Knihovna · Cesta do východních krajů světa

I. Pozdrav králi a plavba přes Pontské moře

Převznešenému pánu a nejkřesťanštějšímu Ludvíkovi, z Boží milosti slavnému králi Franků, bratr Vilém z Rubruku, nejnepatrnější v řádu Menších bratří, posílá pozdrav a přání, aby vždy vítězil v Kristu.

Psáno jest v knize Sírachovcově o moudrém: „Projde zemí cizích národů a zkusí dobré i zlé ve všech věcech.“ To jsem já, můj pane králi, učinil, a kéž jsem to učinil jako moudrý, a ne jako blázen; neboť mnozí činí, co činí moudrý, avšak ne moudře, nýbrž velmi pošetile, a obávám se, že i já jsem z jejich počtu. Ať jsem to však učinil jakkoli, poněvadž jste mi, když jsem se s Vámi loučil, přikázal, abych Vám popsal vše, co uvidím mezi Tartary, a napomenul jste mne také, abych se nebál napsat dlouhý list, činím, co jste mi uložil, ovšem s bázní a nesmělostí, neboť se mi nenabízejí slova, jimiž bych měl psát tak velikému panovníkovi.

Budiž tedy známo Vašemu posvátnému Veličenstvu, že léta Páně 1253, o nónách květnových (7. května), jsem vplul do Pontského moře, jež se obecně nazývá Mare Majus neboli Větší moře; je dlouhé 1 400 mil, jak jsem se dozvěděl od kupců, a dělí se jaksi ve dvě části. Neboť přibližně v jeho polovině jsou dva výběžky země, jeden na severu a druhý na jihu. Ten, který je na jihu, se nazývá Sinopolis a je to pevnost a přístav soldána z Turkie;¹ kdežto ten, který je na severu, je jistá provincie, kterou nyní Latiníci nazývají Gazaria, ale Řekové, kteří bydlí podél jejího mořského pobřeží, ji nazývají Cassaria, to jest Caesarea. A vybíhají tam do moře k jihu, směrem k Sinopoli, jisté mysy; mezi Sinopolí a Cassarií je tři sta mil, a tak je od těchto bodů ke Konstantinopoli sedm set mil na délku i na šířku a sedm set na východ, kde je Hyberia, to jest provincie Georgie.

Pluli jsme tedy k provincii Gazarii neboli Cassarii, která má zhruba tvar trojúhelníku a na své západní straně má město zvané Kersona, kde byl umučen svatý Klement.² A když jsme kolem něho pluli, spatřili jsme ostrov, na němž je chrám, o kterém se praví, že jej vystavěly ruce andělské. Uprostřed, jakoby na vrcholu trojúhelníku, na jižní straně, leží město zvané Soldaia,³ které hledí přes moře k Sinopoli; a tam přicházejí všichni kupci, kteří připlouvají z Turkie a chtějí se odebrat do severních zemí, a stejně tak ti, kdo přicházejí z Rusi a ze severních zemí a chtějí se dostat do Turkie. Tito vezou popelčinu, hermelín a jiné drahé kožešiny; oni první vezou bavlněná sukna čili bombax, hedvábné látky a vonné koření. Na východ od této provincie je město zvané Matrica, kde se řeka Tanais vlévá do Pontského moře ústím širokým 12 mil. Neboť tato řeka, dříve než vstoupí do Pontského moře, tvoří k severu jakési moře, které má na šířku i na délku sedm set mil a nikde není hlubší než šest sáhů, takže velké lodi do něho nevplouvají; ale kupci z Konstantinopole, kteří navštěvují zmíněné město Matricu, posílají své bárky až k řece Tanaidu, aby tam kupovali sušené ryby, jako jsou jeseteři, parmy a líni a nesčetné jiné druhy ryb. Zmíněná provincie Cassaria je tedy obklopena mořem ze tří stran: totiž na západě, kde je Kersona, město Klementovo, na jihu, kde je město Soldaia, k němuž jsme mířili a které tvoří vrchol provincie, a na východě mořem Tanaidu.

Za tímto ústím je Zikuia, která neposlouchá Tartary, a dále na východ jsou Suevové a Hiberové, kteří rovněž Tartary neposlouchají. Za nimi k jihu je Trapesund, který má vlastního pána jménem Guido, jenž je z rodu konstantinopolských císařů a poslouchá Tartary.⁴ Za ním je země Vastaciova, jehož syn se po svém dědovi z matčiny strany nazývá Ascar a jenž jim poddán není.⁵ Od ústí Tanaidu na západ až k Dunaji je všechno jejich, ba i za Dunajem směrem ke Konstantinopoli: Blakia, což je země Assanova, a Menší Bulharsko až po Sklavonii – ti všichni jim platí poplatek; a kromě pravidelného poplatku od nich v posledních letech vybrali z každého domu jednu sekeru a všechno nezpracované železo, které našli.

Připluli jsme tedy do Soldaie dvanáctého dne před kalendami červnovými (21. května) a předešli nás tam jistí kupci z Konstantinopole, kteří rozhlásili, že přicházejí poslové ze Svaté země, kteří se chtějí odebrat k Sartachovi. Já jsem však na Květnou neděli (12. dubna) veřejně kázal v chrámu Svaté Moudrosti, že nejsem posel, ani Váš, ani kohokoli jiného, nýbrž že jdu mezi tyto nevěřící podle řehole našeho řádu. Když jsem tedy přijel, zmínění kupci mne varovali, abych mluvil opatrně, neboť oni rozhlásili, že jsem posel, a kdybych řekl, že posel nejsem, nebylo by mi dovoleno projít. Promluvil jsem tedy k hejtmanům města, či spíše k náměstkům hejtmanů, neboť hejtmani se v zimě odebrali s poplatkem k Baatuovi a dosud se nevrátili,⁶ tímto způsobem: „Slyšeli jsme ve Svaté zemi vyprávět, že váš pán Sartach je křesťan, a křesťané se tomu velice radovali, a nejvíce nejkřesťanštější pán, král Franků, který tam přišel na pouť a bojuje proti Saracénům, aby jim vyrval svatá místa z rukou. Proto chci jít k Sartachovi a donést mu list pana krále, v němž jej napomíná k blahu celého křesťanstva.“ I přijali nás velmi laskavě a dali nám nocleh v biskupském kostele. A biskup tohoto kostela byl u Sartacha a vyprávěl mi o Sartachovi mnoho dobrého, čehož jsem já sám později neshledal.

Potom nám dali na vybranou, zda chceme vozy s voly k převážení našich věcí, anebo soumary. A kupci z Konstantinopole mi radili, abych vzal vozy a abych koupil obvyklé kryté vozy, v jakých Rusíni vozí své kožešiny; do nich bych mohl uložit ty z našich věcí, které bych nechtěl každý den vykládat; kdybych vzal koně, bylo by nutné na každém zastavení je vyložit a naložit na jiné koně; a kromě toho bych mohl jet pomaleji, krokem volů. Přijal jsem tedy jejich radu, avšak neblaze, neboť jsem byl na cestě k Sartachovi dva měsíce, kterou bych byl s koňmi urazil za jeden.

Z Konstantinopole jsem si na radu kupců přivezl ovoce, muškátové víno a jemné suchary, abych je daroval prvním hejtmanům Tartarů, aby se mi tak cesta usnadnila; neboť u nich nikdo, kdo přichází s prázdnýma rukama, není viděn rád. To všechno jsem uložil do jednoho vozu, poněvadž jsem hejtmany města nezastihl, a bylo mi řečeno, že Sartachovi by to bylo nanejvýš vítáno, kdybych mu to mohl dovézt až k němu. Vydali jsme se tedy na cestu kolem kalend červnových (1. června) se svými čtyřmi krytými vozy a se dvěma dalšími, které nám půjčili a v nichž se vezlo lůžkoviny, abychom měli na čem v noci spát. A dali nám také pět koní k jízdě, pro nás pět osob: pro mne a mého druha bratra Bartoloměje z Cremony, pro Gosseta, který nesl dary, pro tlumočníka Homo Dei a pro pacholíka Mikuláše, kterého jsem koupil v Konstantinopoli z Vaší štědrosti. Dali nám také dva muže, kteří řídili vozy a starali se o voly a koně.

Od Kersony až k ústí Tanaidu se podél moře zvedají vysoké hory a mezi Kersonou a Soldaiou je čtyřicet osad, z nichž téměř každá má vlastní jazyk; mezi nimi bylo mnoho Gótů, jejichž jazyk je německý. Za těmito horami k severu je nejkrásnější les v rovině plné pramenů a potůčků, a za tímto lesem je ohromná rovina, která se táhne pět dní cesty až k severní hranici této provincie, kde se provincie zužuje, majíc moře na východě i na západě, takže je tam veliký příkop od jednoho moře k druhému. V této rovině žili, než přišli Tartaři, Kumáni⁷ a nutili zmíněná města a hrady, aby jim platily poplatek; ale když přišli Tartaři, vstoupilo do této provincie takové množství Kumánů, kteří všichni utekli až na mořský břeh, že jedli jeden druhého, živí umírající, jak mi vyprávěl jistý kupec, který to viděl: živí hltali a rvali zuby syrové maso mrtvých, jako psi mršiny. Ke konci této provincie je mnoho velikých jezer, na jejichž březích jsou slané prameny, jejichž voda, jakmile vteče do jezera, promění se v sůl tvrdou jako led. A z těchto slaných pramenů mají Baatu a Sartach veliké důchody, neboť z celé Rusi sem jezdí pro sůl a z každého vozu dávají dva kusy bavlněné látky v ceně půl yperpery. Připlouvá sem pro sůl také po moři mnoho lodí a všechny odvádějí podle množství, které berou.

Třetího dne poté, co jsme opustili Soldaiu, jsme narazili na Tartary; a když jsem se ocitl mezi nimi, zdálo se mi věru, jako bych byl přenesen do jiného věku. Popíšu Vám, jak nejlépe dovedu, jejich způsob života a jejich mravy.