Knihovna · Třicetiletá válka · První část nynějších válek v Německu

Unie, Liga a tažení do Čech

Když členové německé Katolické ligy¹ (v jejímž čele stojí nejjasnější vévoda bavorský) viděli, jak velký oheň se rozhořívá a že je úplně zničí, nepřiloží-li všichni doopravdy ruku k dílu, uspořádali také oni své sjezdy, které skončily ve velké shodě. Společně s císařem pak vyslali posly, aby žádali o pomoc Itálii, Francii, Španělsko a další katolická knížata.

Francouzský král jako král nejkřesťanštější ihned vzkázal falckraběti, ať hledí od svého záměru upustit; neučiní-li to, bude v něm mít zjevného a otevřeného nepřítele. Stejně varoval Holanďany, aby se nepletli do věcí, které se týkají Říše, a žádným způsobem neškodili duchovním a katolíkům v Německu.

Náš velmi katolický král don Filip III., jehož se tato věc tak zblízka týkala, nezůstal u výše zmíněné pomoci z Flander, u sedmi tisíc vojáků z neapolského vojska, které poslal s donem Pedrem Girónem, synem vévody z Osuny,² ani u množství peněz, které císaři den co den posílá ze svých držav v Itálii a ze Španělska. Nařídil také, aby markýz Spínola shromáždil ve Flandrech silné vojsko a vtrhl s ním do zemí falckraběte v Německu (kterým se říká Falc),³ a přinutil ho tak, aby nechal českou věc být. Jeho Svatost kromě svatého jubilea (jehož jsme požívali i my) povolila na tyto války desátky za šest let z celé Itálie a Německa.⁴ Duchovenstvo a řeholníci v Polsku, Francii a dalších katolických zemích přispěli svým dílem. Ve Flandrech se dokonce i prostí lidé zavázali vydržovat vojáky na vlastní náklady: jen obyvatelé města Antverp jich vydržují bezmála tisíc a ostatní města a provincie učinily úměrně totéž.

Za tohoto stavu věcí měl císař na své straně na různých místech nejméně sto dvacet tisíc placených vojáků, což nebylo víc, než kolik jich měl na své straně falckrabě. Ten, jakmile převzal vládu nad Čechy, začal pronásledovat a znesvěcovat kostely, hlavně katedrálu v městě Praze. V ní nejenže zničil všechny obrazy, kaple a oltáře, ale neušetřil ani pohřbené světce: dával vykopávat a pálit jejich kosti⁵ a běsnil proti všemu tak, že se proti němu pobouřili i sami obyvatelé Prahy a nechtěli ho poslechnout v tom, co jim v této věci nařídil. Při té příležitosti nechyběly velké zázraky a události, které tu pro stručnost nevypravuji; nic ho však nedokázalo přivést ke světlu evangelia. Naopak shromáždil vojska Čechů, Moravanů a dalších spojenců a spolu s těmi, která měl na své straně z odbojných rakouských stavů, do oněch zemí vpadl a celou tu zimu je utiskoval a tyranizoval.

Kurfiřti, hlavně duchovní, své povinnosti nikdy nezanedbali a počátkem roku 1620 uspořádali sjezd, na který osobně přijeli také vévoda a kurfiřt saský a markrabě braniborský.⁶ Po mnoha poradách všichni svorně napsali falckraběti jako jednomu z kurfiřtů velmi uhlazený list s napomenutím. Prosili ho v něm jako bratra, aby od věci upustil, a připomínali mu, jak jisté je, že nezmění-li svůj úmysl, přispěchají všichni se svými silami na pomoc císaři, neboť to je nezbytná povinnost, kterou je každý z nich vázán. Nic z toho však, ani napomínání polského krále a nejkřesťanštějšího krále francouzského, ho nedokázalo odvrátit od jeho zhoubného záměru. Spoléhal na Uhry, Turky, Tatary a další své spojence, hlavně na Holanďany a na členy své německé Unie, jejíž je hlavou a v níž ho zastupuje markrabě ansbašský,⁷ který na jeho podporu a na náklady Unie shromáždil mnoho vojska.

Za Katolickou ligu proti němu vytáhl jako lev nejjasnější vévoda bavorský, zatímco markrabě stál se značnými silami poblíž Dunaje. Vévoda se do těch končin vypravil také, aby bránil katolíky, kdyby proti nim markrabě chtěl něco podniknout. Když už jedno vojsko stálo na dohled druhému a schylovalo se k útoku, dorazilo právě v té chvíli velmi vážené poselstvo z Francie: vévoda z Angoulême, pan de Béthune a další významní páni v doprovodu bezmála pěti set mužů. Nejkřesťanštější král je vyslal do Vídně, aby císaři blahopřáli a vložili se do oněch německých rozepří.⁸

Vyslanci svou vážností dosáhli u katolíků i protestantů toho, že se konal sjezd v říšském městě Ulmu. Tam se mezi nimi jednalo o míru a po mnoha debatách, protože žádná strana nechtěla jednat proti říšským konstitucím, se dohodli, že protestanti nesmějí podporovat odbojné vazaly císaře a žádným způsobem škodit katolíkům v Říši, ani katolíci jim, přičemž se dohoda vztahovala i na dědičné země falckraběte, a že katolíci smějí podporovat císaře. Na španělského krále ani na arcivévodu Albrechta⁹ se tento mír nevztahoval. Poté vyslanci odjeli do Vídně a oba tábory se zvedly. Protestanti zamířili do Falce, aby ji bránili před markýzem Spínolou, kdyby na ni snad chtěl zaútočit. Vévoda bavorský zanechal v tamních končinách dobré zajištění a s více než třiceti tisíci pěšími i jízdními vojáky (mezi nimiž byl syn vévody lotrinského, který velel vojsku svého otce)¹⁰ vytáhl na pomoc císaři směrem k Horním Rakousům. Vyzval tamní stavy, aby se vrátily k poslušnosti svého knížete a právoplatného pána; nebudou-li chtít dobrovolně, donutí je silou zbraní. Dal jim tři dny na rozmyšlenou, oni se však v důvěře v Čechy a další své spojence rozhodli postavit se na obranu. Když lhůta výzvy uplynula, vévoda ukázal svou statečnost: vstoupil do jejich země, proklestil si cestu, silou dobyl několik průchodů a hradů a pobil jejich obránce. Vedl si tak obratně, že před očima českých posil podrobil celou tu zemi za necelých čtrnáct dní, a přitom je to země taková, že kromě mnoha mocných pánů, hradů a opevněných míst má sedm velmi dobrých měst.¹¹ Vzdalo se mu také mnoho vojáků; ty, kteří mu chtěli sloužit, vzal do žoldu. Většina původců vzpoury mu však unikla útěkem do Čech. Vévoda odzbrojil místní obyvatele, všude rozmístil posádky a zavedl dobrý pořádek a bez dalšího otálení odtáhl do Dolních Rakous, čímž přinutil nepřátelské vojsko tuto zemi vyklidit. A protože se většina nespokojenců z řečené země už zřekla konfederací, které uzavřela s Čechy, a složila hold svému přirozenému pánu a mnozí přešli z českého tábora do našeho, císařova věc se tím velmi zlepšila. To také velmi sklíčilo Gabriela Bethlena, který svolal sněm v Uhrách s úmyslem dát se tentokrát korunovat králem a skoncovat s rakouským domem i se všemi katolíky v oněch končinách.¹² Zmíněné změny totiž dodaly některým věrným a dobře smýšlejícím Uhrům odvahu a chuť postavit se spolu s vyslanci polského krále a císaře na odpor, a tak tam věci zůstaly rozdělené.

Za tohoto stavu věcí v Uhrách, Čechách a Rakousích zanechal markýz Spínola v srpnu roku 1620 ve flanderských državách dobrý pořádek: stranu přivrácenou k Frísku svěřil markýzi donu Luisi de Velasco a Flandry donu Íñigovi de Borja, oběma s dostatečnými silami k obraně, kdyby Holanďané chtěli něco podniknout proti míru.¹³ Začal shromažďovat své vojsko u Koblenze (na území arcibiskupa trevírského u Rýna) a vykonal přehlídku dvaadvaceti tisíc pěších a více než čtyř tisíc jízdních. Provázel ho výkvět flanderské šlechty, mezi jinými vévoda z Aarschotu a kníže d'Épinoy a další slavní velitelé. V lucemburské zemi se pod jeho velení dostavilo dalších deset tisíc vojáků, kteří přišli na králův rozkaz z Itálie. Vzal s sebou velké zásoby a množství lidí, kteří táhli za vojskem, a s tím vším překročil Rýn; na tamních přechodech zanechal dobré posádky. Zamířil přímo k Frankfurtu a odlákal tím protestanty (kteří svými velkými silami bránili průchody a vstup do Falce), takže opustili své pozice a vydali se rovněž tím směrem, aby zmařili markýzovy záměry, kdyby chtěl proti řečenému městu něco podniknout. Sotva se pohnuli, markýz se obrátil, obsadil přechod přes řeku Mohan a překročil ji, pak znovu Rýn a vstoupil do Falce v místě, kde to nejméně čekali. Aniž ztrácel čas, dál uplatňoval svou obratnost a válečné lsti: jednou rukou zaměstnával nepřítele, který měl větší síly než on, a druhou získával území, až vyhnal samotné protestanty z jejich ležení a ukořistil jim velkou část stanů a zavazadel. Přinutil ke kapitulaci Oppenheim¹⁴ a mnoho dalších měst a dobrých pevností.

Z Holandska poslali protestantům na pomoc prince Jindřicha Nasavského¹⁵ se značným počtem pěchoty a jízdy; došlo k několika šarvátkám a střetům nevelkého významu. A třebaže nepřátelé měli vždy více sil, markýz přesto nikdy neustoupil ani o krok; naopak postupně získával větší a lepší část Falce. Musel požádat o další vojsko, protože mu ho tolik vázaly posádky a část pomřela, hlavně Neapolitáni, kteří nejsou zvyklí snášet podnebí severních zemí. A protože nastala zima, stáhl se do dobytých území a staral se o jejich udržení. Přezimovat se stáhli i protestanti, jichž bylo bezmála čtyřicet tisíc pěších i jízdních, a mnozí se vrátili domů.

Věci ve Falci teď ponecháme v tomto stavu a vrátíme se k českým. Když vévoda bavorský, jak jsem řekl, podrobil hornorakouské stavy a přiměl Čechy a Moravany, aby se stáhli z Dolních Rakous, vyzval jménem císaře falckraběte, aby nechal české věci být, a Čechy a Moravany, aby uznali císaře za svého právoplatného krále a pána; neučiní-li to, bude nucen pokračovat v exekuci, kterou mu císař, jeho pán, svěřil.

Vévoda a kurfiřt saský (jehož císař jmenoval exekutorem společně s vévodou bavorským) vyzval stejným způsobem obyvatele zemí Lužice a Slezska. Všichni odpověděli jako lidé, kteří si jsou svou věcí příliš jisti: ať si prý dají pozor, oč se pokoušejí, aby místo toho, že jim vezmou jejich stát, nepřišli sami o své. Hrozili, že pošlou plenit jejich země velké množství Uhrů, Turků a Tatarů, a jinou cestou se snažili podplatit vazaly saského kurfiřta a polského krále, aby se postavili proti svým knížatům.

Vévoda bavorský a vévoda saský z toho viděli, že věc nesnese odkladu a že je třeba exekuci dokončit, než nastane jaro následujícího roku 1621. Z Konstantinopole totiž přicházely zprávy, že v té době má na pomoc falckraběti přitáhnout s velkým vojskem turecký sultán; aby učinil začátek a zaměstnal polského krále, vyhlásil mu už válku a vrhl mu do země přes Moldávii a Valašsko množství Turků a Tatarů¹⁶ (čímž řečeného krále přinutil, aby přestal podporovat císaře a hleděl si obrany vlastních zemí). Dohodli se proto, že zaútočí: vévoda bavorský s vojskem Ligy a hrabě Bucquoy s vojskem císařským na Čechy a vévoda saský zároveň na Lužici. K tomu účelu už shromáždil a přehlédl třicet tisíc dobrých vojáků; polovinu z nich nechal jako posádku a stráž na svých hranicích¹⁷ s Čechami a s druhou polovinou vytáhl do pole a táhl k Lužici. První město a pevnost, na něž zaútočil, byl Budyšín, velmi dobře vším zásobený, který se mu po měsíci obléhání, silném ostřelování a útocích vzdal za dohodnutých podmínek.¹⁸

Statečný hrabě Dampierre zůstal s nějakým vojskem a několika věrnými Uhry bránit Dolní Rakousy před útoky Gabriela Bethlena, který tu zemi sužoval se svými Sedmihradčany, Uhry, Turky a Tatary ve velkém počtu. Hrabě měl proti nim několik velmi šťastných střetů, polevil však v ostražitosti a příliš spolehl na svou statečnost a štěstí: zamýšlel jednoho dne lstí dobýt město a hrad Prešpurk, kde byla uherská koruna. A když chtěl sám zapálit petardu, obránci hradu ho zastřelili z mušket.¹⁹ Jeho lidé se se ztrátami stáhli; a i kdyby tam neztratili a nenechali²⁰ nic jiného než tak statečného Francouze, vítěze v tolika bojích, utrpěli ztrátu převelikou. Na jeho místo a do jeho úřadu nastoupil plukovník Preiner,²¹ který si vedl tak, že za necelý měsíc pobil na různých místech přes čtyři tisíce Uhrů, čímž, jak se mu zdálo, aspoň zčásti pomstil smrt svého předchůdce a přítele.

Vévoda bavorský a hrabě Bucquoy vstoupili se svými vojsky do Čech a nedbali na vojsko nepřátel, které je sledovalo, aby jim překazilo jejich záměry. V téže době vstoupilo jinudy, rovněž na pomoc císaři, dalších deset tisíc vojáků, které poslali biskupové bamberský a würzburský²² a další říšští páni. Ti si silou vynutili průchod a spojili se s donem Baltasarem Marradasem, valencijským rytířem řádu svatého Jana, statečným Španělem, který se dokázal po celou dobu udržet ve městě Budějovicích; to jediné v celých Čechách zůstalo císaři, ačkoli je nepřítel ze všech stran obklíčil.²³ Když se mu dostalo tak dobré posily, vytáhl do pole, dobyl mnoho míst v okolí a další přinutil vrátit se k poslušnosti císaři. Tak z jedné strany podával ruku vévodovi a hraběti, kteří na jedné straně zadržovali nepřátelské vojsko a na druhé dobývali a získávali města a pobíjeli jejich obránce; tak tomu bylo v Prachaticích, kde jich padlo 1400, a v pevném městě Písku, kde jich padlo dalších 800.²⁴ Vítězní vojáci všude získali velkou kořist. Takto táhli krajem a zamířili až k městu Plzni a cestou obsadili všechny důležité průchody a místa. Toto město si vévoda přál získat a osvobodit s co nejmenší újmou pro jeho obyvatele, protože všichni byli katolíci a nepřítel je utiskoval; uzavřel se v něm však a bránil je jeden hrabě s více než pěti tisíci muži.²⁵