Knihovna · Cesta do východních krajů světa

VIII. O zemi za Tanaidem a o dvoře Sartachově

Tři dny jsme se vlekli pěšky, aniž jsme koho spatřili; a právě když jsme my i voli byli docela vysíleni a nemohli jsme najít žádné Tartary, přiběhli k nám dva koně. S velikou radostí jsme je chytili a náš průvodce s tlumočníkem na ně nasedli v naději, že se jim podaří najít nějaké lidi. Konečně čtvrtého dne jsme lidi našli a byli jsme šťastni jako trosečníci, když dorazí do přístavu. Pak jsme dostali koně a voly a jeli jsme od stanice ke stanici, až jsme den před srpnovými kalendami (31. července) dorazili do tábora Sartachova.

Země za Tanaidem je velmi krásná, s řekami a lesy. Na severu jsou veliké lesy, obývané dvěma národy: totiž Moxely¹, kteří nemají žádné náboženství a jsou to čistí pohané. Nemají měst, jen malé osady v lese. Jejich vládce a větší část z nich byli pobiti v Německu; Tartaři je totiž vzali s sebou až k hranicím Německa, a proto mají o Němcích vysoké mínění a doufají, že jejich prostřednictvím budou nakonec vysvobozeni z tartarského jha. Přijde-li mezi ně kupec, musí se o něho ten, u koho se nejprve ubytuje, starat, dokud se mu zlíbí mezi nimi pobývat. Spí-li kdo s ženou jiného, manžel si z toho nic nedělá, leda by to viděl na vlastní oči; nejsou tedy žárliví. Mají vepře, med a vosk, vzácné kožešiny a sokoly. Za nimi jsou jiní, zvaní Merdasové, jimž Latiníci říkají Merdini, a ti jsou Saracéni. Za nimi je Etilia, největší řeka, jakou jsem kdy viděl; přitéká od severu, z Velkého Bulharska², teče na jih a vlévá se do jakéhosi jezera, které má obvod čtyř měsíců cesty; o něm Vám povím později. Tyto dvě řeky, Tanais a Etilia, jsou tedy na severu, kde jsme je překročili, od sebe vzdáleny jen 10 dní cesty; ale na jihu se od sebe velmi vzdalují. Tanais totiž stéká do Pontského moře, kdežto Etilia spolu s mnoha jinými řekami, které se do ní vlévají z Persie, tvoří ono moře či jezero. Na jihu jsme měli velmi vysoké hory, obývané na straně obrácené k této pustině Kerkisy a Alany čili Ásy³, kteří jsou křesťané a dosud s Tartary bojují. Za nimi, podél moře či jezera Etilie, žijí jistí Saracéni zvaní Lesgové, kteří jim rovněž nejsou poddáni. Za nimi jsou Železné brány⁴, které postavil Alexandr, aby zadržel barbarské národy mimo Persii; o nich Vám povím později, neboť jsem tím místem projížděl na zpáteční cestě. A mezi těmito dvěma řekami, v této zemi, kterou jsme projížděli, žili dříve, než ji obsadili Tartaři, Kumáni Capchac.

Sartacha jsme našli tři dny od Etilie a jeho orda se nám zdála velmi veliká, neboť má šest žen a jeho nejstarší syn, který byl s ním, jich měl dvě nebo tři, a každá z nich měla veliký dům a snad dvě stě vozů. Náš průvodce šel k jednomu nestoriánovi jménem Coiac, který je jedním z nejpřednějších mužů jeho ordy. Ten nás nechal jít daleko k úředníkovi, jemuž se říká jam; tak totiž nazývají toho, jehož povinností je přijímat vyslance.⁵ Večer nám tento Coiac vzkázal, abychom k němu přišli. Tu se nás průvodce zeptal, co mu poneseme, a velice se pohoršil, když viděl, že nic nechystáme. Stáli jsme před ním, jak seděl v plné slávě, drnkal na kytaru a dával před sebou lidi tančit. Tehdy jsem zopakoval, co jsem již dříve řekl jinde o důvodu, pro který jsme k jeho pánu přišli, a prosil jsem ho, aby nám pomohl, aby jeho pán mohl spatřit naše listy. Také jsem se omluvil, že jakožto mnich nemám, nepřijímám ani u sebe nenosím zlato ani stříbro ani nic vzácného, nýbrž jen knihy a kapli, s níž sloužíme Bohu; proto nepřinášíme dary ani jemu, ani jeho pánu, neboť když jsem se vzdal všech světských statků, nemohu být nositelem statků cizích. Tu odpověděl velmi vlídně, že dobře činím, když jako mnich zachovávám své sliby; že o naše věci nestojí, ba spíše že by nám dal ze svého, kdybychom měli nouzi. A dal nás posadit a napojit svým mlékem, a po chvíli nás prosil, abychom mu požehnali, což jsme učinili. Také se nás zeptal, kdo je největším pánem mezi Franky. Řekl jsem: „Císař, kdyby jeho země byla v míru.“ „Ne,“ pravil, „je to král francouzský.“ Slyšel totiž o Vás od pana Balduina Henegavského. Našel jsem tam také jednoho z druhů Davidových, který byl (s ním) na Kypru a vyprávěl mu o všem, co tam viděl. Pak jsme se vrátili do svého příbytku.

Nazítří (1. srpna) jsem mu (Coiacovi) poslal láhev muškátového vína, které se po celou dlouhou cestu dokonale udrželo, a koš suchárů, což ho velice potěšilo; a ten večer si u sebe podržel naše služebníky. Druhého dne mi vzkázal, abych přišel ke dvoru a přinesl královy listy, roucha, církevní náčiní a knihy, neboť jeho pán si je přeje vidět. Tak jsme učinili: do jednoho vozu jsme naložili knihy a kapli a do druhého chléb, víno a ovoce. Pak nás nechal vyložit všechno o knihách a rouchách, a mnoho Tartarů, křesťanů i Saracénů se na to dívalo ze sedel svých koní. Když si je prohlédl, zeptal se, zda bych to všechno dal jeho pánu. Když jsem to uslyšel, zděsil jsem se a jeho slova se mi nelíbila. Skryv však, co si myslím, odpověděl jsem: „Můj pane, prosíme, aby Váš pán ráčil přijmout tento chléb, víno a ovoce, ne jako dar, neboť je to příliš nepatrné, ale jako požehnání, abychom před něj nepředstoupili s prázdnýma rukama. Uvidí listy pana krále a z nich pozná, proč k němu přicházíme; a pak budeme očekávat, co se mu zlíbí, my i všechno, co máme. Co se týče těchto rouch, jsou svatá a nesmějí se jich dotýkat jiní než kněží.“ Tu nám řekl, abychom si je oblékli, až půjdeme k jeho pánu; a tak jsme učinili. Oblékl jsem nejdražší z rouch, na prsou jsem nesl velmi krásný polštář a vzal jsem Bibli, kterou jste mi dal, a krásný žaltář, který mi darovala má paní královna a v němž byly velmi krásné malby. Můj druh vzal misál a kříž a klerik (Gosset) si oblékl komži a vzal kadidelnici. Tak jsme přišli před jeho (totiž Sartachovo) obydlí a pozvedli plsť, která visela přede vchodem, aby nás mohl vidět. Pak kázali klerikovi a tlumočníkovi (třikrát) pokleknout; od nás to nežádali. Potom nás důrazně nabádali, abychom se při vcházení i vycházení velmi střežili, abychom se nedotkli prahu obydlí, a také abychom mu zazpívali nějaké požehnání. Vešli jsme tedy zpívajíce „Salve, regina!“ Ve vchodu obydlí stála lavice s kumysem a poháry; a sešly se tam všechny Sartachovy ženy a Moalové se tlačili dovnitř kolem nás.

Tehdy mu tento Coiac podal kadidelnici s kadidlem a on si ji prohlížel, drže ji v ruce velmi pečlivě. Potom mu podal žaltář, na nějž se dobře podíval, stejně jako žena, která seděla vedle něho. Pak mu podal Bibli, a on se ptal, jsou-li v ní evangelia. Řekl jsem, že obsahuje celé Písmo svaté. Vzal také do ruky kříž a ptal se, je-li obraz na něm obrazem Kristovým. Odpověděl jsem, že ano. Nestoriáni a Arméni nikdy nezobrazují na svých křížích postavu Kristovu; zdá se tedy, jako by o utrpení Páně nějak pochybovali nebo se za ně styděli. Potom dal přítomné odstoupit, aby si naše náčiní mohl lépe prohlédnout. Pak jsem mu podal Váš list s překlady do arabštiny a syrštiny, neboť jsem jej dal v Akkonu přeložit a napsat v obou těchto jazycích. A byli tam (v Sartachově táboře) arménští kněží, kteří znali turečtinu a arabštinu, a onen Davidův druh, který znal syrštinu, turečtinu a arabštinu. Pak jsme vyšli a svlékli roucha a přišli nějací písaři a tento Coiac a přeložili listy (do mongolštiny). Když je (Sartach) vyslechl, dal přijmout náš chléb, víno a ovoce a naše roucha a knihy dal odnést zpět do našeho příbytku. To vše se stalo o svátku svatého Petra v okovech (1. srpna).