Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXXV. O listu Mangu chánově a o rozloučení s dvorem

Jiní zase vyprávěli, že Mangu prý prohlásil, že neuzavře mír, dokud nezboří všechny své pevnosti, a že mu vyslanec odpověděl: „Až přineseš všechna kopyta svých koní, zboříme všechny své pevnosti.“ Viděl jsem tam také vyslance jakéhosi indického soldána, který přivedl osm leopardů a deset chrtů vycvičených sedět koním na hřbetě, tak jako na nich sedávají leopardi. Když jsem se jich ptal na Indii, kterým směrem odtud leží, ukázali na západ. A tito vyslanci se pak se mnou vraceli skoro tři týdny, stále na západ. Viděl jsem tam i vyslance soldána Turkie, kteří mu přinesli bohaté dary; a on (totiž Mangu) jim, jak jsem slyšel, odpověděl, že nechce zlato ani stříbro, nýbrž muže, a žádal tedy, aby mu dali vojsko. O svátku svatého Jana uspořádal velkou pitku a napočítal jsem sto pět vozů a devadesát koní naložených kobylím mlékem; a o svátku apoštolů Petra a Pavla právě tak.

Když byl konečně hotov list, který Vám posílá, zavolali mě a přetlumočili mi jej. Sepsal jsem si jeho znění, pokud jsem jej skrze tlumočníka dokázal pochopit, a zní takto: „Toto jest přikázání věčného Boha: na nebi jest jen jeden věčný Bůh a na zemi jest jen jeden pán, Čingis chán, Syn Boží, Demugin (neboli) Čingis, ‚zvuk železa‘.“ (Nazývají ho totiž Čingis, „zvuk železa“, protože byl kovářem; a ve své pýše se tak nadouvají, že o něm dokonce říkají, že je synem Božím.) „Toto se vám oznamuje. Kdekoli je Moal nebo Najman, nebo Merkit, nebo Musulman, kdekoli uši mohou slyšet, kamkoli koně mohou dojít, tam ať je slyšeno a vědomo: ti, kdo uslyší má přikázání a porozumějí jim, a přesto neuvěří a povedou proti nám válku, ti uslyší a uvidí, že mají oči, a nevidí; a když budou chtít něčeho se chopit, budou bez rukou, a když budou chtít jít, budou bez nohou: toto jest věčný příkaz Boží.

„Toto je skrze moc věčného Boha, skrze velký svět Moalů, slovo Mangu chána pánu Franků, králi Ludvíkovi, a všem ostatním pánům a kněžím a celé veliké říši Franků, aby porozuměli našim slovům. Neboť slovo věčného Boha k Čingis chánovi k vám nedošlo ani skrze Čingis chána, ani skrze jiné, kteří přišli po něm.

„Jistý muž jménem David k vám přišel jako posel Moalů, ale byl to podvodník;¹ a vy jste s ním poslali své vyslance ke Ken chánovi. Po smrti Ken chánově dorazili vaši vyslanci k tomuto dvoru. A jeho žena Camus² Vám poslala nasické látky a listy. Ale co mohla ta žena, horší než pes, vědět o věcech války a míru a o blahu a štěstí velké říše?“ (Neboť mi Mangu vlastními ústy řekl, že Camus byla ta nejhorší čarodějnice a že svými čáry zahubila celý svůj rod.)

„Tyto dva mnichy, kteří od vás přišli k Sartachovi, poslal Sartach k Baatuovi; Baatu je však poslal k nám, neboť Mangu chán je největším pánem říše Moalů. Nuže tedy, aby celý svět i kněží a mniši žili v míru a radovali se a aby slovo Boží bylo slyšeno mezi vámi, chtěli jsme s těmito vašimi kněžími vypravit (zpět) posly Moalů. Oni však odpověděli, že mezi námi a vámi leží nepřátelská země, mnoho zlých lidí a špatné cesty; báli se tedy, že by naše posly nemohli dopravit k vám v bezpečí; ale dáme-li jim své listy obsahující naše přikázání, že je donesou samému králi Ludvíkovi. Proto s nimi neposíláme své posly, nýbrž vám po těchto vašich kněžích posíláme písemně přikázání věčného Boha: přikázání věčného Boha jsou to, co vám sdělujeme. A až uslyšíte a uvěříte, chcete-li nás poslouchat, pošlete k nám své vyslance; a tak budeme mít důkaz, zda s námi chcete mír, či válku. Až skrze moc věčného Boha bude celý svět od východu slunce až k západu v obecné radosti a míru, tehdy se ukáže, čím máme být. Jestliže však uslyšíte přikázání věčného Boha a porozumíte mu, a nebudete ho dbát ani mu věřit, říkajíce si: ‚Naše země je daleko, naše hory jsou pevné, naše moře je široké,‘ a v této víře povedete válku proti nám, poznáte, co dokážeme. Ten, kdo činí snadným, co je nesnadné, a blízkým, co je daleko, věčný Bůh, on to ví.“

V tom listu nás nejprve nazvali Vašimi vyslanci. Řekl jsem jim tedy: „Nenazývejte nás vyslanci, neboť jsem chánovi důkladně vysvětlil, že nejsme vyslanci krále Ludvíka.“ Odešli tedy k němu a oznámili mu to. Vrátili se však ke mně a řekli, že (ačkoli) to on myslel jako velkou poctu, nařídil, aby napsali tak, jak jim řeknu. Řekl jsem jim tedy, aby slovo „vyslanec“ vyškrtli a nazvali nás mnichy nebo kněžími. Zatímco se to dělo, můj druh, uslyšev, že se budeme muset vracet k Baatuovi přes poušť a že nás povede nějaký Moal, běžel beze mého vědomí k Bulgaiovi, hlavnímu písaři,³ a posunky mu naznačil, že by zemřel, kdyby šel touto cestou. A tak když nastal den, kdy jsme se měli rozloučit, totiž čtrnáct dní po svátku svatého Jana, kdy nás povolali ke dvoru, řekli písaři mému druhovi: „Nyní Mangu chán chce, aby se tvůj druh vrátil cestou přes Baatua, a ty říkáš, že jsi nemocen, a je zjevné, že jsi. Mangu tedy vzkazuje: chceš-li jít se svým druhem, jdi. Ale záleží to na tobě; neboť snad zůstaneš ležet v některé poštovní stanici⁴ a nikdo se o tebe nepostará, a budeš svému druhovi na obtíž. Zvolíš-li zůstat zde, opatří ti on všechno potřebné, dokud nepřijdou jiní vyslanci, s nimiž se budeš moci vrátit pohodlně a cestou, na níž se nacházejí města.“ Bratr odpověděl: „Bůh žehnej chánovi. Zůstanu.“ Já jsem však bratrovi řekl: „Bratře, rozvaž, co činíš. Já tě neopustím.“ „Ty,“ odvětil, „mě neopouštíš, to já opouštím tebe; neboť kdybych šel s tebou, vidím v tom nebezpečí smrti pro duši i tělo, protože tak strašlivé útrapy nesnese.“

Drželi pak v rukou troje šaty čili tuniky a řekli nám: „Nechcete přijmout zlato ani stříbro a dlouho jste zde pobyli, modlíce se za chána. Prosí vás, aby každý z vás přijal alespoň prostý šat, abyste neodcházeli s prázdnýma rukama.“ Museli jsme je tedy přijmout z úcty k němu, neboť pokládají za velmi zlé, když někdo pohrdne jejich dary. Zpočátku se nás často dotazoval, čeho bychom si přáli, a my jsme vždy odpovídali stejně, takže křesťané pak spílali modloslužebníkům, že nechtějí nic jiného než dary. A ti jim odpovídali, že jsme blázni, neboť kdyby jim on (totiž chán) chtěl darovat celou svou ordu, vzali by ji s radostí a jednali by moudře. Když jsme šaty přijali, požádali nás, abychom se za chána pomodlili, a to jsme učinili; a dostavše svolení k odchodu, vrátili jsme se do Karakorumu.

Stalo se však jednoho dne (předtím), když jsme byli s mnichem a s ostatními vyslanci nějaký kus cesty od dvora, že mnich tloukl do desky tak hlasitě, že to Mangu chán uslyšel a ptal se, co to je. A oni mu to pověděli. Tu se ptal, proč je tak daleko od dvora. Řekli mu, že je obtížné posílat mu denně koně a voly (aby se dostal) ke dvoru, a dodali, že by bylo lépe, kdyby zůstal v Karakorumu u kostela a tam se modlil. Chán mu tedy vzkázal, že půjde-li do Karakorumu a zůstane tam u kostela, dá mu všechno, čeho bude potřebovat. Mnich však odpověděl: „Přišel jsem sem z Jeruzaléma ve Svaté zemi z Božího rozkazu a opustil jsem město, v němž bylo tisíc kostelů lepších než ten v Karakorumu. Chce-li, abych zde zůstal a modlil se za něho, jak mi Bůh přikázal, zůstanu; jinak se vrátím, odkud jsem přišel.“ Ještě téhož večera mu přivedli voly zapřažené do vozů a nazítří ráno se vrátil na místo, které obvykle zaujímal před ordou.

Krátce předtím, než jsme odtamtud odešli, přibyl jakýsi nestoriánský mnich, který se zdál být moudrým mužem. Bulgai, hlavní písař, ho usadil před ordou; a chán mu posílal své knihy, aby mu je požehnal.

Vrátili jsme se tedy do Karakorumu; a když jsme byli v domě mistra Viléma, přišel můj průvodce a přinesl deset jaskotů,⁵ z nichž pět vložil do rukou mistru Vilémovi a řekl mu, aby je jménem chána vynaložil na potřeby bratrovy; dalších pět vložil do rukou Homo Dei, mému tlumočníkovi, s pokynem, aby je na cestě vynaložil na mé potřeby. Mistr Vilém jim to poradil, aniž jsme o tom věděli. Jeden (jaskot) jsem ihned dal prodat a drobné rozdělil mezi chudé křesťany, kteří tam byli a všichni na nás upírali oči; za druhý jsme nakoupili, čeho jsme potřebovali z oděvu a jiných věcí; za třetí nakoupil Homo Dei několik věcí, na nichž mohl mít malý zisk, a také jej měl. I zbytek jsme utratili, neboť od chvíle, kdy jsme vstoupili do Persie, nám nikdy nedávali dost toho, čeho jsme potřebovali, a nedávali nám to ani u Tartarů; tam jsme však jen zřídka nacházeli něco na koupi.

Mistr Vilém, kdysi Váš poddaný, Vám posílá pás zdobený drahokamem, jaký nosí na ochranu proti blesku a hromu; a posílá Vám nesčetné pozdravy a stále se za Vás modlí; a já nemohu Bohu ani Vám dostatečně vyjádřit, jak velké díky mu dlužím. Celkem jsem tam pokřtil šest osob.