Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXVII. O stříbrném stromu v Karakorum a o příchodu do města

Kolem poloviny postu přijel syn mistra Viléma a přinesl krásný krucifix, zhotovený po francouzsku, se stříbrným obrazem Krista na něm připevněným. Když jej mniši a kněží spatřili, ukradli jej, ačkoli jej měl jménem svého mistra darovat Bulgaiovi, velkému písaři dvora; když jsem se o tom dozvěděl, velmi jsem se pohoršil.

Tento mladík také oznámil Mangu chánovi, že dílo, které poručil zhotovit, je hotovo; a to dílo Vám zde popíši. Mangu měl v Karakorum veliký palác, stojící hned u městských hradeb a obehnaný vysokou zdí, jako jsou u nás zdi, jež obklopují mnišská převorství. Je tu veliký palác, kde dvakrát do roka pořádá své pitky: jednou kolem Velikonoc, když tudy prochází, a jednou v létě, když se vrací (na západ). A ta druhá (slavnost) je větší, neboť tehdy přicházejí k jeho dvoru všichni velmoži, i když jsou vzdáleni dva měsíce cesty; a tehdy je štědře obdarovává rouchy a dary a ukazuje svou velkou slávu.¹ Je tam mnoho budov dlouhých jako stodoly, v nichž jsou uloženy jeho zásoby a poklady. Ve vchodu do toho velikého paláce, poněvadž bylo nepatřičné nosit tam měchy s mlékem a jinými nápoji, zhotovil mu mistr Vilém Pařížan veliký stříbrný strom a u jeho kořenů jsou čtyři stříbrní lvi, každý s trubkou, a všichni chrlí bílé kobylí mléko. A uvnitř stromu vedou čtyři trubky až k jeho vrcholu, kde jsou ohnuty dolů, a na každé z nich je také pozlacený had, jehož ocas se ovíjí kolem stromu. Z jedné z těch trubek teče víno, z druhé caracosmos neboli čištěné kobylí mléko, z další bal, nápoj připravovaný z medu, a z další rýžová medovina zvaná terracina; a pro každý nápoj je u paty stromu zvláštní stříbrná mísa, která jej zachycuje. Mezi těmi čtyřmi trubkami nahoře udělal anděla, držícího trubku, a pod stromem udělal klenutou skrýš, v níž se může ukrýt člověk. A středem stromu vedou vzhůru k andělu trubky. Nejprve tam udělal měchy, ale ty nedávaly dost vzduchu. Venku před palácem je sklep, v němž jsou nápoje uloženy, a tam jsou sluhové připraveni je nalévat, jakmile uslyší anděla troubit. Na stromě jsou stříbrné větve, listy a plody. Když se tedy žádá pití, zavolá vrchní číšník na anděla, aby zatroubil. Tu ten, kdo je skryt ve sklepení, uslyšev to, fouká ze všech sil do trubky vedoucí k andělu, a anděl přiloží trubku k ústům a zatroubí velmi hlasitě. Sluhové ve sklepě, uslyševše to, nalijí jednotlivé nápoje do příslušných trubek, trubky je svedou dolů do mís k tomu připravených, a číšníci je pak načerpají a roznášejí v paláci mužům i ženám. Palác je podoben kostelu, má prostřední loď a dvě boční lodi za dvěma řadami sloupů a troje dveře na jih; za prostředními dveřmi uvnitř stojí strom a chán sedí na vyvýšeném místě na severu, aby ho všichni viděli; a k němu vedou dvě řady schodů: po jedněch k němu vystupuje ten, kdo mu nese číši, po druhých sestupuje. Prostor uprostřed mezi stromem a těmi schody, po nichž se k němu vystupuje, je prázdný; neboť zde stojí jeho číšník a také poslové, kteří přinášejí dary; a on sám sedí nahoře jako božstvo. Po (jeho) pravé straně, to jest na západě, jsou muži, po levé ženy. Palác se táhne od severu (k jihu). Na jižní straně, podél sloupů po pravé straně, jsou řady sedadel vyvýšených jako pódium, na nichž sedí jeho syn a bratři. Na levé straně je to uspořádáno podobně a tam sedí jeho manželky a dcery. Nahoře vedle něho sedí jen jedna žena, avšak ne tak vysoko jako on.

Když tedy uslyšel, že je dílo hotovo, přikázal mistrovi, aby je postavil na místo a dobře upevnil; a potom kolem Smrtné neděle (29. března) vyrazil se svými lehkými stany a velké nechal za sebou. A mnich a my jsme ho následovali a on nám poslal další měch vína. Na cestě jsme procházeli mezi horami, kde byl nesmírný vítr a mráz a napadlo mnoho sněhu. K půlnoci tedy poslal k mnichovi a k nám a žádal nás, abychom prosili Boha, aby tu zimu a vítr zmírnil, neboť všechna zvířata v karavaně byla v nebezpečí, zvláště když byla tehdy březí a vrhala mláďata. Tu mu mnich poslal kadidlo a vzkázal mu, aby je sám položil na uhlíky a obětoval Bohu. Nevím, zda to učinil, ale bouře, která trvala již dva dny, utichla, když už začínal den třetí.

Na Květnou neděli (5. dubna) jsme byli blízko Karakorum. Za časného úsvitu jsme požehnali několik ratolestí, na nichž se ještě neobjevily žádné známky pučení. A kolem deváté hodiny jsme vstoupili do města s vztyčeným křížem a korouhví a prošli jsme saracénskou čtvrtí, kde je náměstí a trh, ke kostelu. A Nestoriáni nám vyšli vstříc v procesí. Když jsme vešli do kostela, nalezli jsme je připravené sloužit mši; a když byla sloužena, všichni přijali svátost a ptali se mě, zda chci přijmout i já. Odpověděl jsem, že jsem již pil a že nemohu svátost přijmout jinak než nalačno. Když byla mše odsloužena, bylo již po poledni, a tak nás mistr Vilém s velkou radostí vzal k sobě domů na oběd; měl za manželku dceru z Lotrinska, ale narozenou v Uhrách, a ta mluvila dobře francouzsky i kumánsky. Nalezli jsme tam také jiného člověka, jménem Basil, syna jednoho Angličana, narozeného v Uhrách, který také znal tyto jazyky. Obědvali jsme s velkou radostí a potom nás odvedli do naší chýše, kterou nám Tartaři postavili na volném prostranství u kostela, spolu s mnichovou modlitebnou. Nazítří vstoupil chán do svého paláce a mnich, já a kněží jsme šli k němu, ale mému druhovi jít nedovolili, protože šlápl na práh. Mnoho jsem v sobě uvažoval, co mám dělat, zda jít, či ne; ale bál jsem se pohoršení, kdybych se od ostatních křesťanů oddělil, a chánovi se to líbilo, a bál jsem se, že by to mohlo překazit dobro, které jsem doufal vykonat; rozhodl jsem se tedy jít, ačkoli jsem viděl, že jejich sekta je plná čarování a modlářství. Nedělal jsem tam však nic jiného, než že jsem se hlasitě modlil za celou církev a také za chána, aby ho Bůh vedl cestou věčné spásy.

Vstoupili jsme tedy na dvůr, který je velmi dobře uspořádán; a v létě jsou jím všude vedeny potůčky, jimiž se zavlažuje. Potom jsme vešli do paláce plného mužů a žen a stáli jsme před chánovou tváří, maje za zády strom, o němž jsem mluvil; ten spolu s mísami (u jeho paty) zabíral velkou část paláce. Kněží přinesli dva malé bochníčky požehnaného chleba a ovoce na míse, které mu po pronesení modlitby podali. A číšník mu to donesl tam, kde seděl na velmi vysokém a vyvýšeném místě; a on hned začal jíst jeden z bochníčků a druhý poslal svému synovi a jednomu ze svých mladších bratrů, kterého vychovával jistý Nestorián; ten zná evangelia a dal si také přinést mou Bibli, aby si ji prohlédl.

Po kněžích pronesl svou modlitbu mnich a po mnichovi já. Potom on (Mangu) slíbil, že nazítří přijde do kostela, který je dosti velký a pěkný a jehož celý strop je potažen hedvábnou látkou protkávanou zlatem. Nazítří však odjel svou cestou a kněžím se omlouval, že se neodvážil do kostela přijít, neboť se doslechl, že tam nosí mrtvé. My jsme však zůstali s mnichem v Karakorum spolu s ostatními kněžími dvora, abychom tam slavili Velikonoce.

Blížil se Zelený čtvrtek a Velikonoce, a já neměl svá bohoslužebná roucha; pozoroval jsem způsob, jakým si počínají Nestoriáni, a velmi jsem se trápil, co mám dělat: zda mám od nich přijmout svátost, zda mám sloužit mši v jejich rouchu, s jejich kalichem a na jejich oltáři, či zda se mám svátosti úplně zdržet. Tu přišlo veliké množství křesťanů, Uhrů, Alanů, Rusínů, Gruzínců a Arménů, kteří všichni od svého zajetí svátost neviděli, neboť Nestoriáni je, jak říkali, nechtěli vpustit do svého kostela, pokud se od nich nedají znovu pokřtít. (Nestoriáni) nám však o tom všem nic neřekli; naopak vyznávali, že římská církev je hlavou všech církví a že by svého patriarchu přijímali od papeže, kdyby byly cesty otevřené. A ochotně nám nabídli svou svátost a dovolili nám stát ve vchodu do chóru, abychom viděli jejich obřad, a o Bílé sobotě (11. dubna) u křtitelnice, abychom viděli jejich způsob křtu. Říkali, že mají trochu té masti, kterou Marie Magdalena pomazala nohy Páně, a vždy do ní dolévají tolik oleje, kolik ho vyberou, a zadělávají jej do svého chleba. Všichni východní (křesťané) totiž dávají do chleba místo kvasu tuk, nebo máslo, lůj z ovčího ocasu či olej. Říkají také, že mají trochu mouky, z níž byl upečen chléb, jejž Pán posvětil, a vracejí do ní tolik, kolik vyberou; a mají vedle chóru místnost a pec, v níž pečou chléb, který pak s velikou zbožností světí.