Knihovna · Stalinův stát · Uviděl jsem kata

Výslech III. Zbraně, prémie, cennosti

7. Zbraně

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, jakou zbraň jste měl ve výzbroji Vy a ostatní důstojníci NKVD?

D. T.: Služební zbraň — TT, já jsem měl ovšem malou německou kapesní pistoli „Walther“¹, přičemž když přijel… když přijeli Blochin, Siněgubov a Krivenko, přivezli s sebou celý kufr pistolí. Pistole se prý rychle opotřebovávají. A tak přivezli kufr pistolí.

A. J.: A jaké pistole přivezli?

D. T.: Pistole „Walther“.

A. J.: „Walther“?

D. T.: „Walthery“. Myslím, že „Walthery“.

A. J.: „Walthery“ byly, a jiné nebyly?

D. T.: Nepamatuju se. Možná byly i jiné.

A. J.: A jaké náboje k těm pistolím?

D. T.: No, „Walther“ je známá pistole — „Walther číslo dvě“, a jaká ráže, to nevím. Teď bych to neřekl, kdysi jsem to věděl.

A. J.: Naše náboje se do něj nehodí?

D. T.: Naše náboje? Ne.

A. J.: Ne?

D. T.: Myslím, že ne.

A. J.: A náboje firmy „Geco“?

D. T.: Jaké?

A. J.: „Geco“, „Geco“.

D. T.: Nevím, nedokážu říct.

A. J.: Tak…

D. T.: Přinejmenším o nich nevím víc, než vědí ostatní.

A. J.: A u ostatních důstojníků NKVD ve Vaší Správě, v ústředním aparátu, jaké byly pistole?

D. T.: No, náležela TT, taková — naše, tulská, Tokarevova tulská.

A. J.: No, a zpravidla jaké měli?

D. T.: Co?

A. J.: Zpravidla jaké měli?

D. T.: Teď je těžké říct. Nebylo zakázáno mít i jinou zbraň.

A. J.: A kde se dala vzít, ta jiná zbraň?

D. T.: Víte (nezřetelné), já jsem například dostal od partyzánů za války, měl jsem „Walthera“… pardon, to byl asi ještě jiný, spíš to byly (nezřetelné, snad: revolvery) ještě nagany².

A. J.: Nagany?

D. T.: Spíš ano. No, nemohu to tvrdit, uplynulo víc než půl století. A mně partyzáni darovali v jednom případě „Walthera“, v druhém případě „Parabellum“. Ve třetím případě kord — zabili jednoho německého generála a jeho kord darovali, předali mi ho ve slavnostním prostředí. Mám celou řadu knih o partyzánském hnutí, a já jsem partyzánské hnutí v Kalininské oblasti na okupované části Svazu řídil. Tak, ve slavnostním prostředí mi předali suvenýr (nezřetelné). Potom jsem pracoval u milice, když jsem odešel…

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči…

D. T.: … a ten kord se skví v Kalininu, teď ve Tveru, jak mi psali, má tam místo jako exponát v muzeu partyzánské slávy.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a kdo z pracovníků NKVD měl ve výzbroji zbraň zahraniční výroby?

D. T.: Nedokážu si vzpomenout.

A. J.: Rozumím.

D. T.: Nedokážu si vzpomenout.

A. J.: Pokud jsem Vás správně pochopil, polské válečné zajatce stříleli z „waltherů“, ano?

D. T.: Z „waltherů“.

A. J.: Z „waltherů“?

D. T.: Z „waltherů“. To vím dobře, protože přivezli kufr s „walthery“.

A. J.: A ti z Vašeho komandantského oddělení, řidiči, ti stříleli z toho přivezeného?

D. T.: Z toho přivezeného, ano. Tohle řídil Blochin sám, dával pistole, a když „práce“ skončila, v uvozovkách „práce“, pistole se odebíraly a sám Blochin je zamykal.

8. Prémie, kterou Tokarev nedostal

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a taková otázka: jaký zájem na tom měli například řidiči, do jejichž povinností popravy nepatřily?

D. T.: Jak Vám to říct. Jednoho soudruha jsem — měl jsem za to, že ho zachraňuji před smrtí. Věc se má tak, že když jsme dostávali poučení u Kobulova, položil jsem otázku: má být uvědomen první tajemník oblastního výboru? „V žádném případě. Nesmí zůstat ani jeden živý svědek.“ A jeden řidič, teď si nevzpomínám na jeho příjmení, odmítl. Bál jsem se, aby nenařídili zastřelit ho jako svědka. Zavolal jsem si ho a říkám: „Mišo, ty jsi komunista, tak a tak.“ Vzal jsem hřích na duši. Ale dělal jsem to proto, abych ho zachoval jako člověka.

A. J.: Nevzpomínáte si na jeho příjmení?

D. T.: Ne, nedokážu si vzpomenout, nedokážu… Nedokážu si vzpomenout.

D. T.: A teď tohle, prosím o pozornost. Už jsem Vám říkal, že když jsem Kobulovovi vysvětlil, že jsem se podobných operací nikdy neúčastnil a bojím se, že to nezvládnu, odpověď byla: „S Vámi jsme nepočítali.“ A pak jsem… potkal jsem jednou na chodbě Blochina, krátce potom, co byla „práce“ skončena — už jsem to taky začal nazývat „prací“… Potkal jsem ho na chodbě NKVD a on říká: „Co má Kobulov proti Vám? Já,“ povídá, „jsem rozhodl zapsat do seznamu na odměnu i Vás, vždyť jste přece náčelník, i prémii. A on,“ povídá, „vzal a vlastnoručně Vás vyškrtl.“ A určitě najdete ve finančním oddělení, v archivech finančního oddělení, seznam lidí odměněných měsíčním platem za účast v té operaci³. Příjmení Tokarev tam nenajdete.

A. J.: Rozumím.

D. T.: Nenajdete. Byl jsem rád — rád, že jsem nedostal ty jidášské groše.

A. J.: Rozumím… Dmitriji Stěpanoviči, a řekněte, odměňovali se pracovníci platy vůbec často?

D. T.: Teď je těžké říct. No, spíš zřídka.

A. J.: Zřídka, takže si toho šlo hned všimnout, ano? Koho po tomhle odměnili?

D. T.: Ano… Jistě, při troše snahy se to dalo uhodnout.

9. Cennosti zajatců

A. J.: Jasné. Předkládá se Vám telefonogram číslo 4445/b z října 39. roku, svazek 8, list spisu 119–120… V tomto dokumentu Berija ukládal Tokarevovi a Borisovcovi rozvinout práci na verbování agentů mezi válečnými zajatci ostaškovského tábora a mezi obyvatelstvem a vyzvat válečné zajatce, aby všechny cennosti a peníze, které měli, odevzdali do úschovy správě tábora proti potvrzení. Vysvětlete, jak se naložilo s cennostmi a penězi polských válečných zajatců. Zhruba na jakou částku jich bylo shromážděno?

D. T.: Těžký případ… Na tento telefonogram se vůbec nepamatuju. Přičemž cennosti se odebíraly v táboře a tábor s nimi nakládal. Kam je posílal, nevím. V každém případě přes finanční oddělení Správy NKVD tyto cennosti neprocházely. Vím o jednom případu, hlásili mi ho, takovém: když přivedli člověka do rudého koutku, aby se podle seznamu ověřily jeho osobní údaje…

A. J.: Před zastřelením, ano?

D. T.: Před zastřelením, ano, a on říká: „Mám v pásku zašité zlaté mince,“ nepamatuju si kolik, ale mincí hodně, kusů asi 25–30, samé červoncy, po deseti rublech, carské ražby. Na tenhle případ se pamatuju, dokonce mi je ukázali. Bylo to odevzdáno do finančního oddělení, napsal jsem postoupení kam se patří.

A. J.: A je k tomu ve spisu výpověď?

D. T.: Cože?

A. J.: Říkám, tahle výpověď ve spisu… je výpověď toho válečného zajatce?

D. T.: Ne, ne, žádné výpovědi. Ani jeden válečný zajatec nebyl našimi pracovníky vyslýchán a před zastřelením se nezaznamenávalo ani jedno slovo.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, nevíte, kolik cenností a jaké…

D. T.: Nic nevím, nemám, nemám ponětí!

A. J.: … a na jakou částku?

D. T.: Nemám ponětí!

A. J.: A na toho válečného zajatce si nevzpomínáte?

D. T.: No odkud?

A. J.: Rozumím, čas uplynul…

D. T.: Nepamatuju, nepamatuju.

A. J.: Jasné.

D. T.: Vždyť to sám řekl, že (nezřetelné). Patrně něco vytušil a říká: „Mám tu zlaté mince.“ Možná se i chytal stébla, že se prý těmi penězi vykoupím… nevím, čím se řídil.

10. Zvláštní oddíl a jednotlivé spisy

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, předkládá se Vám akt (je to svazek 9) z 11. února 39… 40. roku. Tak, říká se tu: „Níže podepsaní, na jedné straně z ostaškovského tábora NKVD Maščov, odpovědný dozorčí Melnikov, a na druhé straně ze zvláštního oddělení Správy NKVD Kalininské oblasti, sepsali tento akt o tom, že první předal a druhý převzal válečného zajatce Ostrovského V. k dopravení do Správy NKVD Kalininské oblasti na základě nařízení náčelníka zvláštního oddělení Správy NKVD z…“ — tady je datum — „Číslo 1415P s evidenčním spisem a jmenným seznamem.“ Podpis Maščev, podpis Melnikov a podpis Děněžkin.

D. T.: Vysvětlím. Zvláštní oddělení nepodléhala⁴ územním orgánům. Naprosto.

A. J.: Ani ta, která byla u Správy NKVD?

D. T.: Ani ta u Správy NKVD. Tedy zvláštní oddělení… tehdy byl Kalininský okruh, vojenský okruh. Zvláštní oddělení Kalininského okruhu sídlilo v mé budově, ale nemělo k nám žádný vztah. V dolním patře zabíralo asi šest sedm místností. A to je všechno. A naše Správa s tím neměla nic společného. Naprosto. Náčelníkem zvláštního oddělení byl tehdy Zatenepin. Bude-li třeba, je nutno ho… Zatenepin.

A. J.: Takže to není na Vás?

D. T.: To není na nás. Ale protože zvláštní oddělení sídlilo v budově Správy NKVD, tak to tak napsali.

A. J.: A mohl byste snad vysvětlit, za jakým účelem bylo potřeba toho válečného zajatce posílat takhle jednotlivě?

D. T.: Nemám ponětí, slyším o tom dokonce poprvé.

Teď říkáte, že ohledně verbování — Tokarevovi a Borisovcovi bylo uloženo rozvinout verbovací práci… a tak dále. Poslyšte, copak se mezi odsouzenci na smrt verbují lidé? Jaký má smysl verbovat lidi, které mají zítra zastřelit? Nějaký nesmysl.

A. J.: Tak, předkládá se Vám průvodní dopis k protokolům o výsleších (je to svazek 9). Tak, první: „Náčelníkovi Hlavní vojenské správy pro věci válečných zajatců Sopruněnkovi.“ A text je takový, je to z 15. května 40. roku, číslo 65742: „Jako doplněk k našemu číslu tomu a tomu z 25. dubna 40. roku zasíláme protokol o výslechu na Šapkovského S. I., uvedené na třech listech.“ A podpis — zástupce náčelníka vyšetřovací části Správy NKVD Kalininské oblasti, kapitán státní bezpečnosti Šifrin⁵. A druhý podpis — vyšetřovatel vyšetřovací části Správy NKVD pro Kalininskou oblast podporučík státní bezpečnosti Savin.

D. T.: Ano. Šifrina i Savina si teď pamatuju, pamatuju, ale na tenhle případ se vůbec nepamatuju. Patrně to byl nějaký jednotlivý úkol, patrně jednotlivý úkol.

A. J.: Patrně se přece jen nějak podíleli…

D. T.: To je nejvzácnější případ, možná dokonce jediný případ.

A. J.: Tady je ještě jeden takový dokument, totéž, je to z května 40. roku, číslo 65708, a jde v něm o toto: „Tímto zasíláme vyšetřovací spis číslo 21554 na bývalého polského občana Čirka Josifa Kazimiroviče, obviněného z trestného činu podle článku 54 bodu 13 trestního zákoníku Ukrajinské SSR, k Vašemu rozhodnutí.“ Podepsali Šifrin a Savin.

D. T.: Nemám ponětí. Jednotlivé úkoly být mohly.

A. J.: A ještě jeden stejný: „Tímto zasíláme tři vyšetřovací spisy na bývalé polské občany, obviněné z trestných činů podle článku 54 bodu 13 trestního zákoníku Ukrajinské SSR, na Šapkovského, na Chajnrich a Adamčuka.“ Podpis — Šifrin, Savin… Opět Poláci.

Nepodíleli se snad přece jen na tom vyšetřování?

D. T.: Ne. Na té operaci žádná účast. Odpovědně prohlašuji. Jsem poučen o odpovědnosti za něco takového. A znám postup. Mohu mluvit jen pravdu.

A. J.: Předkládá se Vám dopis Sopruněnka Tokarevovi, v němž se sděluje… (je to svazek 9) … následující… Je to 19. května 40. roku a sděluje se: „Podle nařízení zástupce lidového komisaře vnitra Svazu SSR komisaře státní bezpečnosti 1. hodnosti Merkulova vracím vyšetřovací spis číslo 21554 na zatčeného Čirka Josifa Kazimiroviče k postoupení k projednání Zvláštní poradě při lidovém komisaři vnitra.“ Je to tedy dopis Sopruněnka, příloha ke spisu, a uvedeno je — Tokarevovi, osobně.

D. T.: Nepamatuju. Vlastní úkol, opakuji, být mohl.

A. J.: A za jakým účelem mohl být takový spis na polského válečného zajatce poslán? Sopruněnko ho poslal Vám?

D. T.: Zvláštní poradě?

A. J.: Vám. Vám poslal spis, abyste jej Vy postoupil Zvláštní poradě.

D. T.: Jsem překvapen. Jsem prostě překvapen, jsem překvapen, překvapen! Jaký smysl mělo posílat ho ke mně? Překvapen.

11. Kobulovův telefonát

A. J.: Na takové případy se nepamatujete?

D. T.: Pamatuju se na takovýhle případ, chci Vám ho vyprávět. Jak lehce se nakládalo s lidským životem. Jednou mi volá Kobulovův osobní tajemník Jakimov, byl takový: „Soudruhu Tokareve, hned s Vámi bude mluvit Bogdan Zacharovič.“ Beru sluchátko: „Poslouchám.“ — „Poslyš, Tokareve. Máš tam jednoho člověka, už odsouzeného k zastřelení. Ano, v Kalininské oblasti je člověk, už odsouzený k zastřelení. Je to synovec Michaila…“ Byl u nás jeden polský filmový režisér⁶, jak se… byl u mne jednou v kanceláři, spolu se Žakovem⁷, hercem, známým filmovým hercem. Jak se…? zapomněl jsem, potom si vzpomenu. Takže: „Toho vyškrtnout, je třeba ho vyškrtnout.“

A. J.: To jest neposílat na popravu?

D. T.: Není třeba ho střílet. A on už byl dopraven do Kalininu, aby byl v noci zastřelen. Okamžitě jsem se s někým spojil, už nevím s kým, teď si nevzpomínám, a sám (řekl): „Vyškrtněte a ukažte mi, že jste to příjmení vyškrtli, nechte ho být.“ Potom ho poslali někam do jiného tábora, kam — (nejspíš: neřeknu, po pravdě). Jakpak se ten režisér jmenoval?… má film „Třináct“, pamatuju se, potom „Čtyřicátý první“, myslím. Byl to významný člověk. Byl polský občan. Potom ovšem automaticky dostal sovětské občanství, protože přešel k nám.

A. J.: Ten teď přece žije ve Svazu?

D. T.: Zemřel. Četl jsem jeho nekrolog asi tak před deseti lety… Vím, že se jmenoval Michail. A že byl jednou spolu se Žakovem, opakuji, u mne v kanceláři.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, lze to tedy hodnotit tak, že Vám takový spis poslat mohli, abyste jej postoupil Zvláštní poradě? V souvislosti s tím, co jste vyprávěl? Je tu ten dokument, který jsem přečetl.

D. T.: Mohlo to být! Ale teď je mi těžko soudit. No, sám chápete: uplynulo víc než půl století! No, zaokrouhlíme — půl století. Strašně dlouhá doba. Celý lidský život. A paměť už mi není taková, jaká bývala.

12. Nikomu se nic nečetlo

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, vysvětlete, kdo posílal vyšetřovací spisy na polské válečné zajatce? Hlavně tedy? Vyšetřovat spisy k projednání Zvláštní poradou? Co je Vám o tom známo?

D. T.: Správa s tím, opakuji ještě jednou, neměla nic společného. Sami pracovníci tábora posílali do Moskvy, a jaká tam byla technologie po jednotlivých liniích — (nezřetelné).

A. J.: Pracovníci tábora…

D. T.: Pracovníci tábora.

A. J.: … nebo vyšetřovací skupina, která tam pracovala?

D. T.: Patrně ano, patrně vyšetřovací skupina, která tam pracovala, patrně tak. Je tam svoje zvláštní oddělení, vyšetřovací skupina. A víte co? Pochybuju, že se vůbec zakládaly skutečné spisy. Stačilo zjistit: byl policista. To stačí, aby byl člověk zastřelen. Nebo byl vězeňský dozorce… To stačí k tomu, aby ho zastřelili… Takový byl pořádek.

A. J.: Takže vyšetřovací spis jste sám neviděl?

D. T.: Ani jeden spis jsem neviděl! Ani jediný!

A. J.: A obžalovací spis? Jeden jsem Vám předložil. Obžalovací spis jste taky neviděl?

D. T.: Jaký?

A. J.: No… ukazoval jsem Vám ho před chvílí. Obžalovací spis na Olejnika.

D. T.: Je tam můj podpis?

A. J.: Ne, ne, ne. Jen jsem to říkal pro příklad.

D. T.: Na Poláky si nepamatuju ani jeden spis, ne. Nebyl.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, víte, dnes je takový postup při výkonu rozsudků, že se obvykle přečte rozhodnutí… o zastřelení. Že? Tehdy to bylo rozhodnutí Zvláštní porady. Usnesení, tak. Zvláštní porady. Četlo se jim usnesení Zvláštní porady?

D. T.: Nikomu se nečetlo. Nic se nečetlo.

A. J.: Nic se neříkalo? Pouta a…

D. T.: Pouta, a jedeme dál.

A. J.: Mhm. Rozumím.

D. T.: Obvykle je u poprav přítomen prokurátor. To víte stejně dobře jako já.

A. J.: Ano.

D. T.: A tady žádní prokurátoři. Žádné cizí osoby, nic takového. Jak nám řekl Kobulov na té poradě. Nešťastné. Žádní cizí svědci, žádní živí svědci. Konec. A prokurátoři nejsou potřeba…

13. Sopruněnko

A. J.: Rozumím… Mda… Při předchozím výslechu jste vypověděl, že otázkami zastřelení polských válečných zajatců se zabýval Sopruněnko a jeho úřad. Vysvětlete, co je Vám o tom známo a proč si to myslíte.

D. T.: Já jsem vypovídal, že se Sopruněnko účastnil?

A. J.: Ne, řekl jste, že Sopruněnko toho o tom ví víc, než… „na popravy se zeptejte Sopruněnka“.

D. T.: Á, bezpochyby víc. Protože on to ví, on všechno připravoval. V té době stál v čele Správy válečných zajatců. Poprvé jsem ho tehdy uviděl u Kobulova.

A. J.: Byl tam také přítomen?

D. T.: Byl přítomen. Referoval, podával vysvětlení.

A. J.: Tehdy, když Kobulov…?

D. T.: Tehdy, když nám Kobulov dával pokyny, ano, ano.

A. J.: A kdo kromě Sopruněnka a Vás tam byl ještě přítomen?

D. T.: Kobulova přece dobře znám, protože jsem u něho byl několikrát, potom on přijížděl. On a ještě druhý. To už byl zástupcem Beriji. A ještě druhý Berijův zástupce, byl takový… Sergej Nikiforovič… Kruglov⁸! Zástupce pro kádry. Přijížděli ke mně. Napsali na mne moji vlastní pracovníci kolektivní hlášení na Berijovo jméno, že propouštím lidi napravo nalevo! Zarytě nepřátelské. Zjevné nepřátele, kteří se k své nepřátelské činnosti sami přiznávali. A zdůrazňovali: „Tokarev není čekista.“ A: „Rozhoduje věci nesprávně.“ A tehdy přijeli Kruglov a Kobulov: „Shromážděte podle seznamu, ze seznamu, toho, toho, toho…“ — to jest všechny ty, kdo to kolektivní prohlášení podepsali. Předal jsem to do sekretariátu, rychle je shromáždili. A on říká, že „ke Tokarevovi přijela komise, nenašli jsme z jeho strany žádné trestné jednání. Tokarev zůstává náčelníkem správy.“ „A Vám, soudruhu Tokareve,“ to už říkal Kruglov, „se dává právo rozhodnout otázku, jak s těmi soudruhy, kteří podepsali kolektivní hlášení, naložit.“

Nejenže jsem je nepotrestal, ani jsem je… ani jsem je nevyhodil. Všechny jsem je nechal, a z jednoho jsem dokonce udělal svého zástup… pomocníka pro hospodářské otázky, povýšil jsem ho. No, a tím se ukázalo, že jednám správně.

A. J.: A kromě Kobulova, Kruglova a Sopruněnka, kdo ještě byl na té poradě přítomen?

D. T.: Z vedení podle mne nikdo další.

A. J.: A z ostatních?…

D. T.: No, já jsem je neznal. A tedy z Charkovské oblasti. Mohl bych si jen splést Charkovskou oblast s nějakou jinou. Ze Smolenské — to si nepletu, ze Smolenské tam lidé byli. Také jsem je tam potkal poprvé. A vůbec tam bylo hodně lidí. Já jsem byl v prosinci 38. roku jmenován náčelníkem kalininské Správy. Přijel jsem tam jako pohraničník v hodnosti kapitána, potom mi brzy udělili, dali plukovníka. A do 40. roku jsem byl pohraničník. Považoval jsem se za pohraničníka. Nosil jsem uniformu pohraničníka. A když jsem přijel z Moskvy a oznámil ženě — ta se se mnou taky tahala po hranicích, chudák — že uniformu bude třeba vyměnit za malinové výložky⁹, rozplakala se: „Škoda loučit se s pohraničníkem.“