Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXVI. O postní době na Manguově dvoře

Když jsme se nastěhovali k mnichovi, radil nám ve vší laskavosti, abychom se zdržovali masa: náš sluha že bude dostávat maso s jeho sluhy a on nám opatří mouku a olej nebo máslo. Tak jsme také učinili, ačkoli to mému druhovi pro jeho slabost velmi vadilo. Naše strava tedy sestávala z prosa s máslem, nebo z těsta vařeného ve vodě s máslem, nebo z kyselého mléka a nekvašeného chleba pečeného na ohni z kravského či koňského trusu.

Když nadešla neděle Padesátnice (23. února), jež je masopustem všech východních (křesťanů), postila se velká paní Cotota se svou družinou po celý ten týden; přicházela každý den do naší modlitebny a dávala jíst kněžím i ostatním křesťanům, kterých se tam v onom prvním týdnu shromáždilo velké množství, aby slyšeli bohoslužby; a mně i mému druhovi dala každému tuniku a spodky z šedého samitu podšité hedvábnou vatou, neboť můj druh si velmi stěžoval na tíhu svých kožichů. Přijal jsem je kvůli svému druhovi, ačkoli jsem se omluvil, že takový oděv nenosím. Co připadlo mně, dal jsem svému tlumočníkovi.

Když dveřníci dvora viděli, jaký zástup se tlačí ke kostelu, který stál hned za hranicí dvora, poslali strážci dvora jednoho ze svých k mnichovi, aby mu řekl, že nestrpí, aby se tak velké množství shromažďovalo hned za hranicemi dvora. Tu mnich hrubě odpověděl, že by rád věděl, zda to říkají z rozkazu Mangua, a přidal i nějaké pohrůžky, jako by si na ně chtěl Manguovi stěžovat. Oni ho tedy předešli a obžalovali ho u Mangua, že příliš mnoho mluví a že se na jeho řeči schází příliš velký zástup.

Potom, v neděli Čtyřicátnice (1. března), jsme byli povoláni ke dvoru; a když mnicha tak potupně prohledali, nemá-li nůž, že si sám od sebe zul boty, vešli jsme před chánovu tvář; ten držel v ruce spálenou ovčí lopatku a prohlížel si ji; a pak, jako by z ní četl, začal mnicha kárat a ptal se ho, proč, když je člověk, který se má modlit k Bohu, tolik mluví s lidmi. Já jsem stál vzadu s obnaženou hlavou a chán mu řekl: „Proč si neodkryješ hlavu, když přicházíš před mou tvář, jako to dělá tento Frank?“ Tu si mnich ve velikém zmatku sňal čepici, proti obyčeji Řeků a Arménů; a když mu chán řekl mnoho tvrdých slov, vyšli jsme. A potom mi mnich podal kříž, abych jej odnesl do modlitebny, neboť byl tak zmaten, že jej nechtěl nést.

Po několika dnech se s chánem usmířil a slíbil, že půjde k papeži a že přivede všechny národy západu k tomu, aby mu byly poslušny. Když se po tomto rozhovoru s chánem vrátil do modlitebny, začal se mě vyptávat na papeže, zda věřím, že ho přijme, přijde-li k němu jménem Mangua, a zda by mu opatřil koně až ke Svatému Jakubu. Vyptával se také na Vás, zda věřím, že byste poslal svého syna k Manguovi. Tu jsem ho varoval, aby se měl na pozoru a nedával Manguovi lživé sliby, neboť by se tím dopustil nového poklesku, horšího než prvního, a že Bůh od nás nechce lži ani abychom mluvili úskočně.

V té době vznikl spor mezi mnichem a jistým knězem jménem Jonáš, mužem sečtělým, jehož otec byl arcijáhnem a jehož ostatní kněží považovali za učitele a arcijáhna. Mnich totiž tvrdil, že člověk byl stvořen dříve než ráj a že to říká evangelium. Tu mě vyzvali, abych tu otázku rozhodl. Já, nevěda, že se o tom přou, odpověděl jsem, že ráj byl stvořen třetího dne, kdy byly stvořeny i všechny stromy, a že člověk byl stvořen dne šestého. Tu mnich začal říkat: „Nepřinesl snad ďábel prvního dne zemi ze čtyř končin světa, a když z ní udělal bláto, neutvořil z ní lidské tělo, a Bůh do něho nevdechl duši?“ Když jsem uslyšel tento manichejský blud,¹ a že jej takto veřejně a nestydatě hlásá, ostře jsem ho pokáral a řekl mu, ať si položí prst na ústa, protože nezná Písmo, a ať si dá pozor, aby se v té chybě neprozradil. On se mi však začal posmívat, protože jsem neznal jazyk. Nechal jsem ho tedy a šel do našeho obydlí.

Potom se stalo, že on a kněží šli v procesí ke dvoru, aniž by mi o tom řekli, neboť se mnou mnich pro ono pokárání nemluvil a nechtěl mě vzít s sebou, jak to dříve činíval. Když tedy přišli před Mangua a on mě mezi nimi neviděl, otázal se, kde jsem a proč jsem s nimi nepřišel. Kněží se však polekali a vymlouvali se. Když se vrátili, vyprávěli mi, co Mangu řekl, a stěžovali si na mnicha. Potom se mnich se mnou usmířil a já s ním; prosil jsem ho, aby mi pomáhal s jazykem, a já že mu budu pomáhat s Písmem svatým. Neboť „bratr, jemuž pomáhá bratr, je jako pevné město“.

Po prvním týdnu postu přestala paní přicházet do modlitebny a dávat nám jídlo a medovinu, jež jsme bývali zvyklí dostávat. Mnich nedovolil (žádné jídlo) kupovat, řka, že se při jeho přípravě používá skopový lůj. Olej nám dával jen velmi zřídka. Neměli jsme proto nic kromě chleba pečeného v popelu a těsta vařeného ve vodě, abychom měli polévku k pití, neboť jediná voda, kterou jsme měli, byl roztátý sníh nebo led, a byla velmi špatná. Tu si můj druh začal velmi stěžovat; i řekl jsem o své nouzi onomu Davidovi, který byl učitelem nejstaršího chánova syna, a ten má slova oznámil chánovi, jenž nám dal dát víno, mouku a olej. Nestoriáni v postě nejedí ryby, a Arméni rovněž ne; dali nám tedy měch vína. Mnich říkal, že jí jen v neděli, kdy mu ta paní posílala jídlo z vařeného těsta s octem k pití. Měl však u sebe, pod oltářem, skříňku s mandlemi, rozinkami, švestkami a mnoha jinými plody, které jedl po celý den, kdykoli byl sám. My jsme jedli jednou denně, a to ve veliké bídě; neboť se vědělo, že nám Mangu chán dal víno, a tak se k nám tlačili jako psi co nejnestydatěji, jak nestoriánští kněží, kteří se u dvora opíjeli po celý den, tak Moalové i mnichovi sluhové. Dokonce i sám mnich, když k němu přišel někdo, komu chtěl dát pít, posílal k nám pro víno. Tak nám to víno přineslo více trápení než útěchy, neboť jsme nemohli odmítnout z něho dát, aniž bychom vzbudili pohoršení; a kdybychom dali, sami bychom neměli; a když bylo dopito, neodvažovali jsme se u dvora žádat o další.