Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXXIII. O věštcích a jejich kouzlech

Jejich věštci jsou, jak mi (Mangu chán) sám přiznal, jejich kněžími;¹ a cokoli řeknou, že se má učinit, vykoná se bez odkladu. Povím Vám o jejich úřadu, jak nejlépe jsem se o něm mohl dozvědět od mistra Viléma a od jiných, kteří mi říkávali pravdu. Je jich velmi mnoho a vždy mají náčelníka, jakoby velekněze, který má své obydlí vždy před hlavním domem Mangu chána, asi na dohoz kamenem od něho. Pod jeho dozorem jsou, jak jsem již dříve řekl, vozy, na nichž se vezou modly. Ostatní jdou za ordou na místech jim vykázaných; a přicházejí k nim z různých částí světa lidé, kteří věří v jejich umění. Někteří z nich znají něco z astronomie, zvláště jejich náčelník, a předpovídají jim zatmění slunce a měsíce; a když se nějaké blíží, všechen lid si nashromáždí potravu, neboť nesmějí vyjít ze dveří svého obydlí. A zatímco zatmění trvá, bijí na bubny a hrají na nástroje a dělají veliký hluk a křik. Když zatmění skončí, oddávají se pití a hodování a velmi se veselí. Předpovídají šťastné a nešťastné dny pro započetí všech záležitostí; a tak se stává, že nikdy neshromáždí vojsko ani nezačnou válku bez jejich souhlasu, a (Moalové) by se byli již dávno vrátili do Uher, ale věštci to nedovolí. Všechny věci, které se posílají ke dvoru, provádějí mezi ohni², a za to si ponechávají určitý díl z nich. Také všechny lůžkoviny zesnulých očišťují tím, že je provádějí mezi ohni. Neboť když někdo zemře, odloží se vše, co mu patřilo, a ostatní lidé z ordu to nesmějí užívat, dokud to nebylo očištěno ohni. To jsem viděl v souvislosti s ordu oné paní, která zemřela, když jsme tam byli. Kvůli tomuto (obyčeji) byl dvojí důvod, proč bratr Ondřej a jeho druh museli projít mezi ohni: nesli dary a byli určeni pro někoho, kdo byl již mrtev, pro Ken chána. Nic takového se ode mne nežádalo, neboť jsem nic nepřinesl. Upadne-li nějaké zvíře nebo jiná věc při průchodu mezi ohni na zem, patří jim. Devátého dne měsíce května shromáždí všechny bílé koně ze stád a zasvětí je. A křesťanští kněží musejí k tomu přijít se svou kadidelnicí. Potom kropí nový kumys na zem a toho dne pořádají velikou hostinu, neboť mají za to, že tehdy poprvé pijí nový kumys, tak jako se u nás na některých místech činí s vínem o svátku svatého Bartoloměje nebo Sixta a s ovocem o svátku svatého Jakuba a Kryštofa.

Oni (totiž Kamové³) jsou také voláni, když se narodí dítě, aby mu předpověděli osud; a když někdo onemocní, jsou voláni, odříkávají svá zaříkadla a řeknou, zda je to přirozená nemoc, nebo zda pochází z čarování. A v té souvislosti mi ona žena z Metz, o níž jsem mluvil, vyprávěla velmi pozoruhodnou věc.

Jednou byly darovány nějaké vzácné kožešiny, jež měly být uloženy v ordu její paní, která byla křesťanka, jak jsem již dříve řekl; a věštci je provedli mezi ohni a vzali si z nich víc, než měli. Jedna služka, jež měla na starosti poklad této paní, je z toho obvinila před svou paní; a paní je pokárala. Stalo se pak, že tato paní onemocněla a měla vystřelující bolesti v údech. Byli zavoláni věštci, a ti, sedíce v dálce, poručili jedné z dívek, aby položila ruku na bolavé místo a vytáhla, co tam najde. Vstala tedy a učinila tak, a nalezla v ruce kus plsti nebo nějakou jinou věc. Tu jí řekli, aby to položila na zem; když to tam bylo položeno, začalo se to svíjet jako nějaké živé zvíře. Pak to bylo vloženo do vody a stalo se to podobné pijavici, a oni řekli: „Paní, nějaká čarodějnice ti svými čáry způsobila tuto škodu.“ A obvinili tu, která obvinila je kvůli kožešinám. A ta byla vyvedena z tábora do polí a sedm dní byla bita a zkoušena jinými mukami, aby se přiznala. A mezitím paní zemřela. Když to uslyšela, řekla jim: „Vím, že má paní je mrtva; zabijte mě, abych šla za ní, neboť jsem jí nikdy neublížila.“ A protože se k ničemu nepřiznala, rozkázal Mangu, aby ji nechali naživu. A tehdy ti věštci obvinili chůvu dcery oné paní, o níž jsem mluvil; a byla to křesťanka a její muž byl nejváženější ze všech nestoriánských kněží. A byla odvedena na popraviště s jednou ze svých služek, aby se přiznala; a služka se přiznala, že ji její paní posílala mluvit s koněm, aby od něho dostala odpověď. Žena (totiž chůva) se také přiznala, že učinila něco, aby si naklonila svého pána (totiž snad Mangu), aby jí projevoval přízeň, ale nikdy neučinila nic, co by mu mohlo uškodit. Byla tázána, zda její muž věděl, co učinila. Omlouvala ho s tím, že spálila znaky a písmena, která sama udělala. Byla tedy usmrcena; a Mangu poslal jejího muže, onoho kněze, k biskupovi, který byl v Katáji, aby jej soudil, ačkoli nebyl shledán vinným.

Mezitím se stalo, že první manželka Mangu chána porodila syna; a byli zavoláni věštci, aby dítěti předpověděli osud, a všichni mu předpovídali štěstí a říkali, že bude dlouho živ a stane se velikým pánem. Ale po několika dnech se stalo, že dítě zemřelo. Tu matka v hněvu zavolala věštce a řekla: „Řekli jste mi, že můj syn bude živ, a hle, je mrtev.“ Tu odpověděli: „Paní, zde vidíme čarování chůvy Chiriny, která byla onehdy usmrcena. Ta zabila tvého syna, a nyní ji vidíme, jak ho odnáší.“ V táboře dosud žili dospělý syn a dcera oné ženy, a paní pro ně v zuřivosti poslala a dala jednomu muži zabít jinocha a jedné ženě dceru, na pomstu za svého syna, o němž věštci řekli, že ho zabila jejich matka. Potom se chánovi o těch dětech zdálo a nazítří se otázal, co se s nimi stalo. Jeho služebníci se mu báli říci; ale on se o to úzkostlivěji vyptával, kde jsou, neboť se mu zjevily v nočním vidění. Tu mu to pověděli; a on hned poslal ke své ženě a otázal se jí, kde se dozvěděla, že žena smí vynést rozsudek smrti bez vědomí svého muže; a dal ji na sedm dní zavřít s rozkazem, aby jí nebylo dáno jídlo⁴. Muže, který zabil jinocha, dal sťít a jeho hlavu dal pověsit na krk ženě, která zabila dívku, a dal ji hořícími oharky bít po celém táboře a potom usmrtit. A byl by usmrtil i vlastní ženu, nebýt dětí, které s ní měl; ale opustil její ordu a měsíc se tam nevrátil.

Tíž věštci rozrušují ovzduší svými zaříkadly; a když je z přirozených příčin taková zima, že proti ní nic nezmohou, vyberou v táborech nějaké lidi, které obviní, že tu zimu způsobili, a ti jsou ihned usmrceni.

Krátce předtím, než jsem odtud odešel, byla nemocná jedna z konkubín a dlouho chřadla; odříkali tedy zaříkadla nad jednou její německou otrokyní a ta usnula na tři dny. A když přišla k sobě, ptali se jí, co viděla; (a ona řekla,) že viděla velmi mnoho osob, o nichž všech prohlásili, že brzy zemřou; ale svou paní mezi nimi neviděla, a tak prohlásili, že na svou nemoc neumře. Viděl jsem tu dívku, a ještě ji ze spánku velmi bolela hlava. Někteří z nich vyvolávají ďábly a shromažďují v noci ve svém obydlí ty, kdo chtějí dostat od ďábla odpovědi, a doprostřed obydlí položí vařené maso; a kam, který vyvolává, začne odříkávat svá zaříkadla a prudce tluče o zem bubnem, který drží. Nakonec upadne do zuřivosti a dá se spoutat. Tu přijde ve tmě ďábel a dá mu jíst maso, a on dává odpovědi. Jednou, jak mi pověděl mistr Vilém, se mezi nimi ukryl jakýsi Uher; a ďábel, který byl na střeše obydlí, volal, že nemůže vejít, neboť je mezi nimi křesťan. Když to uslyšel, dal se v největším spěchu na útěk, neboť ho začali hledat. Toto a mnoho jiných věcí činí, o nichž by bylo příliš zdlouhavé vyprávět.