Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXII. O slavnostech na dvoře Mangu chána a o kněžích různých vír

Když se blížil svátek Zjevení Páně (6. ledna), řekl mi onen arménský mnich jménem Sergius, že o tom svátku pokřtí Mangu chána. I prosil jsem ho, aby učinil vše, co je v jeho moci, abych mohl být přítomen a spatřit to na vlastní oči. A to mi slíbil. Svátek nadešel, ale mnich si pro mne neposlal; o šesté hodině jsem však byl povolán ke dvoru a spatřil jsem mnicha s kněžími, jak se vracejí ode dvora a nesou jeho kříž, a kněží měli kadidelnici a evangeliář. Onoho dne totiž měl Mangu chán hostinu. Je jeho zvykem, že ve dny, které mu jeho věštci prohlásí za svaté nebo které nestoriánští kněží z nějakého důvodu označí za posvátné, pořádá dvorní shromáždění; v takové dny přicházejí nejprve křesťanští kněží ve svém rouchu, modlí se za něho a žehnají jeho číši. Když odejdou, přijdou saracénští kněží a činí totéž. Po nich přicházejí kněží modlářů a dělají tutéž věc.¹ Mnich mi řekl, že Mangu věří jen křesťanům, ale chce, aby se za něho modlili všichni. Lhal však, neboť nevěří žádným, jak se ještě dozvíte; a oni všichni táhnou za jeho dvorem jako mouchy za medem, on dává všem a všichni věří, že jsou jeho oblíbenci, a všichni mu prorokují samé požehnání.

Seděli jsme tedy dlouho před jeho ordu² a přinesli nám maso k jídlu, já jsem však řekl, že tam jíst nebudeme, ale chtějí-li nás opatřit stravou, ať nám ji dají do našeho obydlí. Tu řekli: „Tak tedy jděte do svého obydlí, vždyť jste byli zavoláni jen k jídlu.“ Vraceli jsme se tedy kolem mnichova obydlí; ten se styděl za lež, kterou nám řekl, a já jsem s ním proto o té věci nechtěl mluvit. Někteří Nestoriáni mě však chtěli ujišťovat, že on (Mangu) byl pokřtěn; řekl jsem jim, že tomu nikdy neuvěřím ani to nebudu jiným vyprávět, neboť jsem to neviděl.

Přišli jsme do svého studeného a prázdného obydlí. Dali nám lože a pokrývky, přinesli nám topivo a nám třem dali na šest dní k jídlu maso z jedné ubohé hubené ovce. Denně nám dávali misku prosa a máz prosné medoviny, vypůjčili nám kotel a trojnožku, abychom si mohli vařit maso; a když bylo uvařené, vařili jsme ve vývaru proso. To byla naše strava; a byla by docela postačila, kdyby nás nechali jíst v pokoji. Ale bylo tolik strádajících hladem, kteří, jakmile viděli, že si chystáme jídlo, vtlačili se k nám a museli dostat najíst s námi. Tehdy jsem poznal, jaké je to mučednictví dávat almužnu v chudobě.

V té době se začala zostřovat zima a Mangu chán nám poslal tři kožichy z kůží zvaných papion, které se nosí srstí navrch, a ty jsme s díky přijali. Také se ptali, zda máme všechnu potřebnou stravu. Řekl jsem jim, že nám postačí málo jídla, ale že nemáme dům, v němž bychom se mohli modlit za Mangu chána; neboť naše chýše byla tak malá, že jsme v ní nemohli stát vzpřímeně ani otevřít knihy, jakmile jsme rozdělali oheň. Oznámili tedy tato slova jemu a on vzkázal mnichovi, zda by stál o naši společnost, a ten ochotně odpověděl, že ano. Od té doby jsme měli lepší obydlí a bydleli jsme s mnichem před ordu, kde nebydlel nikdo kromě nás a jejich věštců; ti však byli blíže, před ordu první paní, kdežto my jsme byli na samém východním konci, před ordu poslední paní. Stalo se to v předvečer oktávu Zjevení Páně (12. ledna). Nazítří, totiž v oktáv Zjevení Páně, se všichni nestoriánští kněží před svítáním shromáždili v kapli, tloukli na desku³ a slavnostně zpívali jitřní; pak si oblékli bohoslužebná roucha a připravili kadidelnici a kadidlo. A zatímco takto čekali na nádvoří kostela, vešla do kaple první manželka, jménem Cotota caten⁴ (caten znamená totéž co „paní“, Cotota je vlastní jméno), s několika jinými paními a se svým prvorozeným synem jménem Baltu a s některými dalšími svými dětmi; padli na zem, čelem k zemi, podle obyčeje Nestoriánů, a potom se pravou rukou dotýkali všech obrazů a vždy po dotyku si ruku políbili; a nato podali pravici všem přítomným v kostele. Takový je obyčej Nestoriánů při vstupu do kostela. Potom kněží dlouho zpívali, vložili paní do ruky kadidlo a ona je položila na oheň a pak ji okouřili kadidlem. Nato, když byl již jasný den, začala si snímat pokrývku hlavy zvanou bocca⁵ a viděl jsem její obnaženou hlavu; pak nám řekla, abychom odešli, a když jsem odcházel, viděl jsem, že přinášejí stříbrnou mísu. Zda ji pokřtili, či ne, nevím; ale vím, že mši neslouží ve stanu, nýbrž ve stálém kostele. A o Velikonocích (12. dubna) jsem je viděl křtít a světit křtitelnice s velkým obřadem, což tehdy nedělali.

A když jsme se vraceli do svého obydlí, přišel Mangu chán, vstoupil do kostela či modlitebny a přinesli mu pozlacené lože, na němž usedl vedle své paní, tváří k oltáři. Tu si zavolali nás, kteří jsme o Manguově příchodu nevěděli, a dveřník nás prohledal, nemáme-li u sebe nože. Vstoupil jsem do modlitebny s Biblí a breviářem v záňadří. Nejprve jsem se poklonil oltáři, pak chánovi, a přejdouce na druhou stranu, postavili jsme se mezi mnicha a oltář. Tu nás přiměli zanotovat žalm podle našeho způsobu a zpěvu. Zpívali jsme tuto sekvenci: „Veni, Sancte Spiritus.“

Chán si dal přinést naše knihy, Bibli a breviář, a pečlivě se vyptával na obrázky a co znamenají. Nestoriáni odpovídali, jak uznali za dobré, neboť náš tlumočník s námi nepřišel. Už když jsem před ním stál poprvé, měl jsem Bibli v záňadří; dal si ji podat a dlouho si ji prohlížel. Potom odešel, ale paní tam zůstala a rozdávala dary všem křesťanům, kteří tam byli. Mnichovi dala jeden iascot⁶ a arcijáhnovi kněží druhý. Před nás položila nasic, což je kus látky široký jako přikrývka a asi stejně dlouhý, a bukran; ale protože jsem je nechtěl přijmout, poslali je tlumočníkovi, který si je vzal. Nasic pak dovezl až na Kypr, kde jej prodal za osmdesát kyperských byzantinců, ačkoli byl cestou značně poškozen. Potom přinesli pití, rýžovou medovinu, červené víno podobné vínu z La Rochelle a kumys. Tu paní, držíc v ruce plnou číši, poklekla a žádala požehnání, a kněží všichni zpívali hlasitě, a ona ji celou vypila. Podobně jsme i já a můj druh museli zpívat, když chtěla pít podruhé. Když už byli skoro všichni opilí, přinesli jídlo, skopové maso, jež bylo hned zhltnuto, a potom velké ryby, kterým se říká kapři, ale bez soli a bez chleba; z těch jsem pojedl. A tak strávili den až do večera. A když už byla paní podnapilá, vystoupila na svůj vůz, kněží zpívali a vyli, a odjela svou cestou. Příští neděli, kdy se čte „Svatba byla v Káni Galilejské“, přišla chánova dcera, jejíž matka byla křesťanka, a učinila totéž, ač ne s takovou okázalostí; nerozdávala totiž dary, jen dávala kněžím pít, až se opili, a k jídlu pražené proso.