Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XVI. O cestě přes hory a o nebezpečné soutěsce

O svátku svatého Ondřeje (30. listopadu) jsme z toho města Cailac odjeli a asi tři míle od něho jsme nalezli vesnici celou nestoriánskou. Vešli jsme do jejich kostela a radostně jsme zpívali, co nám hrdla stačila: „Salve, regina!“, neboť jsme už dlouho žádný kostel neviděli. Odtud jsme po třech dnech cesty přišli na konec té provincie, ke konci řečeného moře, které se nám zdálo bouřlivé jako oceán. A viděli jsme v něm velký ostrov. Můj druh přistoupil k jeho břehu, namočil do něj kus plátna a ochutnal vodu, která byla slaná, ale dala se pít. Otvíralo se tam údolí, které vycházelo z vysokých hor na jihovýchodě, a tam mezi horami bylo vidět jiné veliké moře; tím údolím tekla z onoho moře do prvního řeka a vane jím téměř neustále takový vítr, že je lidé přecházejí s velkým nebezpečím, aby je vítr neodnesl do moře.¹ Přešli jsme tedy to údolí a zamířili k severu k velkým horám pokrytým hlubokým sněhem, který tehdy pokrýval i zem. O svátku svatého Mikuláše (6. prosince) jsme začali cestu velmi urychlovat, neboť jsme už nenacházeli nikoho kromě oněch jamů, totiž mužů rozestavených den cesty od sebe, aby se starali o posly²; neboť na mnoha místech v horách je cesta úzká a pastva špatná, takže od úsvitu do noci jsme urazili vzdálenost dvou jamů, a tak jsme ze dvou dní udělali jeden; a cestovali jsme víc v noci než ve dne. Bylo nesmírně chladno, a tak jsme si obrátili kožichy z ovčích kůží vlnou navrch.

O druhé neděli adventní (13. prosince) večer, když jsme projížděli jakýmsi místem mezi nejstrašnějšími skalami, poslal mi náš průvodce vzkaz a prosil mě, abych pronesl nějaké modlitby (bona verba), jimiž by bylo možné zahnat ďábly, neboť v té soutěsce ďáblové obvykle znenadání odnášeli lidi a nikdo nevěděl, co by mohli udělat. Někdy uchvátili koně a jezdce nechali; jindy člověku vyrvali vnitřnosti a tělo nechali na koni; a mnoho takových věcí se tam často přihodilo. Zpívali jsme tedy hlasitě „Credo in unum Deum“, a z Božího milosrdenství prošla celá naše družina bez úhony. Od té doby mě začali prosit, abych jim psal lístky (cartas), které by nosili na hlavě, a já jsem jim říkal: „Naučím vás slovo, které byste nosili v srdci a které spasí vaše duše i těla na věky.“ Ale vždycky, když jsem je chtěl učit, můj tlumočník mě nechal na holičkách. Psal jsem jim však „Credo in Deum“ a „Pater noster“ a říkal jsem: „Co je zde napsáno, je to, co má člověk věřit o Bohu, a modlitba, jíž člověk prosí Boha o všechno, čeho je mu zapotřebí; věřte tedy pevně, že to písmo je pravdivé, ačkoli mu nerozumíte, a proste Boha, aby vám učinil, co je napsáno v této modlitbě, kterou On sám svými ústy naučil své přátele; a doufám, že vás spasí.“ Víc jsem nemohl, neboť bylo velmi nebezpečné, ne-li nemožné, mluvit o věcech víry skrze takového tlumočníka, protože on to neuměl.

Potom jsme vstoupili do roviny, kde byla orda Ken chána a která bývala zemí Najmanů, již byli vlastními poddanými onoho kněze Jana.