Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXIII. O postu, věštění z kostí a o prohřešku mého druha

Před nedělí Devítník postí se Nestoriáni tři dny; nazývají to postem Jonášovým, jenž kázal Ninivetským; tehdy se také Arméni postí pět dní a nazývají to postem svatého Serkise, který je u nich jedním z největších světců a o němž Řekové říkají, že byl kanovníkem. Nestoriáni začínají půst třetího dne týdne a končí jej pátého, takže šestého dne jedí maso. A tehdy jsem viděl, jak kancléř, to jest nejvyšší písař dvora, jménem Bulgai,¹ jim šestého dne daroval maso; a oni je s velkou slávou požehnali, jako se žehná velikonoční beránek. Sám však (v pátek maso) nejedl, a tak to činí i mistr Vilém Pařížan, který je jeho velkým přítelem. Mnich nařídil Manguovi, aby se po ten týden postil, a on to učinil, jak jsem slyšel. V neděli Devítník (8. února), která je jakoby Velikonocemi Arménů, jsme tedy šli v procesí k obydlí Mangu chána, a mnich a my dva, když nás prohledali, nemáme-li nože, vešli jsme s kněžími před jeho tvář. A když jsme vcházeli, vyšel ven sluha nesoucí několik ovčích lopatek spálených na uhel, a já se velice divil, co s nimi může dělat. Když jsem se na to později vyptal, dozvěděl jsem se, že na světě nic nečiní, aniž by se nejprve radil s těmito kostmi; dokonce ani nikoho nevpustí do svého obydlí, aniž by se jich napřed otázal. Tento druh věštění² se provádí takto: chce-li něco učinit, dá si přinést tři takové dosud neopálené kosti, a drže jednu z nich, myslí na věc, o níž se chce otázat, zda ji má učinit, či ne; a pak ji podá sluhovi, aby ji spálil. Vedle obydlí, v němž bydlí, jsou dvě malé stavby, v nichž se tyto kosti pálí, a tyto kosti se každý den pilně shánějí po celém táboře. Když jsou spáleny do černa, přinesou mu je zpět a on zkoumá, zda kosti žárem pukly po celé délce. V takovém případě je mu cesta k činu otevřena. Pukly-li však kosti napříč nebo vyskočily-li z nich okrouhlé kousky, pak jednat nesmí. Tato kost totiž v ohni vždycky praskne nebo se na ní objeví trhliny, které se po ní rozbíhají. A najde-li ze tří jednu vyhovující, jedná.

Když jsme tedy vcházeli před jeho tvář, byli jsme napomenuti, abychom se nedotkli prahu.³ Nestoriánští kněží mu přinesli kadidlo a on je vložil do kadidelnice a oni ho okouřili. Potom zpívali a žehnali jeho nápoj; po nich pronesl své požehnání mnich a nakonec jsme museli pronést své i my. A když viděl, že neseme Bible na prsou, dal si je podat k prohlédnutí a velmi pozorně si je prohlížel. Když se napil a nejvyšší z kněží mu podal číši, dali pít i kněžím. Potom jsme vyšli; a můj druh, který se obrátil tváří k chánovi, klaněl se mu a takto couvaje za námi, zavadil o práh obydlí. A když jsme ve vší spěšnosti ubírali se k domu jeho syna Baltua, strážci prahu na mého druha vztáhli ruce, zadrželi ho a nedovolili mu, aby šel za námi; a zavolavše kohosi, řekli mu, ať ho odvede k Bulgaiovi, který je nejvyšším písařem dvora a který odsuzuje lidi k smrti. Já jsem však o tom všem nic nevěděl. Když jsem se ohlédl a neviděl ho přicházet, myslel jsem, že ho zadrželi, aby mu dali lehčí oděv, neboť byl slabý a tak obtížený kožešinami, že sotva mohl chodit. Potom zavolali našeho tlumočníka a přiměli ho, aby s ním zůstal.

My jsme se mezitím odebrali do domu nejstaršího chánova syna, který má již dvě manželky a bydlí po pravé straně otcova ordu; a jakmile nás spatřil přicházet, vstal z lože, na němž seděl, padl na zem, udeřil čelem o zem a uctil kříž. Potom vstal a dal jej postavit vysoko na nejčestnější místo vedle sebe. Měl za učitele jistého nestoriánského kněze jménem David, velkého opilce, který ho vyučoval. Potom nás vyzval, abychom se posadili, a dal kněžím pít. A napil se i on, když ho napřed požehnali.

Potom jsme šli do ordu druhé paní, jež se jmenuje Cota a je vyznavačkou model, a nalezli jsme ji nemocnou ležet na loži. Mnich ji přinutil vstát z lože a uctít kříž na pokleknutí a padáním na zem, čelem k zemi; on přitom stál s křížem na západní straně obydlí a ona na východní. Když se to stalo, vyměnili si místa, mnich přešel s křížem na východní stranu a ona na západní; a on jí směle poručil, ačkoli byla tak slabá, že se sotva držela na nohou, aby třikrát padla na zem a uctila kříž obrácena k východu, po křesťansku; a ona to učinila. A ukázal jí, jak se žehnat znamením kříže před obličejem. Potom, když se opět uložila na lože a byly za ni proneseny modlitby, šli jsme do třetího domu, v němž dříve bydlívala ona křesťanská paní. Po její smrti nastoupila na její místo mladá dívka, která spolu s dcerou pána (Mangua?) nás radostně přijala; a všichni v tom domě uctili kříž velmi zbožně; a ona jej dala postavit na vyvýšené místo na hedvábnou látku a dala přinést jídlo, totiž skopové, a to bylo položeno před paní domu, která je dala rozdělit kněžím. Já a mnich jsme však nejedli ani nepili. Když bylo maso zhltnuto a vypito mnoho nápoje, museli jsme jít do komnaty oné slečny Cheriny, která byla za velkým ordu, jež patřilo její matce; a když byl kříž vnesen, padla na zem a uctila jej velmi zbožně, neboť v tom byla dobře vyučena, a postavila jej na vyvýšené místo na kus hedvábí; a všechny ty kusy látky, na které byl kříž kladen, připadly mnichovi.

Jistý Armén, který přišel s mnichem, přinesl onen kříž, jak říkal, z Jeruzaléma; byl stříbrný, vážil snad čtyři hřivny a měl v rozích čtyři drahokamy a jeden uprostřed; a neměl na sobě obraz Spasitele, neboť Arméni a Nestoriáni se stydí ukazovat Krista přibitého na kříž. Darovali jej Mangu chánovi a Mangu se ho otázal, co si přeje. Tu řekl, že je synem arménského kněze, jehož kostel Saracéni zničili, a prosil ho o pomoc k obnovení toho kostela. Tu se ho (Mangu) otázal, za kolik by se dal znovu postavit, a on řekl, že za dvě stě iascotů – to jest dva tisíce hřiven. I nařídil, aby mu byly dány listy pro toho, kdo vybírá tribut v Persii a ve Velké Arménii, aby mu tuto sumu stříbra vyplatil.⁴ Mnich nosil tento kříž všude s sebou, a kněží, vidouce, jaký z něho má zisk, začali mu závidět.

Byli jsme tedy v obydlí oné slečny a ona dala kněžím mnoho pít. Odtud jsme šli do čtvrtého domu, který byl posledním co do polohy i co do významu. Neboť on (totiž Mangu) k oné paní nedocházel, její obydlí bylo staré a ona sama málo půvabná; ale po Velikonocích jí chán dal zhotovit nový dům a nové vozy. Ona, stejně jako druhá, věděla o křesťanství málo nebo nic, ale následovala věštce a modláře. Když jsme však vešli, uctila kříž, tak jak ji to mnich a kněží naučili. Tam opět kněží pili; a odtud jsme se vrátili do své modlitebny, která byla nablízku, a kněží ve své opilosti zpívali s velkým vytím, což v oněch krajích není k pohanění ani u muže, ani u ženy.

Potom přivedli mého druha a mnich mu velmi tvrdě vyčinil, že se dotkl prahu. Nazítří přišel Bulgai, který byl soudcem, a důkladně vyšetřoval, zda nás někdo varoval, abychom se měli na pozoru a nedotkli se prahu; a já odpověděl: „Můj pane, neměli jsme s sebou tlumočníka; jak bychom tomu byli mohli rozumět?“ Tu mu odpustil, ale napříště mu už nikdy nebylo dovoleno vstoupit do žádného chánova obydlí.