Knihovna · Cesta do východních krajů světa

VII. O Saracénovi, který chtěl přijmout křest, a o cestě pustinou k Tanaidu

O Letnicích (7. června) k nám přišel jakýsi Saracén; a když jsme s ním rozmlouvali, začali jsme mu vykládat víru. Když uslyšel o dobrodiních, jež Bůh prokázal člověku vtělením, o vzkříšení mrtvých a posledním soudu a o obmytí hříchů ve křtu, pravil, že se chce dát pokřtít. Když jsme se však chystali jej pokřtít, náhle vyskočil na koně a řekl, že musí domů, aby se poradil se svou ženou. A nazítří, když s námi opět mluvil, prohlásil, že se nikterak neodváží křest přijmout, neboť by pak nesměl pít kumys¹. Křesťané v těchto končinách totiž tvrdí, že žádný pravý křesťan jej pít nesmí; a přitom bez tohoto nápoje by v těchto pustinách nebylo možno žít. Od tohoto mínění jsem ho nijak nemohl odvrátit. Z toho uvidíte, jak daleko jsou od pravé víry vzdáleni kvůli tomuto mínění, které mezi nimi zasadili Rusíni, jichž je tam veliké množství.

Téhož dne (7. června) nám onen velitel (Scatay) dal muže, který nás měl dovést k Sartachovi, a dva další, kteří nás měli dovést k jednomu táboru, vzdálenému pět dní cesty, jak chodí voli. Dali nám také kozu na jídlo a několik měchů kravského mléka, ale jen málo kumysu, neboť ten je u nich ve veliké vážnosti. A tak jsme vyrazili přímo na sever a zdálo se mi, jako bychom prošli jednou z bran pekelných. Muži, kteří nás vedli, nás začali okrádat co nejdrzeji, neboť viděli, že si svých věcí málo hlídáme. Nakonec, když jsme přišli o leccos, nás mrzutost naučila opatrnosti.

Dorazili jsme konečně na konec této provincie (Gazarie), kterou uzavírá příkop vedoucí od jednoho moře k druhému²; a za ním byl tábor těchto (Mongolů). Když jsme k nim přišli, byli to tvorové tak ohavného vzezření, že vypadali jako malomocní. Byli tam usazeni, aby vybírali daň od těch, kdo berou sůl ze solných jezer, o nichž jsem již mluvil³. Odtud bychom podle jejich slov museli jet 15 dní, aniž bychom potkali živou duši. Pili jsme s nimi kumys a dali jsme jim košík plný suchárů; a oni dali nám osmi kozu na celou tu dlouhou cestu a nevím kolik měchů kravského mléka. Vyměnivše tedy koně a voly, vydali jsme se na cestu a za deset dní jsme urazili vzdálenost k dalšímu táboru; po celé cestě jsme nacházeli vodu jen v jamách vyhloubených v úžlabinách, vyjma dvou malých potoků. A od chvíle, kdy jsme opustili provincii Gazarii, jsme jeli přímo na východ, majíce moře na jihu a na severu nesmírnou pustinu, která je místy přes 30 dní cesty široká; a není v ní les ani hora ani kámen, nýbrž jen nejkrásnější pastviny. Zde pásávali svá stáda Kumáni, kteří se nazývají Capchat⁴; Němci je však nazývají Valani a jejich provincii Valania. Isidor ovšem uvádí, že Alanie se táhne od řeky Tanais k Maiotské bažině a k Dunaji; a celá tato země od Dunaje k Tanaidu (který je hranicí mezi Asií a Evropou), k jejímuž přejetí je třeba dvou měsíců tvrdé jízdy, jak jezdí Tartaři, byla celá obývána Kumány Capchat, stejně jako země za Tanaidem až k Etilii; mezi těmito dvěma řekami je 10 dobrých dní cesty. Na sever od této provincie leží Rus, všude pokrytá lesy, která se táhne od Polska a Uher až k Tanaidu; a celá byla Tartary zpustošena a dosud je každodenně pustošena. Tartaři totiž dávají přednost Saracénům před Rusíny, kteří jsou křesťané; a když už tito nemohou dát žádné zlato ani stříbro, ženou je do pustiny, je i jejich maličké, jako stáda ovcí, aby tam pásli jejich dobytek. Za Rusí na sever leží Prusko, které nedávno celé podmanili rytíři Řádu německého; a věru by snadno mohli získat i Rus, kdyby k tomu přiložili ruku; neboť kdyby Tartaři uslyšeli, že veliký kněz, totiž papež, chystá proti nim křížovou výpravu, všichni by utekli do svých pustin.

Jeli jsme na východ a neviděli nic než nebe a zemi, jen tu a tam napravo moře, jež se nazývá Tanaidské moře, a hroby Kumánů, viditelné na dvě míle daleko, neboť mají ve zvyku pohřbívat celý rod na jednom místě. Dokud jsme byli v pustině, vedlo se nám dobře; ale jakou bídu jsem musel snášet, když jsme přišli do obydlených míst, to nedovedu slovy vyjádřit. Náš průvodce totiž chtěl, abych každého velitele uvítal darem, ale naše zásoby na to nestačily; neboť denně nás bylo osm, kdo jedli náš chléb, nepočítaje ty, kdo přišli náhodou a všichni chtěli jíst s námi. Nás bylo pět a k tomu tři, kdo nás vedli: dva, kteří řídili vozy, a jeden, který jel s námi k Sartachovi. Maso, které nám dali, nestačilo, a za peníze jsme nemohli nic koupit. Ke všemu, když jsme seděli ve stínu pod svými vozy, neboť v tom ročním období bylo nesmírné horko, cpali se mezi nás tak dotěrně, až nás mačkali, dychtiví prohlédnout si všechny naše věci. Když na ně přišla potřeba vyprázdnit se, nevzdálili se od nás dál, než kam se hodí bobem: konali svou nečistotu hned vedle nás a přitom spolu rozmlouvali; a dělali mnoho jiného, co bylo nad míru protivné. Nade všechno mě však trápilo, že jsem jim nemohl kázat; tlumočník mi říkal: „Nemůžete mě nutit kázat, neznám ta správná slova.“ A mluvil pravdu; neboť po nějaké době, když jsem se trochu naučil jazyk, jsem poznal, že když jsem řekl jedno, on říkal něco docela jiného, podle toho, co mu zrovna přišlo na mysl. Když jsem tedy viděl, jak nebezpečné je mluvit jeho ústy, rozhodl jsem se raději mlčet.

Putovali jsme tedy ve veliké tísni od stanice ke stanici, až jsme několik dní před svátkem blahoslavené Marie Magdalény (22. července) přišli k veliké řece Tanais, která odděluje Asii od Evropy, tak jako řeka egyptská odděluje Asii od Afriky. Na místě, kde jsme k ní přišli, založili Baatu a Sartach na východním břehu ves Rusínů, kteří na malých člunech převážejí posly a kupce. Nejprve převezli nás, potom vozy: jedno kolo postavili do jednoho člunu a druhé do druhého, čluny svázali dohromady a tak je převezli na veslech. Na tomto místě se náš průvodce dopustil veliké hlouposti: v domnění, že zdejší lidé nám musí dát koně, poslal zvířata, která nás přivezla, z tohoto břehu zpět jejich majitelům; když jsme však žádali o zvířata, odpověděli, že je Baatu osvobodil od jakékoli jiné služby než od převážení těch, kdo přicházejí a odcházejí. Dokonce i od kupců vybírají mnoho peněz. Zůstali jsme tedy tři dny na břehu řeky. První den nám dali velikou parmu čerstvě vytaženou z vody, druhý den trochu žitného chleba a trochu masa, které vesnický starosta posbíral po jednotlivých domech, třetí den jsme dostali sušené ryby, kterých tu mají veliké množství. Řeka byla v tom místě tak široká jako Seina v Paříži. A než jsme tam přišli, míjeli jsme mnoho krásných vodních ploch plných ryb; ale Tartaři je neumějí chytat a ryby si nijak necení, leda by je mohli jíst jako skopové. Tato řeka je východní hranicí Rusi a pramení v Maiotských bažinách, které se táhnou až k oceánu na severu. Řeka však teče k jihu a dříve než dosáhne Pontského moře, tvoří veliké moře o sedmi stech mílích; a všechny řeky, které jsme překročili, tečou rovněž tímto směrem. Na západním břehu této řeky je les. Za toto místo už Tartaři dále na sever nechodí, neboť v tu dobu, asi začátkem srpna, se začínají vracet k jihu; proto je níže (po proudu) ještě jiná ves, kde se poslové převážejí v zimě. Octli jsme se tu ve veliké tísni, neboť za peníze jsme nemohli sehnat ani koně, ani voly. Nakonec, když jsem jim dokázal, že pracujeme pro společné dobro celého křesťanstva, vyhověli nám a dali nám voly a koně; ale my sami jsme museli jít pěšky. Bylo to v době, kdy sklízeli žito. Pšenice se tam nedaří, ale mají velký dostatek prosa. Rusínské ženy si upravují hlavu jako u nás, ale své svrchní šaty lemují od chodidel ke kolenům veverčí kožešinou nebo hranostajem. Muži nosí pláště jako Němci; na hlavách nosí plstěné čepice, špičaté a velmi vysoké.