Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XIII. O zemi Pascatir, o strastech cesty a o smrti Buriově

Když jsme jeli 12 dní od Etilie, našli jsme velikou řeku, kterou nazývají Jagac; ta přitéká ze země Pascatir na severu a vlévá se do zmíněného moře (totiž Kaspického). Jazyk Pascatiru je týž jako jazyk Uhrů¹, a jsou to pastýři bez jakýchkoli měst; na západě tato země hraničí s Velkým Bulharskem. Od této země na východ, a na té straně ani na sever, už nejsou žádná města; Velké Bulharsko je tedy poslední země s městy. Z této země Pascatir vyšli Hunové, kteří byli později Uhry; proto je to totéž co Velké Bulharsko. Isidor praví, že na svých rychlých koních překročili hradby, které Alexandr postavil ve skalách Kavkazu, aby zadržel divoké kmeny, a že jim až po Egypt celá země platila poplatek. Pustošili celý svět až po Francii, takže byli větší mocí, než jsou nyní Tartaři. S nimi přišli také Blakové, Bulhaři a Vandalové. Z onoho Velkého Bulharska totiž pocházejí Bulhaři, kteří jsou za Dunajem blízko Konstantinopole. A vedle Pascatiru jsou Iliakové, což je totéž slovo jako Blakové, ale Tartaři nedovedou vyslovit (písmeno) B; a od nich pocházejí ti, kdo jsou v zemi Asanově. Tartaři je nazývají Iliaky oba, jedny i druhé. Jazyk Rusínů, Poláků, Čechů a Slovanů je týž jako jazyk Vandalů², a ruka všech těchto byla s Huny, tak jako je nyní ruka větší části z nich s Tartary, které Bůh vzbudil z odlehlých končin země, lid mocný, ale národ bláznivý, podle toho, co praví Pán: „Já je popudím k horlivosti (totiž ty, kdo nezachovávají jeho zákon) lidem, který není lidem, a národem bláznivým je popudím k hněvu.“ To se doslova plní na všech národech, které nezachovávají zákon Kristův. Co jsem vyprávěl o zemi Pascatir, vím od bratří kazatelů, kteří tam byli před příchodem Tartarů; ale od té doby ji podrobili sousední saracénští Bulhaři a někteří z tamního lidu se stali Saracény. Ostatní lze zjistit z kronik; je totiž dobře známo, že ony provincie od Konstantinopole (na západ), které se nazývaly Bulharsko, Blachie a Slavonie, byly provinciemi Řeků, a že Uhry byly Panonií.

Projížděli jsme tedy zemí Kanglů od svátku svatého Kříže (15. září) do svátku Všech svatých (1. listopadu) a téměř každý den jsme ujeli, pokud jsem mohl odhadnout, asi tak daleko jako z Paříže do Orléansu, a někdy i více, podle toho, jak bylo koní. Někdy jsme totiž měnili koně dvakrát nebo třikrát za den, jindy jsme jeli dva nebo tři dny, aniž jsme koho potkali, a museli jsme tedy jet pomaleji. Z 20 nebo 30 koní jsme my jako cizinci vždycky dostali ty nejhorší, neboť oni si vždy vybrali koně před námi. Mně vždycky dávali silného koně kvůli mé veliké váze; ale neodvážil jsem se ptát, zda jde lehce, či ne, ani jsem si netroufal stěžovat, ukázal-li se tvrdým, nýbrž musel jsem všechno snášet se stejnou dobrou myslí. Proto jsme musívali snášet krajní strádání; často byli koně vyčerpáni dřív, než jsme dojeli ke stanici, a museli jsme je bít a šlehat, překládat své šaty na jiné soumary, měnit své jízdní koně za soumary, a někdy jsme dokonce jeli oba na jednom koni.

Nesčetněkrát jsme hladověli a žíznili, mrzli a byli znaveni. Jídlo nám dávali jen večer; ráno jsme dostali něco k pití nebo prosnou kaši, kdežto večer nám dávali maso, plec a žebra skopového, a trochu vývaru. Když jsme se nasytili takového masového vývaru, cítili jsme se velmi posilněni; zdál se mi nápojem nanejvýš lahodným a výživným. V pátek jsem se postil a nic jsem nepil až do večera, kdy jsem musel, ač mě to velice trápilo, jíst maso. Někdy jsme museli jíst maso napůl uvařené nebo skoro syrové, neměli-li jsme čím je uvařit; to se stávalo, když jsme dorazili do tábora po setmění a neviděli jsme, abychom nasbírali volský nebo koňský trus. Jiné palivo jsme nacházeli jen zřídka, leda občas trochu trní. Na několika místech na březích některých řek byly lesíky, ale takových míst bylo málo. Zpočátku nám náš průvodce dával najevo hluboké pohrdání a zlobil se, že musí vést takové chudáky; ale po nějaké době, když nás začal lépe poznávat, vodil nás do obydlí bohatých Moalů, kde jsme se museli za ně modlit; a kdybych byl měl dobrého tlumočníka, měl bych příležitost vykonat mnoho dobrého. Tento Čingis, první chán, měl čtyři syny, jejichž potomků je velmi mnoho; a ti všichni mají veliké ordy a denně se množí a jsou rozptýleni po celé této nesmírné pustině, podobné moři. Náš průvodce nás vodil k mnoha z nich, a ti se velice divili, že nepřijímáme zlato, stříbro ani drahé šaty. Vyptávali se také na velikého papeže, zda je tak starý, jak slyšeli; slyšeli totiž, že je mu pět set let. Ptali se na naše země, zda je tam mnoho ovcí, dobytka a koní. O oceánu nedovedli vůbec pochopit, že je nekonečný a bez hranic.

V předvečer Všech svatých (31. října) jsme opustili cestu na východ, neboť lidé už táhli značně daleko k jihu, a jeli jsme přes jakési hory stále přímo na jih po 8 dní. V té pustině jsem viděl mnoho oslů zvaných kulan, kteří se velmi podobají mulám; náš průvodce a jeho druh je mnoho honili, ale nechytili ani jednoho, protože jsou velice rychlí. Sedmého dne jsme začali na jihu vidět velmi vysoké hory a vjeli jsme do roviny zavlažované jako zahrada a tu jsme našli obdělávanou půdu. V oktávu Všech svatých (8. listopadu) jsme vjeli do jakéhosi saracénského města zvaného Kinchat a jeho velitel vyšel z města vstříc našemu průvodci s medovinou a poháry. Je totiž jejich zvykem, že ve všech městech jim podrobených vycházejí poslům Baatuovým a Mangu chánovým vstříc s jídlem a pitím.³ V té roční době byl na cestách v těch krajích led, a už dříve, od svátku svatého Michala (29. září), jsme měli v pustině mráz. Ptal jsem se na jméno této provincie; ale protože jsme již vstoupili do jiného území, nedovedli mi říci nic víc než jméno města, které bylo velmi malé. A z hor tu stékala veliká řeka, která zavlažovala celou krajinu, kamkoli chtěli vodu svést, a netekla do žádného moře, nýbrž se vsakovala do země a tvořila mnoho bažin. Tam (v Kinchatu) jsem viděl vinnou révu a dvakrát jsem pil víno.

Nazítří jsme přišli do jiné vsi blíže k horám a vyptával jsem se na tyto hory, o nichž jsem pochopil, že jsou to hory Kavkazu, které na obou koncích, od západu k východu, sahají k moři, a které jsme již přešli u onoho moře, o němž jsem se zmínil a do něhož se vlévá Etilia. Ptal jsem se také na město Talas, v němž byli němečtí otroci Buriovi, o nichž mi vyprávěl bratr Ondřej a na něž jsem se mnoho vyptával v ordách Sartachově a Baatuově.⁴ Nic jsem se o nich nemohl dozvědět, jen následující okolnosti smrti jejich pána Buriho. Když nenacházel dobré pastviny, promluvil jednoho dne v opilosti ke svým lidem: „Nejsem snad z rodu Čingis chánova stejně jako Baatu?“ (Byl totiž Baatuovým synovcem nebo bratrem.) „Proč bych neměl jít na břehy Etilie jako Baatu a pást se tam?“ Tato slova byla donesena Baatuovi a on napsal Buriho lidem, aby mu přivedli svého pána v okovech; a oni tak učinili. Tu se ho Baatu zeptal, zda taková slova pronesl, a on přiznal, že ano, ale snažil se omluvit tím, že byl opilý, neboť opilcům provinění obvykle promíjejí. Baatu však odpověděl: „Jak se opovažuješ brát v opilosti do úst mé jméno!“ a dal mu stít hlavu. O oněch Němcích jsem se nemohl nic dozvědět po celé cestě až do ordy Mangu chánovy; ale v oné zmíněné vsi jsem se dozvěděl, že Talas leží za námi směrem k horám, 6 dní cesty. Když jsem dorazil do ordy Mangu chánovy, dozvěděl jsem se, že Mangu tyto Němce se svolením Baatuovým přesídlil do vzdálenosti měsíce cesty na východ od Talasu, do jistého města zvaného Bolat, kde kopou zlato a vyrábějí zbraně; takže jsem nemohl jejich krajem jet ani tam, ani zpět. Na cestě tam jsem však projel docela blízko toho města (Bolatu), snad tři dny od něho, ale nevěděl jsem o tom; a ani bych se nemohl odchýlit ze své cesty, kdybych to byl věděl.