Knihovna · Cesta do východních krajů světa

VI. Jak jsme vstoupili mezi Tartary a přišli k Scatayovi

Když jsme se tedy ocitli mezi těmito barbary, zdálo se mi, jak jsem již řekl, že jsem byl přenesen do jiného světa. Obklopili nás na svých koních, když nás předtím nechali dlouho čekat, sedící ve stínu pod našimi vozy. První otázka byla, zda jsme už někdy u nich byli. Když jsme odpověděli, že nikoli, začali nanejvýš nestoudně žebrat o něco z našich zásob. Dali jsme jim trochu sucharů a vína, které jsme si přivezli z města, a když vypili jednu láhev, žádali další, říkajíce, že člověk nevchází do domu jen po jedné noze; ale nedali jsme jim ji a omlouvali jsme se, že máme zásob málo. Potom se ptali, odkud přicházíme a kam chceme jít. Řekl jsem jim, co jsem již řekl dříve: že jsme slyšeli, že Sartach je křesťan, a že chci jít k němu, neboť mu mám doručit Váš list. Velmi pilně se vyptávali, zda jdu z vlastní vůle, anebo jsem-li poslán. Odpověděl jsem, že mne nikdo nenutil jít a že bych nešel, kdybych nechtěl; jdu tedy z vlastní vůle a také z vůle svého představeného. Velmi jsem se střežil, abych nikdy neřekl, že jsem Vaším vyslancem. Potom se mne ptali, co je ve vozech, zda zlato nebo stříbro nebo drahé šaty, které vezu Sartachovi. Odpověděl jsem, že Sartach sám uvidí, co mu vezeme, až k němu přijedeme, ale že jim do toho nic není, aby se ptali; ať mne dají dovést ke svému hejtmanovi, a ten, bude-li se mu tak líbit, ať mne dá dovést k Sartachovi; jinak že se vrátím.

V té provincii byl totiž příbuzný Baatuův, hejtman jménem Scatay, jemuž pan císař konstantinopolský posílal po mně list s prosbou, aby mi bylo dovoleno projít.¹ Svolili tedy, opatřili nás koňmi a voly a dvěma muži, kteří nás měli vést, a ti, kdo nás přivedli, se vrátili. Dříve však, než nám to všechno dali, nechali nás dlouho čekat, žebrajíce o náš chléb pro své malé děti a obdivujíce všechno, co viděli u našich sluhů, nože, rukavice, měšce a opasky, a všechno to chtěli mít. Omlouval jsem se tím, že máme před sebou dlouhou cestu a že se nemůžeme hned na začátku zbavit nezbytných věcí. Tu mne nazvali podvodníkem. Je pravda, že nic nebrali násilím; ale žebrají nanejvýš dotěrně a nestoudně o všechno, co vidí, a dá-li jim člověk něco, je to ztraceno, neboť jsou nevděční. Pokládají se za pány světa a zdá se jim, že není nic, co by jim kdo měl právo odepřít; a odmítne-li jim někdo dát a potom potřebuje jejich služby, poslouží mu špatně. Dali nám pít svého kravského mléka, z něhož bylo sebráno máslo; bylo velmi kyselé a nazývají je aira. A tak jsme je opustili a zdálo se mi, že jsme unikli z prostředka ďáblů. Nazítří jsme přišli k jejich hejtmanovi.

Po dva měsíce, od chvíle, kdy jsme opustili Soldaiu, až do příchodu k Sartachovi, jsme nikdy nespali v domě ani ve stanu, nýbrž vždy pod širým nebem nebo pod svými vozy; a nikdy jsme neviděli žádné město, jen kumánské hroby ve velikém množství. Toho večera nám dal muž, který nás vedl, napít kumysu, a při jeho chuti jsem se zpotil hrůzou a úžasem, neboť jsem ho nikdy předtím nepil. Zdál se mi však velmi chutný, jakým vskutku je.

Ráno jsme pak potkali Scatayovy vozy, vezoucí obydlí, a zdálo se mi, že mi naproti přichází celé město. Užasl jsem také nad velikostí stád volů a koní a ovcí, ačkoli jsem viděl jen málo mužů, kteří je opatrovali. Zeptal jsem se tedy, kolik mužů má Scatay pod sebou, a bylo mi řečeno, že ne více než pět set, z nichž polovinu jsme minuli v jiném táboře. Potom mi muž, který nás vedl, začal říkat, že musím Scatayovi něco dát, a dal nám zastavit, zatímco sám jel napřed ohlásit náš příchod. Bylo již po třetí hodině, a tak postavili svá obydlí poblíž nějaké vody; a Scatayův tlumočník přišel k nám, a jakmile se dozvěděl, že jsme u nich nikdy nebyli, žebral o naše zásoby a něco jsme mu dali. Chtěl také roucho, neboť měl tlumočit naše slova před svým pánem. Omluvili jsme se. Ptal se, co neseme jeho pánovi; vzali jsme tedy láhev vína, naplnili malý košík suchary a talíř jablky a jiným ovocem, ale nebyl spokojen, že neneseme nějakou drahou látku. Šli jsme s tím však s bázní a třesením.

Scatay seděl na svém loži s malou loutnou v ruce a jeho žena byla vedle něho; a věru se mi zdálo, že má celý nos uříznutý, neboť měla tak ploský nos, že se zdálo, jako by neměla nos vůbec; a tuto část obličeje si natřela nějakou černou mastí, a také obočí, takže se nám zdála nanejvýš ohavná. Potom jsem k němu promluvil slovy, jichž jsem užil předtím, neboť bylo nezbytné, abychom všude říkali totéž; na to nás dobře upozornili ti, kdo u nich byli, abychom nikdy neměnili, co jsme řekli. Pak jsem ho prosil, aby ráčil od nás přijmout tyto maličkosti, a omlouval jsem se, že jsem mnich a že mi můj řád nedovoluje vlastnit zlato ani stříbro ani drahá roucha; nemám tedy nic takového, co bych mu dal, jen mu mohu nabídnout něco z našich pokrmů jako požehnání. Tu dal ty věci přijmout a hned je rozdělil mezi své lidi, kteří se tam sešli k pití. Dal jsem mu také list od konstantinopolského císaře. Bylo to v oktávu Nanebevstoupení (5. června). Hned jej poslal do Soldaie, aby jej tam přeložili, neboť byl řecky a neměl u sebe nikoho, kdo by znal řecký jazyk.

Ptal se nás, zda budeme pít kumys neboli kobylí mléko; neboť křesťané, Rusíni, Řekové a Alani, kteří mezi nimi žijí a chtějí přísně zachovávat svou víru, jej nepijí; ba pokládají se za to, že již nejsou křesťany, když jej pijí, a kněží je musí přijímat zpět do stáda, jako by zapřeli víru Kristovu. Odpověděl jsem tedy, že jsme dosud měli dost svého k pití, ale kdyby nám ten nápoj došel, museli bychom pít, co nám dá. Ptal se na obsah listů, které posíláme Sartachovi. Řekl jsem mu, že ty zapečetěné jsou naše buly, ale že v nich není nic než dobrá a přátelská slova. Potom se ptal, co řekneme Sartachovi. Odpověděl jsem: „Slova křesťanské víry.“ Ptal se, jaká, neboť by je rád slyšel. Tu jsem mu, jak nejlépe jsem mohl, vyložil skrze svého tlumočníka, který nebyl ani příliš chápavý, ani výřečný, vyznání víry. Když je vyslechl, mlčel, ale kýval hlavou. Potom vybral dva muže, kteří měli střežit nás i koně a voly, a dal nám s ním putovat, dokud se nevrátí posel, kterého poslal dát přeložit císařův list; a putovali jsme s ním až do pondělí po letnicích (8. června).

V předvečer letnic (6. června) k nám přišli jacísi Alani, kterým se tam říká Aas; jsou to křesťané řeckého obřadu, užívají řeckého písma a mají řecké kněze.² Nejsou však schizmatiky jako Řekové, neboť bez ohledu na osobu ctí všechny křesťany. A přinesli nám vařené maso a prosili nás, abychom jedli z jejich jídla a pomodlili se za jednoho z jejich zemřelých. Tu jsem jim řekl, že je předvečer velikého svátku a že v ten den nejíme maso, a vyložil jsem jim o tom svátku, z čehož se velice radovali, neboť nevěděli nic o tom, co se týká křesťanského obřadu, kromě samotného jména Kristova. A oni i mnozí jiní křesťané, Rusíni a Uhři, se ptali, zda mohou být spaseni, poněvadž musejí pít kumys a jíst mršiny a zvířata poražená Saracény a nevěřícími, což ti řečtí a ruští kněží pokládají téměř za totéž co mršinu nebo modlám obětované maso; a protože neznali postní doby, nemohli je ani zachovávat, i kdyby je byli znali. Tu jsem jim vyložil, jak nejlépe jsem uměl, a poučoval je a posiloval ve víře. Maso, které přinesli, jsme si schovali na svátek, neboť jsme za zlato a stříbro nemohli nic koupit, nýbrž jen za plátno nebo jiné látky, a těch jsme neměli. Když naši sluhové ukazovali yperpery, třeli je prsty a přikládali je k nosu, aby očichali, nejsou-li z mědi. Ani Tartaři nám nedávali jídlo, jen kravské mléko, velmi kyselé a páchnoucí. Naše víno bylo téměř vyčerpáno a voda byla od koní tak zkalená, že se nedala pít; nebýt sucharů, které jsme měli, a Božího milosrdenství, byli bychom snad zahynuli.