Knihovna · Cesta do východních krajů světa

V. O jejich sňatcích, soudech a pohřbech

O jejich sňatcích vězte, že nikdo z nich nemá ženu, leda by ji koupil; proto se někdy stává, že dívky jsou už dávno v letech na vdávání, než se vdají, neboť rodiče je vždy drží u sebe, dokud je neprodají. Zachovávají první a druhý stupeň pokrevního příbuzenství, ale žádný stupeň švagrovství; takže jeden muž bude mít současně nebo postupně dvě sestry. Žádná vdova se u nich nevdává, a to z tohoto důvodu: věří, že všichni, kdo jim slouží v tomto životě, budou jim sloužit i v příštím; o vdově tedy věří, že se po smrti vždy vrátí ke svému prvnímu muži. Odtud u nich panuje ten hanebný obyčej, že si někdy syn vezme za ženy všechny ženy svého otce kromě vlastní matky; neboť orda otce a matky připadá vždy nejmladšímu synovi,1 a proto on musí pečovat o všechny ženy svého otce, které k němu přicházejí s otcovskou domácností; a chce-li, užívá jich jako manželek, neboť nepokládá za křivdu sobě, že se po smrti vrátí k jeho otci.

Když se tedy někdo s druhým dohodne, že si vezme jeho dceru, otec dívky vystrojí hostinu a dívka uteče k svým příbuzným a tam se skryje. Tu otec řekne: „Hle, má dcera je tvá; vezmi si ji, kdekoli ji najdeš.“ Potom ji ženich se svými přáteli hledá, dokud ji nenajde, a musí ji vzít mocí a odvést ji jakoby násilím do svého domu.

O jejich spravedlnosti vězte, že když se dva muži perou, nikdo se neodváží zasáhnout, ani otec se neodváží pomoci synovi; ale ten, kdo má v rvačce horší, se může odvolat k soudu pána, a kdyby se ho po tomto odvolání někdo dotkl, bude usmrcen. Ale musí se jednat hned, bez jakéhokoli odkladu, a poškozený musí toho, kdo ho urazil, přivést jako zajatce. Nikoho netrestají smrtí, leda by byl přistižen při činu nebo se přiznal. Když je někdo obviněn mnoha lidmi, mučí ho, aby se přiznal. Vraždu trestají smrtí a také obcování se ženou, která není jeho vlastní. „Není jeho vlastní“ míním tak, že není jeho manželkou ani otrokyní, neboť se svými otrokyněmi smí člověk nakládat, jak se mu líbí. Smrtí trestají také velkou krádež; ale pokud jde o drobné krádeže, jako je krádež ovce, pokud dotyčný nebyl opakovaně přistižen při činu, krutě ho bijí, a když uštědří sto ran, musí k tomu použít sto holí – mluvím o případech těch, kdo jsou biti z rozkazu vrchnosti.2 Stejně tak jsou usmrcováni falešní poslové, to jest lidé, kteří se vydávají za vyslance, ale nejsou jimi.3 Rovněž travičky, o nichž Vám ještě povím více, neboť je pokládají za čarodějnice.

Když někdo zemře, naříkají hlasitým kvílením, a potom jsou volní, neboť onoho roku neplatí daně. A kdo byl přítomen smrti dospělého člověka, nesmí po celý rok vstoupit ani do obydlí Mangu chána; zemře-li dítě, nesmí tam vstoupit po měsíc. U hrobu zemřelého vždy zanechávají stan, je-li to jeden z urozených, to jest z rodu Čingisova, který byl jejich prvním otcem a pánem. O zemřelém se neví, kde je pohřben. A vždy kolem těch míst, kde pohřbívají své urozené, je tábor s muži, kteří hroby střeží. Nezjistil jsem, že by se svými mrtvými pohřbívali poklady.

Kumáni navršují nad mrtvým velikou mohylu a staví mu sochu, obrácenou tváří k východu a držící v ruce pohár ve výši pupku. Bohatým stavějí také pyramidy, to jest malé špičaté stavby, a na některých místech jsem viděl veliké věže kryté taškami a jinde kamenné domy, ačkoli tam kolem nebylo kamení. Nad jedním nedávno zemřelým jsem viděl zavěšené na dlouhých tyčích kůže šestnácti koní, čtyři obrácené ke každé ze čtyř stran světa; a postavili mu tam též kumys, aby pil, a maso, aby jedl; a přesto o něm říkali, že byl pokřtěn. Dále na východě jsem viděl jiné hroby, podobné velikým dvorům, vydlážděným velkými plochými kameny, jedny okrouhlé, jiné čtyřhranné, a ve čtyřech rozích čtyři vysoké svislé kameny, obrácené ke čtyřem stranám světa.

Když se někdo roznemůže, ulehne na své lože a umístí nad svým obydlím znamení, že je v něm nemocný a že nikdo nesmí vstoupit. Proto nikdo nemocného nenavštěvuje, kromě toho, kdo mu slouží. A když je někdo z velké ordy nemocen, postaví kolem celé ordy stráže, které nikoho nepropustí přes tyto meze. Bojí se totiž, aby s těmi, kdo vcházejí, nepřišel zlý duch nebo nějaký vítr. Volají však své kněze, a to jsou právě oni věštci.

Vysvětlivky

  1. Nejmladší syn (mongolsky otčigin, „pán ohně“, tj. krbu) dědil otcovo sídlo, domácnost a její lid, zatímco starší synové dostávali svůj podíl stád a poddaných už za otcova života. Tak po Čingisovi zdědil jádro jeho vojska a osobní ordy nejmladší syn Tolui, otec Mangu chána. ↩

  2. Trestní právo říše vycházelo z tzv. Velké jasy, souboru nařízení připisovaných Čingisovi, který se nedochoval v úplném znění a známe jej jen z citací perských a arabských autorů. Pro soudní věci byli ustanoveni zvláštní soudci (jarguči). ↩

  3. Posel byl v mongolské říši osobou nedotknutelnou a měl nárok na koně a zaopatření na poštovních stanicích; zneužití tohoto postavení se proto trestalo nejpřísněji. To vysvětluje i opatrnost, s jakou Rubruck popírá, že by byl královým vyslancem. ↩