Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXX. Jak se mě chánovi písaři vyptávali

Ustavičně jsem doufal, že přijde král Hermenie¹. Kromě toho přišel kolem Velikonoc jeden člověk z Bolatu, kde jsou ti Němci, za nimiž jsem se tam málem vydal², a ten mi pověděl, že ke dvoru má přijít nějaký německý kněz; z těch důvodů jsem se Mangu nevyptával, zda máme zůstat, či odejít, ačkoli nám zprvu dal svolení zůstat tam jen dva měsíce, a uplynuly již čtyři, ne-li pět. Neboť tyto věci se děly asi koncem května a byli jsme tam celý leden, únor, březen, duben a květen. Když jsem však o králi (Hermenie) ani o tom knězi neslyšel žádnou zprávu a obával jsem se, že bychom se museli vracet v zimě, jejíž krutost jsme již zakusili, dal jsem se Mangu chána otázat, co s námi zamýšlí, neboť bychom tam rádi zůstali natrvalo, bude-li mu to milé; musíme-li se však vrátit, bude pro nás méně svízelné vracet se v létě než v zimě. Hned mi vzkázal, abych se nevzdaloval, neboť se mnou chce mluvit; pošle pro syna mistra Viléma, neboť můj tlumočník nebyl dost schopný. Ten, kdo se mnou mluvil, byl Saracén a býval vyslancem u Vastacia. A ten, podplacen dary, radil Vastaciovi, aby poslal vyslance k Mangu chánovi, a mezitím že uplyne čas; neboť Vastacius se domníval, že oni (totiž Mongolové) hned vpadnou do jeho země. Poslal je, a když je poznal, málo o ně dbal, ani s nimi neuzavřel mír, ani oni dosud do jeho země nevstoupili; ani by nemohli, dokud se on odváží bránit. Neboť nikdy nedobyli žádné země silou zbraní, nýbrž jen lstí; a protože s nimi lidé uzavírají mír, působí jim pod rouškou toho míru záhubu. Potom se (onen Saracén) mnoho vyptával na papeže a na krále Francouzů a na cesty, jež k nim vedou. Mnich, když to slyšel, mě nepozorovaně varoval, abych mu neodpovídal, neboť se chce dát vyslat jako vyslanec; mlčel jsem tedy a neodpověděl jsem mu nic. A on mi řekl nevím jaká urážlivá slova, pro něž ho nestoriánští kněží chtěli obžalovat, a byl by býval usmrcen nebo krutě zbit; ale nechtěl jsem toho.

Nazítří, v neděli před Letnicemi (24. května), mě vzali ke dvoru; a přišli ke mně nejvyšší písaři dvora: jeden byl Moal, který podával chánovi pohár, a ostatní byli Saracéni, a jménem chánovým se vyptávali, proč jsem přišel. Opakoval jsem tedy, co bylo řečeno již dříve: jak jsem přišel k Sartachovi, od Sartacha k Baatuovi a jak mě Baatu poslal sem; potom jsem mu řekl: „Nemám co vyřizovat jménem žádného člověka. (To musil vědět z toho, co mu psal Baatu.) Mám jen mluvit slova Boží, bude-li je chtít slyšet.“ Přerušili mě a ptali se, jaká slova Boží chci mluvit, domnívajíce se, že mu chci předpovědět nějaké štěstí, jak to činí mnozí jiní. Odpověděl jsem jim: „Chcete-li, abych mu mluvil slova Boží, opatřete mi tlumočníka.“ Řekli: „Poslali jsme pro něho; ale mluv (zatím) skrze tohoto, jak nejlépe umíš; rozumíme ti velmi dobře.“ A velice na mne naléhali, abych mluvil. Řekl jsem tedy: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho bude požadovat. A dále, komu bylo mnoho dáno, od toho se žádá mnoho lásky. Těmito slovy Božími učím Mangu, neboť Bůh mu dal velikou moc, a bohatství, jež má, mu nedaly modly Tuinů³, nýbrž všemohoucí Bůh, který učinil nebe i zemi, v jehož ruce jsou všechna království a který ji (totiž moc) přenáší od jednoho národa k druhému pro hříchy lidí. Bude-li ho tedy milovat, bude mu dobře; jinak ať ví, že Bůh bude na něm vše požadovat až do posledního halíře.“ Tu řekl jeden ze Saracénů: „Je snad někdo, kdo nemiluje Boha?“ Odpověděl jsem: „Bůh praví: ‚Miluje-li mě kdo, zachovává má přikázání; a kdo mě nemiluje, nezachovává má přikázání.‘ Kdo tedy nezachovává přikázání Boží, nemiluje Boha.“ Tu řekl: „Byl jsi v nebi, že znáš přikázání Boží?“ „Ne,“ odpověděl jsem, „ale On je z nebe dal svatým mužům a nakonec sám sestoupil z nebe, aby nás učil, a máme je v Písmu, a ze skutků lidí vidíme, zda je zachovávají, či nikoli.“ Tu řekl: „Chceš tedy říci, že Mangu chán nezachovává přikázání Boží?“ Řekl jsem mu: „Ať přijde tlumočník, jak jste řekli, a já v přítomnosti Mangu, bude-li mu to milé, přednesu přikázání Boží, a on sám posoudí, zda je zachovává, či ne.“ Tu odešli a pověděli mu, že jsem řekl, že je modlář čili Tuin a že nezachovává přikázání Boží.

Nazítří (25. května) poslal (chán) ke mně své písaře a ti řekli: „Náš pán nás k tobě posílá, abychom ti řekli: Jste zde křesťané, Saracéni a Tuinové. A každý z vás říká, že jeho učení je nejlepší a jeho písma – totiž knihy – nejpravdivější. Chce tedy, abyste se všichni sešli a učinili srovnání, každý sepíše svá přikázání, aby on sám mohl poznat pravdu.“ Tu jsem řekl: „Požehnán buď Bůh, který to vložil chánovi do srdce. Ale naše Písmo nám praví, že služebník Boží se nemá hádat, nýbrž má být ke všem vlídný; jsem tedy připraven bez hádky a sváru vydat, jak nejlépe dovedu, počet z víry a naděje křesťanů.“ Zapsali má slova a odnesli mu je. Potom bylo Nestoriánům řečeno, aby se měli na pozoru a sepsali, co chtějí říci, a rovněž tak Saracénům a stejně i Tuinům.

Nazítří (26. května) opět poslal písaře a ti řekli: „Mangu chán chce vědět, proč jsi přišel do těchto krajů.“ Odpověděl jsem jim: „Musí to vědět z Baatuových listů.“ Tu řekli: „Baatuovy listy se ztratily a on zapomněl, co mu Baatu psal; chce to tedy vědět od tebe.“ Tu jsem, cítě se bezpečněji, řekl: „Je povinností naší víry kázat evangelium všem lidem. Když jsem tedy uslyšel o slávě lidu Moalů, zatoužil jsem k nim přijít; a když mě tato touha jímala, uslyšeli jsme, že Sartach je křesťan. Obrátil jsem tedy své kroky k němu. A pan král Francouzů mu poslal listy s vlídnými slovy a mimo jiné v nich dosvědčil, jací jsme lidé, a žádal, aby nám dovolil zůstat mezi lidmi Moal. Tu on (totiž Sartach) nás poslal k Baatuovi a Baatu nás poslal k Mangu chánovi; prosili jsme ho tedy a znovu prosíme, aby nám dovolil zůstat.“

To všechno zapsali a nazítří mu to odnesli.

Tu je ke mně opět poslal se slovy: „Chán dobře ví, že k němu nemáš žádné poselství, nýbrž že jsi přišel modlit se za něho jako jiní spravedliví kněží; ale chtěl by vědět, zda k nám kdy přišli nějací vyslanci od vás, nebo nějací naši šli k vám.“ Tu jsem jim pověděl všechno o Davidovi a bratru Ondřejovi⁴, a oni to všechno sepsali a donesli mu to.

Tu je ke mně opět poslal se slovy: „Zdržel ses zde dlouho; (chán) chce, aby ses vrátil do své země, a táže se, zda vezmeš s sebou jeho vyslance.“ Odpověděl jsem jim: „Neodvážil bych se vést jeho posly za hranice jeho panství, neboť mezi námi a vámi je nepřátelská země, a moře a hory; a já jsem jen chudý mnich; neodvážil bych se je tedy vzít pod své vedení.“ A oni, když to všechno zapsali, odešli.