Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XII. O pobytu u Baatua a o odjezdu k Mangu chánovi

V předvečer Nanebevzetí Panny Marie (14. srpna) dorazil (Gosset) do Sartachovy ordy a nazítří byli nestoriánští kněží v přítomnosti Sartachově oblečeni do našich rouch. Nás pak odvedli k jinému hostiteli, který nám měl opatřit příbytek, jídlo a koně; ale protože jsme mu neměli co dát, činil vše skoupě. Jezdili jsme s Baatuem pět týdnů podél Etilie po proudu. Někdy byl můj druh tak hladový, že mi skoro se slzami v očích říkal: „Zdá se mi, že už nikdy nedostanu nic k jídlu.“ Za Baatuovou ordou vždycky táhne trh, ale byl od nás tak daleko, že jsme se k němu nemohli dostat, neboť pro nedostatek koní jsme museli chodit pěšky. Nakonec nás vyhledali jacísi Uhři, kteří bývali kleriky; jeden z nich ještě uměl velmi procítěně zpívat, ostatní Uhři ho měli skoro za kněze a volali ho k pohřbům svých mrtvých; a jiný z nich byl zběhlý v gramatice, neboť přesně rozuměl všemu, co jsme mu říkali, ačkoli nedovedl odpovědět. Tito muži nám byli velikou útěchou; přinášeli nám kumys k pití a někdy maso k jídlu. Velice mě mrzelo, když mě žádali o nějaké knihy, neboť jsem jim neměl co dát, maje jen Bibli a breviář. Řekl jsem jim tedy: „Přineste nám tabulky a budu vám psát, dokud tu budeme.“ Učinili tak a já jsem jim po obou stranách napsal hodinky Blahoslavené Panny a oficium za zemřelé. Jednoho dne se k nám přidal jeden Kumán a pozdravil nás latinsky: „Salvete, domine!“ Velice udiven jsem mu pozdrav oplatil a ptal se ho, kdo ho to naučil. Řekl, že byl pokřtěn v Uhrách bratřími našeho řádu, kteří ho to naučili. Dále řekl, že se ho Baatu na nás mnoho vyptával a že mu vylíčil, jaký je náš řád.

Viděl jsem Baatua, jak jede se všemi svými lidmi; a všechny hlavy rodin jely s ním, ale podle mého odhadu jich nebylo víc než pět set mužů. Konečně kolem svátku Povýšení svatého Kříže (14. září) k nám přišel jeden bohatý Moal, jehož otec byl velitelem tisíce, což je u nich vysoká hodnost1, a řekl: „Mám vás dovést k Mangu chánovi. Cesta trvá čtyři měsíce a je na ní taková zima, že kameny i stromy pukají mrazem. Rozvažte si, zda to vydržíte.“ Odpověděl jsem mu: „Doufám, že s pomocí Boží budeme moci snést, co mohou snést jiní lidé.“ Tu řekl: „Nevydržíte-li to, nechám vás na cestě.“ Odpověděl jsem: „To by nebylo správné; nejedeme sami od sebe, ale posílá nás Váš pán; a jsme-li svěřeni Vaší péči, nesmíte nás opustit.“ Nato řekl: „Všechno bude dobré.“ Potom nám kázal ukázat všechen náš oděv, a co se mu zdálo málo užitečné, to nám kázal nechat u našeho hostitele. Nazítří přinesli každému z nás kožich z ovčích kůží, kalhoty z téhož materiálu, boty podle jejich způsobu, plstěné punčochy a kápě, jaké nosí oni. Den po Povýšení svatého Kříže (15. září) jsme se vydali na cestu na koních, se dvěma soumary pro nás tři, a jeli jsme stále na východ až do svátku Všech svatých. A v celé té zemi i dál žívali Kanglové (Cangle), kteří byli větví Kumánů. Na sever od nás bylo Velké Bulharsko a na jih Kaspické moře.

Vysvětlivky

  1. Mongolské vojsko i obyvatelstvo bylo členěno desítkově na desítky, stovky, tisíce (mong. mingan) a desetitisíce (tümen); velitel tisíce byl zároveň pánem a správcem lidí a pastvin, které k jeho jednotce náležely. ↩