Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXXVI. O zpáteční cestě k Baatuovi a k Sartachovi

Rozloučili jsme se tedy v slzách: můj druh zůstal s mistrem Vilémem a já sám se svým tlumočníkem jsem se vracel se svým průvodcem a jedním sluhou, který měl rozkaz, podle něhož jsme měli každé čtyři dny dostat jednu ovci pro nás čtyři. Za dva měsíce a deset dní jsme dorazili k Baatuovi a (cestou tam) jsme nikdy neviděli město ani stopu po nějaké stavbě kromě hrobů, s výjimkou jedné malé vesnice, v níž jsme nejedli chléb; a za ty dva měsíce a deset dní jsme si ani jednou neodpočinuli, leda jediný den, kdy jsme nemohli dostat koně. Vraceli jsme se po většinu cesty skrze tytéž národy, ale obvykle jinými krajinami; neboť jsme tam šli v zimě a vraceli se v létě krajem položeným dále na sever, vyjma patnáct dní, kdy jsme cestou tam i zpět museli jít podél řeky mezi horami, kde není tráva než těsně u řeky. Museli jsme cestovat dva dny, někdy i tři dny, aniž bychom požili jinou potravu než kumys. Někdy jsme byli ve velkém nebezpečí, když jsme nemohli najít žádné lidi, zrovna když se nám nedostávalo jídla a koně byli uštvaní.

Když jsem jel dvacet dní, dostal jsem zprávu o králi Arménie;¹ projel tudy koncem srpna na cestě k Sartachovi, který táhl k Mangu chánovi se svými stády ovcí i skotu, se svými ženami a dětmi, ačkoli jeho velká obydlí zůstala mezi Etilií a Tanaidem.

Pozdravil jsem (Sartacha) a řekl jsem mu, že bych velmi rád zůstal v jeho zemi, ale že Mangu chán si přeje, abych se vrátil a donesl jeho list. Odpověděl, že je třeba činit, co Mangu chán poroučí. Pak jsem se ptal Coiaka na naše sluhy. Odpověděl, že jsou v Baatuově ordě a je o ně pečlivě postaráno. Připomněl jsem mu také naše roucha a knihy, a on odpověděl: „Nepřinesl jsi je snad Sartachovi?“ Řekl jsem: „Přinesl jsem je Sartachovi, ale nedal jsem mu je, jak víš“; a zopakoval jsem mu, co jsem odpověděl, když se mě ptal, zda je dám Sartachovi. Tu odpověděl: „Mluvíš pravdu a pravdě nikdo odolat nemůže. Nechal jsem tvé věci u svého otce, který pobývá u Saraje, nového města, které Baatu buduje na Etilii;² ale naši kněží mají některá z tvých rouch zde u sebe.“ „Co se rouch týče,“ řekl jsem, „ponechte si z nich, co chcete, jen když mi budou vráceny knihy.“ Nato řekl, že Sartachovi vyřídí, co jsem pravil. „Potřebuji,“ řekl jsem, „list pro tvého otce, aby mi vydal všechny mé věci.“ Protože se právě chystali k odjezdu, řekl: „Jedna z ord paní jde těsně za námi; zastav se tam a já ti po tomhle muži pošlu Sartachovu odpověď.“ Obával jsem se, aby mě neoklamal, ale nemohl jsem se s ním přít. Muž, na něhož mi ukázal, přišel večer a přinesl s sebou dvě tuniky, které jsem pokládal za celý kus nerozstříhané hedvábné látky, a řekl mi: „Tu jsou dvě tuniky: jednu ti posílá Sartach a druhou, uznáš-li za vhodné, můžeš od něho darovat králi.“ Odpověděl jsem: „Takové šaty nenosím; obě daruji králi ke cti tvého pána.“ „Nikoli,“ řekl, „nalož s nimi, jak chceš.“ Nuže, líbí se mi poslat Vám obě, a činím tak po doručiteli tohoto listu. Dal mi také list pro Coiakova otce, aby mi vrátil vše, co mi patřilo, neboť nechtěl nic z mého.

Do Baatuovy ordy jsme dorazili týž den, kdy jsme ji před rokem opustili, druhý den po Povýšení svatého Kříže (16. září), a s radostí jsem našel naše sluhy v bezpečí, ale ve veliké bídě, jak mi pověděl Gosset; a nebýt krále Arménie, který je velice potěšil a doporučil je Sartachovi, byli by ztraceni, neboť mysleli, že jsem mrtev; a Tartaři se jich už vyptávali, zda umějí pást dobytek nebo dojit kobyly. Kdybych se byl nevrátil, byli by z nich udělali své otroky.

Potom mě Baatu dal předvolat před sebe a dal mi přetlumočit list, který Vám posílá Mangu chán. Mangu mu totiž napsal, že chce-li v něm něco přidat, škrtnout nebo změnit, ať tak učiní. Pak mi řekl: „Vezmi tento list a postarej se, aby mu porozuměli.“ Ptal se mě také, kterou cestou chci jít, po moři, nebo po souši. Řekl jsem mu, že mořská cesta je uzavřena, neboť je zima, a že tedy budu muset jít po souši. Tehdy jsem se ještě domníval, že jste v Sýrii, a vydal jsem se cestou k Persii. Kdybych byl tušil, že jste se přeplavil do Francie, byl bych šel do Uher a byl bych do Francie přišel dříve; a tou cestou bych byl cestoval s menšími obtížemi než do Sýrie.

Kočovali jsme s ním (totiž s Baatuem) celý měsíc, než jsme mohli dostat průvodce. Nakonec nám určili jednoho Ujgura, který, pochopiv, že mu nic nedám, ač jsem mu řekl, že chci jít přímo do Arménie, si dal vystavit list, že mě má dovést k soldánovi Turkie, doufaje, že od soldána obdrží dar a že na té cestě víc vydělá. Vydali jsme se tedy na cestu patnáct dní před svátkem Všech svatých (16. října) směrem k Saraji, jdouce přímo na jih a sestupujíce podél Etilie, která se níže dělí na tři velká ramena, z nichž každé je skoro dvakrát tak velké jako damiettské rameno Nilu. Zbytek (řeky) tvoří čtyři menší ramena, takže jsme tu řeku překročili lodí na sedmi místech. Na prostředním rameni je město zvané Summerkeur, které nemá hradby; ale když se řeka rozvodní, obklopí je voda. Tartaři je obléhali osm let, než je dobyli. A byli v něm Alani a Saracéni. Našli jsme tam jednoho Němce s manželkou, velmi počestného muže, u něhož se byl zdržel Gosset; neboť Sartach ho tam poslal, aby se ho ve své ordě zbavil. V těchto končinách je kolem Vánoc Baatu na jednom břehu řeky a Sartach na druhém; a dále dolů už nesestupují. A stává se, že celá řeka zamrzne, a tehdy přecházejí na druhou stranu. Zde je velmi hojně pastvin a (Tartaři) žijí mezi rákosím, dokud led nezačne tát.

Když Coiakův otec obdržel Sartachův list, vrátil mi má roucha kromě tří alb, humerálu vyšívaného hedvábím, štoly, cingula, oltářní pokrývky se zlatými třásněmi a rochety; vrátil mi též stříbrné nádoby kromě kadidelnice a nádobky, v níž byl svatý olej; všechny tyto věci si ponechali kněží, kteří byli se Sartachem. Vrátil mi knihy s výjimkou žaltáře mé paní královny, který si s mým svolením ponechal; nemohl jsem mu jej odepřít, neboť řekl, že by to Sartacha velice potěšilo. Prosil mě také, abych, půjdu-li někdy znovu touto cestou, přivedl muže, který umí vyrábět pergamen. Stavěl totiž z Sartachova rozkazu velký kostel a novou vesnici na západním břehu řeky a chtěl, jak pravil, dělat knihy pro Sartachovu potřebu. Vím však, že Sartach o takové věci nedbá.

Saraj a Baatuův palác leží na východním břehu a údolí, jímž protékají tato ramena řeky, je přes sedm mil široké a je tam veliké množství ryb. Veršovanou Bibli a jednu knihu v arabštině, v ceně třiceti byzantů, a několik dalších věcí jsem zpět nedostal.