Knihovna · Cesta do východních krajů světa
XXXI. O disputaci s Tuiny a Saracény
Nadešel předvečer Letnic (30. května). Nestoriáni sepsali celou kroniku od stvoření světa až do umučení Kristova; a přejdouce umučení, dotkli se Nanebevstoupení, vzkříšení mrtvých a příchodu k soudu, a byla v ní některá místa hodná pokárání, na která jsem je upozornil. My jsme prostě vypsali vyznání víry ze mše, „Credo in unum Deum“. Potom jsem se jich otázal, jak chtějí postupovat. Řekli, že se nejprve chtějí přít se Saracény. Ukázal jsem jim, že to není dobrý záměr, neboť Saracéni se s námi shodují v tom, že je jeden Bůh: „Máte tedy (v nich) pomoc proti Tuinům.“ S tím souhlasili. Potom jsem se jich otázal, zda vědí, jak vzniklo ve světě modlářství, a nevěděli to. Tu jsem jim to pověděl, a oni řekli: „Pověz jim tyto věci ty, potom ať mluvíme my, neboť mluvit skrze tlumočníka je nesnadná věc.“ Řekl jsem jim: „Zkuste, jak si proti nim povedete; já vezmu stranu Tuinů a vy budete hájit stranu křesťanů. Dejme tomu, že patřím k oné sektě, neboť ti říkají, že Bůh není; nuže dokažte, že Bůh je.“ Je tam totiž sekta, jež praví, že jakýkoli duch (anima) a jakákoli síla je v kterékoli věci, to je bůh té věci, a že jinak Bůh není. Tu Nestoriáni nedokázali dokázat nic, jen vyprávět, co vypráví Písmo. Řekl jsem: „Ti nevěří v Písmo; vy mi řeknete jedno a oni řeknou druhé.“ Potom jsem jim poradil, aby mě nechali utkat se s nimi jako prvního, aby, kdybych byl přemožen, měli ještě příležitost mluvit; kdyby však byli přemoženi oni, nedostalo by se mi potom sluchu. S tím souhlasili.
Sešli jsme se tedy v předvečer Letnic v naší oratoři a Mangu chán poslal tři písaře, kteří měli být rozhodčími, jednoho křesťana, jednoho Saracéna a jednoho Tuina; a bylo nahlas vyhlášeno: „Toto je rozkaz Mangu, a ať se nikdo neodváží říci, že přikázání Boží je jiné. A rozkazuje, aby se nikdo neodvážil hádat se s jiným nebo ho urážet nebo dělat jakýkoli hluk, jímž by tato věc byla rušena, pod trestem ztráty hlavy.“ Tu všichni zmlkli. A sešlo se tam veliké množství lidu; neboť každá strana tam svolala nejučenější ze svých lidí a sešlo se i mnoho jiných.
Tu mě křesťané postavili doprostřed a vyzvali Tuiny, aby mluvili se mnou. Tu oni – a bylo jich veliké shromáždění – začali reptat proti Mangu chánovi, neboť žádný jiný chán se nikdy nepokusil pátrat po jejich tajemstvích. Tu proti mně postavili jednoho, který přišel z Katáje a měl svého tlumočníka; já jsem měl syna mistra Viléma. A ten mi na začátek řekl: „Příteli, myslíš-li, že budeš umlčen (conclusus), hledej učenějšího, než jsi sám.“ Mlčel jsem. Tu se (Tuin) otázal, čím chci začít rozpravu: otázkou, jak byl učiněn svět, nebo co se děje s duší po smrti. Odpověděl jsem mu: „Příteli, tímto nemá začínat naše rozprava. Všechny věci pocházejí od Boha; On je pramenem všech věcí; musíme tedy nejprve mluvit o Bohu, o němž smýšlíte jinak než my, a Mangu chán chce vědět, kdo má lepší víru.“ Rozhodčí rozhodli, že je to správné.
On chtěl začít oněmi otázkami, neboť je pokládají za nejzávažnější; všichni totiž zastávají onen blud manichejců, že polovina věcí je zlá a druhá polovina dobrá a že jsou dva (prvotní) počátky; a co se týče duší, věří, že všechny přecházejí z jednoho těla do druhého. Tak se mě (jednou) jeden velmi učený kněz z Nestoriánů tázal na duše zvířat, zda mohou uniknout na nějaké místo, kde by po smrti nebyly nuceny pracovat. Na potvrzení tohoto bludu byl dále, jak mi pověděl mistr Vilém, přiveden z Katáje chlapec, jemuž podle velikosti těla nebylo víc než dvanáct let, ale který byl schopen všech způsobů rozumování a o sobě říkal, že byl vtělen již třikrát; uměl číst a psát. Řekl jsem tedy Tuinovi: „My pevně věříme v srdci a vyznáváme ústy, že Bůh je a že je jen jeden Bůh, jeden v dokonalé jednotě. Čemu věříte vy?“ Řekl: „Blázni říkají, že je jen jeden Bůh, ale moudří říkají, že je jich mnoho. Nejsou ve vaší zemi velicí páni, a není tento Mangu chán ještě větší pán? Tak je tomu i s nimi, neboť v různých krajích jsou různí.“
Řekl jsem mu: „Volíš špatný příklad, v němž není žádného srovnání mezi člověkem a Bohem; podle toho by se každý mocný muž mohl ve své zemi nazývat bohem.“ A když jsem se chystal ono přirovnání vyvrátit, přerušil mě otázkou: „Jaké povahy je tvůj Bůh, o němž říkáš, že jiného není?“ Odpověděl jsem: „Náš Bůh, kromě něhož jiného není, je všemohoucí, a proto nepotřebuje pomoci žádného jiného, kdežto my všichni potřebujeme pomoci jeho. S člověkem tomu tak není. Žádný člověk nedokáže všechno, a proto musí být na světě více pánů, neboť nikdo nemůže všechno. Stejně tak On ví všechno, a proto nepotřebuje rádce, neboť všechna moudrost pochází od něho. Stejně tak je On nejvyšší dobro a nepotřebuje našich statků. Ale my v něm žijeme, hýbeme se a jsme. Takový je náš Bůh a nesmí se o něm smýšlet jinak.“
„Tak tomu není,“ odpověděl on. „Třebaže je na nebi jeden (bůh), který je nade všemi ostatními a o jehož původu dosud nic nevíme, je pod ním deset jiných a pod těmi ještě jeden nižší. Na zemi je jich nekonečný počet.“1 A když chtěl spřádat ještě další báchorky, otázal jsem se ho na onoho nejvyššího boha: zda věří, že je všemohoucí, nebo (zda to věří) o některém jiném bohu. On se bál odpovědět a otázal se: „Je-li tvůj Bůh takový, jak říkáš, proč činí polovinu věcí zlou?“ „To není pravda,“ řekl jsem. „Kdo činí zlo, není Bůh. Všechno, co jest, je dobré.“ Nad tím se všichni Tuinové podivili a zapsali si to jako nepravdivé či nemožné. Potom se otázal: „Odkud tedy pochází zlo?“ „Kladeš svou otázku špatně,“ řekl jsem. „Měl by ses nejprve ptát, co je zlo, dříve než se ptáš, odkud pochází. Ale vraťme se k první otázce, zda věříš, že některý bůh je všemohoucí; potom ti odpovím na vše, nač se mě budeš chtít ptát.“
Seděl dlouho a neodpovídal, takže bylo nutné, aby mu písaři, kteří naslouchali za chána, řekli, ať odpoví. Nakonec odpověděl, že žádný bůh není všemohoucí. Nato se Saracéni hlasitě rozesmáli. Když se opět utišilo, řekl jsem: „Pak vás tedy žádný z vašich bohů nemůže zachránit z každého nebezpečí, neboť mohou nastat případy, v nichž nemá moci. Mimo to nikdo nemůže sloužit dvěma pánům: jak můžete sloužit tolika bohům na nebi i na zemi?“ Posluchači mu říkali, ať odpoví, ale on zůstal bez řeči. A když jsem chtěl celému shromáždění vyložit jednotu Boží podstaty a Trojici, řekli mi zdejší Nestoriáni, že to stačí, neboť chtějí mluvit oni. Ustoupil jsem jim; ale když se chtěli přít se Saracény, ti jim odpověděli: „Připouštíme, že vaše náboženství je pravé a že je pravda vše, co je v evangeliu; nechceme se tedy s vámi přít o žádnou věc.“ A vyznali, že ve všech svých modlitbách prosí Boha, aby jim dal umřít tak, jak umírají křesťané.
Byl tam přítomen jeden starý kněz Ujgurů, kteří praví, že je jeden bůh, ačkoli dělají modly; s ním oni (totiž Nestoriáni) dlouze mluvili a vyložili mu vše až do příchodu Antikrista na svět a přirovnáními mu i Saracénům dokazovali Trojici. Všichni naslouchali a nic nenamítali, ale nikdo neřekl: „Věřím; chci se stát křesťanem.“ Když to skončilo, Nestoriáni i Saracéni hlasitě zpívali, kdežto Tuinové mlčeli, a potom se všichni zhluboka napili.
Vysvětlivky
-
Představa nejvyššího boha nepoznatelného původu, pod nímž stojí deset dalších, odpovídá patrně buddhistické nauce, jak ji Rubruck zaslechl od svého protivníka (Rockhill ji spojuje s představou prvotního buddhy a z něho odvozených buddhů a bódhisattvů). ↩