Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXIX. O městě Karakorum a o bratřích Mangu chánových

O městě Karakorum máte vědět, že kromě chánova paláce není větší než ves Saint-Denis, a klášter v Saint-Denis je desetkrát větší než onen palác.

Jsou v něm dvě čtvrti: jedna saracénská, v níž jsou trhy a kde se schází velmi mnoho Tartarů kvůli dvoru, který je vždy nablízku tohoto města, a kvůli velikému počtu vyslanců; druhá je čtvrť Katajců, kteří jsou vesměs řemeslníci. Mimo tyto čtvrti jsou tam veliké paláce, jež patří písařům dvora¹. Je tam dvanáct modlářských chrámů různých národů, dvě mahometánské modlitebny, v nichž se vyvolává zákon Machometův, a jeden kostel křesťanů na samém konci města. Město je obehnáno hliněnou zdí a má čtyři brány. U východní se prodává proso a jiné druhy obilí, jež se tam však přiváží zřídka; u západní se prodávají ovce a kozy; u jižní voli a vozy; u severní koně. Přišli jsme tam, následujíce dvůr, v neděli před Nanebevstoupením (7. května). Nazítří jsme byli, my, mnich a celá jeho čeleď, předvoláni k Bulgaiovi, který je nejvyšším písařem a soudcem², a také všichni vyslanci a cizinci, kteří měli ve zvyku navštěvovat mnichův dům; a byli jsme předvoláni před Bulgaie každý zvlášť, nejprve mnich a my po něm; a velmi podrobně se vyptávali, odkud jsme, proč jsme přišli a jaké máme poslání. A tento výslech se konal proto, že Mangu chánovi bylo oznámeno, že do města vstoupilo pod rozličnými převleky čtyřicet Hacsasinů³, aby ho zabili. Asi v té době se oné paní, o níž jsem mluvil, znovu přitížilo a poslala pro mnicha, ale on nechtěl jít a řekl: „Zavolala si zase kolem sebe modláře; ať ji uzdraví, dovedou-li. Já tam už nepůjdu.“

V předvečer Nanebevstoupení Páně (20. května) jsme obešli všechny domy Mangu chánovy; a povšiml jsem si, že když se chystal pít, kropili kumysem jeho plstěné modly⁴. Tu jsem řekl mnichovi: „Co má společného Kristus s Beliálem? Jaký díl má náš kříž s těmito modlami?“

Mangu chán má dále osm bratrů: tři od téže matky a pět jen po otci. Jednoho z těch od téže matky poslal do země Hacsasinů, jimž říkají Mulidet, a rozkázal mu, aby je všechny pobil. Jiný táhl ke Persii a vstoupil již, jak se věří, do země Turkie a odtud pošle vojsko proti Baldachu a proti Vastaciovi. Jednoho z ostatních poslal do Katáje proti těm, kdo se mu dosud nepodrobili⁵. Nejmladšího bratra od téže matky, jménem Arabuccha⁶, drží při sobě, a ten má ordu jejich matky, která byla křesťanka⁷, a Vilém je jeho otrok. Neboť jeden z jeho bratrů po otci ho zajal v Uhrách, v jednom městě jménem Bělehrad, kde byl také normanský biskup z Belleville u Rouenu s biskupovým synovcem, jehož jsem viděl v Karakorum. A dal mistra Viléma Mangově matce, neboť ta velmi naléhala, aby jej dostala; a když zemřela, stal se mistr Vilém majetkem tohoto Arabucchy spolu se všemi ostatními věcmi náležejícími k ordu jeho matky, a skrze něho se stal známým Mangu chánovi, jenž po dokončení díla, o němž jsem mluvil, dal tomuto mistrovi sto iascotů, to jest tisíc hřiven.

Den před Nanebevstoupením (20. května) řekl Mangu chán, že chce navštívit ordu své matky, neboť bylo docela blízko; a mnich řekl, že chce jít s ním a udělit požehnání duši jeho matky. Chán to schválil. Večer na den Nanebevstoupení (21. května) se oné již zmíněné paní (totiž Cotě⁸) velice přitížilo, takže náčelník věštců poslal k mnichovi rozkaz, aby netloukl do své desky. Nazítří, když jsme vyrazili s celým dvorem, zůstalo ordu této paní pozadu. Když jsme přišli na místo, kde se měl rozbít tábor, dostal mnich rozkaz, aby se utábořil dál od dvora, než bývalo jeho zvykem, což učinil. Tu vyjel Arabuccha vstříc svému bratru chánovi, a mnich i my, vidouce, že musí jet kolem nás, vykročili jsme mu vstříc s křížem. Poznal nás, neboť již dříve byl v naší oratoři, a vztáhl ruku a udělal nad námi znamení kříže jako biskup. Tu mnich vsedl na koně a jel za ním a vezl s sebou nějaké ovoce. On (Arabuccha) sesedl před ordu svého bratra, aby na něho počkal, až se vrátí z lovu. Tu sesedl i mnich a nabídl mu své ovoce, které přijal. A vedle něho seděli dva vysoce postavení muži z chánova dvora, a byli to Saracéni. Arabuccha, který věděl o nepřátelství, jež je mezi křesťany a Saracény, se mnicha otázal, zná-li tyto Saracény. Odpověděl: „Vím, že jsou to psi; proč je máš vedle sebe?“ „Proč,“ otázali se oni, „nás urážíš, když jsme ti nic neřekli?“ Mnich jim řekl: „Je pravda, co říkám, vy i váš Machomet jste sprostí psi.“ Tu se začali rouhat Kristu, ale Arabuccha je zarazil řka: „Tak nesmíte mluvit, neboť víme, že Mesiáš je Bůh.“ V tutéž hodinu se náhle zvedl po celé krajině tak prudký vítr, že se zdálo, jako by jí proháněli ďáblové; a po malé chvíli přišly zprávy, že ona paní (Cota) zemřela.

Nazítří (22. května) se chán vrátil ke svému dvoru (do Karakorum) jinou cestou, než kterou přišel; neboť k jejich pověrám patří, že se nikdy nevracejí touž cestou, kterou šli. A dále, kdekoli rozbije svůj tábor, nesmí po jeho odjezdu nikdo projít místem, kde byl, ani na koni, ani pěšky, dokud tam zůstávají nějaké stopy po ohni, který tam byl rozdělán.

Toho dne se k mnichovi na cestě připojili nějací Saracéni, dráždili ho a přeli se s ním; a když měli navrch a on nevěděl, jak jinak hájit své důvody, chtěl je udeřit bičem, který měl v ruce. Počínal si tak, že jeho slova i činy byly oznámeny dvoru, a nám bylo nařízeno sesedat (a tábořit) s ostatními vyslanci, a ne před dvorem, jak jsme bývali zvyklí.