Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XI. O dvoře Baatuově a o tom, jak jsme před něj předstoupili

Když jsem spatřil Baatuovu ordu, užasl jsem, neboť vypadala jako veliké město rozložené kolem jeho obydlí, s lidmi rozptýlenými do všech stran na tři nebo čtyři míle. A jako v lidu izraelském každý věděl, na které straně stánku úmluvy má postavit své stany, tak i tito vědí, na které straně ordy se mají usadit, když rozkládají svá obydlí. Dvůr se v jejich jazyce nazývá orda, a to znamená „střed“, neboť je vždy uprostřed lidu; s tou výjimkou, že nikdo se neusazuje přímo na jih, neboť tím směrem se otvírají dveře dvora. Ale napravo i nalevo se mohou rozložit, jak chtějí, podle povahy terénu, jen když nepostaví řadu stanů přímo před dvůr nebo za něj.¹

Nejprve nás zavedli k jednomu Saracénovi, který nám nedal nic k jídlu. Druhého dne nás zavedli ke dvoru; měli tam roztažený veliký přístřešek, neboť obydlí nemohlo pojmout všechny muže a ženy, kteří se tam sešli. Náš průvodce nás napomenul, abychom nic neříkali, dokud nás Baatu nevyzve k řeči, a pak abychom mluvili stručně. Ptal se také, zda jste již dříve posílal k Tartarům vyslance. Řekl jsem, že jste poslal ke Ken chánovi, ale že byste ani k němu neposílal posly, ani Sartachovi listy, kdybyste nevěřil, že jsou křesťané. Pak nás vedli před stan a varovali nás, abychom se nedotkli provazů stanu, neboť se pokládají za práh dveří. Stáli jsme tu tedy v řeholních hábitech, bosi, s nepokrytými hlavami, a byli jsme sami sobě velikou podívanou. Byl tam i bratr Jan z Plano Carpini; ale ten si převlékl hábit ze strachu, aby jím nepohrdali, když je vyslancem pana papeže. Pak nás zavedli doprostřed stanu a nežádali po nás, abychom vzdali poctu pokleknutím, jak to u vyslanců činívají. Stáli jsme před ním tak dlouho, jak trvá říci „Miserere mei, Deus“, a všichni zachovávali hluboké mlčení. Seděl na dlouhém sedadle širokém jako lože, celém pozlaceném, k němuž vedly tři stupně, a vedle něho seděla jedna paní. Muži seděli kolem po jeho pravici a ženy po jeho levici; a kde místo na ženské straně nezaplnily – byly tam totiž jen Baatuovy manželky –, zaujali je muži. Lavice s kumysem a velikými poháry ze zlata a stříbra, zdobenými drahými kameny, stála ve vchodu stanu. Upřeně na nás hleděl a my na něho, a zdál se mi asi tak vysoký jako můj pan Jan z Beaumontu, Bůh dej pokoj jeho duši. Tvář měl tehdy celou pokrytou načervenalými skvrnami. Konečně mi pokynul, abych mluvil, a náš průvodce nám řekl, abychom poklekli a mluvili. Poklekl jsem na jedno koleno jako před člověkem, ale on mi dal znamení, abych poklekl na obě, což jsem učinil, nechtěje se o to přít. Pak mi kázal mluvit, a já, maje za to, že se modlím k Bohu, když klečím na obou kolenou, začal jsem svou řeč takto: „Pane, prosíme Boha, od něhož pochází všechno dobré a který Vám dal tyto pozemské statky, aby Vám potom dal statky nebeské, neboť tamty jsou bez těchto marné.“ A když pozorně poslouchal, dodal jsem: „Vězte jistě, že nebeských statků nedosáhnete, nebudete-li křesťanem; neboť Bůh praví: ‚Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zatracen.‘“ Na to se tiše usmál a ostatní Moalové začali tleskat a posmívat se nám; a můj tlumočník oněměl, takže jsem ho musel uklidňovat, aby se nebál. Když se pak znovu rozhostilo ticho, řekl jsem: „Přišel jsem k Vašemu synovi, protože jsme slyšeli, že je křesťan, a přinesl jsem mu listy od pana krále Franků. On (totiž Sartach) mě sem poslal k Vám. Vy musíte znát důvod.“ Pak mi kázal vstát a ptal se na Vaše jméno a na mé a na jméno mého druha a tlumočníka, a dal to všechno zapsat; ptal se také, proti komu vedete válku, neboť slyšel, že jste opustil svou zemi s vojskem. Odpověděl jsem: „Proti Saracénům, kteří znesvěcují Jeruzalém, dům Boží.“ Ptal se také, zda jste k němu někdy poslal vyslance. „K Vám,“ řekl jsem, „nikdy.“ Pak nás posadil a dal nám napít svého mléka; a pokládají za velikou čest, když s ním někdo pije kumys v jeho obydlí. Když jsem tam seděl, díval jsem se k zemi, ale on mi kázal, abych pozvedl tvář, buď že si mě chtěl lépe prohlédnout, nebo kvůli svým čárům; mají totiž za zlé znamení či předzvěst neštěstí, sedí-li kdo před nimi se svěšenou tváří jako v zármutku, a zvláště opírá-li bradu nebo líci o ruku. Pak jsme vyšli ven a po chvíli k nám přišel náš průvodce, a když nás vedl do našeho příbytku, řekl mi: „Pan král žádá, abyste zůstali v této zemi, ale Baatu to nemůže učinit bez svolení Mangu chána. Vy a Váš tlumočník tedy musíte jet k Mangu chánovi. Váš druh a ten druhý muž se vrátí k Sartachovi, kde budou čekat na Váš návrat.“ Tu začal tlumočník Homo Dei naříkat, maje se za ztraceného, a můj druh prohlašovat, že by mu dříve usekli hlavu, než by ho ode mne odloučili; a já jsem řekl, že bez druha jet nemohu a že navíc opravdu potřebujeme dva služebníky, neboť kdyby jeden náhodou onemocněl, nemohl bych zůstat sám. Průvodce se tedy vrátil ke dvoru a řekl Baatuovi, co jsem pravil. Tu přikázal: „Ať jedou oba kněží a tlumočník, a klerik ať se vrátí k Sartachovi.“ Průvodce se vrátil a oznámil nám rozhodnutí; ale když jsem chtěl mluvit o klerikovi, aby mohl jet s námi, řekl: „Už o tom nemluvte, neboť Baatu to rozhodl a já se neodvážím jít znovu ke dvoru.“ Klerik Gosset měl 26 hyperperů z Vašich almužen a nic víc; z nich si 10 ponechal pro sebe a pro chlapce a zbylých 16 dal Homo Dei pro nás; a tak jsme se se slzami rozloučili, on se vrátil k Sartachovi a my jsme zůstali tam.