Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XX. O Paquetě z Metz a o poslech u dvora

Jedna žena z Metz v Lotrinsku, jménem Paqueta, která byla zajata v Uhrách, nás vyhledala a dala nám nejlepší jídlo, jaké mohla. Patřila k ordě té křesťanské paní, o níž jsem mluvil, a vyprávěla mi o neslýchané bídě, kterou vytrpěla, než přišla do ordy. Nyní se jí však vedlo docela dobře. Měla mladého rusínského manžela, s nímž měla tři velmi pěkné chlapce, a on uměl stavět domy, což je u nich velmi dobré řemeslo. Dále nám řekla, že v Karakorum je jistý mistr zlatník jménem Vilém, rodem Pařížan; jeho příjmení bylo Buchier a jméno jeho otce Laurent Buchier. Domnívala se, že na Velkém mostě má ještě žijícího bratra jménem Roger Buchier. Pověděla mi také, že vydržuje mladého muže, kterého pokládá za svého syna a který je znamenitý tlumočník. Ale protože Mangu chán dal tomu řečenému mistrovi tři sta iaskotů, to jest tři tisíce hřiven, a padesát dělníků k vykonání jistého díla, obávala se, že nebude moci svého syna poslat ke mně. Slyšela lidi v ordě říkat: „Muži, kteří přišli z tvé země, jsou dobří lidé a Mangu chán by s nimi rád mluvil, ale jejich tlumočník nestojí za nic.“ Proto se starala o tlumočníka. Napsal jsem tedy tomu mistrovi o svém příchodu a ptal se ho, zda by mi mohl poslat svého syna; a on odpověděl, že v tom měsíci nemůže, ale v příštím že dokončí své dílo a pak mi ho pošle.

Byli jsme tehdy ubytováni s ostatními posly; s posly se totiž u dvora Baatuova a u dvora Mangu chánova zachází rozdílně. U Baatuova dvora je na západní straně jam, který přijímá všechny, kdo přicházejí ze západu; a podobně je to zařízeno i pro ostatní strany světa. U dvora Mangu chánova však jsou všichni pod jedním jamem a mohou se navzájem navštěvovat a vídat. U Baatuova dvora se navzájem neznají a nikdo neví, zda je druhý posel, neboť nevědí o obydlích jeden druhého a vidí se jen u dvora. A když je jeden předvolán, druhý snad není; ke dvoru totiž chodí jen tehdy, když jsou předvoláni.

Nalezli jsme tam jistého křesťana z Damašku, který říkal, že přišel za soldána z Montréalu a z Kraku, jenž se chtěl stát poplatníkem a přítelem Tartarů. Nadto rok předtím, než jsem tam přišel, přišel tam z Akkonu jistý klerik, který si říkal Raymond, ale ve skutečnosti se jmenoval Theodolus. Vydal se z Kypru s bratrem Ondřejem a šel s ním až do Persie; tam v Persii si opatřil jakési nástroje z Ammoriku a zůstal tam i po odchodu bratra Ondřeje. Když se bratr Ondřej vrátil, pokračoval Theodolus se svými nástroji v cestě a přišel k Mangu chánovi, který se ho zeptal, proč přišel; a on řekl, že byl u jistého svatého biskupa, jemuž Bůh poslal z nebe list psaný zlatými písmeny a přikázal mu poslat jej pánu Tartarů, neboť ten se stane pánem celého světa, a že má lidi přimět, aby s ním uzavřeli mír. Tu mu Mangu řekl: „Jestliže jsi přinesl ten list, který přišel z nebe, a listy od svého pána, pak buď vítán.“ On odpověděl, že listy nesl, ale že byly i s jeho ostatními věcmi na nezkroceném soumarovi, který mu utekl lesy a přes kopce, a on všechno ztratil. A je pravda, že takové nehody se často stávají, a proto je třeba dávat velký pozor a držet koně, když člověk musí sesednout.