Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XIV. O cestě do země Organum a o modloslužebnících

Z vesnice, o níž jsem se zmínil, jsme se ubírali na východ podél hor, o nichž byla řeč výše, a od toho místa jsme vstoupili mezi poddané Mangu chána, kteří všude před naším průvodcem zpívali a tleskali rukama, protože byl poslem Baatuovým. Takovou poctu si totiž navzájem prokazují: poddaní Mangu chána takto přijímají posly Baatuovy a poddaní Baatuovi posly Mangu chánovy. Poddaní Baatuovi jsou však mocnější, a proto tento obyčej nedodržují tak pečlivě. O několik dní později jsme vstoupili do hor, v nichž kdysi sídlili Karakitajové¹, a tam jsme nalezli velkou řeku, přes kterou jsme se museli přeplavit lodí. Potom jsme vstoupili do údolí, kde jsme spatřili zbořenou pevnost, jejíž hradby nebyly než z hlíny, a půda tam byla obdělávaná. A potom jsme nalezli pěkné město jménem Equius, v němž žili Saracéni mluvící persky, ačkoli byli od Persie velmi daleko. Nazítří jsme překročili tyto hory, které vybíhají z vysokých hor na jihu, a vstoupili jsme do krásné roviny, po jejíž pravici byly vysoké hory a po levici moře čili jezero, jehož obvod činí dvacet pět dní cesty.² Celá ta rovina je hojně zavlažována potoky, které stékají z hor a všechny se vlévají do onoho moře. V létě jsme se vraceli podél severního břehu tohoto moře a i tam byly veliké hory. V této rovině bývalo mnoho měst, ale většina z nich byla zničena, aby se tam Tartaři mohli pást, neboť v té zemi byly znamenité pastviny. Nalezli jsme tam velké město jménem Cailac³, kde bylo tržiště a kam se sjíždělo mnoho obchodníků. Zde jsme odpočívali dvanáct dní a čekali na jistého Baatuova písaře, který měl být přidělen k našemu průvodci pro záležitosti, jež bylo třeba vyřídit v ordě⁴ Mangu chánově. Tato země se dříve nazývala Organum⁵ a její lid měl vlastní jazyk a písmo; nyní ji však celou zabrali Turkmeni. Nestoriáni z těch krajů v onom jazyce také konali bohoslužby a psali knihy tím písmem; a snad právě po nich byl ten lid nazýván Organa, protože prý, jak mi bylo řečeno, byli znamenitými hráči na loutnu (neboli organistae). Zde jsem poprvé spatřil modloslužebníky⁶, o nichž musíte vědět, že je jich na Východě mnoho sekt.

Prvními jsou Ujgurové⁷, jejichž země sousedí s onou zemí Organum a leží v horách na východ od ní; ve všech jejich městech žijí promíšeně Nestoriáni a Saracéni a Ujgurové jsou také rozptýleni směrem k Persii v saracénských městech.

V řečeném městě Cailac měli tři modlářské chrámy; do dvou z nich jsem vešel, abych viděl jejich pošetilost. V prvním jsem zastihl člověka, který měl na ruce inkoustem nakreslený křížek, z čehož jsem usoudil, že je křesťan, a na všechno, nač jsem se ho ptal, odpovídal, že je křesťan. Zeptal jsem se ho tedy: „Proč tu nemáte kříž a obraz Ježíše Krista?“ A on odpověděl: „Není to u nás zvykem.“ Usoudil jsem tedy, že jsou to křesťané, kteří to však opomíjejí pro nějaký blud ve víře. Povšiml jsem si tam za truhlou, která jim sloužila místo oltáře a na kterou kladli lampy a obětní dary, okřídlené postavy podobné svatému Michaelovi a jiných postav podobných biskupům, jež držely prsty, jako by žehnaly. Toho večera jsem se nemohl dozvědět nic víc, neboť Saracéni se těchto lidí natolik štítí, že o nich ani nechtějí mluvit, a když jsem se Saracénů vyptával na obřady těchto lidí, pohoršovali se. Nazítří byl první den měsíce a Velikonoce Saracénů; změnil jsem hostitele a byl jsem ubytován blízko jiného modlářského chrámu, neboť lidé tam hostí posly každý, jak může a jak mu jeho prostředky dovolují. Když jsem vešel do toho chrámu, zastihl jsem tam kněze modloslužebníků; prvního dne v měsíci totiž otvírají chrámy dokořán, oblékají se do kněžských rouch, pálí kadidlo, zavěšují lampy a obětují dary lidu, chléb a ovoce.

Nejprve Vám tedy povím o obřadech společných všem modloslužebníkům a potom o obřadech Ujgurů, kteří tvoří jakoby zvláštní sektu odlišnou od ostatních. Všichni se modlí k severu se sepjatýma rukama, padají na kolena k zemi a kladou čelo na ruce. Proto Nestoriáni v těch krajích při modlitbě nikdy nesepínají ruce, nýbrž modlí se s rukama rozpřaženýma před prsy. Chrámy stavějí od východu k západu; na severní straně zřizují výklenek vystupující ven jako chór, anebo, je-li stavba čtvercová, bývá ten výklenek uprostřed stavby. Na severní straně tedy oddělí výklenek místo chóru a tam postaví truhlu dlouhou a širokou jako stůl; za tou truhlou k jihu stavějí hlavní modlu, a ta, kterou jsem viděl v Karakorum, byla tak veliká, jak my malujeme svatého Kryštofa. A jeden Nestorián, který přišel z Kataje, mi vyprávěl, že v té zemi je modla tak veliká, že ji lze spatřit na dva dny cesty. Kolem hlavní modly stavějí jiné modly, všechny překrásně pozlacené. A na onu truhlu, která je jako stůl, kladou lampy a obětní dary. Na rozdíl od zvyku Saracénů se všechny dveře chrámů otvírají k jihu. Mají také veliké zvony jako my; proto je, jak se domnívám, východní křesťané nemají. Rusíni je však mají, a stejně tak Řekové v Gazarii. Všichni kněží modloslužebníků si holí hlavy, chodí oděni do šafránové barvy a od chvíle, kdy si oholí hlavu, zachovávají čistotu; žijí v obcích po stu či dvou stech. Ve dnech, kdy chodí do chrámu, postaví dvě lavice a sedají v prostoru chóru, ale naproti němu, s knihami v rukou, které někdy odkládají na ty lavice; hlavy mají odkryté po celou dobu, co jsou v chrámu, čtou potichu a zachovávají mlčení. A když jsem vešel do jednoho z jejich chrámů v Karakorum a nalezl je takto sedící, zkoušel jsem všemožně přimět je k řeči, ale nepodařilo se mi to. Kamkoli jdou, mají v rukou šňůru se sto či dvěma sty kuličkami, jako jsou naše růžence, a stále opakují tato slova: on mani baccam, což znamená „Bože, ty víš“, jak mi to jeden z nich vyložil; a očekávají od Boha tolik odměn, kolikrát si při těch slovech vzpomenou na Boha.⁸ Kolem svého chrámu zřizují pěkné nádvoří, dobře obehnané zdí, a v té jeho straně, která hledí k jihu, dělají hlavní bránu, v níž sedávají a rozmlouvají. Nad touto bránou vztyčují dlouhou tyč, která, je-li to možné, převyšuje celé město, a podle té tyče lze poznat, že ta stavba je modlářský chrám. Tento zvyk je společný všem modloslužebníkům.

Když jsem vešel do toho modlářského chrámu, o němž jsem mluvil, zastihl jsem kněze sedící ve vnější bráně, a když jsem je spatřil s oholenými tvářemi, zdálo se mi, že jsou to Frankové, ale na hlavách měli barbarské mitry. Tito ujgurští kněží mají takový oděv: kamkoli jdou, jsou vždy oblečeni v dosti těsných šafránově žlutých tunikách, přes něž mají pás jako Frankové, a přes levé rameno mají štólu (pallium), vedenou kolem prsou a zad k pravému boku, jako ornát (casula), který nosí jáhen v postní době. Tartaři převzali jejich, totiž ujgurské, písmo.⁹ Začínají psát nahoře a řádek vedou dolů; stejně tak i čtou a řádky kladou jeden za druhým zleva doprava. Při svých čárech hojně užívají kreseb a písmen, takže jejich chrámy jsou plné krátkých nápisů (brevia), které tam visí. Listy, které nám Mangu chán posílá, jsou v jazyce Moalů, ale psané jejich písmem.

Mrtvé pálí po obyčeji starých a popel ukládají na vrchol pyramid. Když jsem si tedy přisedl k těmto kněžím, poté co jsem byl v chrámu a viděl jejich četné modly, velké i malé, zeptal jsem se jich, co věří o Bohu. Odpověděli: „Věříme jen, že je jeden Bůh.“ Zeptal jsem se tedy: „Věříte, že je duch, anebo něco tělesného?“ „Věříme, že je duch,“ řekli. „Věříte, že nikdy nepřijal lidskou přirozenost?“ Řekli: „Nikdy.“ „Jestliže tedy věříte,“ řekl jsem, „že je jeden a že je duch, proč mu děláte tělesné obrazy, a to tolik? A dále: jestliže nevěříte, že se stal člověkem, proč ho zpodobujete v lidské podobě spíše než v podobě nějakého zvířete?“ Tu odpověděli: „Tyto obrazy neděláme Bohu; ale když u nás zemře nějaký boháč, jeho syn nebo žena nebo někdo jemu drahý dá zhotovit obraz zesnulého a postaví jej sem, a my jej ctíme na jeho památku.“ Nato jsem řekl: „Děláte je tedy jen z lichocení lidem.“ „Jen,“ řekli, „na památku.“

Potom se mě jakoby posměšně zeptali: „Kde je Bůh?“ Na to jsem řekl: „Kde je vaše duše?“ „V našem těle,“ řekli. Odpověděl jsem: „Není snad všude ve vašem těle, neřídí celé tělo, a přece je neviditelná? Tak je i Bůh všude a všechno spravuje, ačkoli je neviditelný, neboť je rozum a moudrost.“ A právě když jsem s nimi chtěl dále rozmlouvat, můj tlumočník se unavil a nechtěl už má slova tlumočit, takže mě přiměl přestat mluvit.

Moalové čili Tartaři, kteří patří k této sektě, ačkoli věří v jednoho Boha, přece zhotovují ze plsti obrazy svých mrtvých, odívají je do nejvzácnějších látek a kladou je na jeden nebo dva vozy; těch vozů se nikdo neodváží dotknout a jsou v péči jejich věštců, kteří jsou jejich kněžími a o nichž Vám povím dále. Tito věštci jsou vždy před ordou Mangu chána a jiných mocných, neboť chudí je nemají, nýbrž jen ti z rodu Čingisova. A když jsou na pochodu, ti věštci jdou před nimi, jako šel sloup oblakový před syny Izraelskými, a určují, kde se má tábor postavit; a když oni složí svá obydlí, celá orda je následuje. A když přijde sváteční den nebo první den měsíce, vyjmou své obrazy a rozestaví je v kruhu ve svém domě. Potom přicházejí Moalové, vcházejí do domu, klanějí se obrazům a prokazují jim úctu. A žádný cizinec nesmí do toho domu vstoupit. Jednou jsem se pokusil do takového stanu vniknout, ale bylo se mnou naloženo velmi hrubě.