Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXVIII. O velikonočních obřadech a o smrti kněze arcijáhna

Z tohoto oleje tedy udělají bochník chleba na dlaň široký a ten nejprve rozdělí na dvanáct dílů podle počtu apoštolů, a potom tyto díly dělí dále podle počtu lidu; a kněz podává každému tělo Kristovo do ruky a ten je z jeho ruky zbožně přijme a dotkne se rukou temene své hlavy.

Potom jsem je, jak nejlépe jsem mohl, skrze tlumočníka přiměl ke zpovědi; vyložil jsem jim desatero přikázání a sedm smrtelných hříchů i ostatní, jichž se má člověk varovat a které má veřejně vyznat. Z krádeže se vymlouvali, že bez kradení žít nemohou, neboť jim jejich páni nedávají ani šatstvo, ani stravu. Uváživ tedy, že oni i jejich majetek byli odvlečeni bez spravedlivé příčiny, řekl jsem, že je jim dovoleno vzít si z věcí svých pánů, co nutně potřebují, a byl jsem ochoten říci to Mangu chánovi do očí. Někteří z nich byli dále vojáci a vymlouvali se, že musí chodit do válek, neboť jinak by byli usmrceni. Důrazně jsem jim zakázal táhnout proti křesťanům nebo jim škodit; ať se raději dají zabít, neboť tak se stanou mučedníky; a řekl jsem, že jestliže mě chce někdo pro toto učení obžalovat u Mangu chána, jsem ochoten kázat to i v jeho přítomnosti. Nestoriáni ze dvora přistoupili blíž, zatímco jsem učil, a já jsem se obával, že by na nás mohli donášet.

Mistr Vilém nám tehdy dal zhotovit železo na pečení hostií a měl i jakási mešní roucha, jež si sám zhotovil; neboť byl poněkud vzdělaný a choval se jako klerik. Zhotovil také po francouzském způsobu řezaný obraz blahoslavené Panny a na okénkách, jež jej obklopovala, vyřezal velmi krásně evangelní příběh; udělal také stříbrnou schránku na tělo Kristovo, s ostatky v malých dutinách vyhloubených po stranách schránky. Zhotovil též oratoř na voze, pěkně vyzdobenou posvátnými výjevy. Přijal jsem jeho roucha a požehnal jim a napekli jsme po našem způsobu velmi pěkné hostie; a Nestoriáni mi propůjčili svou křtitelnici, v níž byl oltář. Jejich patriarcha jim poslal z Baldachu¹ čtverhrannou kůži jako antimension² a byla pomazána křižmem; tu užívali místo posvěceného kamene. Sloužil jsem tedy mši na Zelený čtvrtek (9. dubna) s jejich stříbrným kalichem a paténou, a byly to nádoby velmi veliké; a rovněž tak na Boží hod velikonoční. A dali jsme lidu přijímat, s Božím požehnáním, jak doufám. Oni sami pak na Bílou sobotu (11. dubna) pokřtili víc než šedesát osob ve velmi pěkném pořádku a mezi všemi křesťany byla veliká radost.

Tu se stalo, že mistr Vilém těžce onemocněl; a když se zotavoval, mnich, navštíviv jej, mu dal vypít rebarboru, takže ho málem zabil. Když jsem k němu přišel, zastihl jsem ho v tomto žalostném stavu a otázal jsem se ho, co jedl nebo pil. I pověděl mi, jak mu mnich dal ten nápoj a jak vypil dvě plné misky, domnívaje se, že je to svěcená voda. Tu jsem šel k mnichovi a řekl jsem mu: „Buď choď jako apoštol a čiň skutečné zázraky milostí Slova a Ducha svatého, nebo jednej jako lékař podle lékařského umění. Ty dáváš pít lidem, kteří k tomu nejsou způsobilí, silný léčivý nápoj, jako by to bylo něco svatého; a tím bys utržil velikou hanbu, kdyby se to mezi lidmi rozhlásilo.“ Od té doby se mě začal bát a měl se přede mnou na pozoru.

Stalo se také v té době, že onemocněl kněz, který byl jakýmsi arcijáhnem ostatních, a jeho přátelé poslali pro jakéhosi saracénského věštce, a ten jim řekl: „Hněvá se na něj jakýsi hubený muž, který nejí, nepije a nespí v posteli. Získá-li jeho požehnání, snad se uzdraví.“ Pochopili tedy, že se to týká mnicha, a kolem půlnoci přišla k mnichovi kněžova žena, sestra a syn a prosili ho, aby přišel a dal mu své požehnání. Probudili i nás, abychom mnicha prosili s nimi. A když jsme ho prosili, řekl: „Nechte ho být, neboť on a tři další, kteří také chodí zlými cestami, pojali úmysl jít ke dvoru a vymoci si na Mangu chánovi, aby vás i mne vyhnali z těchto krajů.“

Byl totiž mezi nimi spor, neboť Mangu a jeho manželky poslali na Bílou sobotu mnichovi a kněžím čtyři iascoty³ a kusy hedvábí, aby si je mezi sebou rozdělili; a mnich si nechal jeden iascot jako svůj díl, a ze zbývajících tří byl jeden falešný, neboť byl z mědi; kněžím se tedy zdálo, že si mnich ponechal příliš velký díl; a proto se dobře mohlo stát, že o tom mezi sebou mluvili a že to bylo mnichovi doneseno.

Když se rozednilo, šel jsem ke knězi, který měl velmi prudkou bolest v boku a plival krev, z čehož jsem usoudil, že je to vřed. Radil jsem mu, aby uznal papeže za otce všech křesťanů, což hned učinil a slíbil, že dá-li mu Bůh zdraví, půjde se vrhnout papeži k nohám a v dobré víře požádá, aby papež poslal Mangu chánovi své požehnání. Radil jsem mu také, aby navrátil, měl-li něco cizího. Řekl, že nic takového nemá. Mluvil jsem s ním také o svátosti posledního pomazání. Odpověděl: „Takový obyčej nemáme a naši kněží to neumějí konat; prosím tě, cokoli pro mne učiníš, učiň to tak, jak to umíš.“ Pověděl jsem mu také o zpovědi, kterou oni nekonají. Řekl několik slov do ucha jednomu knězi ze svých druhů; potom se mu začalo ulevovat a požádal mě, abych šel k mnichovi. Šel jsem. Mnich zprvu nechtěl přijít; nakonec, když uslyšel, že je mu lépe, šel se svým křížem; a já jsem šel nesa tělo Kristovo ve schránce mistra Viléma, neboť jsem je na jeho prosbu uchovával od Božího hodu velikonočního. Tu jej mnich začal šlapat nohama a on mu ve vší pokoře líbal nohy. Pak jsem mu řekl: „Je obyčejem římské církve, že nemocní přijímají tělo Kristovo jako pokrm na cestu a ochranu proti všem úkladům nepřítele. Hle, tělo Kristovo, jež jsem uchovával od Božího hodu velikonočního. Musíš se vyzpovídat a toužit po něm.“ Tu řekl s velikou vírou: „Toužím po něm celým svým srdcem.“ A když jsem je chtěl vystavit, řekl s velikou vroucností: „Věřím, že toto je můj Stvořitel a Spasitel, který mi dal život a vrátí mi jej po smrti při všeobecném vzkříšení.“ A tak přijal tělo Kristovo, jež jsem proměnil já, podle způsobu církve římské.

Mnich pak u něho zůstal a dal mu, zatímco jsem byl pryč, nevím jaký nápoj. Druhého dne se mu přitížilo k smrti. Vzal jsem tedy trochu jejich oleje, o němž praví, že je svatý, a pomazal jsem ho podle obyčeje církve, jak mě o to žádal. Našeho oleje jsem neměl, neboť kněží Sartachovi si všechno ponechali. A když jsme se chystali odříkávat modlitby za umírající a já jsem chtěl být přítomen jeho smrti, vzkázal mi mnich, abych odešel, neboť budu-li přítomen, nesmím vstoupit do domu Mangu chánova, dokud neuplyne rok. Když jsem to řekl jeho přátelům, pověděli mi, že je to pravda, a snažně mě prosili, abych odešel, abych nezmařil dobro, které mohu působit. Když zemřel, řekl mi mnich: „Netrap se tím; zabil jsem ho svými modlitbami. Byl jediný učený a stavěl se proti nám. Ostatní nevědí nic. Nicméně všichni, i Mangu chán, přijdou k našim nohám.“ Tehdy mi pověděl onu výše zmíněnou odpověď věštcovu, čemuž jsem nevěřil, a tak jsem se zeptal kněží, přátel zesnulého, je-li to pravda. Řekli, že ano; zda mu to však někdo předem pověděl, či nikoli, nevěděli.

Potom jsem zjistil, že mnich povolal onoho saracénského věštce i s jeho ženou do své kaple, dal prosévat prach a nechal je z něho sobě věštit. Měl u sebe také jednoho rusínského jáhna, který mu věštil. Když jsem se to dozvěděl, zhrozil jsem se jeho nevědomosti a řekl jsem mu: „Bratře, muž plný Ducha svatého, který učí všemu, nemá hledat odpovědi ani rady u věštců; všechny takové věci jsou zakázány a ti, kdo se jim oddávají, jsou exkomunikováni.“ Tu se začal vymlouvat, že to není pravda, že by něco takového hledal. Nemohl jsem ho však opustit, neboť jsem u něho byl ubytován z chánova rozkazu a nemohl jsem jít jinam bez jeho zvláštního rozkazu.