Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXXVII. O cestě přes Železnou bránu a Arménii

Opustivše jej (totiž Saraj) o svátku Všech svatých (1. listopadu) a jdouce stále na jih, dorazili jsme do svátku svatého Martina (15. prosince)¹ k horám Alanů. Mezi Baatuem a Sarajem jsme po patnáct dní nenašli nikoho kromě jednoho z jeho (totiž Baatuových) synů, který ho předcházel (na jih) se svými sokoly a sokolníky, jichž bylo velmi mnoho. Od svátku Všech svatých jsme po patnáct dní nenašli nikoho a byly dva dny, kdy jsme málem zemřeli žízní: celý den a noc a následující den až do třetí hodiny jsme nenašli žádnou vodu.

Alani v těchto horách se (Tartarům) dosud brání, takže Sartach musel poslat dva muže z každých deseti,² aby střežili ústí soutěsek, aby (Alani) nevycházeli a neodháněli jim dobytek na pláních mezi nimi, Alany a Železnou bránou, která je odtud dva dny cesty a kde začíná rovina Arcacc. Mezi mořem a horami jsou Saracéni zvaní Lesgové, (kteří žijí) v horách a kteří (Tartarům) rovněž odolávají; proto nám Tartaři na úpatí alanských hor museli dát dvacet mužů, aby nás doprovodili za Železnou bránu. A to mě velice potěšilo, neboť jsem doufal, že je uvidím ve zbroji; nikdy jsem totiž nemohl vidět jejich zbraně, ačkoli jsem po tom velice toužil. Když jsme přišli na nebezpečné místo, měli z těch dvaceti (jen) dva drátěné košile. Ptal jsem se jich, jak k nim přišli, a oni řekli, že je dostali od Alanů, kteří jsou dobrými výrobci takových věcí a výbornými řemeslníky. Zdá se mi tedy, že mají málo zbraní kromě šípů a luků a kožichů. Viděl jsem, že jim dávali železné pláty a železné přilby z Persie, a viděl jsem také dva, kteří se přišli představit Mangu chánovi, oděné v kabátcích z vypouklých kusů tvrdé kůže, které byly naprosto nevhodné a neohrabané. Než jsme dorazili k Železné bráně, přišli jsme k opevněné osadě Alanů, která patřila Mangu chánovi, jenž tu (část) země dobyl. Zde jsme poprvé našli vinnou révu a pili víno. Nazítří jsme přišli k Železné bráně, kterou postavil Alexandr Makedonský;³ je to město, jehož východní konec leží na mořském břehu, a mezi mořem a horami je nevelká rovina, přes niž se toto město táhne až na vrchol hory, která k němu přiléhá od západu; takže výše není žádná cesta pro strmost hory, ani níže u moře, nýbrž jen přímo skrze město, kde je železná brána, podle níž má město své jméno.

Město je delší než míle a na vrcholu hory je silný hrad; jeho šíře však činí jen co by kamenem dohodil. Má velmi pevné hradby bez příkopů a věže z velkých tesaných kamenů; ale Tartaři zbořili vrcholky věží a cimbuří hradeb a srovnali věže s hradbami. Pod tímto městem bývala krajina opravdovým rájem. Dva dny cesty odtud jsme našli jiné město zvané Samaron, v němž bylo mnoho Židů; a když jsme jím procházeli, spatřili jsme hradby sestupující z hor k moři. U těchto hradeb jsme opustili cestu podél moře, neboť ta se tam stáčela na východ, a stoupali jsme do hor k jihu.

Nazítří jsme přešli údolí, kde jsme viděli základy hradeb vedoucích od jedné hory ke druhé, a po hřebenech hor žádná cesta nebyla. To byly kdysi Alexandrovy závory, které zadržovaly divoké kmeny, totiž pouštní kočovníky, aby nemohli vniknout do obdělaných krajů a do měst.

Jsou i jiné závory, za nimiž jsou Židé, ale nemohl jsem se o nich dozvědět nic určitého; v každém případě je však ve všech městech Persie mnoho Židů. Nazítří jsme přišli do velkého města zvaného Samag a den nato jsme vstoupili na rozlehlou rovinu zvanou Moan, kterou protéká Kur, od něhož mají jméno Kurgové, jimž my říkáme Gruzínci. Protéká středem Tefilisu, který je hlavním městem Kurgů, přichází přímo od západu a teče na východ do onoho moře a má výtečné lososy. Na této rovině jsme opět našli Tartary. Touto rovinou protéká také Araxes, který vychází z Velké Arménie přímo od jihozápadu, z kraje zvaného Ararat, což je Arménie; proto se v knize Královské praví o synech Sanheribových, že po zavraždění svého otce uprchli do země Arménů, kdežto u Izaiáše se praví, že uprchli do země Ararat. Na západ od této krásné roviny je Kurgie a na této rovině dříve sídlili Chórezmijci; a tam na úpatí hor je velké město zvané Ganges, které bývalo jejich hlavním městem a které zabraňovalo Kurgům sestupovat do roviny.

Tak jsme přišli k mostu z lodí spojených velkými železnými řetězy nataženými přes řeku, tam, kde se Kur a Araxes slévají. Zde Araxes ztrácí své jméno. Odtud jsme stále stoupali podél Araxu, o němž se praví: pontem dedignatur Araxes, majíce Persii po levé ruce na jihu a Kaspické hory a Velkou Kurgii po pravé ruce na severu, a jdouce k Africe na jihozápad.

Prošli jsme táborem Baachuovým,⁴ který je velitelem tamějšího vojska na Araxu a který si podrobil Kurgy, Turky a Peršany. Jiný (velitel) je v Tauris v Persii, který dohlíží na daně, a jmenuje se Argun;⁵ a Mangu povolal oba zpět, aby jejich místa předal svému bratrovi, který přichází do těchto zemí.⁶ Tato země, kterou Vám popisuji, není vlastní Persie, nýbrž ta, která se dříve nazývala Hyrkánie. Byl jsem v Baachuově domě a on mi dal pít víno; sám pil kumys, který bych byl raději pil já, kdyby mi ho byl dal. Ačkoli víno bylo mladé a dobré, kumys lépe nasytí hladového člověka.

Stoupali jsme tedy podél Araxu od svátku svatého Klimenta (23. listopadu) do druhé neděle postní (15. února), až jsme došli k pramenům řeky. A za horou, v níž pramení, je pěkné město zvané Aarserum, které patří soldánovi Turkie, a blízko odtud na sever, na úpatí hor Kurgů, pramení Eufrat. Byl bych šel k jeho prameni, ale bylo tolik sněhu, že nikdo nemohl sejít z prošlapané stezky. Na druhé straně, jižně od hor Kavkazu, pramení Tigris.

Když jsme opustili Baachua, odešel můj průvodce do Tauris promluvit s Argunem a vzal s sebou mého tlumočníka. Baachu mě však dal odvést do jistého města zvaného Naxua,⁷ které bývalo hlavním městem velkého království a bylo velké a krásné; ale Tartaři z něho udělali skoro poušť. Bývalo v něm osmdesát arménských kostelů; nyní jsou tam jen dva malé, neboť ostatní zničili Saracéni. V jednom z nich jsem se svým klerikem slavil, jak jsem jen mohl, svátek Narození Páně. Nazítří zemřel kněz toho kostela a na jeho pohřeb přišel z hor biskup s dvanácti mnichy. Všichni biskupové Arménů jsou mnichové, stejně jako povětšině i biskupové Řeků. Tento biskup mi řekl, že nedaleko odtud je kostel, v němž byli umučeni blahoslavený Bartoloměj a také blahoslavený Juda Tadeáš; ale cesta byla pro sníh neschůdná.

Pověděl mi také, že mají dva proroky: prvním je mučedník Methodius, který byl z jejich národa a který prorokoval o Izmaelitech, a to proroctví se naplnilo na Saracénech.⁸ Druhý prorok se jmenuje Acatron; ten na smrtelném loži prorokoval o národu Lučištníků, který přijde od severu, a pravil, že ovládnou všechny země Orientu a že (Bůh) ušetří Východní království, aby jim vydal království Západu; ale naši bratři, jako katoličtí Frankové, jim nebudou chtít věřit, a oni (totiž Lučištníci) obsadí zemi od severu až k jihu a přijdou ke Konstantinopoli a obsadí konstantinopolský přístav; a jeden z nich, jenž bude nazýván mudrcem, vejde do města, a když uvidí kostely a obřady Franků, dá se pokřtít a poví Frankům, jak zabít pána Tartarů a jak je zahubit. Když se to Frankové ze středu světa, totiž z Jeruzaléma, dozvědí, udeří na Tartary na jejich hranicích a s pomocí našeho lidu, totiž Arménů, je budou pronásledovat, takže král Franků postaví svůj královský trůn v Tauris v Persii, a tehdy se všichni orientálové a všichni nevěřící obrátí k víře Kristově a na zemi bude takový mír, že živí budou říkat mrtvým: „Běda vám, nešťastníci, proč jste se nedožili těchto časů?“

Toto proroctví jsem četl v Konstantinopoli, kam je přinesli tam žijící Arméni, ale nevěnoval jsem mu zvláštní pozornost; když jsem však měl tento rozhovor s biskupem, živě mi vytanulo na mysli; a v celé Arménii pokládají toto proroctví za jisté jako evangelium. Říkali mi také: „Jako duše v předpeklí očekávají příchod Kristův ke svému vysvobození, tak my vyhlížíme váš příchod, abyste nás vysvobodili z tohoto otroctví, v němž jsme již tak dlouho.“

Nedaleko tohoto města jsou hory, na nichž prý spočívá Noemova archa; jsou to dvě hory, jedna větší než druhá; a Araxes teče při jejich úpatí; a je tam město zvané Cemanum, což v překladu znamená „osm“, a říkají, že dostalo toto jméno podle osmi osob, které vyšly z archy a které je vystavěly na větší hoře. Mnozí se na ni pokoušeli vystoupit, ale nikomu se to nepodařilo. Tento biskup mi vyprávěl, že byl jeden mnich, který po tom velice toužil, ale zjevil se mu anděl, nesa kus dřeva z archy, a řekl mu, ať se o to již nepokouší. Ten kus dřeva mají prý v jeho kostele. Ta hora se mi nezdála tak vysoká, aby na ni lidé nemohli vystoupit. Jeden stařec mi uvedl docela dobrý důvod, proč by se nikdo neměl pokoušet na ni vystoupit. Nazývají tu horu Massis a v jejich jazyce je ženského rodu. „Nikdo,“ řekl, „nesmí vystoupit na Massis; ona je matka světa.“

V tom městě (Naxui) mě našel bratr Bernard z Katalánska z řádu bratří kazatelů; zůstal v Gruzii s jakýmsi převorem Svatého hrobu, který tam měl velké pozemkové statky; naučil se trochu tartarsky a byl s jakýmsi bratrem z Uher u Arguna v Tauris, aby žádali o svolení projít k Sartachovi. Když tam přišli, byl jim vstup odepřen a uherský bratr se vrátil přes Tefilis s jedním sluhou; bratr Bernard však zůstal v Tauris s jedním německým laickým bratrem, jehož řeči nerozuměl.

Z tohoto města (Naxuy) jsme odešli teprve v oktávě Zjevení Páně (13. ledna), neboť nás tam kvůli sněhu dlouho zdrželi. Za čtyři dny jsme přišli do země Sahensovy,⁹ kdysi nejmocnějšího kurgijského knížete, nyní však poplatného Tartarům, kteří zničili všechna jeho opevněná místa. Jeho otec, jménem Zacharias, získal tuto zemi Arménů za to, že je vysvobodil z rukou Saracénů. A jsou tam velmi pěkné vesnice, samé křesťanské a s kostely, zcela jako u Francouzů; a každý Armén má ve svém domě na nejčestnějším místě dřevěnou ruku držící kříž a staví před ni hořící lampu; a co my děláme se svěcenou vodou, abychom zahnali zlého ducha, to oni dělají s kadidlem. Každý večer totiž pálí kadidlo a roznášejí je do všech koutů domu, aby vyhnali všechno zlé. Jedl jsem s tímto Sahensou a projevil mi velkou zdvořilost, stejně jako jeho žena a jeho syn jménem Zacharias, velmi urostlý a rozvážný mladík, který se mě ptal, zda byste si ho u sebe ponechal, kdyby k Vám přišel; neboť tak těžce nese nadvládu Tartarů, že ačkoli má všeho hojnost, raději by bloudil v cizích zemích, než aby snášel jejich panství. Mimoto mi řekli, že jsou syny římské církve; a kdyby jim pán papež poslal nějakou pomoc, sami by církvi podrobili všechny okolní země.