Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXV. O zemích na východ od Manguova dvora a o Katai

Od té doby, co jsme přišli ke dvoru Mangua, pohnul se svými vozy jen dvakrát k jihu; a potom se začal vracet k severu, což bylo směrem ke Karakorum. Jednu věc jsem po celou cestu pozoroval, která se shodovala s tím, co mi v Konstantinopoli vyprávěl pan Balduin Henegavský, jenž tam byl: že to jediné, co se mu zdálo podivuhodné, bylo, že po celou cestu tam stoupal vzhůru, aniž by kdy sestupoval. Všechny řeky totiž tekly od východu k západu, buď přímo, nebo nepřímo, to jest odbočujíce k severu nebo k jihu. A vyptával jsem se kněží, kteří přišli z Katai,¹ a ti dosvědčili, že z místa, kde jsem zastihl Mangu chána, je do Katai dvacet dní cesty mezi jihem a východem; kdežto do Onan Kerule, což je vlastní země Moalů a kde je Čingisovo ordu,² je deset dní přímo na východ a že v celém tom východním kraji není žádné město. Jsou tam však (jak pravili) lidé zvaní Su-Moal, to jest „Moalové vod“, neboť su znamená totéž co „voda“.

Živí se rybami a lovem, neboť nemají stáda ovcí ani skotu. Podobně na severu není žádné město, jen národ chovající stáda, zvaný Kerkis.³ Jsou tam také Orengai, kteří si pod nohy přivazují hlazené kosti a jezdí po zmrzlém sněhu a po ledu takovou rychlostí, že dohánějí ptáky i zvěř. A je tam ještě řada jiných chudých národů na sever, až kam jen lze kvůli zimě bydlet, a na západě hraničí se zemí Pascatir, což je Velké Uhersko, o němž jsem Vám psal již dříve. Severní konec toho kouta je pro velkou zimu neznámý, neboť je tam věčný sníh a led.

Ptal jsem se (týchž kněží) na netvory neboli lidské obludy, o nichž mluví Isidor a Solinus. Řekli mi, že nic takového nikdy neviděli, čemuž jsem se velice divil, je-li to pravda. Všechny tyto zmíněné národy, ať jsou jakkoli ubohé, musí (Moalům) nějakým způsobem sloužit. Bylo totiž Čingisovým přikázáním, že žádný člověk nemá být osvobozen od služby, dokud není tak starý, že už vůbec nemůže pracovat.⁴

Jednoho dne se mnou seděl jeden kněz z Katai, oblečený do červené látky nejkrásnějšího odstínu, a já jsem se ho zeptal, odkud je taková barva; a on mi vyprávěl, že v zemích na východ od Katai jsou vysoké skály, mezi nimiž žijí tvorové, kteří mají ve všem lidskou podobu, až na to, že se jim neohýbají kolena, takže se pohybují jakýmsi poskakováním; nejsou větší než loket a celé jejich tělíčko je porostlé srstí a žijí v nepřístupných jeskyních. A lovci (z Katai) chodí a nesou s sebou medovinu, kterou lze přivodit velkou opilost, vydlabávají ve skalách jamky jako číše a plní je tou medovinou. (Katai totiž nemá víno z hroznů, ačkoli tam začali vysazovat vinnou révu, ale dělají si nápoj z rýže.) Lovci se tedy skryjí a ta zvířata vylezou ze svých jeskyní, ochutnají ten nápoj a volají „čin, čin“; proto jim podle toho volání dali jméno a nazývají je Činčin. Potom přicházejí ve velkém počtu, pijí tu medovinu, opijí se a usnou. Tu přijdou lovci a spícím svážou nohy i ruce. Potom jim otevřou žílu na krku, vezmou tři nebo čtyři kapky krve a pustí je na svobodu; a tato krev, jak mi řekl, je nejdražší k barvení purpuru. Vyprávěli mi také jako skutečnost (čemuž však nevěřím), že za Katai je jedna provincie, a v jakémkoli věku do ní člověk vstoupí, ten věk si podrží, jaký měl, když vstoupil. Katai leží na oceánu. A mistr Vilém mi vyprávěl, že sám viděl posly jistých národů zvaných Caule a Manse, kteří žijí na ostrovech, kolem nichž moře v zimě zamrzá, takže tam v tu dobu mohou Tartaři podnikat nájezdy; a ti (jim) nabídli dvaatřicet tisíc tumenů iascotů ročně, jen když je nechají v pokoji.⁵ Tumen je číslo obsahující deset tisíc.

Obecnými penězi v Katai je papír z bavlny, na délku i na šířku dlaň veliký, a na něm vtiskují řádky podobné těm na Manguově pečeti.⁶ Oni (totiž Kataiové) píší štětcem, jakým malují malíři, a v jednom znaku spojují několik písmen, která tvoří celé slovo. Tebeťané píší tak jako my a mají písmena našim dosti podobná. Tangutové píší zprava doleva jako Arabové, ale řádky kladou nad sebe směrem vzhůru; Ujgurové, jak bylo řečeno dříve, (píší) shora dolů. Obecnými penězi Rusínů jsou kožky šedé a bílé veverčí kožešiny.