Knihovna · Třicetiletá válka · První část nynějších válek v Německu

Rakouský dům a povstání Čechů

Celému světu je známa svatá horlivost, s níž knížata rakouského domu vždy usilovala o zachování a šíření svaté katolické víry. Bůh jim tyto služby vrchovatě odplatil už na tomto světě, když z nich učinil jeho monarchy a císaře, aby z vděčnosti za tolik milostí pochopili, že mají vzít na sebe obranu jeho katolické římské církve. Dobře známa je tato horlivost u krále, našeho pána, jehož panství obepíná jako slunce celý svět: patří mu španělská království, větší část Itálie, flanderské země, Východní i Západní Indie. Tam všude podává dobře známé důkazy svého křesťanského smýšlení a svaté horlivosti, když hájí a nově šíří víru Kristovu a s nesmírnými náklady ze svých pokladů posílá hlasatele evangelia jak do zemí již objevených, tak do těch, které se den co den objevují. A nespokojuje se s tím, že to činí ve svých zemích: vydržuje velká vojska v zemích severních, a to jen proto, aby vykořenil kacířství a zachoval katolickou víru. A ve Španělsku vydržuje semináře cizích mladíků, svěřené kázni a ctnosti otců Tovaryšstva Ježíšova;¹ ti po skončení studií² odcházejí do oněch zemí a většina z nich při obraně římské církve za ni umírá.

Co drží knížata slavného rakouského domu v Německu. Jsou to království uherské, české, dalmatské, chorvatské a slavonské; arcivévodství rakouské, Horní i Dolní; vévodství štýrské, korutanské, alsaské, slezské, Horní i Dolní, a württemberské; markrabství moravské, lužické a burgavské; hrabství tyrolské a gorické a mnoho dalších zemí a panství, vesměs provincií nadmíru bohatých.³ Vždyť samo hrabství tyrolské se může měřit s kterýmkoli ze španělských království. A je-li pravda, co říká Nicolaes van Geelkercken z Leidenu v popisu k mapě Čech, kterou vytiskl roku 1620,⁴ mělo by ono království 102 významných měst, dalších 308 malých, 258 hradů a 33 363 vesnic.⁵ Markrabství moravské má vedle velkého počtu městeček přes 200 měst, hradů a opevněných míst. Vévodství slezské postaví v případě potřeby do pole 10 000 válečných jezdců, z větší části šlechticů. A v posledních válkách, které rakouský dům vedl s Turkem a které trvaly od roku 1592 do roku 1606,⁶ přispěla tato provincie sama bezmála deseti miliony tolarů, z nichž každý má cenu osmi reálů. A Království české roku 1615 bez jakéhokoli odporu svolilo k mimořádné berni na pomoc při oddlužení tamní královské komory, a to k pěti a půl milionu, splatným v pěti letech.⁷ Podle toho lze odhadnout moc ostatních provincií. Je ovšem třeba připomenout, že je tomu už přes osmdesát let, co tyto země stejně jako všechny ostatní německé provincie postihl Lutherův mor, rána a obecný trest celého Německa. A kdyby se tehdy Jeho císařské Veličenstvo Karel V. se svou velkou odvahou a horlivostí nepostavil příznivcům této sekty, nezbyla by dnes ve všech těch provinciích sotva památka po našem svatém náboženství ani po katolících, kteří by je vyznávali. A kdyby se včas nezakročilo náležitými opatřeními, ví Bůh, co by bylo s Francií.

S ohledem na to všechno císař, stejně katolický jako nepřemožený, jehož záměrem bylo, aby se všichni vrátili do lůna svaté církve, zanechal věci uspořádané tak, aby se tohoto slavného cíle dosáhlo mírnými prostředky. A v souladu s tímto záměrem jeho nástupci, kteří nejsou menší ve víře než ve velkomyslnosti a velikosti ducha, chtěli v díle pokračovat a za vhodný prostředek uznali vždy podporovat věci Boží a katolíky. Zakládali proto na různých místech koleje Tovaryšstva Ježíšova, které svým učením a velkou, chvályhodnou prací dokázalo čelit strašlivým útokům kacířství a ponenáhlu získávalo ony země, zcela zalidněné nevěřícími dušemi. Avšak Satan, který nikdy nespí, jde-li o naši škodu, viděl, že mu berou kořist ze sítí jeho koukolu, jedu a smrtelných klamů, a ztratil v Království českém trpělivost, jak se ukázalo tímto způsobem. Císařem a králem uherským a českým byl Matyáš, arcivévoda rakouský, strýc našeho nejmocnějšího krále dona Filipa III. Ten měl za jisté a nepochybné, že kdyby náhodou odešel z tohoto života a nezanechal ve svých královstvích nástupce, jemuž by už byla složena přísaha, mohly by z uvedených příčin nastat bouře a nepokoje. A protože měl vždy na zřeteli věci Boží, rozhodl se po dohodě a se společným souhlasem ostatních členů rakouského domu vzdát se ještě za života korun a zemí ve prospěch katolického krále dona Ferdinanda, bratra nejjasnější a neocenitelné Markéty, někdejší královny španělské, která se nyní, jak doufáme, těší z koruny slávy.⁸

K dosažení tak dobrého záměru svolal roku 1617 sněm do Prahy, hlavního města Království českého, které má zhruba 300 000 duší. Velikost a význam tohoto města lze vyvodit z tohoto: roku 1407 se v něm napočítalo 44 000 cizích studentů;⁹ a třebaže jich tu dnes tolik není, protože jim byla odňata některá privilegia, přesto obyvatel stále přibývalo, neboť tu po mnoho let až dodnes sídlili němečtí císaři. Dostavila se tam většina stavů království, až na některé zlovolníky, ale kvůli nim se neupustilo od volby a korunovace toho, komu podle jeho zásluh náleželo mnohem víc. A následujícího roku se totéž stalo s korunou uherskou v Prešpurku, nynějším hlavním městě onoho království; tam chtěl císař Matyáš nového českého krále osobně doprovodit, aby tomuto záměru dodal větší váhy.¹⁰ Sotva však Jejich Veličenstva opustila Království české, začali kacíři, nespokojení s volbou svého nového krále, pořádat své schůze a odhodlaně se vypravili na Pražský hrad s rozhodnutím a pod záminkou, že jim katoličtí místodržící, kteří tu zůstali v nepřítomnosti Jejich Veličenstev, mají přiznat a potvrdit mnohé svobody. Někteří z místodržících se báli o život a podepsali vše, co se po nich žádalo; jiných, kteří podepsat nechtěli a měli odvahu vyčinit těm nevěrným, se s ďábelskou zuřivostí chopili a vyhodili je z oken hradu, odkud je to na zem osmadvacet var.¹¹ Bůh však ty, kdo se zastávali jeho věci, zázračně ochránil, takže žádný nepřišel o život, ačkoli k tomu měl tak zjevnou příležitost.

Jedním z těch, kdo k tak zlému činu pomáhali, byl jistý český šlechtic, velký kacíř. Když byl jeden z místodržících vyhozen a při pádu se poručil Naší Paní slovy „Maria, Matko Boží, nejčistší, přispěj mi a chraň mě“ – slovy, která ony zlotřilé uši urazila –, přistoupil ten šlechtic k oknu a s posměchem a smíchem řekl svým druhům: „Chci vidět, jestli mu ta jeho Marie pomohla,“ v domnění, že se při té výšce roztříštil na kusy. Stal se však pravý opak: uviděl ho stát na nohou, zdravého, jako by sešel po schodech – to jsou účinky víry. Velmi nad tím užasl, obrátil se znovu k druhům a s kletbami říkal, že ta Marie jeho nepřítele ochránila a pomohla mu.¹² To jim však nestačilo, aby se obrátili k Bohu; naopak se s lidem, který měli připravený, zmocnili Hradu i celého města. Hned nato zvolili direktory a svolali ostatní stavy na sněm s ujištěním, že se bude jednat jen o jejich privilegiích a o věcech týkajících se služby králi a království. Udělali však vše naopak, odložili masku a začali pronásledovat katolíky.

První, na které sáhli, aby je vyhnali ze svého království, byli otcové Tovaryšstva Ježíšova, kteří tolik pracovali na štípení vinice Kristovy a na získávání duší v oněch končinách.¹³ Potom zbavili úřadů a hodností všechny katolické úředníky i ty, kdo zachovávali věrnost svému králi; zabili mnoho řeholníků a zabavili statky církve i mnoha lidí věrných Bohu a svým králům, kteří byli nepřítomni – a neměli k tomu jiný proces než svou tyranii a libovůli. Z těchto prostředků verbovali válečný lid a vysílali své vyslance do Holandska, k různým německým knížatům a k dalším spojencům, příznivcům své sekty a sokům nejkatoličtějšího rakouského domu; proti němu a proti víře, kterou vyznává, se všichni spolčili a pomáhali jim penězi i lidem. Vzápětí vzali útokem Plzeň, katolické město onoho království, s celým jeho okolím, protože se s nimi nechtěla srovnat;¹⁴ tam si počínali po libosti, rozmnožovali mučednické koruny těch, kdo se stavěli na obranu katolické víry, a jiné vyháněli. A přestože jim císař nabídl obecnou milost a vyšetření a potrestání viníků a původců celé věci svěřil jiným říšským knížatům, nic z toho jim nebylo vhod; naopak tak zpychli, že po smrti císaře Matyáše nového krále dona Ferdinanda zcela odmítli a se sešikovaným vojskem táhli do moravské provincie, jejíž obyvatele, stejně jako obyvatele Slezska a Lužice, donutili, aby se k nim přidali. Cestou vtrhli do rakouské provincie, kde získali na svou stranu většinu tamních poddaných, hlavně hornorakouských, kteří rovněž ztratili úctu ke svému knížeti. A nezastavili se, dokud neoblehli samého krále dona Ferdinanda ve městě Vídni, hlavním městě Horních Rakous a sídle jejich knížat, a to bez jakéhokoli odporu.¹⁵ Protože král měl tehdy málo vojska a ještě méně věrných poddaných, byl nucen obrátit se na ty, kdo by mu mohli přispět na pomoc. Zpravil o tom, co se děje, Jeho Svatost, Jeho katolické Veličenstvo krále španělského i ostatní knížata a upozornil je na velké nebezpečí, v němž se ocitly věci církve v Německu a v důsledku toho i příslušníci rakouského domu jako její obránci; přitom bylo snadno pochopitelné, že táž zkáza hrozí Itálii i zemím dál a že by – jak se o tom už vyjednávalo – povstali hugenoti ve Francii. Na tuto zprávu všichni s velkou rychlostí přispěchali, neboť uvážili, jak nebezpečný oheň se rozhořívá; z Itálie a z Flander spěšně vyrazily některé pomocné sbory a dobrovolníci. Pomoc, která připadala na našeho katolického krále španělského, byla svěřena arcivévodovi Albrechtovi; ten s náležitou péčí shromáždil a vyslal deset tisíc pěších a dva tisíce jezdců, kteří spolu s nějakou uherskou lehkou jízdou a dalšími vojáky čítali 25 000 mužů. Císařův generál, jímž je hrabě Bucquoy, voják velkých zkušeností, vpadl do Království českého a s různými výpady a nájezdy pronikal až k městu Praze, někdy s úspěchem, jindy se ztrátami; Uhři podle svého obvyklého zvyku vyplenili vše, co jim přišlo pod ruku. Tak Čechy znepokojoval a zaměstnával, jak nejlépe uměl, v přesvědčení, že když se s nimi bude takto nakládat, budou svého zlého činu litovat a poprosí svého krále o odpuštění. Všechno však bylo marné, protože už dali slovo, že převléknou kabát a podřídí se libosti a vůli toho, s nímž se už dávno potají domlouvali a připravovali, totiž falckraběte, zetě anglického krále. Ten si, aby mohl ve svém podniku lépe pokračovat, potají a s velkým úsilím dopisoval s Gabrielem Bethlenem, který je téže kalvínské sekty jako on a nyní je knížetem sedmihradským – té vlády dosáhl přízní tureckého sultána, jehož poplatníkem se stal a jemuž vydal dvě nejlepší pevnosti oné provincie¹⁶ –, aby usiloval o korunu uherskou, tak jako on sám usiloval o českou. To vše strojil a Uhry přitom zároveň klamal.

Mezitím nastala smrt císaře Matyáše. Duchovní kurfiřti Německa viděli, v jak velkém nebezpečí by se Říše ocitla, kdyby nebyla zvolena nová hlava, jak to žádala naléhavá potřeba doby, a kurfiřt mohučský z moci svého úřadu a povinnosti ihned rozepsal sněm do Frankfurtu, aby byl zvolen římský král. Duchovní kurfiřti se tam dostavili osobně, světští vyslali své zmocněnce; ti i oni společně navštívili krále dona Ferdinanda, který také přijel osobně, uznali ho za pravého a legitimního krále českého a v důsledku toho mu při volbě přiznali místo a hlas, které mu jako takovému náležely. A po jistých nesnázích, které nechyběly a které působil vyslanec Anglie a další, kdo hájili zájmy falckraběte, byl nakonec se souhlasem všech zvolen římským králem a císařem katolický a nepřemožený don Ferdinand, král uherský a český, a to za značného jásotu katolíků.¹⁷ To vše je třeba přičíst modlitbám církve, která si právem vzala za úkol prosit Boha za tuto volbu v tak bouřlivých časech. A můžeme si být jisti, že ho zvolil jen Bůh, a nikoli lidský důmysl nebo rada. Sotva byl dobrý císař zvolen, hned otevřel své velkomyslné srdce a znovu vyhlásil a postoupil při Čechů shromáždění knížat, zmocněných Říší. Oni však bez ohledu na toto shromáždění, nařízené pány kurfiřty jakožto soudci, jimiž v takových případech jsou, byli ve svých záměrech tak zaslepení, že zvolili, přísahou přijali a korunovali za svého krále falckraběte. Ten to neodmítl, protože po tom toužil a sám o to usiloval, třebaže se tím dopouštěl zločinu urážky majestátu. A aby se mohl vlády ujmout bezpečněji, zaměstnat veskrze katolický rakouský dům a odvést jeho pozornost, způsobil, že Uhři a Sedmihradčané povstali a naráz se vrhli na všechny katolíky a lidi věrné králi donu Ferdinandovi v Uhrách; mnoho kněží umučili neobyčejnými a nelidskými mukami. Těch, kdo přitáhli, bylo spolu s Turky a Tatary přes čtyřicet tisíc a spojili se s vojskem falckraběte, složeným z Čechů, Moravanů a Slezanů. Všichni společně se znovu objevili před Vídní; pálili, loupili a působili, co mohli škody, ve větší části Dolních Rakous a císařovo vojsko, které tehdy ustoupilo z Čech, aby Vídni přispělo na pomoc a hájilo ji, jim nemohlo odolat, protože bylo co do prostředků i sil mnohem slabší.

Když při té příležitosti polský král, švagr císaře i našeho krále, viděl bezpráví falckraběte, lehkost, s jakou se dal do pohybu Sedmihradčan, a zároveň malou věrnost Uhrů a dalších poddaných krále dona Ferdinanda, dovolil, aby někteří katoličtí velitelé z Uher, věrní svému pravému králi donu Ferdinandovi a vedení stejnou horlivostí, sebrali lid v jeho zemích a na hranicích Uher. Ti vtrhli do království i do Sedmihradska a během několika dní si počínali tak obratně, že Sedmihradčana i Uhry donutili vyklidit, co drželi v Rakousích, a vrátit se s vojskem bránit vlastní země.¹⁸

Po několika střetnutích s císařskými se také Čechové stáhli přezimovat do svých zemí, jednak proto, že měli malou naději Vídeň získat, jednak proto, že byla zima. Se Sedmihradčanem a Uhry bylo sjednáno příměří do svatého Michala roku 1620¹⁹ s tím, že se mezitím bude konat sněm k urovnání sporů, pokud nějaké jsou, že se Sedmihradčan vrátí do své země, Uhři zůstanou v klidu ve svých a že se žádným způsobem nebudou snažit pomáhat ostatním nepřátelům rakouského domu. Falckrabě se však domníval, že má-li zůstat králem českým a pánem přivtělených zemí,²⁰ nedělá dost, dokud proti řečenému domu nepopudí celý svět. Šel tak daleko, že se proti němu spolčil se samým Turkem a pohnul ho k tomu, aby vyhlásil válku polskému králi a vyslal svá loďstva proti državám katolického krále v Itálii, a rovněž k tomu, aby mu Sedmihradčané a Uhři v rozporu se sjednaným příměřím znovu poslali pomoc. Zároveň vyslal k dalším spřáteleným knížatům v Evropě své vyslance, tituloval se králem českým a říkal, že mu tu korunu dal Bůh a že ji udrží, pokud mu pomohou. Svolal také sněm jako dosavadní hlava protestantských měst a knížat Německa, kteří si říkají Unie.²¹ Bylo na něm mnoho sporů. Protože však ke kalvínské sektě, k níž se hlásí falckrabě, patří jen menší část z nich a ne všichni jsou tak zlého úmyslu, nesvolili všichni k tomu, aby takový podnik schválili a přispěli na něj. Mnozí z nich se proto prohlásili za neutrální, například vévodové holštýnský, brunšvický a lüneburský, lankrabě darmstadtský a mnoho dalších pánů a měst. Dánský král, ačkoli je strýcem manželky falckraběte, ani anglický král, ačkoli je jeho tchánem,²² se veřejně jako příznivci tohoto jeho nároku neprojevili. A vévoda a kurfiřt saský do oné Unie²³ nikdy vstoupit nechtěl, protože odporuje říšským řádům, a když viděl, jak je falckrabě v neprávu, otevřeně se postavil na stranu císaře.