Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XIX. O první audienci u Mangu chána

V oktávu svátku Mláďátek (3. ledna 1254) nás odvedli ke dvoru. Přišli tam jacísi nestoriánští kněží, o nichž jsem nevěděl, že jsou křesťané, a ptali se mě, kterým směrem se modlím. Řekl jsem: „K východu.“ Ptali se na to proto, že jsme si na radu svého průvodce oholili vousy, abychom před chána předstoupili podle obyčeje naší země; proto nás pokládali za Tuiny, to jest za modloslužebníky. Také nás nechali vykládat Bibli. Potom se nás ptali, jakou poctu chceme chánovi vzdát, zda podle našeho obyčeje, či podle jejich. Odpověděl jsem jim: „Jsme kněží oddaní službě Boží. Šlechtici v naší zemi pro slávu Boží nedovolují, aby před nimi kněží klekali. Přesto se chceme pro lásku Boží pokořit před každým člověkem. Přicházíme zdaleka: nejprve tedy, bude-li vám libo, zazpíváme chválu Bohu, který nás odtud zdaleka přivedl v bezpečí, a potom učiníme, co se bude líbit vašemu pánu, jen s tou výjimkou, aby od nás nebylo žádáno nic, co by odporovalo úctě a slávě Boží.“ Pak vešli do domu a opakovali, co jsem řekl. Pánovi se to zalíbilo, a tak nás postavili přede dveře obydlí a nadzvedli plsť, která před nimi visela; a protože byl čas Narození Páně, začali jsme zpívat:

A solis ortus cardine / et usque terrae limitem / Christum canamus principem / natum Maria virgine.¹

Když jsme dozpívali tento hymnus, prohledali nám nohy, prsa i paže, zda u sebe nemáme nože. Tlumočníka dali prohlédnout a přiměli ho, aby svůj pás a nůž nechal v úschově u dveřníka. Pak jsme vešli; ve vchodu stála lavice s kumysem a vedle ní postavili tlumočníka. Nás však posadili na lavici poblíž paní. Dům byl uvnitř celý potažen zlatohlavem a uprostřed obydlí hořel v ohništi oheň z trní a kořenů pelyňku – který tu dorůstá veliké výšky – a z hovězího trusu. On, totiž Mangu, seděl na lehátku a byl oděn v kožešině skvrnité a lesklé, jako je kůže tulení. Je to malý muž, prostřední postavy, ve věku čtyřiceti pěti let, a vedle něho seděla mladá manželka; a velmi ošklivá, již dospělá dívka jménem Cirina s jinými dětmi seděla na lehátku za nimi. Toto obydlí patřilo jisté křesťanské paní, kterou velice miloval a s níž měl tuto dívku. Potom si vzal tuto mladou manželku, ale dívka byla paní celé této ordy, která patřívala její matce. Dal se nás zeptat, co chceme pít, zda víno nebo terracinu, což je rýžové víno (cervisia), nebo caracosmos, což je vyčiřené kobylí mléko, nebo bal, což je medovina.² V zimě totiž užívají těchto čtyř druhů nápojů. Odpověděl jsem: „Můj pane, nejsme lidé, kteří by hledali ukojení svých choutek v nápojích; cokoli se líbí tobě, bude vhod i nám.“ Dal nám tedy podat rýžový nápoj, který byl čirý a chutí podobný bílému vínu; trochu jsem ho z úcty k němu ochutnal, ale k našemu neštěstí stál náš tlumočník u číšníků, kteří mu dali tolik pít, že byl za chvíli opilý. Potom si chán dal přinést nějaké sokoly a jiné ptáky, které bral na ruku a prohlížel si je, a teprve po dlouhé době nám kázal mluvit. Tu jsme museli pokleknout. On měl svého tlumočníka, jistého Nestoriána, o němž jsem nevěděl, že je křesťan, a my jsme měli svého tlumočníka, jaký byl, a to už opilého. Tu jsem řekl: „Předně vzdáváme díky a chválu Bohu, který nás přivedl z tak daleka, abychom spatřili Mangu chána, jemuž Bůh dal tak velikou moc na zemi. A prosíme Krista, z jehož vůle všichni žijeme i umíráme, aby mu dal šťastný a dlouhý život.“ Přejí si totiž, aby se lidé modlili za jejich život. Potom jsem mu řekl: „Můj pane, slyšeli jsme o Sartachovi, že je křesťan, a křesťané, kteří to uslyšeli, se velice radovali, a především můj pán, král Franků. Přišli jsme tedy k němu a můj pán král mu po nás poslal listy, v nichž byla slova míru, a mimo jiné mu v nich vydal svědectví o tom, jací jsme lidé, a prosil ho, aby nám dovolil zůstat v jeho zemi, neboť naším úřadem je učit lidi žít podle zákona Božího. On nás však poslal ke svému otci Baatuovi a Baatu nás poslal k tobě. Ty jsi ten, jemuž Bůh dal velikou moc na světě. Prosíme tedy tvou mocnost, abys nám dal svolení zůstat ve tvém panství a konat službu Boží za tebe, za tvé manželky a tvé děti. Nemáme zlato ani stříbro ani drahé kamení, abychom ti je darovali, nýbrž jen sami sebe, abychom se ti nabídli ke službě Bohu a k modlitbám za tebe. V každém případě nám dovol zůstat zde, dokud tato zima nepomine, neboť můj druh je tak slabý, že nemůže bez nebezpečí života dále snášet námahu jízdy na koni.“

Můj druh mi totiž pověděl o své nemohoucnosti a zapřísahal mě, abych požádal o svolení zůstat, neboť jsme se domnívali, že se budeme muset vrátit k Baatuovi, nedá-li nám chán ze zvláštní milosti svolení zůstat. Tu začal odpovídat: „Jako slunce rozesílá své paprsky všude, tak i moje vláda a vláda Baatuova sahá všude; nechceme proto vaše zlato ani stříbro.“ Potud jsem svému tlumočníkovi rozuměl, ale potom jsem nemohl porozumět celé ani jediné větě; z toho jsem poznal, že je opilý, a sám Mangu chán se mi zdál podnapilý. Jeho řeč však, jak se mi zdálo, ukazovala, že se mu nelíbí, že jsme přišli nejprve k Sartachovi, a ne k němu. Tu jsem, vida, že jsem bez tlumočníka, neřekl nic, leda že jsem ho prosil, aby se nehněval pro to, co jsem řekl o zlatě a stříbře, neboť jsem neřekl, že by takové věci potřeboval nebo chtěl, nýbrž jen, že bychom ho rádi uctili věcmi časnými stejně jako duchovními. Potom nám kázal vstát a opět se posadit, a po chvíli jsme ho pozdravili a vyšli ven, a s námi jeho písaři a jeho tlumočník, který vychovával jednu z jeho dcer. A začali se nás mnoho vyptávat na království francouzské, zda je tam mnoho ovcí, dobytka a koní a zda by neměli raději hned tam táhnout a všechno to zabrat. A musel jsem vynaložit všechnu svou sílu, abych zakryl své rozhořčení a hněv; odpověděl jsem však: „Je tam mnoho dobrých věcí, které byste uviděli, kdyby se vám přihodilo tam přijít.“

Potom ustanovili někoho, kdo se o nás měl starat, a šli jsme k mnichovi. A když jsme odtamtud vycházeli, abychom šli do svého obydlí, přišel ke mně tlumočník, o němž jsem se zmínil, a řekl: „Mangu chán se nad vámi slitovává a dovoluje vám zůstat zde po dobu dvou měsíců; potom velká zima pomine. A dává vám na vědomí, že deset dní cesty odtud je pěkné město jménem Karakorum. Chcete-li tam jít, dá vám dát vše, co budete potřebovat; chcete-li však zůstat zde, můžete, a budete mít, co potřebujete. Bude to však pro vás namáhavé jezdit s dvorem.“ Odpověděl jsem: „Kéž Pán ochraňuje Mangu chána a dá mu šťastný a dlouhý život! Nalezli jsme zde tohoto mnicha, o němž věříme, že je to svatý muž a že sem přišel z vůle Boží. Rádi bychom tedy zůstali zde s ním, neboť jsme mniši, a konali bychom s ním modlitby za život chánův.“ Tu od nás beze slova odešel. A šli jsme do velkého domu, který jsme nalezli studený a bez zásoby paliva, a stále jsme byli bez jídla, a byla noc. Tu nám ten, jemuž nás svěřili, dal palivo a trochu jídla.

Náš průvodce, chystaje se k návratu k Baatuovi, nás prosil o koberec či pokrývku, kterou jsme z jeho rozkazu zanechali v Baatuově ordě. Dali jsme mu ji a on se s námi rozloučil co nejpřátelštěji, podával nám ruku a říkal, že je to jeho vina, jestliže nás nechal na cestě trpět hladem či žízní. Odpustili jsme mu a stejně tak jsme my prosili o odpuštění jeho i celou jeho družinu, jestliže jsme jim v něčem dali špatný příklad.