Knihovna · Cesta do východních krajů světa

IX. Jak nás Sartach poslal k Baatuovi, a o králi Janovi a původu Moalů

Nazítří ráno (2. srpna) k nám přišel kněz, bratr onoho Coiaca, a prosil o nádobku se svatým olejem, neboť ji prý chce vidět Sartach; a dali jsme mu ji. K nešporám nás Coiac zavolal a řekl nám: „Pan král napsal mému pánu dobrá slova; ale jsou v nich jisté obtíže, o nichž by se bez rady svého otce neodvážil nic podniknout. Musíte tedy jít k jeho otci. A ty dva vozy, které jste sem přivezli, s rouchy a knihami, nechte u mne, neboť můj pán si je chce pozorně prohlédnout.“ Ihned jsem vytušil, jak zlá je jeho chamtivost, a řekl jsem mu: „Můj pane, nejen tyto, ale i ty dva další vozy, které máme, zanecháme ve Vaší péči.“ „Ne,“ pravil, „tyto nechte zde, ale s ostatními si dělejte, co chcete.“ Řekl jsem mu, že to nijak není možné, ale že mu přenecháme všechno. Tu se nás zeptal, zda si přejeme zůstat v zemi. Řekl jsem: „Jestliže jste dobře porozuměl listům pana krále, můžete vidět, že tomu tak je.“ Tu řekl, že musíme být velmi trpěliví a pokorní; a s tím jsme od něho toho večera odešli.

Příštího rána poslal (Coiac) pro vozy nestoriánského kněze a my jsme přivezli všechny čtyři. Tu přišel bratr tohoto Coiaca a oddělil všechny naše věci od těch, které jsme předešlého dne vezli ke dvoru; a ty, totiž knihy a roucha, si vzal; ačkoli nám Coiac nařídil vzít s sebou roucha, v nichž jsme předstoupili před Sartacha, abychom si je, bude-li třeba, mohli obléci před Baatuem. Ale kněz nám je vzal násilím, řka: „Cože, přinesli jste je Sartachovi, a teď je chcete nést Baatuovi!“ A když jsem se s ním chtěl dohadovat, odpověděl mi: „Už nic neříkej a jdi si.“ Musel jsem to tedy trpělivě snést, neboť k Sartachovi nás nepouštěli a nebylo nikoho, kdo by nám zjednal spravedlnost. Bál jsem se také tlumočníka, aby neřekl něco jiného, než co bych mluvil já, neboť stále naléhal, abychom dávali dary každému. Měl jsem jednu útěchu: jakmile jsem prohlédl jejich chamtivost, vyňal jsem z knih Bibli, také Sentence a jiné knihy, které jsem měl zvlášť rád. Žaltář mé paní královny jsem se vyjmout neodvážil, neboť byl pro zlacené obrazy příliš nápadný. A tak nás poslali se dvěma zbylými vozy zpět do našeho příbytku. Pak přišel ten, kdo nás měl vést k Baatuovi, a chtěl hned vyrazit. Řekl jsem mu, že vozy za nic na světě nevezmu, a on to oznámil Coiacovi, který nařídil, abychom je i s naším služebníkem nechali u něho; a tak jsme učinili.

Jedouce pak přímo na východ k Baatuovi, přišli jsme třetího dne (5. srpna) k Etilii; a když jsem spatřil její vody, podivil jsem se, odkud z dalekého severu může přitékat tolik vody.

Než jsme od Sartacha odjeli, řekl nám zmíněný Coiac spolu s mnoha písaři dvora: „Nesmíte říkat, že náš pán je křesťan. Není křesťan, nýbrž Moal.“ Jméno křesťan se jim totiž zdá jménem národa. Vzrostli ve své pýše natolik, že ačkoli snad v Krista trochu věří, přece se nechtějí nazývat křesťany, neboť chtějí své vlastní jméno Moal vyvýšit nade všechna ostatní; ani se nechtějí nazývat Tartary. Tartaři byli jiný národ, o němž jsem slyšel toto.

V době, kdy Frankové dobyli Antiochii, náležela vláda nad těmito severními krajinami jakémusi Con chamovi. Con bylo jeho vlastní jméno, cham jeho titul, který znamená totéž co věštec. Všichni věštci se nazývají cham, a proto se všichni jejich vládcové nazývají cham, neboť jejich vláda nad lidem spočívá na věštění.¹ Čteme pak v dějinách Antiochie, že Turci poslali o pomoc proti Frankům ke králi Con chamovi; z těchto krajů totiž vzešli všichni Turci. Tento Con byl z Caracatay. Cara znamená černý a Catay je jméno národa, takže Caracatay je totéž co „Černý Catay“. A tak se nazývají, aby se odlišili od Katajců, kteří bydlí u oceánu na východě a o nichž Vám povím později. Tito Caracatajci žili v horách, jimiž jsem projížděl; a na jednom místě uprostřed těchto hor bydlel jakýsi nestorián, mocný pastýř a pán nad lidem zvaným Najmani, kteří byli nestoriánští křesťané. Když Con cham zemřel, onen nestorián se povýšil na krále (na jeho místě) a nestoriáni ho nazývali král Jan² a vyprávěli o něm desetkrát víc, než byla pravda. Takový je totiž obyčej nestoriánů, kteří přicházejí z těchto krajů: z ničeho udělají velikou historii, tak jako rozhlásili, že Sartach je křesťan, a totéž o Mangu chánovi a Ken chánovi, protože prokazují křesťanům větší úctu než jiným lidem, ačkoli ve skutečnosti křesťany nejsou. Tak se o tomto králi Janovi rozšířily veliké zvěsti; ale když jsem projížděl jeho pastvinami, nikdo o něm nic nevěděl kromě několika nestoriánů. Na těchto pastvinách žil Ken chán, k jehož dvoru šel bratr Ondřej, a já jsem jimi také projížděl na zpáteční cestě. Tento Jan měl bratra, rovněž mocného pastýře, jménem Unc; ten žil za horami Caracatajců, asi tři týdny cesty od svého bratra, a byl pánem malého městečka zvaného Karakorum, a lid, nad nímž vládl, se nazýval Crit a Merkit³, a byli to nestoriánští křesťané. Jejich pán však opustil uctívání Krista a oddal se modlářství; měl kolem sebe modloslužebné kněze, kteří jsou vesměs vyvolavači démonů a čarodějové. Za těmito pastvinami, asi 10 nebo 15 dní cesty, byly pastviny Moalů, kteří byli velmi chudý lid, bez vládce a bez náboženství, kromě čarodějnictví a věštění, jaké vyznávají všichni v těch krajích. A vedle Moalů byli jiní chudí lidé, kteří se nazývali Tartaři. Když pak král Jan zemřel bez dědice, byl na jeho místo dosazen jeho bratr Unc a dal se provolat chánem, a jeho stáda a brav se pásla až po hranice Moalů. V té době byl mezi lidem Moalů jakýsi Čingis, kovář, a ten kradl dobytek Unc chánovi, kdykoli mohl, takže si pastevci stěžovali svému pánu Unc chánovi. Ten tedy sebral vojsko a vpadl do země Moalů, hledaje tohoto Čingise, ale ten uprchl k Tartarům a skryl se mezi nimi. Tehdy se Unc chán, když nabral velikou kořist od Moalů a Tartarů, vrátil domů. Nato onen Čingis promluvil k těm Tartarům a k těm Moalům a řekl: „Protože jsme bez vůdce, utiskují nás naši sousedé.“ I učinili ho náčelníkem a vůdcem Tartarů a Moalů. Pak potají shromáždil vojsko, přepadl Unc chána a porazil ho, takže ten uprchl do Kataje. A tam byla zajata jeho dcera a Čingis ji dal za ženu jednomu ze svých synů, který s ní měl Mangua, jenž nyní vládne.⁴ Tento Čingis pak rozesílal Tartary na všechny strany, a tak se jejich jméno rozšířilo, neboť všude se ozýval křik: „Tartaři přicházejí!“ Ale v mnoha válkách byli skoro všichni pobiti, a nyní by tito Moalové rádi vyhladili i jejich jméno a na jeho místo povýšili své vlastní. Země, v níž nejprve žili a kde je dosud orda Čingis chánova, se nazývá Onankerule. Ale protože Karakorum je kraj, odkud se jejich moc začala šířit, pokládají jej za své královské město a nedaleko něho volí svého chána.