Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXXII. O posledním slyšení u Mangu chána

O Letnicích (31. května) si mě Mangu chán předvolal, a také onoho Tuina, s nímž jsem disputoval; ale dříve než jsem vešel, řekl mi tlumočník, syn mistra Viléma, že se budeme muset vrátit do své země a že nesmím nic namítat, neboť, jak vyrozuměl, je to věc rozhodnutá. Když jsem předstoupil před chána, musel jsem pokleknout, a stejně i Tuin vedle mne se svým tlumočníkem. Tu mi (chán) řekl: „Pověz mi pravdu, zda jsi onehdy, když jsem k tobě poslal své písaře, řekl, že jsem Tuin.“ Odpověděl jsem: „Můj pane, to jsem neřekl; povím ti, co jsem řekl, bude-li ti to milé.“ Pak jsem mu zopakoval, co jsem řekl, a on odpověděl: „Dobře jsem si myslel, že jsi to neřekl, neboť jsi to říci neměl; ale tvůj tlumočník špatně překládal.“ A vztáhl ke mně hůl, o niž se opíral, a řekl: „Neboj se.“ A já jsem s úsměvem řekl tiše: „Kdybych se byl bál, nebyl bych sem přišel.“ Otázal se tlumočníka, co jsem řekl, a ten mu to zopakoval. Potom mi začal svěřovat své vyznání: „My Moalové,“ řekl, „věříme, že je jen jeden Bůh, skrze něhož žijeme a skrze něhož umíráme, a k němuž máme upřímné srdce.“ Tu jsem řekl: „Kéž je tomu tak, neboť bez jeho milosti to být nemůže.“ Otázal se, co jsem řekl; tlumočník mu to pověděl. Potom dodal: „Ale jako Bůh dává ruce různé prsty, tak dává lidem rozličné cesty. Vám Bůh dává Písmo, a vy křesťané je nezachováváte. Nenacházíte přece (v něm například), že by jeden měl druhého kárat, že ne?“ „Ne, můj pane,“ řekl jsem, „ale řekl jsem ti od počátku, že se nechci s nikým hádat.“ „Neříkám to,“ řekl, „kvůli tobě. Stejně tak v něm nenacházíte, že by člověk měl pro peníze uhýbat od spravedlnosti.“ „Ne, můj pane,“ řekl jsem. „A věru jsem nepřišel do těchto krajů, abych získal peníze; naopak jsem odmítl, co mi bylo nabízeno.“ A byl tam přítomen jeden písař, který dosvědčil, že jsem odmítl iascot a hedvábné látky. „Neříkám to,“ řekl, „kvůli tobě. Bůh vám tedy dal Písmo, a vy je nezachováváte; nám dal věštce, my činíme, co nám říkají, a žijeme v pokoji.“ Než to všechno dopověděl, napil se, myslím, čtyřikrát. A já jsem pozorně naslouchal, zda řekne ještě něco o své víře, když začal mluvit o mé zpáteční cestě a řekl: „Zdržel ses zde dlouho; chci, aby ses vrátil. Řekl jsi, že by ses neodvážil vzít s sebou mé vyslance; vezmeš mé vzkazy, nebo mé listy?“ A od té doby jsem už nenašel příležitost ani čas, abych mu mohl vyložit katolickou víru. Neboť v jeho přítomnosti nesmí nikdo mluvit víc, než kolik on chce, leda by byl vyslanec; vyslanec totiž smí říci, cokoli chce, a vždy se ho ptají, zda chce ještě něco říci. Mně však nebylo dovoleno mluvit víc; musel jsem jen jej poslouchat a odpovídat na jeho otázky. Odpověděl jsem mu tedy, aby mi dal svá slova porozumět a dal je sepsat, neboť je rád ponesu, jak nejlépe dovedu. Potom se mě otázal, zda chci zlato nebo stříbro nebo drahý šat. Řekl jsem: „Takové věci nepřijímáme; ale nemáme peníze na cestu a bez tvé pomoci se z tvé země nedostaneme.“ Řekl: „Dám ti opatřit vše, čeho budeš potřebovat, dokud budeš v mých državách1; chceš ještě něco?“ Odpověděl jsem: „To nám stačí.“ Potom se otázal: „Jak daleko chceš být doprovozen?“ Řekl jsem: „Naše moc sahá až do země krále Hermenie; kdybychom byli (doprovozeni) až tam, stačilo by mi to.“ Odpověděl: „Dám tě doprovodit až tam; potom se starej sám o sebe.“ A dodal: „V hlavě jsou dvě oči; ale ačkoli jsou dvě, mají jen jeden pohled, a kam se obrátí jedno, tam hledí i druhé. Přišel jsi od Baatua, a tak se musíš vrátit přes něho.“ Když to řekl, požádal jsem ho o dovolení promluvit. „Mluv,“ řekl. Tu jsem řekl: „Můj pane, nejsme muži války. Přejeme si, aby nad světem vládli ti, kdo jej řídí nejspravedlivěji, podle vůle Boží. Naším úřadem je učit lidi žít podle vůle Boží. Proto jsme sem přišli a rádi bychom zde zůstali, bude-li ti to milé. Když se ti líbí, abychom se vrátili, musí tomu tak být. Vrátím se a ponesu tvé listy, jak nejlépe dovedu, jak jsi rozkázal. Prosil bych tvou velebnost, abych se, když ponesu tvé listy, směl s tvým svolením k tobě zase vrátit; především proto, že máš v Bolatu chudé otroky, kteří jsou našeho jazyka a nemají kněze, jenž by je a jejich syny učil jejich náboženství, a rád bych u nich zůstal.“ Tu odpověděl: „Pošlou-li tě tvoji páni zpět ke mně (budeš vítán).“ Řekl jsem: „Můj pane, neznám vůli svých pánů; ale mám od nich svolení jít, kamkoli chci, kde je třeba kázat slovo Boží; a zdá se mi, že v těchto krajích je toho velice třeba; ať tedy po nás pošle vyslance, nebo ne, vrátím se, bude-li ti to milé.“

Tu zůstal mlčky a dlouho seděl, jako by přemýšlel, a tlumočník mi řekl, abych už nemluvil. Čekal jsem tedy úzkostlivě, co odpoví. Nakonec řekl: „Máš před sebou dlouhou cestu, posilni se jídlem, abys došel do své země ve zdraví.“ A dal mi podat nápoj, a pak jsem od něho odešel a potom jsem se už k němu nevrátil. Kdybych byl měl moc působit znameními a divy jako Mojžíš, snad by se byl pokořil.

Vysvětlivky

  1. Chánův příkaz znamenal, že cestující mají nárok na koně, průvodce a stravu na poštovních stanicích (jam) i u místních velitelů; tak byla v říši zajišťována doprava úředních osob. ↩