Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XVIII. O příchodu k ordě Mangu chána

Opět jsme vystupovali do hor a jeli stále k severu. Konečně v den blahoslaveného Štěpána (26. prosince) jsme vstoupili do roviny rozlehlé jako moře, v níž nebylo vidět jediného pahorku, a následujícího dne, o svátku svatého Jana Evangelisty (27. prosince), jsme dorazili k ordě velikého pána. Když jsme byli pět dní od ní, chtěl nás jeden jam, u jehož stanice jsme nocovali, poslat oklikou, po níž bychom se byli museli trmácet přes patnáct dní. A to, jak jsem se dozvěděl, proto, abychom projeli kolem Onankerule, které je jaksi jejich pravlastí a v němž je orda Čingis chánova. Jiní však říkali, že nám chtěli cestu prodloužit, aby zveličili svou moc; a tak to mají ve zvyku dělat s lidmi, kteří přicházejí ze zemí jim nepoddaných. A jen s velkými obtížemi dosáhl náš průvodce toho, abychom jeli přímou cestou, když nás kvůli té věci zdrželi od úsvitu do třetí hodiny. Na tomto úseku cesty mi onen písař, na něhož jsme čekali v Cailac, řekl, že v listech, které Baatu posílal Mangu chánovi, stálo, že jste žádal Sartacha o vojsko a pomoc proti Saracénům. Tomu jsem se velice podivil a také mě to rozmrzelo, neboť jsem znal obsah Vašich listů a věděl jsem, že v nich žádná taková žádost nebyla, nýbrž jen že jste mu radil, aby byl přítelem všech křesťanů, aby vyvyšoval kříž a byl nepřítelem všech nepřátel kříže. Obával jsem se, že protože ti, kdo Vaše listy tlumočili, byli Arméni z Velké Arménie, velicí nenávistníci Saracénů, snad je z nenávisti a ke škodě Saracénů přeložili libovolně, jak se jim zlíbilo. Mlčel jsem a neřekl nic ani pro, ani proti, neboť jsem se bál odporovat Baatuovým slovům, abych nebyl bez rozumné příčiny obviněn z podvodu. Tak jsme tedy v den, o němž jsem se zmínil, přišli k řečené ordě. Našemu průvodci přidělili velké obydlí, nám však dali velmi malou chýši, v níž jsme sotva mohli uložit své věci, ustlat si lože a rozdělat malý oheň. Mnoho lidí přicházelo navštívit našeho průvodce a přinášeli mu rýžové víno v dlouhých lahvích s úzkým hrdlem; a nemohl jsem na něm rozeznat žádný rozdíl od nejlepšího vína z Auxerre, leda že nemělo vůni vína. Byli jsme předvoláni a důkladně vyslýcháni, jaká záležitost nás sem přivádí. Odpověděl jsem: „Slyšeli jsme, že Sartach je křesťan; přišli jsme k němu. Král Franků po nás poslal zapečetěné listy; on nás poslal ke svému otci, jeho otec nás poslal sem. Musel přece napsat, z jaké příčiny.“ Ptali se, zda s nimi chcete uzavřít mír. Odpověděl jsem: „Poslal Sartachovi listy jako křesťanovi, a kdyby byl věděl, že křesťanem není, nikdy by mu listy neposlal. Co se týče uzavření míru, pravím vám, že vám nikdy neublížil. Kdyby byl něco učinil, pro co byste proti němu nebo proti jeho lidu museli vést válku, rád by se jako spravedlivý muž omluvil a prosil o mír. Kdybyste však proti němu nebo jeho lidu chtěli bez příčiny válčit, doufáme, že Bůh, který je spravedlivý, jim pomůže.“ A oni se stále divili a opakovali: „Ale proč jste tedy přišli, když jste nepřišli uzavřít mír?“ Jsou totiž již tak nadutí pýchou, že věří, že celý svět musí chtít s nimi uzavřít mír.¹ Věru, kdyby mi bylo dovoleno, kázal bych ze všech svých sil po celém světě válku proti nim. Nechtěl jsem však jasně vyložit příčinu svého příchodu, abych neřekl něco v rozporu s tím, co uvedl Baatu; a tak jsem jako jedinou příčinu svého příchodu uvedl, že mě poslal Baatu.

Nazítří nás vedli ke dvoru, a já jsem se domníval, že mohu jít bos jako v našich zemích, a tak jsem nechal obuv doma. Ti, kdo přicházejí ke dvoru, sesedají s koní asi na dostřel šípu od chánova obydlí, a tam zůstávají koně i sluhové, kteří je hlídají. Když jsme tam tedy sesedli a náš průvodce šel do chánova obydlí, přišel jeden uherský sluha, který nás poznal, totiž poznal náš řád; a když nás obstoupili a civěli na nás jako na obludy, zvláště proto, že jsme byli bosí, a ptali se nás, zda snad nepotřebujeme nohy, neboť se domnívali, že o ně hned přijdeme, vyložil jim ten Uher příčinu a vyprávěl jim o pravidlech našeho řádu. Potom přišel velký písař, který byl nestoriánský křesťan a jehož rady se téměř vždy řídí, aby si nás prohlédl; pozorně si nás prohlížel a zavolal toho Uhra, na něhož se mnohé vyptával. Potom nám řekli, abychom se vrátili do svého obydlí; a když jsme se vraceli, spatřil jsem před východním koncem ordy, na dva dostřely z kuše od ní, obydlí s malým křížem nahoře. Velmi potěšen a v domnění, že je tam něco křesťanského, vešel jsem směle dovnitř a nalezl oltář velmi krásně ozdobený. Na zlatohlavu byl totiž vyšit obraz Spasitele, blahoslavené Panny, Jana Křtitele a dvou andělů, a obrysy těl a rouch byly vyznačeny perlami; byl tam veliký stříbrný kříž s drahokamy v rozích a uprostřed a mnoho jiných kostelních ozdob, a před oltářem hořela olejová lampa s osmi plameny; a seděl tam arménský mnich, snědý a vyzáblý, oděný v tunice z nejhrubší žíněné látky, sahající do půli holení, přes ni měl štólu z černého hedvábí podšitou veverčí kožešinou a pod žíněným rouchem nosil železný pás. Jakmile jsme vešli, a ještě než jsme mnicha pozdravili, zazpívali jsme na kolenou „Ave regina coelorum“ a on vstal a modlil se s námi. Potom jsme ho pozdravili a posadili se vedle něho; a měl před sebou mísu s trochou ohně. Pověděli jsme mu, proč jsme přišli, a on nás začal velmi povzbuzovat a říkal nám, abychom mluvili směle, neboť jsme posly Boha, který je větší než kterýkoli člověk. Potom nám vyprávěl o svém příchodu sem: řekl, že nás předešel o měsíc a že byl poustevníkem v zemi jeruzalémské a že se mu třikrát zjevil Bůh a přikázal mu, aby šel ke knížeti Tartarů. Když však cestu zanedbával, pohrozil mu Bůh potřetí, srazil ho k zemi a řekl, že zemře, nepůjde-li; a aby řekl Mangu chánovi, že stane-li se křesťanem, celý svět přijde pod jeho vládu a Frankové i veliký papež ho budou poslouchat; a pak mě napomínal, abych mluvil podobně. Odpověděl jsem: „Bratře, rád mu poradím, aby se stal křesťanem, neboť jsem přišel, abych to kázal všem lidem. Slíbím mu také, že se Frankové i papež budou velice radovat a budou ho mít za bratra a přítele. Ale že by se stali jeho otroky a platili mu tribut jako tyto jiné národy, to nikdy neslíbím, neboť bych mluvil proti svému přesvědčení.“ Nato umlkl. Když jsme přišli do svého obydlí, bylo tam chladno a ten den jsme nic nejedli. Uvařili jsme si trochu masa a trochu prosa a vývar z masa jsme pili. Náš průvodce a jeho druhové se na dvoře opili a málo se o nás starali. Nablízku byli tehdy poslové Vastaciovi, ale my jsme o tom nevěděli. Za úsvitu nás několik mužů ze dvora ve vší rychlosti vyburcovalo. Šel jsem s nimi bos kousek cesty k obydlí těch poslů a oni se jich zeptali, zda nás znají. Tu jeden řecký rytíř, který poznal náš řád a také mého druha, jehož viděl u dvora Vastaciova s bratrem Tomášem, naším provinciálem, vydal o nás spolu se všemi posly dobré svědectví. Pak se ptali, zda jste s Vastaciem v míru, nebo ve válce. „Ani v míru,“ odpověděl jsem, „ani ve válce.“ Ptali se, jak je to možné. „Protože,“ řekl jsem, „jejich země jsou od sebe vzdálené a nemají spolu nic společného.“ Tu posel Vastaciův řekl, že je mír, a to mě učinilo opatrným, a mlčel jsem.

Toho rána mi omrzly konečky prstů u nohou, takže jsem potom už nemohl chodit bos. Zima je v těch krajích nesmírně krutá, a jakmile začne mrznout, nepřestane až do května; ještě v květnu každé ráno mrzlo, ačkoli ve dne to sluneční paprsky rozpustily. V zimě však nikdy neroztávalo, nýbrž s každým větrem mrzlo dál. A kdyby tam v zimě vanul vítr jako u nás, nic by nemohlo žít; ale vzduch je až do dubna stále tichý, a teprve potom se zvedá vítr. A když jsme tam byli, zima, která přišla s větrem kolem Velikonoc, zahubila nesčetné množství zvířat. Během zimy tam napadlo jen málo sněhu, ale kolem Velikonoc, které byly na konci dubna, napadlo ho tolik, že všechny ulice Karakorum byly plné a museli jej odvážet na vozech. Z ordy první manželky nám přinesli kožichy z ovčích kůží, kalhoty a obuv, které si vzali můj druh a tlumočník; já sám jsem se nedomníval, že je potřebuji, neboť se mi zdálo, že mi stačí kožich, který jsem si přivezl od Baatua.