Knihovna · Třicetiletá válka · První část nynějších válek v Německu

Po vítězství: Čechy, Francie a Valtellina

První, co udělal, bylo, že vrátil znesvěcené chrámy katolíkům – katedrálu kanovníkům a kostely Tovaryšstva Ježíšova jejich majitelům – a z celého království vypověděl kalvínské kacířství, původce tolikerého zla. Ve dnech 12. a 13. přijal od měst a stavů přísahu, že budou věrni císaři jako svému korunovanému a pomazanému králi; se známkami lítosti přitom odvolali všechno, co učinili, a odevzdali originály všech konfederací, které uzavřeli s jinými zeměmi a potentáty.¹ Prosili také, aby se za ně vévoda u císaře přimluvil, aby jim, když své chyby uznali a litují jich, odpustil a přijal je na milost.

V téže době vyslala i mnohá další města v okolí Prahy své posly, aby se nabídla a vzdala na milost. Totéž potom učinila města a jejich posádky a pevnosti Jindřichův Hradec, Tábor a další i se svými okrsky,² takže v celém království zbývá jen velmi málo těch, kdo se ještě nesmířili; a není nikoho, kdo by jim v tom mohl bránit, neboť falckrabě je poražen tak, že v oněch končinách už nikdy nezvedne hlavu.

Vévoda a kurfiřt saský si v té době už podrobil celou Lužici, přijal od ní přísahu a chystal se k exekuci ve Slezsku.³

Začala se projevovat krutá zima a⁴ toho roku se už nedalo polem táhnout. Bavorský vévoda odjel z Prahy přezimovat a trochu si odpočinout do Mnichova,⁵ svého sídla, kam dorazil s hojnou kořistí a skvostnými věcmi, které mu připadly po falckraběti; ostatní velitelé dostali úměrný díl. V Čechách po sobě (dokud Jeho Veličenstvo císař nenařídí jinak)⁶ zanechal jako místodržícího knížete dona Karla z Lichtenštejna⁷ a jako generalissima všech vojsk hraběte Bucquoye s rozkazem, aby se vydal k hranicím Moravy a Slezska a přiměl i tyto země k poslušnosti Jeho císařskému Veličenstvu. Hrabě tak učinil a u Moravanů dosáhl toho, že požádali o příměří a slíbili vyslat své posly, aby se s Jeho Veličenstvem smířili a poprosili o odpuštění; na důkaz upřímnosti hned vydali několik důležitých pevností.⁸

Slezané nemohli udělat totéž. Příčinou bylo, že se do jejich země uchýlil falckrabě, svolával sněm, všechny napomínal a připomínal jim, co odpřisáhli, a spojencům jejich závazky, aby mu přišli na pomoc. Všem dával na srozuměnou, že bude zakrátko tak silný, že nejen znovu dobude Čechy, ale vtrhne i do zemí svých protivníků. Byly to vesměs plané naděje, neboť většina těch, jimž psal a které vyzýval, hledala raději odpuštění u císaře, svého pravého pána, než aby znovu zhřešila, což by pro ně znamenalo úplnou zkázu.⁹

Dokonce i sám Gabriel Bethlen (jeho kmotr, do něhož vkládal větší naděje než do kohokoli jiného a který mu pomáhal silami Sedmihradska a Uher, pod jejichž pláštíkem se skrývaly síly turecké) se hned, jak se dozvěděl o prohrané bitvě a o ztrátě Prahy, stáhl z Rakous do uherského města Trnavy, přičemž plenil a odvážel s sebou mnoho majetku týchž Uhrů, kteří se o něj opírali, a poslal požádat o glejt, aby mohl k Jeho císařskému Veličenstvu vyslat své posly.¹⁰ I většina německých měst a knížat, která byla jeho přáteli a spojenci, se kloní k míru, přátelství a spolku s katolíky, takže vše nasvědčuje tomu, že církev bude ve všem vzkvétat. A Turek, až tohle všechno uvidí, jistě stáhne ruku, pokud ji snad chtěl proti křesťanstvu vztáhnout.

V tomto stavu opustíme konec roku 1620 a tím v této první části ukončíme vyprávění o německých válkách, které způsobilo kacířství a sokové nejjasnějšího domu rakouského, s nadějí, že ve druhé části brzy uvidíme šťastný konec, po němž toužíme, a že se všechno obrátí ve prospěch svaté katolické víry a nejjasnějšího domu rakouského. Bylo zcela namístě, že církev všude zpívala Te Deum laudamus za vítězství, tak veliká, která jí Bůh dopřál. To dobře poznal Jeho Svatost, neboť za ně v Římě slavil tak velké díkůvzdání a osobně se účastnil procesí, při nichž se modlil za nepřátele stejně jako za přátele, aby Bůh seslal světlo z nebes všem, kdo tak slepě bloudí, a aby vešli do lůna svaté církve, obráceni ze Šavlů v Pavly.¹¹ To vše k větší cti a slávě Boží. Amen.

Nelze mlčky přejít, že francouzští hugenoti, rozníceni tímto požárem a spojením, které udržovali s německými i jinými stoupenci své sekty, tak zpychli, že začali na svých králích žádat mnoho nehorázností, nechtěli poslouchat jejich rozkazy, mařili, jak jen mohli, dobré a svaté záměry nejkřesťanštějšího krále a podněcovali jiné, aby dělali totéž. Tento udatný Ludvík však svou silou a odvahou nejen přemohl a rozprášil všechny, kdo se mu postavili, ale osobně také vytáhl proti obyvatelům země Béarn a dal katolíkům vrátit kostely i jejich důchody, což dosud nechtěli povolit žádnému králi. Bylo tam mnoho kostelů, v nichž se víc než padesát let nekonala bohoslužba.¹² Je naděje, že nejkřesťanštější král zakrátko urovná záležitosti víry v celé Francii tak, že hugenoti v onom království už nikdy nezvednou hlavu.

Za zmínku stojí i vítězství, kterého letos dosáhli katoličtí Graubündenští nad kacíři téhož národa. Stalo se to takto. Tam, kde se Německo dělí od Itálie a milánského státu, leží několik údolí, která si vládnou sama a jsou ve spolku se Švýcary. Jedno z nich se jmenuje Valtellina; žije v něm přes sto tisíc duší a mezi ostatními vyniká hojností vína, obilí a masa. A protože tato údolí udržují styky a spolky s Benátčany, držela jim vždy otevřený tento průchod pro všechno vojsko, které by si Benátčané v případě potřeby chtěli přivést z Německa a odjinud.¹³ Obyvatelé tohoto údolí žívali po katolicku, ale stykem se sousedy z Graubündenu a ze Švýcar se na ně pozvolna přenesla hereze. Kacíři se časem rozmnožili natolik, že proti katolíkům pozvedli hlavu, a když teď v Německu vzplál tento požár, odvážili se dokonce vyhnat mnoho předních katolíků, kteří se podle jejich mínění svaté víry zastávali až příliš. Vyhnanci, když viděli, že se jim od spolkových spojenců dostává jen malé podpory, hledali ji ve své tísni u Jeho Svatosti papeže a u katolického krále, který je povinen přijmout a chránit všechny, kdo se chtějí uchýlit pod jeho křídla. Díky tomu se mohli jako křesťané vrátit do své země.¹⁴ Jejich protivníci však jen neradi viděli ty, které už pokládali za nepřátele, a umluvili se mezi sebou, že je povraždí. Bůh nechtěl, aby tak velká ničemnost zůstala skryta; vyšla naopak najevo k jejich vlastní škodě a Boží spravedlnost obrátila jejich ukrutnosti v trest. Když se totiž katolíci dozvěděli o jejich zlých úmyslech, potají je předešli a uštědřili jim trest, jaký oni chystali jim.¹⁵ Katolíci se potom chtěli před ostatními Graubündenskými ospravedlnit, ale nebyli vyslyšeni; ti naopak vytáhli proti nim se zbraní v ruce, aby je úplně zničili. Když to sužovaní viděli, poslali požádat o pomoc milánského místodržitele, jímž je nyní nejvznešenější vévoda z Ferie. Ten jim v jejich nouzi přispěchal na pomoc tak, že je nejen ubránil a porazil jejich nepřátele pokaždé, když proti nim vytáhli, ale poslal jim i vojsko a inženýry, aby je opevnili proti jakémukoli nepříteli či protivníkovi, který by je chtěl napadnout.¹⁶ Tak si pod ochranou katolického krále španělského uchovávají svobodu i svatou katolickou víru navzdory všem svým protivníkům.

LAUS DEO.