Knihovna · Cesta do východních krajů světa

XXXVIII. O cestě přes Turkii do Kypru a Akkonu

Za patnáct dní od toho města (Naxuy?) jsme vstoupili do země soldána Turkie, a to (druhou) neděli postní (15. února), a první město, které jsme našli, se jmenovalo Marsengen. Všichni lidé v tom městečku byli křesťané: Arméni, Kurgové a Řekové. Saracéni tam měli jen vrchnostenskou moc. Kastelán řekl, že dostal rozkaz nedávat potraviny žádnému Frankovi ani vyslancům krále Arménie nebo Vastacia; a tak jsme od tohoto místa, kam jsme dorazili (druhou) neděli postní, až na Kypr, kam jsem vstoupil osm dní před svátkem svatého Jana Křtitele (16. června), museli potraviny kupovat. Ten, kdo mě vedl, nám opatřoval koně; dostával také peníze na naše potraviny, ale strkal je do svého měšce. Když jsme přišli na nějaké pole a spatřili stádo, odvlekl násilím ovci a dal ji svým lidem sníst, a velice se divil, že jsem z jeho krádeže nechtěl jíst.

O (svátku) Očišťování (2. února) jsem byl v městě zvaném Aini, které patří Sahensovi a má velmi pevnou polohu; a je v něm tisíc arménských kostelů a dvě saracénské modlitebny. Tartaři v něm dosadili svého správce.¹ Našlo mě tam pět bratří kazatelů. Čtyři z nich přišli z provincie Francie a pátý se k nim přidal v Sýrii; měli jen jednoho nemocného sluhu, který uměl turecky a trochu francouzsky; a měli listy od pána papeže Sartachovi, Mangu chánovi a Burimu, podobné těm, které jste dal Vy mně, se žádostí, aby jim bylo dovoleno zůstat v jeho zemi a kázat slovo Boží atd. Když jsem jim vypověděl, co jsem viděl a jak mě přijali, vydali se cestou do Tefilisu, kde jsou někteří jejich bratři, aby se s nimi poradili, co mají činit. Řekl jsem jim, že díky těm listům mohou projít, budou-li chtít, ale že se musejí dobře vyzbrojit trpělivostí a důvody svého příchodu, neboť nemajíce jiné poslání než kázání, dočkají se jen malé vlídnosti, zvláště když nemají tlumočníka. Co potom učinili, nevím.

Druhou neděli postní (15. února) jsme tedy přišli k pramenům Araxu, a přešedše horu, došli jsme k Eufratu, podél něhož jsme sestupovali osm dní, jdouce stále na západ, až jsme přišli k jakémusi hradu zvanému Camath. Zde se Eufrat stáčí k jihu směrem na Halapii. Překročili jsme řeku a pokračovali na západ velmi vysokými horami a hlubokým sněhem. Téhož roku tam bylo takové zemětřesení, že v jednom městě zvaném Arsengen zahynulo deset tisíc osob známých jménem, nepočítaje chudé, o nichž nebyl žádný záznam. Po tři dny jízdy jsme viděli v zemi trhlinu, jako by se v tom otřesu rozštěpila, a masy zeminy, které se sesuly z hor a zaplnily údolí: kdyby se byla země otřásla jen o málo víc, bylo by se doslova naplnilo, co pravil Izaiáš: „Každé údolí bude vyplněno a každá hora i pahorek sníženy.“ Přešli jsme údolí, v němž byl soldán Turkie poražen od Tartarů.² Trvalo by příliš dlouho psát, jak byl poražen, ale jeden sluha mého průvodce, který byl (v té bitvě) s Tartary, říkal, že Tartarů bylo celkem ne víc než deset tisíc; a jeden kurgijský otrok soldánův říkal, že se soldánem bylo dvě stě tisíc mužů, všichni na koních. Na té rovině, kde se odehrála ta bitva a ta porážka, vytrysklo při zemětřesení velké jezero; a já jsem si řekl, že celá ta země otevřela ústa, aby vpila krev Saracénů. O Velikém týdnu jsme byli v Sebastě v Malé Arménii a navštívili jsme tam hrob Čtyřiceti mučedníků. Je tam i kostel svatého Blažeje, ale nemohl jsem tam jít, neboť byl nahoře v citadele. V oktávě Velikonoc (4. dubna) jsme přišli do Cesareje v Kappadokii, kde je kostel svatého Basila Velikého. Potom jsme za patnáct dní (tj. 19. dubna) přišli do Yconia, cestujíce po krátkých úsecích a odpočívajíce na mnoha místech, neboť jsme nemohli dostat koně dost rychle. A můj průvodce dělal tento kousek: v každém městě prodal svůj nárok na zaopatření na tři dny.³ Velice mě to trápilo, ale neodvážil jsem se promluvit, neboť mohl mě nebo naše sluhy prodat či zabít; a nebyl by nikdo, kdo by mu v tom bránil. V Yconiu jsem našel několik Franků a jednoho janovského obchodníka z Akkonu, jménem Mikuláš, ze Santo Siro, který se svým společníkem, Benátčanem jménem Benefatius de Molendino, získal monopol na všechen kamenec v Turkii, takže jej soldán nemohl prodat nikomu jinému než těm dvěma; a oni jej dále prodávali tak draze, že co se dříve prodávalo za patnáct byzantů, prodává se nyní za padesát. Můj průvodce mě představil soldánovi. Soldán řekl, že mě rád dá dopravit k Arménskému či Kilikijskému moři. Ale ten obchodník (Mikuláš), věda, že by se o mě Saracéni málo starali a že jsem nadmíru unaven společností svého průvodce, který mě denně obtěžoval žádostmi o dary, mě dal dopravit do Curty, přístavu krále Arménie. Tam jsem přibyl den před Nanebevstoupením Páně (5. května) a zůstal jsem do dne po Letnicích (17. května). Tehdy jsem se doslechl, že od krále (Arménie) přišli poslové k jeho otci, a tak jsem naložil naše věci na loď, aby je dopravila do Akkonu, a sám jsem se ihned vypravil ke královu otci, abych se dozvěděl, zda nedostal nějaké zprávy od svého syna. Našel jsem ho v Assis se všemi jeho syny kromě jednoho, zvaného Barunusin, který si dával stavět hrad; a od svého syna obdržel posly (se zprávou), že se vrací a že mu Mangu chán značně snížil tribut a udělil mu výsadu, že do jeho země nebudou vstupovat žádní vyslanci;⁴ proto stařec se všemi svými syny a vším svým lidem slavil velkou slavnost. Dal mě dopravit k moři, do přístavu zvaného Auax, a odtud jsem se přeplavil na Kypr a v Nikósii jsem našel Vašeho provinciála, který mě ještě téhož dne vzal s sebou do Antiochie, která je ve velmi zpustlém stavu. Byli jsme tam o svátku apoštolů Petra a Pavla (29. června). Odtud jsme přišli do Tripolisu, kde jsme o Nanebevzetí blahoslavené Panny (15. srpna) konali kapitulu; a provinciál mi nařídil zůstat v Akkonu a nedovolil mi přijít k Vám, přikázav mi, abych Vám napsal vše, co mám říci, po doručiteli tohoto listu. Neodvažuje se nedbat svého slibu poslušnosti, učinil jsem, jak nejlépe jsem mohl, a napsal jsem; a prosím Vaši velkou dobrotivost o milost za to, co je řečeno buď příliš mnoho, nebo příliš málo, nebo nerozvážně či pošetile, neboť to pochází od muže nevelkých schopností, nezvyklého sestavovat tak dlouhá vyprávění.

Pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, ostříhej srdce Vašeho i mysli.

Rád bych Vás spatřil, jakož i ty zvláštní přátele, které mám ve Vašem království; proto, nebude-li to Vašemu Veličenstvu nemilé, prosil bych Vás, abyste napsal provinciálovi, aby mi dovolil přijít k Vám a po nějaké krátké době se vrátit do Svaté země.