Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXIV. O nemoci paní Coty a o mnichu Sergiovi

Potom se stalo, že paní Cota, která onemocněla kolem neděle Šedesátnice (15. února), se roznemohla až k smrti a čarodějové modlářů nedokázali nemoc zahnat. Tu Mangu poslal k mnichovi s otázkou, co by se pro ni dalo učinit, a mnich ukvapeně odpověděl, že neuzdraví-li se, může mu dát sťít hlavu. Když to slíbil, zavolal si nás mnich, se slzami nám tu věc vyprávěl a prosil nás, abychom s ním tu noc bděli v modlitebně; to jsme učinili. A měl jistý kořen zvaný reveň, ten rozsekal téměř na prach a dal jej do vody spolu s malým křížkem, který měl a na němž byl vyvýšený obraz Spasitele; a říkal, že podle něho pozná, zda se nemocný uzdraví, či zemře. Měl-li se zachránit, přilnul křížek k hrudi nemocného, jako by byl přilepen; ne-li, nepřilnul. A já jsem se domníval, že ta reveň je něco svatého, co přinesl z Jeruzaléma ve Svaté zemi. Měl ve zvyku dávat tuto vodu pít všem nemocným, a nemohlo tomu být jinak, než že se jim po tak hořkém nápoji pohnulo ve střevech. Oni však pokládali toto pohnutí ve svých tělech za něco zázračného.

Tu jsem mu řekl, když ji připravoval, ať ten nápoj připraví se svěcenou vodou, jak se to činí v církvi římské, neboť ta má velkou moc vyhánět ďábly; domnívali jsme se totiž, že ji posedl ďábel. A na jeho prosbu jsme mu připravili svěcenou vodu, on do ní přimíchal reveň a nechal v ní celou noc máčet kříž. Řekl jsem mu také, že je-li knězem, má kněžský stav velkou moc vyhánět ďábly. A on řekl, že je; ale lhal, neboť žádné svěcení nepřijal a neznal ani jediné písmeno, nýbrž byl tkalcem sukna, jak jsem se dozvěděl v jeho vlastní zemi, kterou jsem projížděl na zpáteční cestě.

Nazítří jsme tedy šli k oné paní, mnich, já a dva nestoriánští kněží, a ona byla v malém stanu za svým větším obydlím. Když jsme vešli, vstala z lože, uctila kříž, uctivě jej položila vedle sebe na hedvábnou látku, napila se svěcené vody s revení a omyla si jí prsa; a mnich mě požádal, abych nad ní přečetl evangelium. Přečetl jsem Umučení Páně podle Jana. Nakonec se vzpamatovala a cítila se lépe, i dala přinést čtyři stříbrné iascoty, které nejprve položila k patě kříže, potom dala jeden mnichovi a jeden podávala mně, ale já ho nechtěl přijmout. Tu mnich natáhl ruku a vzal si jej. A každému z obou kněží dala po jednom; tak tehdy rozdala čtyřicet hřiven. Potom dala přinést víno a dala pít kněžím, a také já jsem musel z její ruky třikrát pít ke cti Nejsvětější Trojice. Začala mě také učit jazyku a žertovala se mnou, protože jsem mlčel, nemaje u sebe tlumočníka.

Nazítří jsme k ní opět šli, a Mangu chán, uslyšev, že jsme šli tudy, dal nás k sobě zavolat, neboť slyšel, že se paní polepšilo; a nalezli jsme ho s několika jeho služebníky, jak pije cosi, co vypadalo jako tekuté bláto, pokrm z těsta k posilnění hlavy, a před ním ležely spálené ovčí lopatky; a vzal kříž do ruky; zda jej však políbil nebo uctil, jsem si nepovšiml, ale díval se na něj a vyptával se nevím nač.

Tu mnich požádal o dovolení nosit kříž vysoko na kopí, neboť o tom s mnichem již dříve mluvil, a Mangu odpověděl: „Noste jej, jak se vám nejlépe líbí.“ Potom jsme ho pozdravili a šli k řečené paní a nalezli jsme ji zdravou a veselou; opět se napila svěcené vody a my jsme nad ní přečetli Umučení. Ale tito ubozí kněží ji nikdy nevyučili víře ani jí neradili, aby se dala pokřtít. Já jsem tam však seděl mlčky a nemohl promluvit ani slovo, a tak mě opět naučila něco z jazyka.

Kněží neodsuzují žádný druh čarování; viděl jsem tam totiž čtyři meče napůl vytažené z pochvy, jeden u hlavy paniny postele, druhý u nohou a po jednom z ostatních dvou po obou stranách vchodu. Viděl jsem tam také stříbrný kalich, takový, jaký používáme my, který byl snad ukraden v některém kostele v Uhrách; visel na stěně plný popela a na popelu ležel černý kámen; a tito kněží nikdy neučí, že takové věci jsou zlé. Ba co víc, sami takové věci dělají a učí.

Navštívili jsme ji (totiž Cotu) po tři dny, takže se úplně uzdravila. Potom mnich udělal korouhev pokrytou kříži a opatřil si rákos dlouhý jako kopí a my jsme nosívali kříž vysoko vztyčený. Prokazoval jsem mu úctu jako svému biskupovi, protože znal jazyk. Dělal však mnoho věcí, které se mi nelíbily. Dal si tak zhotovit skládací stolici, jakou mívají biskupové, a rukavice a čepici z pavích per a na ní malý zlatý křížek, který se mi, pokud jde o kříž, dobře líbil. Měl hrubé nehty, které se snažil vylepšovat mastmi. V řeči se projevoval velmi opovážlivě. Kromě toho tito Nestoriáni přeříkávali nevím jaké verše, podle nich ze žalmu, nad dvěma spojenými proutky, které drželi dva muži. Mnich byl při tom obřadu přítomen; a projevovaly se na něm i jiné marnosti, které se mi nelíbily. Přesto jsme se jeho společnosti drželi pro čest kříže; nosívali jsme totiž kříž vysoko vztyčený po celém táboře a zpívali „Vexilla regis prodeunt“, nad čímž se Saracéni velice divili.