Knihovna · Třicetiletá válka · První část nynějších válek v Německu

Bitva u Prahy a pád města

Když falckrabě viděl, jak císařští postupují, vyjel z Prahy ke svému vojsku s většinou českých stavů a sil a postavil se na dohled svým protivníkům. Ti dobyli několik pevných míst v okolí Plzně a pak zvedli tábor, protože se chtěli ukázat před Prahou. Cestou dobyli několik míst šest a čtyři míle od města a mezi oběma vojsky došlo k různým šarvátkám a výpadům. Při jedné z nich zahynul hrabě Marx Philipp Fugger: dělová koule mu utrhla obě nohy.¹ Byl to urozený rytíř. Rok předtím pobýval ve Španělsku, a sotva se dozvěděl, k čemu se falckrabě rozhodl, zajel už jen políbit ruku Jeho Veličenstvu, které tehdy bylo v Portugalském království, a co nejrychleji se vydal na cestu do Německa, aby zemřel ve službě Bohu a nejjasnějšímu domu rakouskému.

Falckrabě se velmi obával, že císařští náhle udeří na Prahu, a proto k ní s celým svým vojskem ve velkém spěchu vytáhl. Když se to císařští dozvěděli, učinili totéž a cestou nepřestávali dorážet na jeho zadní voj a znepokojovat ho. Falckrabě dorazil na míli od města, k oboře a průchodu zvanému Hvězda,² a tam se začal zakopávat a velmi dobře opevňovat a rozestavil dělostřelectvo v dobrém pořádku. Když dorazili i císařští s touhou svést bitvu, narazili na nemalé obtíže a zdálo se velkou opovážlivostí útočit na nepřítele v postavení zajištěném zákopy s takovou výhodou.

Následovalo mnoho porad. Jeden bosý karmelitán, rodák z Calatayudu v Aragonském království, muž příkladného života, a proto velké vážnosti,³ přišel předtím z Říma a přinesl od Jeho Svatosti vévodovi bavorskému meč požehnaný Duchem svatým, který mu předal do vlastních rukou. Řekl mu, ať svede bitvu a zaútočí na nepřítele ve jménu Boha a všech svatých, jejichž svátek se toho dne slavil,⁴ a že mu do několika hodin zaručuje vítězství. Tato slova rozpálila srdce katolíků tak, že více než na síly a lidská opatření spolehli na věc, za kterou měli bojovat, a ještě téhož dne, osmého listopadu, se rozhodli zaútočit na nepřítele v jeho zákopech a nedbat na prudkost dělostřelby, která jim zpočátku působila velké ztráty. Statečnost vévody (který se s panem Tillym, svým generálporučíkem, ujal předvoje, zatímco hrabě Bucquoy vedl střed bitevní sestavy a don Baltasar Marradas zadní voj)⁵ a všech ostatních velitelů však byla veliká: spěchali na všechna místa, vrhali se mezi šiky a dodávali odvahy a elánu unaveným i těm, kdo měli do boje málo chuti. Hrabě Bucquoy, který byl raněn a nemohl jet na koni,⁶ se nechal vézt v otevřeném uherském kočáře s mečem v ruce a povzbuzoval své Valony; říkal jim přátelé, bratři, synové: dnes je den, kdy máme žít, nebo zemřít za svatou katolickou víru a nejjasnější dům rakouský. Ani řeholníci, kteří táhli s vojskem, při té příležitosti nezanedbali své povinnosti a prosili Boha, aby pomohl křesťanskému lidu a své církvi. Nakonec se po velkém a dlouhém zápolení Bohu zalíbilo, aby se vítězství přiklonilo ke katolíkům, a po celém bojišti se rozléhalo hlasité volání: Vítězství, vítězství, ať žije svatá katolická víra a nejjasnější dům rakouský! Poražení zčásti utekli do města, jiní se zachránili v oboře a později se vzdali na milost. Ty, kdo utíkali, pak skvěle pronásledovali polští kozáci,⁷ kteří si silou zbraní prorazili cestu přes Slezsko a Moravu a přišli ze své země sloužit katolickému císaři jako lehká jízda. Mnohé, hlavně uherskou jízdu, přinutili, že se ve snaze zachránit vrhli do řeky Vltavy, která protéká městem, a utonuli. Nepřátel bylo zabito, zajato a rozprášeno přes deset tisíc a mezi zajatými bylo mnoho hrabat a předních pánů a také prvorozený syn knížete Kristiána z Anhaltu, falckraběcího generála.⁸ O tom, kdo všechno padl, a o kořisti se dosud neví všechno do podrobností; ví se jen, že bylo ukořistěno veškeré dělostřelectvo, přes osmdesát jezdeckých kornet a pěších praporců a velké množství vozů se zavazadly. Císařských nepadlo ani tisíc, mezi nimi hrabě don Ferdinand z Meggau⁹ a několik kapitánů; mnoho důstojníků bylo zraněno. Z těch, kdo bojovali statečně, vynikla neapolská tercie, které velel udatný don Guillermo Verdugo.¹⁰ Vyprávět o statečnosti ostatních kapitánů a vojáků by nebralo konce; první cena však, jak říkají všichni, náleží nejjasnějšímu vévodovi bavorskému, který se po Bohu nejvíc zasloužil o to, že se tak skvělé a nesmírně důležité vítězství nepustilo z rukou – vždyť na něm závisí blaho celého křesťanstva.

Falckrabě byl v době bitvy na městském hradě, a když mu přinesli zprávu o porážce jeho vojska, nechtěl jí věřit; nasedl naopak na koně, aby vyjel k bojišti. Tu potkal své kapitány a další, kteří přijížděli na útěku; ti ho vyvedli z omylu a přesvědčili ho, co má udělat, totiž uchýlit se s celým svým dvorem do bezpečí. A tak byl v okamžiku pryč a se ženou a mnoha svými stoupenci uprchl směrem do slezské země;¹¹ na Hradě zanechal mnoho bohatství a velmi cenných věcí, které si ve spěchu nemohl vzít s sebou.

Pražských měst¹² se zmocnil takový strach, že ještě téhož dne a po celou noc většina obyvatel i těch, kdo uprchli z bitvy, přešla po mostě do měst ležících na druhém břehu řeky. Když to viděla hrstka sousedů, kteří zůstali, a když si uvědomili, že na ně vítězné vojsko může udeřit a že by je mohlo potkat totéž co jiná místa, do nichž vtrhlo se zbraní v ruce, usnesli se, že vyšlou posly, nabídnou města vévodovi a vzdají se mu na milost a nemilost. To také udělali nazítří, 9. dne řečeného měsíce;¹³ stejně se zachoval Hrad s celou posádkou. Vévoda do měst vstoupil v dobrém pořádku a nevinné ušetřil, vojákům však nemohl zabránit v plenění domů viníků, neboť je vítězství stálo nemálo. Hned nato začala s vévodou vyjednávat města a vojáci na druhém břehu řeky: měšťané žádali o odpuštění a o potvrzení svých privilegií, vojáci o žold a o volný průchod, aby se mohli svobodně vrátit domů. Ani jedněm, ani druhým nebylo vyhověno. Vojáci byli donuceni odejít z měst tam, kam jim bylo určeno, a měšťané se spolu s více než pěti tisíci vojáky a mnoha českými pány a stavy, kteří tu zůstali, vzdali na milost a nemilost vévodovi, a ten se jedenáctého dne řečeného měsíce ujal vlády.