k obraně míst, kde by toho bylo třeba; byly přehlédnuty zemské milice státu a z jejich sboru, který může přesahovat asi 18 tisíc pěších, bylo vybráno několik tisíc a rozděleno na nejdůležitější stanoviště; don Carlo Colonna, španělský rytíř, bývalý guvernér Cambrai, a oberstvachtmistr Molina byli ihned vysláni s deseti pěšími setninami na hranici v Comasku a po nich byl k dozoru nad těmi hranicemi jmenován hrabě Giovanni Serbelloni, Milánčan proslulý statečností i rodem, který s dalšími jedenácti pěšími setninami tercie Guasca a pěti jezdeckými

Opatření Španělů proti sestupu Francouzů do Itálie.

pilně zaujal postavení po levé ruce jezera naproti pevnosti Fuentes a opevnil se na místě La Francesca, aby zabránil každému vpádu nepřítele na území Comaska; byly vydány patenty k verbování vojáků všude; vyslanci Casatimu, rezidentovi Katolického krále v Lucernu, byla poslána nějaká hotovost na odvod 4 tisíc Švýcarů; majordomus dona Antonia de Sarmiento odešel do Florencie oznámit velkovévodovi, co se stalo, a žádat ho o pěší tercii, k níž byl na základě sienské smlouvy zavázán k obraně Milánska; město Milán ochotně vyplatilo při této příležitosti 50 tisíc scud; a protože Španělé předvídali, že Francouzi připravení v Dauphiné jistě sestoupí do Piemontu, aby i z té strany napadli Milánsko, usoudili kromě ustavičných válečných opatření a opevnění rozšířených v Novaře, Mortaře, Alessandrii a jiných pevnostech na hranici, že je třeba pohnout Viktorem Amadeem, vévodou savojským, aby se vidělo, zda je i on, jako byl jeho otec, ochoten následovat štěstí Španělska; neboť se otevřeně poznávalo, že jemu ze státních důvodů nevyhovuje, aby se Francouzi uhnízdili v Lombardii, neboť je jisté, že by uprostřed nich nepožíval oné autority a oné úcty, kterou mu, pokládanému za vrátného Itálie, prokazovala jedna i druhá koruna; proto byla naléhání účinná a plná slibů a nadějí; vévoda však, který se po ztrátě Pinerola cítil velmi poškozen v oněch výsadách, jež u těchto korun měl, dokud byl absolutním pánem markrabství saluzzského, a neměl dost lidí, aby se ubránil francouzskému vpádu, a ani španělské zbraně, ještě nepřipravené, mu nemohly pomoci, dal dvojznačné odpovědi, jaké obvykle vycházejí z úst knížat při podobných příležitostech, ačkoli se rozšířilo mínění, že tajně, v dorozumění se Španěly, jim slíbil, že sice uspokojí francouzského krále v požadavcích, které na něj byly vzneseny, ale že pak, vyčkávaje a využívaje příležitosti, přijme ta rozhodnutí, která by vyhovovala jeho zájmům a nebyla by Španělům nemilá.

Když mezitím do Turína dorazil pan de Bellièvre a přednesl vévodovi své poselství, nemalé bylo pohnutí, které tím zachvátilo mysl jeho i jeho rady; neboť z jedné strany se viděla propast, do níž by se stát řítil ke zvratu, kdyby byly odmítnuty návrhy krále, a z druhé strany by jejich přijetí znamenalo přitáhnout si podrobenost na krk, neboť kdyby se Francouzi stali svobodnými pány státu milánského, není pochyb, že by se autorita savojských vévodů zmenšila a že by, vtaženi do lůna zaalpských sil, již neměli vážnost, v níž byli, dokud dleli mezi dvěma králi;

Francouzi naléhají na vévodu savojského, aby se prohlásil.

proto se vévoda v rozpacích rozhodl nedráždit hrozící zbraně, nýbrž, ospravedlňuje své důvody důstojnými záminkami, udržet se ve francouzském přátelství a nezříci se ani úplně španělského, neboť, jak to bývá prospěšné méně mocným, mohl od něho časem doufat nějaký prospěšný prostředek; a k této radě se přiklonil tím spíše, že se podnik na Milán jevil jako velmi tvrdý, neboť i kdyby se vévoda s Francouzi z donucení spojil a navenek následoval jejich stranu, bylo přece zjevné, že protože italským mocnářům ani Švýcarům a Graubündenským nikterak nevyhovovalo, aby ten stát padl do rukou Francouzů, poskytli by sami, kdyby byly záležitosti Španělů blízko pádu, ty prostředky, které by k jeho zachování uznali za vhodné; vévodovy odpovědi proto byly obecné, s projevy neutrality, a aby bděl nad svou bezpečností, ihned rozmnožil pluky svých lidí, každý o osm setnin, rozhodl se odvést dva tisíce Švýcarů a připravil se čelit nynějším nouzím; a aby tyto pletichy neproběhly bez vědomí papeže, který si činil nárok vzít je pod svou ochranu, poslal do Říma hraběte Francesca „Casciani“,³¹ piemontského rytíře, aby papeži vše oznámil a prosil ho, aby se přimluvil k dosažení vytoužené neutrality.

Vévoda Bernard Výmarský byl v těchto časech pro nešťastný průběh svých podniků velmi zdiskreditován u knížat Německa i u samotných Švédů, kteří jeho překotné činy neschvalovali; proto, vida, že mu stále více chybějí kontribuce ze země, že se vévoda saský dohodl s císařem a mnohá svobodná města převlékla kabát a že jeho vojsko bez podpory velkého mocnáře je blízko toho, že se již neudrží, neboť státy, z nichž čerpal své vydržování, byly z větší části v rukou Rakušanů a zbytek zcela vylidněn, a poznav, že jeho vojáci utíkají k praporům, které se jinde vztyčovaly za francouzského krále – ten totiž, předvídaje, že německé setniny ve službě Švédska pro nedostatek žoldu nebudou stačit, dělal odvody toho národa, aby je odvrátil od služby císaři nebo jiným z rakouské strany a aby jich užil místo vlastního národa, který se snažil šetřit pro větší příležitosti –, rozhodl se přiklonit k ochraně Nejkřesťanštějšího krále, k níž ho ministři se sliby a širokými nadějemi stále více zvali, neboť dobře věděli, jakým prospěchem je kapitán zkušený, statečný a milovaný všemi vojáky.

Vévoda Bernard Výmarský přechází do žoldu francouzského krále.

Velký kancléř Oxenstierna („Oxestern“), když rovněž uvážil, že každý delší pobyt v rýnském kraji škodí potřebě, kterou měly jeho pomoci pevnosti na Labi („Elbis“) a na Odře, snadné k obklíčení saskými zbraněmi spojenými s císařskými, jakož i kvůli sněmu, který se měl konat v „Hoband“³² o novém příměří, míru, či válce s Poláky, odešel z Mohuče a rozhodl se přesídlit do Pomořanska, aby se postaral o potřeby těch provincií, neboť poznal, že není možné udržet se na Rýně, kde byl z jedné strany tísněn nepřátelským železem a z druhé obírán dohodami Francouzů; ti, vědouce, že Švédové jsou chudí na peníze i na prostředky, jak se dál udržet, nepřestávali podněcovat jejich velitele, aby se dali pod jejich ochranu, a dostat z jejich rukou pevnosti, které na těch hranicích drželi; dal se proto cestou přes Francii, kde byl z královského rozkazu přijat s mimořádnou zdvořilostí, a nalodiv se pak na holandské lodi v přístavu Calais („Cales“), šťastně se vylodil v Holandsku a odtud po různých jednáních s tou republikou dospěl k cíli své cesty.

Zatímco byli Švédové zaměstnáni takovými zmatky, Rakušané, smělejší po ziscích dosažených jeden po druhém a zesílení v Alsasku a ve Franche-Comté, rozhodli se pokusit o nějaký pokrok, jímž by uspokojili vévodu lotrinského a zvýhodnili svou věc v tom okolí; a protože Montbéliard („Mombegliara“), ležící na hranicích Alsaska, Burgundska, Lotrinska a Helvetie, se jim zdál místem velmi vhodným pro jejich zájmy, sebrali lidi v okolí Breisachu („Brisac“) a v Burgundsku a pustili se do jeho dobývání; k jeho udržení nezanedbal žádnou povinnost hrabě de La Suze („della Susa“),³³ guvernér místa a rytíř zvláštní statečnosti z rodu Champagne („Sciampagna“); na jeho pomoc se pohnul maršál de La Force („della Forza“), a střetnuv se s císařskými u „Luder“,³⁴ porazil je a rozbil pluky pánů Reinacha („Rinoch“), Wertha a Mercyho; proto tito, obávajíce se horšího, nenadále se z tohoto obléhání vyprostili a stáhli se zčásti do Burgundska a zčásti s Werthem do Alsaska.

Jak byly tyto pokroky Rakušanů přijímány s velkým potleskem u vídeňského dvora a na každém jiném místě císařského státu, tak s neméně velkou nelibostí byl přijat nový sestup Francouzů do Valtelliny, neboť stát milánský, bez věcí potřebných k obraně a zbavený německých posil, byl nepochybně v nemalém nebezpečí, že utrpí nějakou význačnou ránu: protože nebylo lze tak rychle mít z Neapole a ze Španělska ony posily, které pro vzdálenost dopřává jen pohodlí času, zůstávala ta země vystavena silám Francouzů; z Milána byl však poslán don Antonio Torres, Španěl, do Innsbrucku („Ispruch“), aby urychlil sestup Němců na pomoc Valtellině; Tyrolsko, ač vyděšené touto francouzskou blízkostí, dalo ihned rozeznít své hory trubkami a bubny, obyvatelé přispěchali k hranicím, přeťali cesty, zatarasili je silnými kmeny, kryli se zákopy a postavili se k obraně svých průsmyků s takovou pílí, jakou jim dovolila krátkost času.

Arcivévodkyně Klaudie, kněžna velké statečnosti, dala rozkaz panu Fernemontovi („Fornamonte“), generálnímu polnímu strážmistrovi, který stál ve Švábsku u Kemptenu („Chempten“), aby přešel horu Santa Maria,³⁵ nejen aby zajistil Tyrolsko, ale aby znovu dobyl obsazená stanoviště a vyhnal Francouze z Valtelliny; připojilo se k němu i tisíc pěších naverbovaných donem Federicem Enríquezem, portugalským rytířem velkého rodu a velkého rozumu, vyslancem španělského krále u arcivévodkyně; proto Fernemont ihned postoupil se čtyřmi tisíci pěších a 400 jezdci k průsmyku Santa Maria, což je úzké sedlo mezi nanejvýš vysokými horami na hranicích Tyrolska a zmíněného údolí, a odtud se pak odebral k lázním Bormio, což je rovněž úzký průchod, kde stál švýcarský plukovník Brügger se 400 pěšími; a když ho velmi zuřivě napadl, brzy na něj tak zapůsobil, že ačkoli se Graubündenští statečně bránili a přišel jim na pomoc i francouzský pluk pana de Landé se dvěma jezdeckými setninami, Brügger, poznávaje, že místo je příliš slabé, aby vydrželo proti hlavní síle Němců,

Střetnutí mezi Francouzi a císařskými ve Valtellině.

opustil je a se ztrátou asi 60 svých vojáků se uchýlil do Bormia; a protože se mu nezdálo, že by se mohl udržet ani tam, drže se stále po levé ruce Addy, přešel říčku Frodolfo („Fridolf“), která vytéká z Valfurvy („Valsurda“), a stáhl se do Tirana, jednoho z největších míst toho údolí na této straně Addy, naproti údolí Poschiavo („Puschiauo“); a když tam dopřál trochu oddechu velmi unaveným lidem, pan de Landé, nepokládaje své síly za dostatečné, aby čelil císařským, protože hlavní síla Francouzů s Rohanem byla v hrabství Chiavenna, rozhodl se uchýlit do údolí Poschiavo a tam vyčkat Rohanovy pomoci. Proto Fernemont („Fornamonte“), využívaje příležitosti tohoto ústupu, postoupil k Tiranu („Virano“)³⁶, a protože nenalezl žádný odpor, přešel do Brusia („Brus“) a odtud se ukázal až u jezírka Poschiavo, odkud se Francouzi, rovněž vypuzeni, stáhli k hrabství Chiavenna. A protože se týž Fernemont obával, aby Rohan nepřišel na pomoc svým a nezatlačil ho zpět, napsal hraběti Serbellonimu, který stál na hranici Comska, aby využil příhodné příležitosti, vyrazil proti Francouzům z té strany a odvrátil tak Rohana od poskytnutí pomoci na této druhé straně; ale protože v dopisech nezachoval vůči Serbellonimu náležité tituly, a proto vznikla jakási nevole, stáhl se Fernemont nespokojen údolím „Pedenazza“³⁷ do údolí Livigno („Leuin“), tam zanechal své lidi a odebral se do Glurns („Croren“)³⁸, místa ve Vinschgau („Val di Venesta“).

Rohan, zpraven mezitím o počínání Rakušanů, vytáhl 12. července³⁹ z hrabství Chiavenna s tolika lidmi, kolik mohl rychle shromáždit, aniž by opustil nejdůležitější stanoviště, a nenadále postoupil do údolí Livigno, kde se Němci oddávali pohodlí kvartýrů, vzdáleni jakéhokoli strachu z nepřátel; a ti, napadeni s obvyklou francouzskou prudkostí, protože tam nebyl jejich generál, a nečekaně obklíčeni, se po krátké obraně,

Císařští poraženi Francouzi v údolí Livigno.

využívajíce výhody terénu a prudké říčky, která vyvěrá z oněch hor, dali na útěk, při němž, nemohouce zachovat náležitý pořádek, ztratili mrtvými a zajatými asi 700 pěších. Když byla tato akce skončena, Rohan, vida, že se pro nedostatek potravin nelze v tom údolí udržet, vrátil se do Poschiava, a aby pak své lidi osvěžil a pokusil se znovu dobýt stanoviště u Bormia, sestoupil do Tirana.

Zprávy o této porážce uvedly Španěly ve zmatek nemenší než přechod maršála de Créqui s francouzským vojskem přes hory: neboť vzhledem k průsmykům uzavřeným pro německé posily přes Valtellinu, k místům v Montferratu a Piemontu plným vojska, k nedůvěřivému vévodovi parmskému a k Benátské republice, ozbrojené na hranici, předvídali, že sevřeni v těchto úžinách, když neměli víc než osm tisíc pěších a dva tisíce jezdců, podstupují nebezpečí, že utrží nějakou velkou ránu; nicméně když si počínali s velkou rozvahou a zároveň dostali ze Španělska nějaké peněžní poukazy a 700 neapolských jezdců a jinou pěchotu vyloděnou ve Vadu, zdálo se, že se ty duše, zmítané hrozící zkázou, poněkud vzpamatovaly.

Ale protože hlavní úleva závisela na vévodovi savojském, a kdyby se prohlásil pro ně, snadno by se ubránili hrozícímu nebezpečí – neboť Francouzi, shledávajíce vévodu nepřátelským, by se byli nejprve snažili zajistit si piemontská místa, než by postoupili dále; a kdyby se válka vedla v onom státě a mezitím by do tohoto přicházely Španělům posily a opatřovali by se dobrým opevněním, byli by za ten čas nejen uvedli místa Milánska do stavu bezpečné obrany, ale stali by se mimoto schopnými přispět na pomoc Piemontu; k čemuž se přidávalo, že kdyby takto držel francouzské zbraně daleko od jejich států, vyšly by naprázdno i přípravy vévody parmského, neboť ten by se nikdy nevydal nepřátelsky proti Španělům, kdyby předtím neviděl francouzské zbraně blíže.

Španělé proto znovu oživili jednání s vévodou savojským prostřednictvím vévody z Alvita („Aluito“)⁴⁰ a jiných osob a stěžovali si u vévody na novoty, jichž se Francouzi dopustili proti obsahu smluv z Monzónu a z Řezna;

Nové naléhání Španělů na vévodu savojského.

že tedy katolickému králi příslušelo ozbrojit se k vlastní obraně; a přemlouvali vévodu, aby s nimi vstoupil do spolku pro společnou bezpečnost, a nemůže-li se otevřeně prohlásit za jejich přítele, aby zůstal aspoň neutrální, bez újmy pro státy jejich krále. Ale vévoda, ze všech stran obklopený Francouzi – a protože se k naléhání, jímž na něj doléhal vyslanec Bellièvre („Bellieura“), přidal i sám Créqui s novými návrhy dvora, takže nemohl následovat rady Španělů, aniž by na sebe přivolal hněv francouzského krále a hned si přivedl válku do domu –, oděl své odpovědi do zdánlivého projevu lítosti, že nemůže tehdy vyhovět jejich naléhání; že ho rozum dobré vlády a zkušenost minulých příkladů učí nevstupovat do tak velkého a nebezpečného zápasu; že proto musí nejprve vyčkat rozhodnutí papeže a ostatních italských panovníků, z nichž každý má zájem na výsledku této války; a že nejsa ve stavu, aby mohl svobodně rozhodovat, nemůže než potvrdit smlouvu ze Susy a z Pinerola, uzavřenou s králem Ludvíkem v minulých letech; že se nicméně bude snažit chovat tak, aby dal poznat své dobré smýšlení vůči katolickému králi.

Mezitím Créqui, když dostal od vévody průchod Piemontem a

Francouzi sestupují do Montferratu.

veškeré zásoby potřebné pro vojsko, vydal se do Montferratu; proto se všude v Milánském státě chopili zbraní: ihned byly ozbrojeny milice z Pavijska v Lomellině za řekou Agognou („Gogna“); do Villaty, ležící na hranicích Montferratu, byly poslány tři pěší setniny a jiné zásoby ke stavbě lodního mostu přes Agognu, po němž by se v případě potřeby přešlo k Montferratu, aby se sledovali Francouzi; ti se zdržovali jednáními se Savojskem a s Parmou a naléhali, aby spojené zbraně napadly zároveň Milánský stát, a promarnili tolik dní, že z toho Španělé měli velký užitek a nabrali onen oddech, který pak stačil, aby jim zachoval předsevzetí v síle.

Tolik a takových novot Francouzů, oznámených španělskému dvoru, tam vyvolalo nemalé pohnutí; ale protože je vlastní moudrým dělat si v nepřízni štít z rozvahy, věnovali se ti ministři pilně vhodným prostředkům k záchraně svých států: ihned byly na všechny strany rozeslány patenty k novým náborům lidí, bylo urychleno nalodění nějaké pěchoty a několika truhlic hotovosti pro Milán; loďstvu 32 galér a 13 galeon s jinými plavidly, shromážděnému v Neapoli, bylo uloženo být připraveno, kamkoli bude potřeba; a ačkoli po vyplutí z Neapole zakusilo takovou bouři, že velká část ztroskotala, přece bylo, když se lodě uchýlily do Porto Longone na ostrově Elba, během několika dní zcela obnoveno. A protože se uznalo za nutné mít pro vládu v Miláně válečníka, byl k tomuto úřadu vybrán don Diego („Giacomo“)⁴¹ de Guzmán, markýz de Leganés, Španěl, týž, který přešel s infantem do Flander, zvěčnil se v bitvě u Nördlingenu a na nový královský rozkaz se vrátil do Španělska podat dvoru zprávu o záležitostech Flander a Německa. Císař v těchto otřesech, ačkoli díky nedávno dosaženým vítězstvím a míru se Saskem měl vojsko schopné nejen vlastní obrany, ale i dalších podniků, přece předvídaje, že protestanti, podporovaní silami Francie, by se snadno odhodlali k novým

Císařští žádají papeže o pomoc.

postupům, vznesl prostřednictvím svého vyslance na papeže novou žádost o peníze, aby mohl dovést do konce válku s kacíři; ale každý pokus vyšel naprázdno, protože se papež z různých důvodů vymluvil a prohlásil, že se válka vede pro státní zájmy, ne pro náboženství.

Ale jak v této části začaly postupy Francouzů, nezapomněli učinit nějaký tah také směrem k Flandrům; ba uvažujíce o důležitosti polohy oněch provincií a o útoku, kterému mohou čelit z této strany, a využívajíce příhodné příležitosti, dohodli se s princem Fridrichem Jindřichem Oranžským, který s holandským vojskem stál v okolí Maastrichtu, že podniknou nějaký značný postup. Proto se francouzský král osobně odebral do Pikardie, aby se postaral o opevnění té hranice a vzbudil u Španělů obavu o Artois, a usadil se v Saint-Quentinu, velkém a velmi důležitém místě téže provincie, které dal začít obepínat baštami a polovičními měsíci; a mezitím, když shromáždil vojsko na kraji Champagne sousedícím s Lutyšskem a v Mézières, místě na Máze, přehlédl je, a shledav, že je v něm asi 20 tisíc bojovníků, vyslal maršály de Châtillon („Sciatiglion“)⁴² a de Brézé, provázené vévody de Mercœur („Nercur“)⁴³ a de Beaufort⁴⁴, syny vévody de Vendôme („Vandomo“)⁴⁵, přirozeného syna krále Jindřicha Čtvrtého, s mnoha dobrovolnými rytíři k Maastrichtu, aby se podle dohody spojili s Oranžským; když se to dozvěděli v Bruselu, bylo infantem ihned sebráno staré vojsko oněch provincií, jehož část se držela u pevnosti Philippine („Filippina“)⁴⁶, o jejíž přepadení se pokusil, ač marně; a rozdělil je na dva sbory: jeden, početný, asi osm tisíc pěších a dva tisíce jezdců, poslal pod vedením prince Tomáše Savojského proti Francouzům a druhý pod velením markýze de Lede proti Holanďanům v okolí Maastrichtu, s úmyslem zmařit to spojení pro mnohé nesnáze, na něž by Francouzi narazili v Lutyšsku, protože ozbrojený lid, nakloněný Španělsku,

Bitva u Les Avins.

by jim nebyl poskytl jiné potraviny než ty, které by si opatřili silou, a princ Tomáš, sleduje je stále v patách a po bocích, by je byl přinutil držet se pohromadě, a tím narazit na větší obtíže. Ale záměr nedošel očekávaného úspěchu, protože Francouzi, když 18. května vytáhli z Rochefortu a dali se na pochod do Famenne, narazili na savojského prince u Les Avins („Auein“)⁴⁷, vesnice nedaleko od města Lutychu; ten totiž, když přešel Mázu po mostě u Namuru a byl si nejist pochodem Francouzů, velmi neuspořádaným, ocitl se náhle na cestě, kudy museli projít; a protože nebyl dobře zpraven o zmatku Francouzů, a proto otálel, aby se lépe informoval a získal výhodu, měli oni čas se znovu uspořádat a nabrat větší odvahu, neboť vidouce nepřítele dříve, než ho uslyšeli, a nebyvše ihned napadeni, usoudili, že to pochází buď z malých sil, nebo ze zbabělosti. Když je tedy uvedli do dobrého pořádku generálové a páni de La Meilleraye („Migliarè“) a de Tavannes⁴⁸, polní maršálové, hrabě de Tonnerre, markýz de Varennes⁴⁹, páni de La Ferté-Imbault⁵⁰ a de Lambert a jiní plukovníci pěchoty a kapitáni jízdy, přičemž maršál de Brézé velel pravému křídlu a de Châtillon levému, střetli se 20. května kolem poledne se španělským vojskem, sešikovaným na výhodném místě v dobře promyšleném pořádku a chráněným jakýmisi ploty, které kryly téměř všechnu pěchotu; ale při prvních nárazech byla rozvrácena valonská jízda a zajat hrabě de Villerval („Viglierual“)⁵¹, který jí velel; a pěchota, jí opuštěná, zůstala vydána na milost Francouzům, zčásti pobita, zčásti zajata a zčásti zahnána na útěk; největší škoda padla na Španěly a Italy mistrů tábora dona Alonsa Ladróna („Lodron“)⁵² a markýze Sfondrata, kteří, když podali důkazy své statečnosti, zůstali v zajetí s mnoha jinými veliteli a důstojníky, mezi nimi hrabě z Feiry („della Feira“), Španěl, generální mistr tábora, a plukovník „Bront“, Angličan. Španělé ztratili asi čtyři tisíce vojáků mrtvými a zajatými, asi 80 praporů a standart, všechna děla a zavazadla; Francouzi tam nechali na čtyři sta pěších a 200 jezdců s několika veliteli a dobrovolníky, mezi nimiž zemřeli markýz de „Cenoisi“⁵³ a pan de „Puy“, a lehce raněn tam byl markýz de Tavannes. Část španělské jízdy se zachránila k Namuru, stejně jako princ Tomáš, který nikterak nemohl zastavit útěk svých, ačkoli se vynasnažil vším úsilím a povinností šlechetného velitele, když udatně bojoval a dostál svému závazku.

Infant, který se na tyto zprávy vydal z Bruselu k Tienenu („Tirlemont“), velkému, ale málo zalidněnému místu Brabantska směrem k Maastrichtu, s lidmi, které mohl v tu chvíli sebrat, dozvěděl se cestou o porážce svých, o počtu nepřátel a o tom, jak Lutyšští složili zbraně, jichž se předtím chopili v jeho prospěch; dopisy utěšil prince Tomáše, slibuje mu brzkou pomoc, a aby pozvedl srdce lidu, připojil k dopisům zprávu, že vévoda lotrinský porazil vojsko maršála de La Force, takže Francouzi budou nuceni opustit podnik a běžet hájit vlastní zemi; tato zpráva (ačkoli vymyšlená) zčásti povzbudila mysli Vlámů a prospěla natolik, že když se sebraly zbytky vojska, rozhodli se, spoléhajíce na pomoc z Německa, která již spěšně táhla s Piccolominim, a na blízkost jiných lidí z oněch provincií, zakopat se u Tienenu na březích malé řeky, která se vlévá do Demeru, a tam čelit Francouzům. Ale když se pak dozvěděli, že se Francouzi vydali k Maastrichtu a spojili se s princem Oranžským, který měl být podle ujednání generalissimem jejich vojsk, přičemž výboje se měly dělit napůl, takže vojsko vzrostlo asi na 40 tisíc skutečných bojovníků a na 50 až 60 tisíc osob celkem, a že spojeně táhnou proti španělskému vojsku u Tienenu, svolal infant k poradě přední velitele a po různých návrzích bylo rozhodnuto opustit to stanoviště, aby nebyli nuceni k boji, jehož ztrátou by se vydala v nebezpečí celá země Flander, protože pomoc k nápravě byla vzdálená a obtížná, kdežto vítězstvím se mnoho nezískávalo; a tak to provedli a stáhli se na několik výhodných míst u Lovaně („Louagno“), aby byli připraveni bránit to město a v případě potřeby přispět na pomoc i Namuru, Mechelenu, Bredě a jiným pevnostem toho okolí. Spojenci mezitím postoupili pod Tienen a napadli jej s velkým náporem; a zatímco obránci, nestačící k obraně, vyjednávali o dohodě, vnikli vojáci bez rozkazu svých velitelů přes slabé hradby, obyvateli zanedbané, nejprve místo vyplenili a pobili odzbrojenou posádku a

Tienen obsazen spojenci s velkou krutostí a násilím.

větší část obyvatel, olupovali posvátné věci, násilně zneuctívali ženy i jeptišky až na oltářích a v kostelích, kde je s nejkrutějším barbarstvím zabíjeli, a pak zapálili budovy, aby strávili zbytek, aniž to velitelé vojska mohli jakkoli zarazit, ačkoli činili vše, co mohli; příklad, který se pak stal zkázou podniku, protože Vlámové, od přírody spravedliví a dobří katolíci, zděšeni tak velkou krutostí a zločinností, se tím pevněji spojili se Španěly, odhodláni spíše všichni zemřít, než se vzdát Francouzům a Holanďanům, takže když spojenci shledali všechna ta místa uzavřená a celou zemi nepřátelskou, nemohli tam dlouho žít.

Po dobytí Tienenu následovalo vzdání Diestu a Aarschotu, míst na březích Demeru, která se dohodla hned na první pohled, protože takové byly rozkazy španělských důstojníků, jimž se nezdálo dobré nasazovat své síly v místech, která bylo obtížné udržet; a když se odtud obrátili k Lovani, aby ji napadli, neboť to bylo město nemalého významu, ležící v srdci Flander mezi Bruselem a Aarschotem, zdálo se francouzským velitelům, že se pod tím místem nemají ztrácet dny, aby nedali Španělům čas znovu se postavit do pole, nýbrž že je třeba jít přímo k Bruselu a přejít pak k Dendermonde („Dedremont“) ve Flandrech, nebo se pokusit utkat se se španělským vojskem, ubytovaným v silném průsmyku u Vilvoorde („Vilbroc“) mezi Bruselem, Dendermonde a Antverpami; obrátili se proto tím směrem; o čemž se Španělé dozvěděli a přispěchali tam dříve než nepřátelé, a když se tam kolem dokola utábořili se zákopy a pevnůstkami na nejvhodnějších místech, zmařili pokus Francouzů. Proto princ Oranžský, poznav obtíže podniku, s nímž nesouhlasil, shledal lepším rozhodnutím vrátit se k Lovani a oblehnout to místo, jehož dobytí přinášelo pozoruhodnou škodu celým Flandrám, protože s ním bylo možné uvést do kontribuce větší část země a podporovaly se jím jiné výboje, a protože bylo lidnaté a všeho hojné, bylo by jejich potřebám obdivuhodně posloužilo.

Toto mínění, ačkoli dobré a vyšlé z úst velitele tak velké vážnosti, nepřestali někteří vykládat jako vychytralé, protože se věřilo, že Holanďané si sice cení spojení s Francouzi, aby z něho vytěžili pomoc a dosáhli nějakého vlastního postupu, nikoli však jejich blízkosti a větší velikosti; neboť dokud ony provincie zůstávaly v poslušnosti koruny, jejíž moc byla vzdálená a rozdělená, byli oni a stále se pokládali za dostatečné k obraně své svobody, což by bylo obtížnější, kdyby měli co dělat s panovníkem sil a státu sjednoceného a sousedícího, jakým byl francouzský král. Usnesli se nicméně jím řídit a přiblížili se z té strany, kde Španělé ještě nedokončili svá opevnění; ale na radu prince Tomáše, schválenou na dlouhé poradě konané mezi infantem,

Pokus spojenců proti Lovani.

týmž princem, vévodou z Lermy, markýzem z Aytony a jinými předními veliteli, byl do toho města uveden baron z Grobbendonku („Grobendone“)⁵⁴, Vlám z rodu „Vassemar“, velmi statečný, s pěti tisíci pěších, z větší části výtečných mušketýrů; a protože si ti počínali se vší povinností, byli záchranou Flander a útesem, o nějž ztroskotal tento hrozivý podnik; neboť Francouzi brzy poznali, že je to podnik obtížný, který denně zmenšuje jejich vojsko smrtí a útěkem vojáků – mezi nimi při útocích na kontreskarpu padl markýz de Varennes, plukovník starého pluku Champagne, rytíř statečný –, a že v Dunkerku se vylodilo tisíc španělských pěších, z Kolína přišlo tisíc německých jezdců a Piccolomini s císařovou pomocí, silnou asi čtyř tisíc jezdců a šesti tisíc pěších, už dorazil k Namuru, a proto lid odložil strach, který ho až dosud držel ve velkém soužení; rozhodli se tedy upustit od podniku a stáhnout se mezi Demer a řeku, která protéká tím městem⁵⁵, a odtud se odebrat do Roermondu, holandského města na Máze, a opustili Tienen a Aarschot; při tomto ústupu je pronásledovali Piccolominiho Chorvati, ale bez škody díky dobrým opatřením prince Oranžského. Španělské vojsko, znovu posílené pomocí, která mu přicházela ze všech stran, a dodavši si odvahy z ústupu Francouzů, vyrazilo k Diestu, kde Holanďané zanechali posádku, a napadlo ji s takovou smělostí, že obránci, nevidouce se ve stavu odporovat, ačkoli slíbili princi Oranžskému udržet se nějaký čas, byli nuceni se vzdát a vyšli se zbraněmi a zavazadly. Tím se španělským velitelům vrátila prvotní důvěra, a když zmizely naděje, které si Francouzi učinili, bylo jasně vidět, že nedosáhne-li tento národ ničeho v prvním zápalu, jakmile pak vychladne první var odvahy, jen stěží může dosáhnout toho, co je vlastní jen flegmatickým a trpělivým.

Zatímco se zbraně těchto dvou velkých korun, učinivše si z Flander kolbiště, utkávaly mezi sebou a obrovské přípravy obou stran věštily ještě krvavější válku, maršál Banér, který byl v magdeburském biskupství, když se dozvěděl o míru uzavřeném mezi císařem a saským kurfiřtem a o spojení jejich zbraní, předvídaje roztržky, k nimž mělo dojít mezi Švédy a Sasy, a že první výbuch nepřátelství bude namířen proti městu Magdeburku jako místu velkého významu pro zájmy kurfiřta, dal tam opravit nutná opevnění a učinit jiné přípravy vhodné k jeho udržení. Když se to dozvěděli na drážďanském dvoře, napsal kurfiřt, toužící po klidu, kvůli němuž přistoupil k míru, Banérovi a přemlouval ho, aby pro veřejný klid přijal články uzavřené pražské dohody, a nabízel mu nějakou sumu peněz, bude-li chtít přátelsky odevzdat Magdeburk do jeho rukou a vyklidit to biskupství. Banér, jemuž nepříslušelo jednat ani uzavírat o těchto věcech bez souhlasu švédské koruny a ostatních spojených knížat, nedal vévodovi jinou odpověď, nýbrž když narazil na některé oddíly saské jízdy a

Počátek nepřátelství mezi Švédy a Sasy.

utkal se s nimi ke škodě kurfiřtských, zahájil roztržky; a Švédové si stěžovali, že kurfiřt, málo pamětliv dobrodiní přijatých od jejich krále, který pro zachování jeho státu před hrozící zkázou nejen nasadil vlastní zbraně, ale obětoval krev i život, uzavřel bez vědomí svých přátel a spojenců mír tak škodlivý zájmům švédské koruny i knížat a stavů Německa.

Když tyto stížnosti dospěly ke kurfiřtovi, dal ihned rozšířit manifest, v němž stálo, že učinil mír jako milovník obecného dobra a klidu

Prohlášení saského kurfiřta.

sužovaného Německa, bez něhož byly ty státy vydány v chřtán nenasytné ctižádosti cizích zbraní; že s králem švédským neuzavřel spolek jinak než pro společnou svobodu, a když ji císař povolil, odpadly příčiny, pro něž k onomu spojení svolil; že podle jeho mínění byla švédská koruna uspokojena za učiněné výdaje a zahrnuta do pražské dohody; ale že velký kancléř Oxenstierna a ostatní švédští ministři, ctižádostiví vládnout v Německu, užívat podnebí mnohem mírnějšího než jejich rodné a obohacovat se kořistí onoho království, na to nedbali, ačkoli to bylo řešení čestné a žádoucí; zkrátka že on není kníže, aby podléhal rozsáhlým touhám ministrů málo nakloněných obecnému dobru. Tato prohlášení však měla moc nikoli zmírnit, nýbrž ještě více rozpálit hněv švédských velitelů k pomstě, neboť jak je vlastní dobrému vínu, že z něho bývá lepší ocet, tak se toto dobré přátelství obrátilo v silnější nepřátelství.

Uherský král, který nechal své zbraně přezimovat ve Württembersku a v Alsasku, zdržel se větší část této zimy ve Vídni; když se vypravil z Rakous a dorazil do Heilbronnu, přišli k jeho nohám vyslanci Ulmu prosit o odpuštění a byli přijati s onou vlídností, jaká obvykle vládne v hrudi šlechetného knížete, a propuštěni s podpisem všech věcí, o které žádali. Gallas, maje od krále rozkaz pohnout vojskem k nějakému podniku, přešel Rýn u Philippsburgu a vydal se pod Worms, místo mezi Mohučí a Frankenthalem, jehož posádka, ne

Worms dobyt hrabětem Gallasem.

početnější než 900 vojáků, poznávajíc, že je marné střežit tak velký obvod, a to tím spíše, že obyvatelé nebyli nakloněni, zakryvši tuto svou slabost zdáním, dohodla se dříve, než okusila útoků, a uchýlila se do Mohuče.

Memmingen, následuje příklad ostatních svobodných měst a zbaven naděje na pomoc, padl také k nohám uherského krále a byl přijat na milost s potvrzením svých starých výsad; totéž učinilo místo Schorndorf („Sciornedorf“)⁵⁶ ve Württembersku, silné polohou i hradbami, na řece Rems, které, když vydrželo několik měsíců obléhání, přijalo podmínky vítěze.

A protože Rakušané neopomíjeli potřebnou píli, aby se vymanili z hrozivých sil Francie, snažili se získat na svou stranu krále Karla anglického; ale ta věc byla v podstatě plná překážek, ačkoli navenek vypadala jinak: neboť Angličané, neméně pamětliví činů Španělů, kteří se již pod barvou dobrého sousedství pokusili vylodit s loďstvem v onom království a pod záminkou pozvednout utlačované katolické náboženství je podrobit svému panství, jasně viděli, že nemohou ponížit Francouze, aniž by pozvedli Španěla; ale protože by se nic nedalo provést, aniž by se předem uskutečnilo navrácení Falce, a protože tato řeč nebyla Rakušanům po chuti, zůstávaly v důsledku toho úvahy nedokonalé, a to tím spíše, že Falc byla i s kurfiřtským titulem v rukou bavorského kurfiřta, takže se nezdálo čestné, i kdyby se rozhodlo vzít tu zemi z rukou toho vévody tím, že by se mu dal jiný rovnocenný stát, zbavit ho kurfiřtského titulu. Ministři císařské rady nicméně o této věci navrhovali různá řešení, všichni dbalí toho, aby uspokojili Anglii, nejen aby si toho krále učinili příznivě nakloněným, ale aby ho zapojili do nějakého spolku, který by mírnil nadměrnou moc Francie, již daleko vybočivší, a aby tímto navrácením odstranili záminky, jež si protestantské náboženství vzalo k pozvednutí zbraní proti císaři; což se poznávalo jako věc nanejvýš důležitá, neboť pro zájem císaře málo záleželo na tom, zda je ten stát spíše v rukou Bavorska, nebo falckraběte, mnoho však záviselo na tom, že nebyl vrácen. Ale nad tímto rozhodováním se mnoho nezdrželi, protože obava, aby nepohněvali vévodu bavorského v době, kdy ho bylo třeba, nedovolovala dále rozvíjet uváděné argumenty a důvody, a proto se tak vážné rozhodnutí odkládalo; když tu Maxmilián, postřehnuv, že by Rakušané nakonec mohli dospět k nějakému uspokojení Anglie, snažil se více zavázat císaře k ohledu na svůj dům sňatkem s jeho dcerou Marií Annou („Anna Maria“), který byl projednán se vzájemnou touhou: kurfiřt o něj usiloval, aby ještě pevněji připoutal císaře a uherského krále ke svému přátelství a aby měl děti, jichž neměl; císař mu přisvědčil jak proto, aby mu dal znamení své náklonnosti, tak aby ho tímto poutem udržel nakloněného svým zájmům a vzdálil ho od přemlouvání a nadějí

Sňatek bavorského kurfiřta s dcerou císaře Ferdinanda Druhého.

Francie, o níž se v narážkách proslýchalo, že ho podplatila, aby se odtrhl od císařského přátelství; a bez pochyby, kdyby byl v té nesnázi naslouchal, bylo by takové prohlášení vyšlo císaři k nejtěžší újmě; vše však bylo uzavřeno ke vzájemné spokojenosti.

Zatímco trvala tato jednání a válečné přípravy obou stran, jeden Holanďan jménem Eyndhouts („Entholts“)⁵⁷, který jako vyhnanec z vlasti žil u Španělů ve Flandrech a velmi zle smýšlel o stavech Holandska, protože mu dali sťat otce, obviněného, že se v době, kdy se zdržoval v neutrální zemi, spikl s dvěma jinými druhy vydat Španělům pevnost Tiel, ležící na řece Waal mezi Zaltbommelem a Nijmegenem, přemýšlel, maje spojení se svými příbuznými a přáteli, od nichž byl zpravován o všem, co se v oněch provinciích dělo, jak by z toho mohl vytěžit nějaký účinek odpovídající jeho přání; a byl zpraven, že v pevnosti Schenkenschans („Schinch“), velmi silném místě na špičce Betuwe, kde se Rýn dělí na dvě řeky, z nichž jedna, zvaná Waal, se vlévá do Mázy pod Gorinchemem a druhá, zachovávající staré jméno, teče do Holandska, nebylo tehdy na stráži víc než dvě stě pěších, že příkop se na některém místě dal snadno přebrodit, že palisáda byla slabá, a což bylo důležitější, že válečná loď, která obvykle stála u ústí Rýna na stráži proti přepadení, se vrátila do Amsterodamu kvůli sporům vzniklým mezi Nijmegenem a Amsterodamem, neboť Nijmegen odpíral dále platit náklady na to, co, jak tvrdili Amsterodamští,

Pevnost Schenkenschans přepadena Španěly.

měl činit jako hlavní město Gelderska, k jehož střežení zmíněná loď sloužila. Když to sdělil španělským velitelům a nabídl jim všechny své síly, rozhodli se podnik zkusit, a proto jím byl pověřen hrabě z Emdenu („Emdem“), rytíř velmi zběhlý, týž, který nedávno přepadl Trevír; ten dal rychle připravit několik rybářských člunů a z Geldernu⁵⁸ přivézt do klévského lesa dva vozy naložené žebříky, a využiv mimoto dvou velkých člunů zvaných „samarcuse“⁵⁹, které obvykle obchodovaly v oněch končinách a přijížděly naložené z neutrálních míst, přešel řeku po půlnoci 28. července a za úsvitu přiložil žebříky k ochranným valům pevnosti; a když ji udatně napadl – ačkoli byl vyhlášen poplach a pan de Welderen („Velderen“)⁶⁰, který tam byl guvernérem, přiběhl s vojáky posádky k obraně a vynaložil veškerou sílu –, vniklo už mnoho Rakušanů, následovaných ostatními, a po statečném odporu, který kladli Holanďané a sto obyvatel, kteří dvakrát odrazili nepřátele, museli nakonec, nemohouce již odolávat, ustoupit, přičemž větší část z nich i s guvernérem byla rozsekána; a na straně Španělů padl zmíněný Eyndhouts, podplukovník výše řečeného hraběte z Emdenu, kapitán „Smid“, jeden praporečník a několik vojáků. Takto byla ztracena pevnost, která by jinak byla strávila nejkvetoucnější vojska Evropy; z čehož plyne, že je třeba nemálo dbát i událostí pokládaných za nemožné, a je to také zásada velké prozíravosti být opatrný ve vyhánění vlastních poddaných, neboť jsou-li to muži zdatní, mohou díky možnosti dostávat zprávy od svých přátel a příbuzných a díky znalosti vlastní země způsobit svým pánům nemalou škodu.

Princ Oranžský, když se dozvěděl o ztrátě této důležité pevnosti, přešel po svém příchodu do Roermondu ihned Waal u Nijmegenu a rozdělil vojsko zčásti do Betuwe a zčásti do Gelderska za Rýnem směrem k Emmerichu,

Princ Oranžský táhne k pevnosti Schenkenschans, aby se ji pokusil dobýt zpět.

aby začal stavět obkličovací val kolem zmíněné pevnosti, ponechávaje volnou druhou stranu za Waalem směrem k městu Kleve, jak ze strachu z nepřátel, tak kvůli pevnosti Griethausen, ležící na řece mezi Emmerichem a pevností Schenkenschans, kterou drželi Španělé, aby mohli čluny udržovat spojení se zmíněnou pevností; protože jim na jejím udržení tolik záleželo, jak byla důležitá, přiblížil se k ní brzy nato infant s vojskem na březích Waalu ze strany Kleve a hojně zásobil všemi věcmi nejen pevnost Schenkenschans, ale vystavěl i několik dalších nových pevností kolem Griethausenu, aby tím učinil bezpečnějším přechod i zmíněnou řeku.

Ale jestliže Španělé postupovali v této části, Francouzi neopomněli postupovat na druhé: neboť maršál de Créqui s osmi tisíci pěšími a dvěma tisíci jezdci, sestoupiv z Piemontu do Montferratu, přešel Pád a obsadil Villatu, v minulých válkách vícekrát drženou Španěly, a když se bez odporu zmocnil starého zákopu, nenadále napadl pevnůstku, která po krátkém odporu, kladeném 300 domácími pěšími, byla dobyta se ztrátou několika z oněch obránců, kteří, nezvyklí zbraním, hned podlehli strachu.

Ale protože veškerý cíl Francouzů směřoval k postupu do Milánského státu, čehož nebylo obtížné dosáhnout, kdyby se s větší silou lidí co nejrychleji vrhli do srdce Milánska, aniž by doufali v nějakou pomoc spojenců a aniž by se dali zdržet nadějemi na ni, byly na poradě předloženy různé návrhy, aby se zvolil prospěšný podnik. Podnik na Valenzu, místo blízko Pádu mezi Tortonou a Casale, byl pokládán za vhodný, aby se zabránilo pomoci, která mohla do Milánska vstoupit z Janovska; otevíral cestu k proniknutí do státu, odřezával Alessandrii a usnadňoval spojení Montferratu se zemí vévody parmského, k největšímu prospěchu jejich věci; neboť vévoda by se nebyl tak snadno prohlásil za francouzskou

Francouzi přistupují k dobývání Valenzy.

stranu, kdyby zbraně nejkřesťanštějšího krále nepostoupily do míst vhodných k tomu, aby mu poskytly náležitou pomoc, kdyby byl napaden Španěly, jak předvídal. Mluvilo se o Novaře, jíž by se prolomily hranice toho státu a nezbývala by žádná překážka až k branám Milána; ale protože byla silná a Španěly dobře držená, bylo od toho upuštěno; a byli tací, kdo souhlasili s tím, že je třeba nechat pevnosti za sebou a rychle projít Milánským státem, obsadit výhodné průsmyky, v nich se opevnit a neustálým sužováním území přivést města k tomu, aby se dohodla, neboť to byla země lidnatá a plná zámožných a urozených lidí, kteří by, vidouce svá pole a statky zpustošené, snadno byli mysleli spíše na zachování vlastního jmění a soukromého zájmu než na pevnosti Španělů, v té době u lidu ve zlé pověsti; a toto řešení schvalovali mnozí, protože se ve skutečnosti jevilo jako proveditelnější; ale protože to rozhodnutí vyžadovalo větší množství lidí a více nákladů a protože od něho vévoda savojský zrazoval pádnými důvody, bylo rozhodnuto o podniku na Valenzu. Proto vévoda de Créqui, popoháněn dvorem i časem, a když mu vévoda savojský slíbil, že ho brzy bude následovat – protože se nechtěl hned na počátku tak otevřeně rozejít se Španěly, nebo snad proto, že mu nebylo vhod, aby se Francouzi rozšířili k větším postupům –, vydal se k Novaře se zdáním, že se pokusí o ten podnik, a pak náhle a nenadále přešel Pád a utábořil se pod Valenzou ze strany Alessandrie, ponechávaje druhou stranu za řekou Savojským, protože s tak málo lidmi nemohl oblehnout celé místo; ale protože vévoda savojský otálel s příchodem, měli Španělé čas a možnost zásobit pevnost přes most vším potřebným, což bylo jejich záchranou. Když pak Francouzi postavili baterie a kryté cesty, začali ji napadat s velkou smělostí. Markýz de Celada⁶¹, rytíř velkého španělského rodu, který tam byl nedávno poslán jako vrchní dozorce, don Francisco de Cárdenas („Francesco del Cardine“)⁶², který tam byl guvernérem, a kapitán „Spadino“, muž velké zdatnosti, poznávajíce, jakou zásluhu si získají u katolického krále, udrží-li ji, a neméně slávu, kterou si získávali u světa, když se udatně chystali k obraně, začali při jejím udržení odpovídat stejnou odvahou a důmyslem, jaké Francouzi, toužící po dobytí, vynakládali při útoku.

Zpráva o příchodu francouzského vojska do Milánského státu, rozšířená po místech a městech té provincie, způsobila nemalé zděšení oněm lidem i samým Španělům; neboť nejsouce opatřeni tím, co bylo nutné k obraně, byli tím více zmateni, že ozbrojování vojáků z domobrany přinášelo spíše bolest a pláč ženám, dětem a příbuzným oněch vojáků, kteří odcházeli z domova, než útěchu a odvahu ke střežení. V těchto nesnázích však vůbec nechybělo srdce kardinálu Gilu Albornozovi („Egidio Albernoz“)

Opatření Španělů na pomoc Valenze.

a ostatním španělským ministrům, nýbrž se neohroženě dali do vhodných opatření, jak jim dovolovala krátkost času, kromě odeslání kurýrů do Španělska, do Neapole a do Německa, aby urychlili zasílání vojáků. Byl učiněn nový soupis lidí státu a z nich vybráno osm procent nejschopnějších, aby byli umístěni do pevností a z nich vyvedeni cizí lidé, aby se jich použilo v poli. Do Mortary, silného místa mezi Pavií a Vercelli, byl poslán jako vrchní dozorce mistr tábora Carlo Roma; do Alessandrie don Carlo Colombo⁶³, Španěl; do Novary k pevnosti Sandoval a do každého jiného místa těch hranic byli posláni zdatní muži a místa byla posílena lidmi a střelivem, všude se bubnovalo a opatřovalo se pro přítomné potřeby. Španělé však stále neustávali v jednáních prostřednictvím svých ministrů s papežem a s Benátskou republikou, aby, nemíní-li jim pomoci, nepomáhali ani Francouzům; a nade vše je tížilo prohlášení Benátčanů, ponoukaných nanejvýš štědrými nabídkami Francouzů, aby se prohlásili v jejich prospěch a vyslali své zbraně z této strany za Addu, protože byli velmi silní, majíce za Minciem v Lombardii shromážděno asi osm tisíc pěších různých národů a dva tisíce jezdců v dobrém stavu pod velením svého generála Luigiho Zorziho⁶⁴, muže statečného, velmi váženého a obávaného, protože byl kromě nadmíru jemné rozvahy plný smělosti a rozhodný ve válečných rozhodnutích, s dalšími lidmi ubytovanými v Cremě a okolí pod vedením Michela Priuliho („Michiel Triuli“)⁶⁵, syna nikoli nepodobného otci, někdejšímu benátskému dóžeti, rytíře velkého srdce a osvědčené rozvahy, a s dalšími ve Val Camonica, údolí Brescijska, sousedícím s Valtellinou, pod velením Marina da Molin („Marin da Molino“),⁶⁶ senátora vysokého ducha a velké znalosti; a mimoto byly všechny jejich pevnosti velmi dobře opatřeny lidmi, střelivem, veliteli a nanejvýš moudrými senátory; kdyby se byli prohlásili pro Francouze, není pochyb – a to poznávali i sami Španělé –, že by Milánský stát zůstal vydán na milost francouzským zbraním, nebo by se octl pod ochranou republiky. Tato podezření však byla všechna mylná: neboť ačkoli by to Benátčanům nebylo obtížné učinit, přece – protože cíl té nanejvýš laskavé republiky a oněch nanejvýš moudrých otců směřoval jedině k obecnému míru Itálie a k zachování jejich kvetoucího panství – nestačila ani vhodná příležitost, aby je odvrátila od jejich dobrého předsevzetí; ba chtěli, aby jejich ministři hledali nějaký prostředek, jak urovnat roztržky oněch dvou korun a obnovit mezi nimi dřívější mír v Itálii k všeobecnému prospěchu křesťanstva.

Naproti tomu, zatímco Španělé podnikali vše, aby odvrátili sousední knížata od spojení s Francouzi, tito se neméně snažili přivést je na svou stranu; a proto pan de Bellièvre („Belieura“), mimořádný francouzský vyslanec u italských knížat, když vyřídil věci v Turíně, přešel do Janova; tam složil oné republice zdvořilosti a obnovil dobré porozumění, které, jak se zdálo, chtěl onen nanejvýš moudrý senát v přítomných okolnostech s francouzskou korunou zachovávat, a odešel nanejvýš spokojen s prokázanými poctami; kolem poloviny srpna přijel do Parmy, a když tam velkými nadějemi a sliby povzbudil vévodu, aby spojil své zbraně s francouzskými, odebral se do Mantovy jednat s vévodou Karlem. A protože se za nejlepší základ této války pokládala diverze (vpád) těchto vévodů a Benátské republiky, jednal o tom, aby se za peníze a jménem francouzského krále provedl odvod italských lidí a aby se takto sebraným vojskem napadlo Cremonsko; tento návrh by byl Karel, nakloněný ke zbraním a toužící pomstít se za špatné zacházení, které kdysi utrpěl od Rakušanů v Mantově, také přijal, kdyby si mohl slibovat peníze a pomoc Benátčanů a papeže, totiž že bude z jejich panství dostávat lidi, střelivo a potraviny, bez čehož pokládal za nemožné takový úkol podniknout. Když pak vyslanec koncem srpna přijel do Benátek, vynasnažil se pohnout republiku k roztržce se Španěly, na což se velmi spoléhali, a nikoli bez důvodu, neboť kdyby Benátčané podpořili francouzské zbraně, Milánský stát by byl bez pochyby ztracen; ale protože onen nanejvýš moudrý senát neměl v úmyslu klid Itálie rušit, nýbrž zachovat, byl vyslanec vyslechnut s laskavostí a přijat s nádherou a s obvyklou důstojností, jakou tak velká republika projevuje zástupcům tak velkého krále, neodnesl si však nic než zdvořilá slova a ujištění směřující k obecnému pokoji.

Mezitím se vévoda de Rohan vrátil do Tirana, aby dopřál oddechu svým lidem, velmi unaveným ustavičnými akcemi; a když se dozvěděl, že Němci, jím poražení v údolí Livigno („Val di Leuin“), znovu posíleni příchodem několika oddílů z Tyrolska, stojí opevněni v Bormiu a že se proslýchá i to, že sestoupí dolů a zkusí s Francouzi nové akce, jak už začali tím, že pronikli až do Mazza, vesnice na Adde mezi Bormiem a Tiranem, rozhodl se je znovu napadnout a využít příznivého štěstí. Sebral tedy své lidi, kterých mohlo být asi čtyři tisíce pěších a 300 jezdců, a táhl k onomu stanovišti až na dohled nepřátelských hlídek; ale protože se císařští drželi blízko Grosotta na Adde ve velmi výhodné poloze a Francouzům se to místo nezdálo vhodné k tomu, aby se s nepřáteli utkali, Rohan s velkou obezřetností, aby je vylákal z výhodného postavení, předstíral strach, a obrátiv se k nim zády, stáhl se jakoby na útěku do Cologny, malého místa nad Tiranem; tam se zmocnil nejvhodnějšího stanoviště, rozmístil v blízkých lesích silnou zálohu a pevně na místě vyčkával nepřátel. Ti, ujištěni ústupem Francouzů a nevěříce,

Němci poraženi vévodou de Rohan ve Valtellině.

že by jim byli schopni odolat, přešli s velkou důvěrou po mostě u Mazza přes Addu proti francouzským oddílům, křičíce, že nyní mají příležitost pomstít se za utrpěné porážky; ale Rohan je obratně přivedl blízko k záloze a napadl je s takovou prudkostí, že Němci, zděšeni tím obratem, pomýšleli na ústup cestou, kudy přišli, a dali se na útěk, při němž tam zanechali asi 700 svých mrtvých, raněných a zajatých;⁶⁷ a kdyby plukovníci Brügger („Prucher“) a Jenatsch („Gianasso“),⁶⁸ graubündenského původu, vyslaní Rohanem z druhé strany, aby zničili most přes Addu, byli rychlejší a předešli císařské dříve, než přešli, málokdo z nich by se mohl chlubit svou záchranou. Toto šťastné střetnutí pokládal Rohan za málo prospěšné, nezíská-li zpět Bormio a lázně; svolal proto své přední velitele, a když s nimi rozebral, jak si počínat, aby ten záměr provedl, bylo rozhodnuto podnik zkusit, neboť se k tomu nabídl pan de Montausier („Montesier“), polní maršál v tom vojsku, francouzský rytíř velkých nadějí; ten postoupil k onomu místu tak prudce, že ačkoli byl výstup po strmých srázech dlouhý přes 300 kroků a zahrazený třemi dobře hájenými barikádami, vnikl tam silou a zmocnil se stanoviště, pobíjeje mečem všechny, které při prvním vstupu zastihl; odtud postoupil k lázním, místu střeženému 200 německými pěšími, a ačkoli tamní velící major nepřestal užívat veškerého důmyslu a vojenské statečnosti, byl rovněž přemožen; bylo to nicméně vítězství žalostné pro smrt zmíněného Montausiera, kterého nešťastně zasáhl kámen, jejž hodila z okna jedna žena, a asi 150 dalších francouzských vojáků.

Protože se španělské vojsko pro nedostatek potravin nemohlo déle udržet u Kleve na březích Rýna, kam, jak jsme řekli, přišlo, aby udrželo pevnost Schenkenschans, a protože už bylo velmi zmenšené, stáhl se infant 25. září do Brabantska a zanechal v pevnůstkách na Waalu šest tisíc pěších pod velením dona Andrey Cantelma; a když

Kardinál-infant ponechává Cantelma na břehu Waalu a sám se stahuje do Brabantska.

s pěchotou přešel Mázu u Gennepu, opevnil tamní hrad podle všech pravidel umění, sám se pak s jízdou uchýlil do Ravensteinu a ubytoval ji v krajích Cuijk, Maasland („Masland“) a Ravenstein. Princ Oranžský, nabyv z tohoto ústupu odvahy, přešel s částí francouzského a holandského vojska Waal u Nijmegenu a postupně silou dobyl zpět ony pevnůstky Grieth („Gries“) a Griethausen („Grithusen“), aby dokončil obkličovací val i z té strany dříve, než začne přibližovacími zákopy dobývat pevnost Schenkenschans, což se mu šťastně podařilo; a protože se mu zdálo, že se dostatečně zajistil, propustil Francouze, kteří pak, jak se řekne později, trávili onu zimu v Holandsku rozpuštěni mimo své útvary. V té době zemřel na nemoc při svém návratu do Brabantska markýz z Aytony,⁶⁹ Španěl veliké zásluhy a velmi vážený pro svou statečnost, a brzy nato na horečku vévoda z Lermy z rodu Sandoval, syn oblíbence španělského krále dona Filipa Třetího, rytíř velmi uhlazený a šlechetný.

Saský vévoda, který se nejen smířil s císařem, ale spojil i své zbraně s císařskými, poznav, že jeho jednání o mír se Švédy, ačkoli je Banér s jakousi nadějí protahoval, skončí bez výsledku, rozhodl se déle neotálet, nýbrž dříve, než Švédové Magdeburk více opevní, obrátit se k onomu podniku, pro své zájmy nanejvýš důležitému; za tím účelem přivedl vojsko pod Halle, místo na Sále,⁷⁰ které mu mělo žádané dobytí usnadnit; a když proti němu namířil děla a otevřel přibližovací zákopy, Švédové, nevidouce možnost hájit ony špatně postavené náspy, je opustili a stáhli se do hradu jako do místa schopnějšího odolávat a zdržet nepřátele aspoň do té doby, než by Banér mohl přijít s toužebně očekávanou pomocí.

Ačkoli obránci útok na Valenzu statečně snášeli a Španělé se samotných francouzských sil málo báli, přece jim nemálo zaměstnávala mysl jistota, že se k Francouzům připojí Savojsko a Parma nebo že napadnou stát z jiných stran; neboť bylo jasně vidět, že kdyby se zbraně oněch dvou knížat odhodlaly k otevřenému útoku, bylo by v té tísni obtížné udržet celé to panství neporušené. Proto byl kromě ostatních ustavičných a rychlých opatření poslán do Alessandrie mistr tábora markýz Lunati spolu s panem d'„Arios“, senátorem a královským proveditorem, aby pomáhal Colombovi; každému z poddaných byla dána svoboda nosit jakýkoli druh zbraní kromě pistolí. Princ Trivulzio,⁷¹ urychluje odvod pěšího pluku postaveného na jeho náklady, prohlásil za jeho mistra tábora hraběte Carla Marianiho, milánského rytíře; a když bylo v Alessandrii odhaleno jakési zrádné spiknutí s cílem uvést do toho místa Francouze, bylo zažehnáno zadržením viníků, mezi nimiž byli jakýsi don Diego, Španěl, jeho sluha⁷² a praporečník Gagni z Alessandrie; ani v ostatním nebylo opomenuto nic z toho, co se uznalo za vhodné k ochraně před hrozícími nebezpečími; a zvláště byla téměř k uzavření dovedena tajná jednání s vévodou savojským, s nímž bylo dohodnuto jakési skryté porozumění příznivé katolickému králi.

Mezitím Créqui, útoče na Valenzu ze všech stran, dal několikrát napadnout pevnůstky vzdálené od místa, a zvláště pozoruhodný byl útok i obrana u jedné z nich; útok vedl markýz de Villeroy,⁷³ francouzský polní maršál, provázený hrabětem de Maugiron („Maugeron“), plukovníkem pěchoty, komturem de Souvré („Souurè“)⁷⁴ a panem de „Faures“ a jinými; pevnůstka, kterou s velkou statečností dobyl, byla pak obleženými se stejnou odvahou získána zpět; a útoky Francouzů byly tak prudké a jejich jméno požívalo takové důvěry, že straníci francouzského jména a ti, kdo toužili po nějaké novotě na škodu Španělů, ihned rozšířili, že Valenza padne. Créqui, využívaje tohoto mínění a předvídaje, že bez spojení s Parmou a Savojskem přinesou jeho zbraně malý prospěch – od nich až dosud nesklidil nic než naděje, ačkoli vévoda savojský, aby zastřel své počínání, tam poslal deset setnin kyrysníků pod velením pana de „Flori“, polního maršála a francouzského rytíře, který sloužil u zmíněného vévody –, rozhodl se užít účinných prostředků, jak přimět vévodu parmského, aby kromě dobré vůle tasil proti Španělům i zbraně: neboť kdyby se on prohlásil, nezbyla by již Savojsku žádná výmluva, jíž by se slovy a důvody vyhýbalo ustavičnému naléhání Francouzů; a protože poznával, že kdyby se podnik ukázal neplodným dříve, než se ta knížata zapletou do započaté války, hrozilo nebezpečí, že zvláště Parma jako vzdálenější od dohody s Francouzi ustoupí, dal zmíněnému vévodovi po zvláštním poslu vědět, že Valenza je již jeho útoky tak sužována, že bez pochyby padne; zve ho proto, aby přišel svou přítomností uctít zbraně svého krále, neboť bude-li si jist dobytím, bude pro něho velmi výhodnou radou prohlásit se ještě v době, kdy se výsledek zdá nejistý, a získat tak u krále větší zásluhu. Vévoda Odoardo, toužící po slávě a povzbuzený nadějí zlepšit své postavení při rozdělení Milánského státu, se tedy dal Créquiho pozváními přemluvit; učinil shromaždištěm svých vojáků Castel San Giovanni, kde se ukázalo, že má na 4 tisíce pěších a 800 jezdců, 1. září vytáhl k Tortonsku, a když minul Vogheru, měl šarvátku

Vévoda parmský táhne se svými lidmi pod Valenzu.

u Ponte Curone („Ponte Corona“) s jízdou dona Gaspara de Acevedo („Azzeuedo“) a markýze Filippa Spinoly,⁷⁵ kde se vyznamenal plukovník Sarafino z Parmy; 8. září dorazil bez překážky pod to místo a ubytoval se v paláci pánů Stampů blízko Pádu na straně od Pavie, a z druhé strany stejně tak, a brzy nato přišel vévoda savojský asi s 5 tisíci vojáky; tam ihned uvolnili jeden mlýn, který, puštěn po proudu řeky, narazil s takovou prudkostí na most u Valenzy, že ho rozbil; proto byla opuštěna pevnůstka na jeho konci a Francouzi se jí zmocnili, čímž obleženým odňali veškeré spojení.

Tato nepřátelství vévody parmského byla Španělům k největší nelibosti, neboť jelikož byli v minulosti rozhodčími záležitostí onoho vévodství, zdálo se jim divné, že Odoardo, odchyluje se od zásad svých předků, takovou závislost nenávidí; proto si trpce stěžovali u papeže, aby papež, ačkoli je povinen bránit vévodství jako léno církve, neměl pak důvod naléhat na stažení zbraní, kdyby vévodu napadli; neboť vévoda je k tomu popudil dobrovolně a bez příčiny. Papež, pohnut těmito naléháními, dal vévodovi vědět, aby dále neobtěžoval Milánský stát a nedával Španělům příležitost vést pak proti němu válku a zatáhnout do ní Svatý stolec; ale vévoda, podiven takovým vzkazem, ihned papeži připomněl, jak před lety poslal do Říma hraběte Fabia Scottiho,⁷⁶ aby mu oznámil špatné zacházení, které snášel od Španělů, a že odpověď zněla, že se mu dává svolení spojit se, s kým uzná za vhodné; a že se proto, když se spojil s francouzským králem, cítí zavázán sdílet týž osud. Protože papež dále nepokročil, zůstali Španělé velmi rozladěni, a to, že Urban nebyl nakloněn španělské straně, se jim zdálo zjevným znamením, že se přidává k Francouzům; těžce si na to stěžovali u kardinálů, svých straníků, a zapisujíce si tento čin do knih paměti, dychtivě vyhlíželi příležitost, jak by mohli rod Barberiniů nějak pokořit.

A protože vévoda parmský tvrdil, že měl oprávněnou příčinu přerušit se Španěly přátelství, poslal do Janova jednoho svého šlechtice, aby oné republice oznámil své vytažení do pole, a mimoto dal svým rezidentem v Římě, rytířem Carandinim,⁷⁷ vyložit manifest, v němž byla vylíčena dobrodiní, která španělská koruna přijala od jeho domu, a naproti tomu špatná zadostiučinění a odměny, kterých se mu za to dostalo; výhrůžky regenta Villaniho za to, že nesvolil k návrhu škodlivému jeho státům, totiž poslat ho do Flander jako rukojmí své věrnosti; naléhání císařského vyslance o peníze

Prohlášení vévody parmského.

nad jeho síly; a že poslal svého vyslance ke španělskému dvoru, aby představil králi, co si může slibovat od jeho oddanosti, a ten byl zdržován mnoho měsíců, aniž dostal slyšení nebo jakoukoli odpověď.

Mezitím si Španělé uvědomili, že protože byly uzavřeny průsmyky z Německa, je třeba hledat pomoc Milánskému státu ze strany moře; a protože měli ve Středozemním moři připraveno 22 galér a pět lodí s jinými plavidly pod velením vévody z Fernandiny („Ferandina“),⁷⁸ Španěla velkého rodu, a markýze de Santa Cruz, rovněž Kastilce, usoudili, že je pro jejich zájmy velmi vhodný podnik na ostrovy Sainte-Marguerite („Santa Margherita“) a Saint-Honorat („Sant'Honorato“), místa vzdálená necelou míli od pevniny Provence a osm či deset mil od Nice, krátce předtím s velikým nákladem opevněná dvěma velkými pevnostmi a mnoha malými reduty; jimi by si nejen usnadnili plavbu z Itálie do Španělska, ale také by rušili Francouze, kteří z Marseille plují do Janovska. Když se tam 13. prosince vydali na plavbu⁷⁹ a prohlédli místo, přistáli u ostrova Sainte-Marguerite a téhož dne napadli pevnost,

Španělé přepadají ostrovy Sainte-Marguerite a Saint-Honorat.

střeženou dvěma pěšími setninami pluku pana de „Cornusson“; ty, nemohouce útokům Španělů odolat, se téhož dne vzdaly za čestných podmínek; a když tam Španělé zanechali posádku pod velením dona Michela Péreze, Španěla pro tento úřad velmi váženého, napadli příštího dne ostrov Saint-Honorat, který rovněž padl do jejich moci; neboť tímto nenadálým počinem zastihli Francouze, kteří takovou novotu nepředvídali a nepostarali se dát zmíněným ostrovům obranu, jakou vyžadovaly.

V téže době, kdy Švédové pod generálem Banérem táhli polem proti vévodovi saskému, Španělé brázdili Středozemní moře a císařští postupovali v Dolní Falci, Francouzi, kteří stále více

Útok na Valenzu.

posunovali přibližovací zákopy proti Valenze, podnikli tam s pěšími pluky pánů de „Vernatel“ a de Chamblay („Sciamble“), francouzských plukovníků, silný útok na vnější pevnůstky; Španělé jej snášeli se stejnou statečností a stál život mnoha odvážných francouzských vojáků; mezi nimi byl raněn a zajat pan de „Monferino“, polní maršál; a když brzy potom vyrazilo několik setnin pod donem Antoniem Sotelem („Sottello“), Španělem, podporovaných markýzem de Celada a donem Antoniem „Chiauari“, synovcem kardinála Albornoze, proti stanovišti Parmských,

Akce pod Valenzou.

vedených Ricciardem Avogadrem,⁸⁰ generálem jízdy, došlo k tvrdým střetnutím a krvavým událostem; neboť Avogadro, zasažen ranou z arkebuzy, zůstal na místě mrtev se šesti svými kapitány a asi 200 vojáky; a „Chiauari“, který lákal nepřátele kořistí těžkého zlatého řetězu, jejž měl na krku, zasažen rovněž, a to ranou z pistole, zůstal také mrtev a s jinými reformovanými důstojníky kořistí nepřátel; jeho ztráta nebyla méně bolestná kardinálovi, jeho strýci, než španělským velitelům a vojsku, protože byl rytířem velké odvahy a velkých nadějí; pro

Smrt generála Ricciarda Avogadra.

vévodu parmského byla bolestná ztráta Avogadra, muže z Brescie z nejpřednějších rodů Lombardie, který kromě rytířských řádů požíval benátského šlechtictví; když jako mladík odešel z vlasti do vojsk císaře, osvědčil se nejen jako statečný kapitán, ale smělostí ducha i meče si získal jméno jednoho z nejšlechetnějších, neboť po souboji s plukovníkem „Forcatz“,⁸¹ pokládaným za jeden z nejodvážnějších mečů vojska, si při každé příležitosti počínal s takovou neohrožeností a zápalem, že ho Piccolomini prohlásil svým podplukovníkem; a když tento úřad důstojně zastával, v bitvě u Lützenu – jak se proslýchá – Piccolomini a Avogadro zachránili císařské vojsko před porážkou, a on si z ní odnesl ránu z muškety, která ho přivedla téměř k smrti.

Ale ani tím Francouzům nevychladly naděje na dobrý výsledek; stále více svírali místo a posílenými bateriemi a útoky je ze všech stran ostřelovali. Proto Španělé, uvažujíce, jak důležité to místo je a že kdyby nepřátelé překonali

Španělé přispívají Valenze na pomoc.

slabé zákopy, jimiž bylo obepjato, bylo by pak snadné zteči město, opevněné starými a slabými hradbami, rozhodli se mu za každou cenu přispět na pomoc; a proto byl 7. října vyslán don Carlo Colombo se čtyřmi tisíci pěšími a deseti setninami jezdců, aby zaujal postavení ve Frascarolu („Frescarolo“), místě asi dvě míle od Valenzy. Když se to dozvěděli ve francouzském táboře, Créqui, obávaje se zmaru podniku, přešel za úsvitu se svým vojskem po mostě Savojských, provázen mezi jinými mnoha francouzskými rytíři komturem de Souvré a panem de „Faures“; v zákopech a ubikacích nechal jen tolik lidí, kolik stačilo k jejich střežení; a když se pod jedním stromem konala porada s vévody savojským a parmským, s maršálem de Toiras z rodu Saint-Bonnet („Sanbonet“),⁸² s hrabětem de Verrua („Verua“) z rodu Scaglia, generálem piemontské pěchoty, s markýzem Villou,⁸³ generálem jízdy, s markýzem de Villeroy z rodu Neufville („Neuuilla“), polním maršálem, a s jinými předními veliteli o tom, co se má v takové nesnázi učinit, bylo na Créquiho naléhání rozhodnuto svést toho dne se Španěly bitvu, buď v poli, nebo uvnitř Frascarola, pokud by se nepohnuli. Spojenci proto k tomu účelu vytáhli, a když zjistili, že nepřítel kryt v ležení u Frascarola vytrvale očekává jejich útok, seřadili se Francouzi s Créquim na pravém křídle, Savojští s vévodou na levém a vévoda parmský se svými zůstal v zadním voji; ale na počátku šarvátky poslal Créqui k vévodovi savojskému markýze de Villeroy, aby mu dal vědět, že nepokládá za tak snadné přemoci Španěly v oněch postaveních, a ať proto, je-li téhož mínění, poručí ustoupit; vévoda savojský tedy ihned vzkázal vévodovi parmskému, aby se obrátil a táhl do svých ubikací, a sám ho následoval, stejně jako Francouzi, a všichni znovu přešli most, aby se vrátili do svých ležení, neboť vévoda savojský nechtěl, aby někdo ze strachu před nepřáteli zůstal za Pádem. Nepřátelé pak postoupili s markýzem z Torrecusy,⁸⁴ příštího rána při druhém útoku dobyli pevnůstku na konci mostu u města, přičemž 300 vojáků z pluku francouzského pana de Piles⁸⁵ a hraběte de Maugiron („Mangeron“), plukovníka pěchoty, padlo nebo utonulo, a uvedli do místa na člunech mnoho vojáků, kteří se vrátili do Frascarola dříve, než je nepřátelé mohli zastihnout; příčinou bylo, že v ubikaci Francouzů nebyl most, a bylo proto třeba jít dlouhou oklikou k mostu Savojských, takže přišli pozdě. Créqui si u vévody savojského stěžoval na nedostatečný pořádek, ač byli tak blízko nepřítele; ale vévoda, jemuž snad taková událost nebyla nemilá, se vymlouval, že by nikdy nebyl věřil v takovou smělost Španělů, a jinými přehnanými řečmi. Když Francouzi viděli, že díky této pomoci zmizely jejich naděje na to město, pod nímž byli jejich lidé již unaveni a prořídlí, a že každý delší pobyt přináší nevýhodu, začali společným rozhodnutím 26. října od podniku upouštět; Francouzi s vévodou parmským se uchýlili do San Salvatore a vévoda savojský se svými k Sartiraně; proto Colombo, který stál ve zmíněných ubikacích ve Frascarolu, aby spojencům zabránil shánět píci na zemích Španělska na této straně Pádu a pronikat dále do státu, dozvěděv se o odchodu francouzského tábora, odebral se do svých dřívějších ubikací v Pieve del Cairo a odtud pozoroval jejich počínání.

Tento ústup způsobil velký zmatek mezi Francouzi a jejich straníky, a stejně tak obnovil naděje Španělů, ačkoli jejich radost nemálo zmenšila smrt Celady, protože to byl rytíř, z jehož činů se usuzovalo na největší úspěchy. Když proto za to vzdali díky Bohu, nabyli přesvědčení, že nepodařil-li se Francouzům podnik na Valenzu, jim se zajisté zdaří stanovené předsevzetí vyhnat Rohana z Valtelliny; dohodli tedy věc se Serbellonim a s rytířem Robustellim,⁸⁶ předním mužem onoho údolí, oddaným Španělsku, a do pevnosti Fuentes byli posláni vojáci a zásoby, které se pokládaly za nutné. Ale protože Rohan tehdy stál v Tiranu, aby tam postavil pevnost,

Francouzi opouštějí obléhání Valenzy.

a nevědělo se, jaké je počínání Francouzů, usoudil hrabě Serbelloni, že je dobré si dříve, než půjde dál, opatřit zprávy; dal proto z Morbegna poslat tím směrem jednoho Robustelliho důvěrníka, který, když přišel k bráně, buď tím, že zbledl, nebo tím, že kolísal v odpovědích strážím, které ho podle vojenského zvyku vyslýchaly, upadl v podezření, byl zatčen a doveden k Rohanovi; ten, v takových věcech nanejvýš chytrý, z něho obratnými otázkami, sliby a výhrůžkami vylákal záměr Španělů. Chápaje se proto příležitosti bez ztráty času, sdělil záměr svým předním velitelům a s největším spěchem táhl s celým vojskem do Sondria, místa uprostřed údolí, a byl tam dříve, než Španělé zaslechli o jeho pohybu; a když byl zpraven, že nepřátelé ještě nedostali děla ani některé lidi, kteří se zdržovali v Delebiu, a že stojí u Morbegna bez myšlenky, že by mohli být napadeni, postoupil bez otálení proti nim; Serbelloni, o tom zpraven, nechtěl vůbec ustoupit, ba rozpálen tím větší důvěrou poslal vpřed jízdu s hrabětem ze San Secondo⁸⁷ k úpatí hory blízko kostela San Pietro; šik pěšího pluku Trivulzio postavil směrem k Adde pod ochranou bažiny nedaleko zmíněného kostela; a Španělé zůstali v zadním voji u Morbegna. Rohan, když dorazil na dohled nepřátelského vojska, poslal vpřed pluk pana de Vandy („Vandì“), aby obsadil most přes Bitto („Bit“); ale protože ho Španělé předešli, vyrazila, aby překonala obtíže, vpřed francouzská jízda, která však pro úzkost místa a cest nemohla nic svést, musela ustoupit a uvolnit místo pěšímu pluku pana de Lecques („Lecches“), aby nastoupil

Bitva mezi Španěly a Francouzi u Morbegna ve Valtellině.

do útoku; ten Italové vydrželi a odrazili s jistou škodou Francouzů. Rohan, tím rozhořčen, se v čele pluku pana de La Frézelière („Frisiliera“) sám vrhl na Španěly, kteří drželi stanoviště s nemenší statečností; a po dvou hodinách těžkého boje, kdy došlo až na meče, sesedlo z koní sto kyrysníků, většinou šlechticů, a napadli pluk Trivulzio s takovým zápalem, že byl nakonec donucen opustit stanoviště u bažiny a stáhnout se v jakémsi zmatku; tím se rozvrátily ostatní španělské oddíly a musely ustoupit Francouzům se ztrátou mnoha vojáků a důstojníků, mezi nimi i hraběte ze San Secondo, rytíře statečného a vznešeného postavení.⁸⁸ Pro tuto ztrátu se Rakušané, vidouce, že obtíže při vyhánění Francouzů z Valtelliny stále rostou, rozhodli zajistit přivedení pomoci z Německa jinou cestou, a proto se obrátili ke Švýcarům; jednali s nimi tak, že když penězi překonali každou překážku, dosáhli nakonec průchodu pro osm tisíc vojáků, zčásti pěších a zčásti jízdních. Byli také opatřeni

Pan de Bellièvre, vyslanec francouzské koruny u italských knížat.

velkovévodou toskánským pěším plukem, odvedeným na jeho náklad v Helvetii, a několika setninami jezdců, vedenými markýzem Cosimem Riccardim; proto vyslanec Bellièvre, když vyřídil věci v Benátkách, odebral se do Florencie, nikoli s úmyslem získat onoho panovníka pro francouzskou korunu, nýbrž aby zmírnil mínění, které si italská knížata mohla učinit kvůli sestupu francouzských zbraní, totiž že ruší mír, jehož poklidně užívaly ony národy, povahou válce vzdálené. A protože se v podezíravosti Francouzů stále více utvrzovalo mínění, že se vévoda savojský tajně dorozumívá se Španěly, usoudili královští ministři, že k zmírnění onoho mínění bude dobré propustit z Milána opata Torreho („Abbate Torre“), vévodova vyslance, pod záminkou, že vzhledem k nepřátelstvím, která jeho pán podnikl proti státům katolického krále, se nesluší, aby se jeho ministři zdržovali u toho, kdo byl prohlášeným nepřítelem. A protože si Rakušané neméně slibovali od přátelství vévody Františka Modenského⁸⁹ kvůli pomoci, kterou mohli mít z onoho státu bojovných lidí, přimluvili se u císaře, aby zmíněnému vévodovi udělil investituru knížectví Correggio (připadlého císařské komoře), jak se také stalo, ovšem za složení 200 tisíc scudi.⁹⁰

Císařští mezitím drželi těsně obleženou pevnost Gustavsburg na Rýně, přivedenou do krajnosti, protože ji vévoda výmarský nemohl vysvobodit; plukovník „Nobendorf“, Holanďan,

Gustavsburg dobyt Rakušany.

který tam velel, poznav, že se déle udržet nemůže, vyjednal vydání, vyšel se švédskou posádkou 1 200 pěších a třiceti jezdců se zbraněmi a zavazadly a uchýlil se do Mohuče; a Výmarský, vida svůj záměr zmařen, stáhl se, aby nebyl obklíčen císařskými, kteří po překročení Rýna pronikali až k branám Mohuče, ke Kreuznachu; tam, pronásledován císařskou jízdou, ačkoli se bránil šarvátkami, musel, když k Rakušanům přibyly čerstvé oddíly, přijmout útok s jistou škodou na zadním voji, který se zachránil pod děly Kreuznachu.

K podpoře těchto úspěchů poslal hrabě Gallas hraběte Hatzfeldta pod Kaiserslautern („Kaiserluter“), místo za Rýnem ve Falci, kde byl guvernérem plukovník „Scombech“ s 800 vybranými pěšími; 1. července bylo město napadeno děly a přibližovacími zákopy, při jejichž práci zemřelo mnoho císařských pro silnou obranu a prudké výpady posádky; mezi nimi prosluly výpady ze 14. a 17. téhož měsíce, kdy byli Rakušané se škodou odraženi; Hatzfeldt, tím rozhořčen, poslal znovu do útoku své pěší pluky s prohlášením, že kdyby ustoupily, dá je rozsekat jízdou, kterou k tomu účelu rozestavil kolem dokola; proto obležení, nemohouce odolat přesile a statečnosti císařských vojáků, kteří se zoufale vrhali do průlomů, ztratili město, dobyté násilím, větší část posádky byla pobita a guvernér, těžce raněn, zůstal 19. července s různými jinými důstojníky v zajetí.⁹¹ Gallas, doufaje po tomto úspěchu získat i Mohuč, poslal tam hraběte z Mansfeldu s částí vojska; ale ten, když se dozvěděl o pochodu Francouzů a vévody výmarského na pomoc Mohuči, rychle se stáhl a vrátil se do císařského tábora u Wormsu, kde, posílen jinými oddíly, přistoupil k dobývání Frankenthalu; jeho posádka se udržela až do 16. října, a nemohouc dostat pomoc, musela se vzdát a vyšla s doprovodem zčásti do Saverne a zčásti s guvernérem do Weselu; do této pevnosti, stejně jako do všech ostatních ve Falci, byli o několik dní později uvedeni Španělé a do Heidelbergu plukovník Haslang s posádkou bavorského kurfiřta.

Pro tyto události, a také aby se dodalo síly dobývání pevnosti Schenkenschans, podniknutému princem Oranžským, nařídil francouzský dvůr vévodovi de Chaulnes („Sciaunes“)⁹² z rodu d'Albert, maršálovi, guvernérovi a generálnímu místodržiteli Pikardie, bratru zesnulého vévody de Luynes,⁹³ konetábla Francie,

Vévoda de Chaulnes s francouzskými zbraněmi táhne k Flandrám.

aby s panem de Rambures,⁹⁴ polním maršálem, se čtyřmi tisíci pěšími a 500 jezdci projížděl oněmi hranicemi a pokusil se o nějaký postup, který by Španěly přinutil, aby sem přispěchali a rozdrobili tak své přípravy v jiných částech; a tak se také stalo, neboť když se to infant dozvěděl, poslal ihned proti zmíněným Francouzům Chorvaty, kteří přišli s Piccolominim; a když mezi nimi proběhly nějaké nepříliš významné akce, vévoda se vrátil do své provincie a zanechal pana de Rambures s dobrým počtem pěších a jezdců v jeho guvernérství v Doullens („Dorlans“),⁹⁵ místě v Artois; a protože Chorvati ztráceli čas nepříliš důležitými nájezdy, vedla se ta zimní válka tak, že jedni mysleli více na vlastní záchranu než na škodu druhých.

V jiné části říše však záležitosti neprobíhaly podobně, protože generálové Banér, Knyphausen („Chiiipausen“), Sperreuth („Spreuter“) a ostatní velitelé švédské strany stále pokračovali ve svých postupech. Sasové, aby je zarazili, postoupili ze strany Meklenburska k Plau („Plauen“)⁹⁶ a zaujali postavení v Parchimu; ale Banér je pozoroval, a když proti nim vyslal svou těžkou jízdu s dalšími setninami dragounů a mušketýrů, v noci

Sasové přepadeni generálem Banérem.

dvanáctého prosince napadl saské ubikace s takovým zděšením a zmatkem napadených, že byli rozvráceni a rozprášeni spíše sami sebou než nepřáteli; byly zničeny tři pluky saské jízdy, zajati plukovník „Strein“ a několik kapitánů a ukořistěna zavazadla plukovníků „Calchestein“ a „Dehn“, Němců; proto saský kurfiřt, nepokládaje se za dost silného proti náporu Švédů, posílených ze všech stran lidmi, které vyslal Oxenstierna, odtáhl z Parchimu a stáhl se ke generálu Marazzinimu („Maracini“), Italovi, který velel císařským zbraním v Pomořansku a měl rozkaz mu pomáhat; ale ačkoli spojeni dávali Švédům jisté starosti, Banér se přece stále držel v poli, maje proti těm, kdo nebyli zvyklí na mrazy severu, výhodu kruté zimy; dobyl také silou zbraní Havelberg („Hanelsberg“), rozsekal 400 Sasů,

Postupy Švédů v Sasku.

zajal plukovníka „Trauendorf“ a jiné důstojníky, získal 4 děla a množství střeliva a ukázal se v okolí Magdeburku a v kraji při Sále, pustoše a ničíc k největšímu zděšení lidu celou zemi; proto se kurfiřt stáhl se svými lidmi k Lipsku, a když tam dostal posilou další císařské oddíly a zesílil s nimi své vojsko nad vojsko Švédů, zmenšené zčásti ustavičnou námahou a zčásti posádkami zanechanými v dobytých místech, viděl se Banér, který se vydal pod Halle, nucen od podniku upustit a stáhl se do „Vaissenfelt“;⁹⁷ tam rozbil most přes Labe, zakopal se a nechal onen kus země na této straně Labe Sasům volný; ti jím bez odporu prošli, přišli do Halle, přešli s osmi pluky za řeky Halštrov a Luppe a se šesti k Neubrandenburgu,⁹⁸ aby podpořili spojení s hrabětem Hatzfeldtem, který táhl od Vezery k Sasku, což se jim šťastně podařilo,

Generál Marazzini nutí Banéra k ústupu.

neboť Marazzini, když napadl jednu ubikaci Švédů a zahnal na útěk další setniny protestantů, donutil Banéra ustoupit se ztrátou děl, zavazadel a všech oněch vojáků, kteří nemohli následovat hlavní sílu; ale protože se císařské vojsko pro nedostatek potravin a píce a také pro mnoho pevností držených Švédy nemohlo pustit dále, utábořilo se mezi Berlínem a Špandavou naproti Švédům, kteří se tam stáhli za řeku a zakopali, aby Rakušany zdrželi a vyčerpali hladem, dokud k nim nepřijdou posily očekávané z mnoha stran. Protože tato nepřátelství mezi Švédy a Sasy dávala podnět k úvahám braniborskému kurfiřtovi a vévodovi Adolfu Fridrichovi Meklenburskému („Fedrico Adolfo di Mechelbourg“), kteří si od těchto roztržek nemohli slibovat nic jiného než značnou škodu pro své státy, sousedící s oběma stranami a sevřené mezi jejich zbraněmi, snažili se je svým prostřednictvím urovnat, ačkoli marně, neboť

Braniborský kurfiřt se přimlouvá za smíření Švédů se Saskem.

Švédové, prohlašujíce se uraženi Saskem, podněcováni touhou po válce, z níž měli nemalý užitek, a majíce takové jednání v nechuti, nechávali uzavření stále v nejistotě s nadějemi málo podloženými, a nakonec postavili jádro všech obtíží na jeden nanejvýš obtížný a nepřekonatelný bod, totiž na nárok jít dále a vymáhat navrácení toho, co drželi předešlého roku 1644.⁹⁹

V této době jednali vyslanci a zástupci Francie, Anglie, Holandska a Braniborska o míru mezi oběma korunami, polskou a švédskou (jejichž příměří v těchto dnech vypršelo); ale pro obtíže, na něž narazili v nárocích obou stran, a protože se zástupci, shromáždění k tomu účelu ve Stuhmsdorfu („Standorf“), nemohli dohodnout, bylo znovu navrženo a uzavřeno jiné příměří na 26 let,¹⁰⁰ jehož podmínky v podstatě zněly: polskému králi a braniborskému kurfiřtovi zůstane ona část Pruska, která jim náleží, a Švédům Livonsko po dobu příměří; poté, co budou články podepsány a polským králem ratifikovány, vrátí Švédové do rukou Poláků Braunsberg („Brunsberg“), Sztum („Strun“) a Marienburg a zboří pevnost postavenou na řece Visle; podrží jen Elbing a přístav Pillau („Pilaù“), dokud kapitulaci neratifikuje sněm polských stavů, který měl začít 20. listopadu. K provedení toho zbořili Švédové všechny pevnosti postavené naproti Gdaňsku a odvedli posádky z okolních míst; a tak utichly obavy, které měli Švédové v této části, jejichž zájmy by válka, kdyby v této oblasti vznikla, těžce poškodila. Velký podíl na tom měl pan d'Avaux („Auaù“),¹⁰¹ vyslanec Francie, jehož statečnosti a obratnosti mnoho vděčí Švédové, kteří zůstali tak zavázáni vlídnému chování krále Vladislava, že jím uchváceni si v duchu přáli krále tak hrdinských vlastností, jaké se v něm obdivují.

Na druhé straně kardinál de La Valette („della Valletta“), který převzal velení vojska, jemuž předtím v Alsasku velel maršál de La Force („della Forza“), byl zpraven, že císařští pro nedostatek potravin znovu přešli Rýn;¹⁰² postoupil proto koncem června až k Mohuči a tam, překročiv řeku, spojil se s vévodou výmarským, který na něj naléhal, aby k němu přitáhl na pomoc hradu ve Würzburgu („Erbipoli“).¹⁰³ Hrad však padl dříve, než se o tom dozvěděli; a když byli zpraveni, že Gallas s mocným vojskem táhne, aby znovu přešel Rýn u Philippsburgu a odřízl jim cestu k návratu do Francie, poradil Výmarský kardinálovi, aby co nejdříve znovu přešel Rýn a se vší opatrností se stáhl k Metám, neboť když už neměli potraviny a Falc i celé Alsasko byly zpustošeny, nebylo možné jejich vojsko v oněch zemích udržet. Za tím účelem stáhli posádky z mnoha míst za Rýnem, a zvláště z Mannheimu, který zanechali z velké části zbořený, a přešli řeku společně u Mohuče v téže době, kdy ji Gallas přecházel po mostě u Philippsburgu; a pochod dnem i nocí, jímž chtěli uniknout hladu a vyhnout se bitvě, byl tak spěšný, že Francouzi zanechali na cestách a v lesích, kudy procházeli, všechna děla, všechna zavazadla, všechny nemocné, zčásti i zdravé, jež námaha a hlad

Spěšný ústup Francouzů k Metám.

vysílily, a velmi mnoho koní pro únavu a nedostatek píce; a nebýt udatnosti a velké zkušenosti vévody výmarského, jehož neohroženosti je třeba přičíst záchranu zbytku vojska, byl by zmatek ještě větší, neboť ve válečné radě, konané uprostřed oněch pustin a oněch nebezpečí, navrhovali ostatní velitelé, aby se zachránili s tou částí jízdy, která toho byla schopna, čemuž se Výmarský vždy postavil, aby tak bídně nepřišli o pěchotu. Když pak bez další srážky dorazili k Wallerfangen („Vaudrefang“),¹⁰⁴ dali kardinál, Výmarský a hrabata de Guiche („Ghiscia“)¹⁰⁵ a de Turenne („Turennes“),¹⁰⁶ polní maršálové, vojsku přejít řeku Sáru, kde byl zadní voj 27. září napaden jízdou Gallasova předního voje se ztrátou více než 300 císařských a méně než sta Francouzů, mezi nimiž zahynuli páni de „May“ a de „Cusac“, druhý z nich poručík setniny lehké jízdy a první poručík setniny těžkooděnců kardinála Richelieu; a byl tam raněn hrabě de Saint-Aignan („Sant'Agnan“),¹⁰⁷ který statečně bojoval s jinými pány a důstojníky. Přešedše zmíněnou řeku, uchýlili se Francouzi a Výmarští do města Met a jeho okolí a Wallerfangen zůstal napospas Gallasovi, který zajal celou francouzskou posádku i s panem de „Nets“, který tam byl guvernérem.

V téže době, kdy se kardinál de La Valette zdržoval na Rýně, nepřestával vévoda Karel Lotrinský, posílen některými oddíly sebranými z různých stran a posilou Jana z Werthu („Gio. di Vert“), který přešel Rýn u Breisachu a přitáhl pod Saint-Dié, místo v Lotrinsku na hranicích Alsaska, povzbuzovat města oné provincie proti Francouzům; a dařilo se mu to, neboť některá se k němu přidala v naději, že se vymaní z poslušnosti Francie, pod níž nemohla najít klid, a mezi nimi z předních Pont-à-Mousson a Saint-Mihiel („San Michele“). Pokračuje tedy ve svém úmyslu získat zpět, co bylo jeho, utábořil se u Rambervillers a tam se opevnil, aby vyčkal, až Werth dokončí dobývání Saint-Dié, a aby pak společně postoupili k větším úspěchům. Když tyto zprávy, provázené kapitulací zmíněného Saint-Dié, k níž došlo za podmínek dobré války a při níž byly získány prapory dvou francouzských pluků, dospěly ke

Král Francie se vydává do Lotrinska a dosahuje některých úspěchů.

dvoru Francie, král, vida, že jeho vojska jsou velmi vzdálena, zaměstnána zčásti v Holandsku, zčásti v Německu a zčásti v Itálii, svolal většinu baronů a šlechticů z provincií nejbližších Paříži a vydal se v měsíci září osobně pod Saint-Mihiel, provázen pány de Séguier („Seghier“), velkým kancléřem království,¹⁰⁸ de Chavigny („Sciauigni“), státním sekretářem,¹⁰⁹ markýzem de Verneuil („Vernuglio“), biskupem metským, svým nemanželským bratrem,¹¹⁰ princem de Guéméné („Ghimenè“) z rodu Rohanů,¹¹¹ synem vévody de Montbazon („Mombason“), guvernéra Paříže a vrchního lovčího,¹¹² vévodou de Saint-Simon („San Simon“), velitelem jízdy,¹¹³ pány du Hallier¹¹⁴ a de La Meilleraye („Migliarè“), polními maršály, a hrabětem de Cramail („Carmain“) z rodu Monluců,¹¹⁵ s jinými předními a statečnými kavalíry; královnu a kardinála Richelieu zanechal v Paříži s mocí nad záležitostmi království. A když za šest dní dobyl ono místo, ačkoli velmi slabé, statečně bráněné panem de Serres, Lenoncourtem, Lotrinčanem,¹¹⁶ a dal je pak zbořit hraběti de Thianges, polnímu maršálovi, jehož tam za tím účelem zanechal jako guvernéra, zmocnil se za několik dní všech okolních míst, neboť kardinál de La Valette

Král Francie se vrací slavně do Paříže.

z druhé strany vytáhl z Met s druhým vojskem a donutil město Pont-à-Mousson přijmout zákon od Francouzů. Když se tedy koncem října král slavně vrátil do Paříže, zůstal ve velení královského vojska Karel z Valois („Carlo di Valois“), vévoda z Angoulême, syn zesnulého krále Karla IX.,¹¹⁷ kníže ostřílené zkušenosti a ctnosti, který se, spojen s maršálem de La Force, utábořil naproti Rambervillers a zanechal markýze de Sourdis,¹¹⁸ polního maršála, k dobývání hradu Moyen („Moien“) na Meurthe („Murta“)¹¹⁹ mezi Nancy a zmíněným francouzským táborem, jehož se zákopy a bateriemi zmocnil.

A protože na této cestě byl hrabě de Cramail, muž ducha a udatnosti, s králem důvěrnější než obvykle a král s ním proti radám kardinála Richelieu rozmlouval o bídě svého státu při tak velké válce, byl hrabě krátce po králově návratu do Paříže mocí zmíněného kardinála uvězněn v Bastile, jak pro výstrahu jiným, tak pro potrestání samotného hraběte, jenž se provinil jen tím, že vyslechl stesky svého krále, jehož povaha, zcela podrobená smělosti onoho ministra, neměla proti jeho násilnostem nápravy. Záminkami, jichž zmíněný kardinál užíval, aby vzdálil nebo uvěznil velké osobnosti, kterých se obával, byla líčení jejich ctižádosti, neklidu, závisti a jiných podobných věcí, ať pravdivých, nebo smyšlených, jimiž králi ukazoval nebezpečí, jež mu hrozí, drží-li je ve své blízkosti, pro špatné zprávy a rady, které by mu mohly dávat ke škodě státu. A ačkoli tajemství těchto úskoků král znal, přesto vždy následoval vůli kardinálovu, ne z lásky, nýbrž ze strachu před jeho autoritou a mocí v království, které tehdy spravovaly osoby buď jeho příbuzné, nebo jeho chráněnci. Totéž neštěstí potkalo také maršála de Bassompierre,¹²⁰ Lotrinčana, muže velmi vynikajícího svými vznešenými vlastnostmi, z rodu Bassompierrů a mladšího bratra markýze de Removille („Remouilla“), vrchního štolby vévody lotrinského;¹²¹ a brzy nato, koncem roku 1637, také maršála de Vitry („Vitri“),¹²² který byl dán do Bastily, a jeho guvernérství Provence bylo dáno hraběti d'Alais („Alez“); a nezůstali ušetřeni ani mnozí jiní, jejichž udatnosti se Richelieu obával.

Mezitím byl pan de La Meilleraye, generál dělostřelectva, který se nedávno vrátil z Holandska po moři, vyslán králem v měsíci říjnu, aby dovedl do zmíněného tábora konvoj s velkým množstvím mouky pro vojsko; ale když se ubytoval nedaleko Toulu, města na Mosele čtyři míle od Nancy, a dal zmíněný konvoj časně vyrazit s malým doprovodem, byl konvoj, sotva přešel Moselu, napaden Werthem; a tak byli Francouzi nenadále přepadeni císařskými, zčásti rozprášeni a zčásti pobiti, všichni koně zajati a mouka zkažena na zemi, neboť

Generál Werth rozbíjí konvoj Francouzů.

vojáci rozpárali pytle meči. Nad tímto nešťastným výsledkem se král rmoutil a obviňoval své kapitány z nedbalosti, a tím spíše, že vévoda z Angoulême a maršál de La Force, kteří se bez toho nemohli déle udržet naproti vévodovi lotrinskému a Janu z Werthu, když už tábor upadl do nesnesitelného nedostatku potravin a píce, byli donuceni ustoupit k Nancy, kde, dostiženi v zadním voji císařskými, ztratili několik dragounů a zavazadla; a v důsledku této srážky Rakušané dobyli zpět také Lunéville a Saint-Nicolas-de-Port („San Nicola“).

Ale protože se Francouzi nemálo obávali Gallasových zbraní, spojili se tito generálové u Pont-à-Mousson s kardinálem de La Valette a vévodou výmarským, aby se poradili, jaké opatření je třeba v té oblasti učinit; a když spolu měli poradu, usnesli se pokusit se dojít k

Francouzi postupují proti císařskému táboru, ale shledavše jej dobře opevněný, ustupují.

bitvě dříve, než by se šlechta a vojáci tak početného vojska pro tak velký nedostatek a strádání vrátili do Francie; a proto postoupili k táboru u „Marimont“,¹²³ kde stáli císařští dobře opevnění a s velkou výhodou. Když to francouzští generálové uvážili a poznali, že pokus je obtížný a nebezpečný, a protože se tam nemohli ani příliš dlouho zdržet pro nedostatek všeho, zapálili všechny vesnice a dvorce v okolí, aby nepříteli odňali pohodlí, a znovu přešli Moselu; a brzy nato, protože se blížila zima, byla propuštěna šlechta z provincií; a konečně, protože Lotrinsko nemohlo uživit tolik vojsk a tolik koní, stáhl se každý bez dalšího válečného podniku do pohodlnější země: Francouzi zčásti do Lotrinska, do Champagne a do metského biskupství; vévoda Karel do hrabství Burgundského a do té části Lotrinska, kterou ještě držely jeho zbraně; Jan z Werthu do Alsaska a do Breisgau; a Gallas do Německa, když předtím dobyl města Zweibrücken ve Westrichu, Saarbrücken, rovněž v téže provincii na řece Sáře, a jiná v Alsasku a Dolní Falci a spotřeboval ve všech těchto podnicích velké množství vojáků a koní pro mimořádný nedostatek píce a potravin.

V téže době měl hrabě Jindřich z Dohny („Henrico di Dona“),¹²⁴ který se vydal k obléhání Mohuče s některými oddíly duchovních kurfiřtů a s jinými, které mu dal Gallas, štěstí ten podnik provést; neboť když Francouzi a Výmarští, kteří tam několikrát pronikli, spotřebovali potraviny ve městě a Švédové pro vzdálenost pomoci ztratili naději na vysvobození, musel pan „d'Hobendorf“,¹²⁵ který po kapitulaci Gustavsburgu velel také v této pevnosti, vyjednávat a vzdát ji dne 27. prosince,¹²⁶ přičemž posádka odešla za čestných podmínek a byla doprovozena až do Met.

Když se, jak jsme již řekli, rozplynula jednání kurfiřta braniborského o urovnání mezi Švédy a Saskem, Banér, posílen mezitím pěti tisíci bojovníky, kteří k němu přišli z Pruska, a domnívaje se, že je s nimi dost silný, aby znovu vytáhl do pole, využil příležitosti, že saský plukovník „Ramersdorf“ odtáhl z císařského tábora s tisícem koní a několika setninami pěchoty k Wittenbergu, a rozhodl se napadnout nepřátelské vojsko a vrhnout se na ně celou silou. Ale Marazin („Maracini“), protože se mu nezdálo vhodné zkoušet bitvu tehdy, když Švédové byli silnější než on,

Střídavé úspěchy Švédů a Sasů.

stáhl se ke Spandavě a zanechal nepřátelům průchod přes Labe; ti silou zbraní dobyli Barby, kde ležel v posádce tisíc saských vojáků, a když přitáhli pod hrad Halle, zmocnili se i jeho; ale jakmile vévoda saský znovu spojil své lidi, byl hrad dobyt zpět a Banér byl donucen zastavit se u Calbe mezi Labem a Sálou. Mezitím Rakušané, kteří se v početné síle vrátili do pole, dobyli „Sebourg“,¹²⁷ hrazené místo nedaleko Halle, opuštěné při jejich příchodu švédskou posádkou, kterou Marazin pronásledoval a po zarputilém boji porazil u Gerbstedtu („Gerbestat“) v knížectví Anhaltském.¹²⁸ Když se po těchto zdařilých srážkách kurfiřt odebral do Halle s císařskými vyslanci a předními válečnými veliteli, konal poradu, zda má Švédy dále pronásledovat, nebo vyčkat hraběte Hatzfeldta („d'Azfelt“), který už táhl k jeho posile; a po mnoha uvedených důvodech se usneslo otálet až do jeho příchodu, a proto se v poli postupovalo pomalu, bez dalšího podniku, až do 25. března,¹²⁹ kdy císařští silou zbraní dobyli hrad Bernburg a zajali pana de „Muller“, Němce, který tam byl guvernérem. Banér, poznav úmysl nepřátel, který směřoval k dobytí Magdeburku, jakmile by se po příchodu Hatzfeldta ocitli v počtu dostatečném k pokusu o ten podnik, povolal k sobě z Vestfálska plukovníka Leslieho („Lesle“)¹³⁰ s pěti tisíci vojáky a ještě jiné z jiných stran, aby byl ve stavu udržet se v poli a zmařit cíle, po nichž Sasové toužili. Švédský generální strážmistr Wrangel („Vranghel“),¹³¹ aby donutil Rakušany neoslabovat posádky na druhé straně a neposilovat jimi svůj tábor v Sasku, vytáhl do pole a silou dobyl město Löcknitz („Lochenitz“),¹³² které působilo jisté obtíže obchodu Štětína, a zajal guvernéra i větší část vojáků. Generálporučík Axel Lillie („Axel Lillio“) s několika pluky z Livonska a Kuronska napadl u „Chenneren“ jiné saské oddíly vedené plukovníkem „Scablis“¹³³ a rozsekal na kusy asi 500 vojáků a několik důstojníků. Ale císařští, ačkoli neustále sílili ze všech stran lidmi i válečnými zásobami, se ještě nehýbali, nýbrž všude odpočívali v ubikacích a na stráži hlavních míst a pokračovali jen v obléhání Hanau, pevnosti značné důležitosti, položené na řece „Brintz“,¹³⁴ v níž velel skotský plukovník Ramsay („Ranzau“), jeden ze statečných velitelů švédské strany, a s posádkou vojáků a obyvatel zarputilých v obraně častými výpady znepokojoval a dával co dělat markýzi di Grana a generálu bitvy Lamboyovi („Lamboi“),¹³⁵ císařským velitelům, kteří pod tím místem veleli.

Mezitím na druhé straně Francouzi, vidouce, že jejich záměr na Valenzu selhal a že Španělé den ode dne sílí v Milánsku s pomocí jiných knížat, svých přátel – neboť se začínaly objevovat odvody Němců prince Borsa d'Este, plukovníka Gil de Haese („Gildhas“)¹³⁶ a jiných, kromě lidí, kteří se denně vyloďovali ze Španělska a z Neapole –, uznali za dobrou radu ulehčit ubikacím v Montferratu a zároveň vyhovět vévodovi parmskému, který naléhal, aby byl na obranu jeho zemí, ohrožených Španěly,

Návrat lidí vévody parmského z Montferratu do Piacenzska.

poslán silný oddíl lidí, a to tak, že vévodovy lidi pošlou zpět do jeho států pod krytím silného oddílu jízdy; a proto francouzští ministři zařídili, aby vévoda savojský k nim připojil markýze Villu s piemontskou jízdou a ten je doprovodil do jejich států, kde by se po příchodu pomýšlelo na nová rozhodnutí. Villa se tedy hnul ze svých ubikací a 22. prosince šťastně prošel na dohled Španělů, kteří se stáhli do Castelnuova Scrivia, aby mu zabránili v cestě, a bez jakékoli srážky dorazil do Castel San Giovanni, neboť Španělé nechtěli bojovat; a tam, vzav ubikace v místech Piacenzska, vyčkával, jaká budou rozhodnutí jeho představených.

Mezitím, protože Španělé bděli nad potřebami koruny nejen na madridském dvoře, ale i v Milánsku a na každém jiném rakouském místě, působil jim nejvíce starostí vpád Francouzů do Milánska a do Valtelliny; velmi se obávali nějakého nešťastného výsledku v té oblasti, protože Francouzi byli v Itálii velmi mocní zbraněmi i přátelstvími. Rakušané měli za jisté, že papež, s nimi málo spokojený, by se ukázal příznivější Francii; Benátčané pro starý spolek příliš spojeni zájmy s Francouzi a ještě pamětliví křivd, které jim jindy osnovali ministři Španělska; vévoda savojský, v područí francouzských sil, nucen projevovat se, ne-li v duši, aspoň navenek jako nepřítel; Parma vyhlášeným nepřítelem; Mantova spojencem a chráněncem; Janov neutrální: takže kdyby tyto city byly takové, jak se soudilo, nebylo pochyb, že Milánsko, obklopené ze všech stran tolika mocnostmi, utrpí nějakou těžkou křivdu. A ačkoli se poznávalo, že tolik spolků bude těžké sladit pro rozdílné zájmy italských knížat, přesto královští ministři, jako politici trápení i pouhými stíny,¹³⁷ uvážili ve své radě přítomné okolnosti a usnesli se, aby markýz de Leganés, jmenovaný před několika měsíci guvernérem Milána, odešel na svůj úřad a aby se všemi způsoby usilovalo o posílení italského vojska lidmi i penězi, neboť na jeho vítězstvích z velké části závisely sláva a velikost koruny španělské.

Markýz de Leganés guvernérem Milána.

Proto se spěšně vydal z Barcelony s galérami a galeonami, vylodil se v Janově se dvěma tisíci španělských pěších a odebral se do Milána, kde vydal rozkazy pro dobrou civilní správu a věnoval se válečným věcem; a ačkoli tuhost ročního období nedovolovala podnikat další postupy a Španělé té zimy zamýšleli věnovat se jen novým odvodům, aby byli na jaře dost silní nejen k obraně svého, ale i k vpádu do nepřátelských států, přesto nový guvernér, toužící získat hned při nástupu nějaké uznání, poslal markýze de Caracena („Carecena“),¹³⁸ kapitána své gardy, pod Guardamiglio, hrad v Piacenzsku na hranicích Lodijska, který se, protože nebyl s to odolat prvním ranám dělostřelectva, vzdal na milost.

Konec Knihy desáté a Části první.