Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XV. O Ujgurech, Tangutech a Tibeťanech

Ti Ujgurové, kteří žijí promíšeně s křesťany a Saracény, dospěli častými disputacemi, jak se domnívám, k tomu, že nevěří v nic jiného než v jediného Boha. Tito Ujgurové obývali města, která se první podrobila Čingis chánovi, a ten proto dal jejich králi svou dceru.¹ A Karakorum leží jaksi na jejich území a celá země krále čili kněze Jana a jeho bratra Unca ležela kolem této země, ačkoli oni obývali pastviny na severu, kdežto Ujgurové žili v horách na jihu. Tak se stalo, že Moalové převzali jejich písmo, a Ujgurové jsou jejich nejlepšími písaři; téměř všichni Nestoriáni také znají jejich písmo. Za nimi na východ v těch horách žijí Tanguti², velmi udatní muži, kteří Čingise zajali ve válce; a on, když byl uzavřen mír a oni ho propustili, si je potom podrobil. Tito lidé mají velmi silný dobytek s velmi chlupatými ocasy jako koně a s břichy a hřbety porostlými srstí. Ten dobytek má kratší nohy než jiní voli, ale je mnohem silnější. Tahá velká obydlí Moalů a má štíhlé, dlouhé, zahnuté rohy, tak ostré, že je vždy nutno uříznout jim hroty. Krávy toho dobytka se nedají podojit, pokud se jim nezpívá. Mají také povahu býka: spatří-li totiž člověka oděného v červeném, vrhnou se na něj, aby ho zabily. Za Tanguty žijí Tibeťané, lidé, kteří měli ve zvyku jíst své zemřelé rodiče, aby jim ze zbožnosti nedávali jiný hrob než své vlastní útroby. Od tohoto zvyku však upustili, neboť byli pro něj v ošklivosti u všech národů. Stále však z lebek svých rodičů dělají pěkné číše, aby na ně při pití z nich pamatovali i uprostřed svého veselí. To mi vyprávěl někdo, kdo to viděl na vlastní oči. Tito lidé mají ve své zemi mnoho zlata, takže komu se zlata nedostává, kope, dokud je nenajde, a vezme si ho jen tolik, kolik potřebuje, a ostatek vrátí do země; kdyby je totiž uložil do pokladnice nebo do truhly, věří, že by mu Bůh vzal to, co je v zemi. Viděl jsem mnoho znetvořených lidí z tohoto národa. Z Tangutů jsem viděl muže velké, ale snědé. Ujgurové jsou prostřední postavy jako my. U Ujgurů má turkický jazyk kumánský svůj pramen a kořen.

Za Tibetem jsou Longa a Solanga³, jejichž posly jsem viděl u dvora; přivezli s sebou přes deset velkých vozů, z nichž každý táhlo šest volů. Jsou to malí muži, snědí jako Španělé, a nosí tuniky podobné jáhenskému rouchu (superhumerale), jenže s užšími rukávy. Na hlavách nosí mitru podobnou biskupské, jenže vpředu je poněkud nižší než vzadu a nekončí hrotem, nýbrž je nahoře hranatá; je z tuhého černého bukasínu a tak vyleštěná, že se v slunečních paprscích leskne jako zrcadlo nebo dobře vyleštěná přilba. A na spáncích jsou dlouhé pruhy z téže látky, připevněné k mitře, které ve větru trčí jako dva rohy vyrůstající ze spánků. Když do nich vítr udeří příliš prudce, přeloží je přes mitru nad spánky, kde zůstanou jako obruč přes hlavu; a je to věru pěkná ozdoba. A kdykoli přišel hlavní posel ke dvoru, nesl vysoce vyleštěnou tabulku ze slonoviny, asi loket dlouhou a půl dlaně širokou. Pokaždé, když mluvil s chánem nebo s nějakým velmožem, díval se stále na tu tabulku, jako by v ní nalézal, co má říci, a nedíval se ani napravo, ani nalevo, ani do tváře toho, s nímž mluvil. Stejně tak, když přicházel před tvář pána a když od něho odcházel, nedíval se na nic jiného než na svou tabulku. Kromě těchto lidí je ještě jiný národ, jak mne ujišťovali, zvaný Muc, který má města, ale žádná zvířata si nepřivlastňuje. V jejich zemi je sice mnoho stád skotu i ovcí, ale nikdo je nepase; když někdo nějaké zvíře potřebuje, vystoupí na pahorek a zavolá, a všechna zvířata, která volání slyší, se kolem něho shromáždí a dají se od něho brát, jako by byla krotká. Přijde-li do té země posel nebo nějaký cizinec, zavřou ho do domu a dávají mu vše, co potřebuje, dokud není jeho záležitost vyřízena; kdyby totiž cizinec chodil po zemi, jeho pach by zvířata zaplašil a ta by zdivočela.

Je tam také Veliký Kataj, jehož lid se podle mého mínění kdysi nazýval Serové. Od nich pocházejí nejlepší hedvábné látky (které ten lid nazývá seric) a lid má jméno Serové podle jednoho ze svých měst. Dal jsem si říci, že v té krajině je město se stříbrnými hradbami a zlatými věžemi. V té zemi je mnoho provincií, z nichž větší část dosud Moalům neposlouchá, a mezi nimi a Indií je moře. Tito Katajci jsou malí lidé, kteří při řeči silně přidechují nosem, a jako všichni Orientálci mají úzké oční štěrbiny. Jsou to znamenití řemeslníci ve všech řemeslech a jejich lékaři dobře znají moc bylin a velmi zkušeně posuzují tep; neužívají však močopudných prostředků a o moči nevědí nic; to jsem viděl sám. V Karakorum je jich velmi mnoho a mají ve zvyku, že všichni synové vykonávají totéž řemeslo jako jejich otcové. Právě proto platí tak veliký tribut: dávají totiž Moalům denně tisíc pět set iaskotů (cosmos)⁴; iaskot je kus stříbra o váze deseti hřiven; to je tedy patnáct tisíc hřiven, nepočítaje hedvábné tkaniny a potraviny, které od nich Moalové dostávají, a jiné služebnosti, které jsou na ně uvaleny.

Všechny tyto národy žijí v horách Kavkazu, avšak na severní straně těchto hor, a sahají až k východnímu Oceánu; jsou také na jih od té Skýthie, kterou obývají pastevečtí Moalové a jejichž poplatníky jsou všichni. A všichni jsou oddáni modloslužbě a vyprávějí báje o množství bohů a o zbožštělých lidech a o rodokmenu bohů, jako to činí naši básníci.

Mezi nimi žijí promíšeně, ač jako cizinci (tanquam advenae), Nestoriáni a Saracéni, a to až do Kataje. V patnácti městech Kataje jsou Nestoriáni a mají biskupské sídlo ve městě zvaném Segin, ale jinak jsou tam lidé čistí modloslužebníci. Modlářští kněží řečených národů nosí všichni široké šafránové kápě. Jsou mezi nimi také, jak jsem se dozvěděl, jacísi poustevníci, kteří žijí v lesích a horách a jsou obdivuhodní svým životem a přísností. Nestoriáni tam nevědí nic. Konají své hodinky a mají posvátné knihy v syrštině, ale jazyk ten neznají, takže zpívají jako ti mniši u nás, kteří neumějí gramatiku; a jsou naprosto zkažení. Předně jsou to lichváři a opilci; někteří z nich, kteří žijí mezi Tartary, mají dokonce po jejich způsobu několik manželek. Když vcházejí do kostela, umývají si po způsobu Saracénů spodní části těla; v pátek jedí maso a slaví v ten den po saracénsku své hody. Biskup do těch krajů přichází zřídka, sotva jednou za padesát let. Když přijde, dají všechny chlapce, i ty v kolébce, vysvětit na kněze, takže téměř všichni muži mezi nimi jsou kněží. Potom se žení, což je zjevně proti ustanovením otců, a jsou bigamisté, neboť když jim první žena zemře, tito kněží si berou jinou. Všichni jsou simonisté, neboť žádnou svátost neudělují zadarmo. Starají se o své ženy a děti, a proto jim jde víc o rozmnožení majetku než víry. A tak ti z nich, kteří vychovávají některé syny urozených Moalů, třebaže je učí evangeliu a článkům víry, svým špatným životem a lakotou je od křesťanské víry odvracejí; neboť život, jaký vedou sami Moalové a tuinové čili modloslužebníci, je nevinnější než jejich.