Knihovna · Stalinův stát · Uviděl jsem kata

Výslech IV. Uviděl jsem kata

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a co je Vám známo o tom, jaký vztah měl právě Sopruněnkův úřad k popravám polských válečných zajatců?

D. T.: Všechny materiály šly přes Sopruněnka. Jak k nám, tak od nás. Všechny šly na adresu Sopruněnka. Tak to bylo.

A. J.: Jasné. Na té poradě se, jak jsem pochopil, zadávaly úkoly všem, i Vám. A jaký úkol zadali Sopruněnkovi? Kobulov tam?

D. T.: Připravovat se, připravovat. Ano, bylo řečeno takto. Že podle našich údajů — to referoval Sopruněnko — má být zastřeleno tolik a tolik lidí, čtrnáct tisíc lidí, řekl (nezřetelné). Největší počet připadal právě na… na Kalininský.

A. J.: To referoval Sopruněnko?

D. T.: Sopruněnko. Potom Kobulov vysvětloval, že „je rozhodnutí vysoké instance“ — ta slova lze dát do uvozovek. Pamatuju si je dodnes. Domýšlel jsem se, jaká… jaká vysoká instance se tím míní. Ale přesně jsem to nevěděl, dokud mi to neřekl Váš (nezřetelné).

A. J.: Rozumím.

D. T.: A ptát se bylo nevhodné, a ostatně k ničemu.

14. Merkulovovy opravy předpisů

A. J.: Předkládá se Vám dopis Merkulova Tokarevovi. Z 26. dubna 40. roku. Vysvětlete, o jakých předpisech je řeč.

D. T.: Dejte.

A. J.: Jsou tu takové rezoluce: „Pouze osobně, přísně tajné.“ Ano? „Náčelníkovi Správy NKVD soudruhu Tokarevovi, město Kalinin. Proveďte následující opravy v předpisech z 22…“

D. T.: Nerozuměl jsem prvním slovům.

A. J.: „Proveďte následující opravy v předpisech z 22. dubna 40. roku. Za prvé. V předpisu číslo 5/1 paragraf 88 ohledně Pernikarského Antona Adamoviče, narozeného 1901. Místo spisu číslo 4829 považovat za číslo 4828. Týž bod za druhé ohledně Vavžinčaka Tomaše Janoviče. Další oprava se rovněž týká čísla spisu ohledně Krušce Viktora Lavrentěviče. Čtvrtá oprava ohledně Pojalovského Blažeje Alexandroviče. A pátá oprava ohledně Zagonjače Florijana Franceviče.“ Co můžete vysvětlit, o jakých předpisech je řeč? Co je to za (nezřetelné)?

D. T.: Zabte mě, nepamatuju.

A. J.: Mohly to být tyhle seznamy, předpisy?

D. T.: Nevím, nic nedokážu říct. Nemám ponětí.

A. J.: Časově zrovna 19. dubna 40. roku.

D. T.: Ano. Nemám ponětí. No, dá se tohle udržet v hlavě!

A. J.: Tady je rezoluce: „Soudruhu Makljarskému. Žádám porovnat s naším předch. dopisem v Ostaškovském a podat hlášení… v ostaškovském táboře a podat hlášení.“ Taková rezoluce, málo srozumitelná. „Žádám porovnat s naším předch. dopisem v Ostaškovském a podat hlášení.“ 19. dubna 40. roku. Nedokážete vysvětlit? Jaké předpisy? Jaké opravy? Nač? Tady je rezoluce: „Pouze osobně.“

D. T.: Co to je za opravy? Jakou (nezřetelné)?

A. J.: … pouze osobně. Takže Vám to museli ukázat?

D. T.: Patrně, patrně. A když jsem nebyl, tak prvnímu zástupci.

A. J.: Předkládá se Vám Vaše poznámka. Na hlavičkovém papíře náčelníka Správy NKVD Kalininské oblasti, na jméno Sopruněnka. Psáno… psáno patrně vlastní rukou, nebo přinejmenším…

D. T.: Cože, rukou psáno?

A. J.: Ano, rukou, ne strojem. Tak. Říká se tu toto. „Náčelníkovi správy pro věci válečných zajatců kapitánu státní bezpečnosti soudruhu Sopruněnkovi. Podle dohody s Vámi tímto zasílám materiály na válečné zajatce Šajkovského S. I., Adamčuk J. J. a Chajnricha M. F., držené ve velikolucké věznici, k příslušnému zpracování. Náčelník Správy NKVD,“ podpis „Tokarev“. Čtvrtého 40. roku. Taková…

D. T.: Nic nedokážu říct. Nejspíš, víte, co to bylo? Potom jsme po částech, po malých skupinkách, po dvou lidech, po třech, dokonce po jednom. Jestli se ukáže, že se člověk dostal mezi ně náhodou, je to vojenský příslušník, důstojník, mají ho posílat jinam. Možná že právě tady jde o takové lidi.

A. J.: Mhm.

D. T.: Důstojníky nestříleli.

A. J.: U Vás, ano?

D. T.: Ano. Ani jednoho důstojníka nezastřelili. Důstojníci z policie stříleni byli. A vězeňští.

D. T.: Je tu Nikolaj Petrovič?

15. Doprava zajatců z Ostaškova

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči…

D. T.: Ano…

A. J.: … vyprávějte, jakým způsobem se prováděla přeprava polských válečných zajatců z ostaškovského tábora do kalininské Správy vnitřních věcí?

D. T.: Říkal jsem na začátku našeho rozhovoru, že spolu s Blochinem a Siněgubovem přijel náčelník Hlavní správy konvojových vojsk Krivenko. Přivedl tam celý vlak vězeňských vagonů. V těch vězeňských vagonech se zajatci převáželi z Ostaškova do Kalininu. A v antonech se už převáželi ze stanice Kalinin do vnitřní věznice. A to je celá technologie.

A. J.: Ze stanice Kalinin?

D. T.: Ano.

A. J.: A kde je v Ostaškově nakládali? A jak vůbec… Vyšli z tábora, například… zajatci?

D. T.: Od tábora do Ostaškova je hnali v útvaru, pěšky. Do Ostaškova. V Ostaškově je nakládali do vagonů, do vězeňských vagonů.

A. J.: Mhm. V samotném Ostaškově, nebo někde na nějaké výhybce?

D. T.: Bůhví, nevím. Ani jednou jsem tam nejel.

A. J.: Tak, tam nakládali do vagonů. Kolik vagonů se zpravidla posílalo?

D. T.: Bo… bojím se říct. No, musím Vám říct, že poprvé přivezli 300 lidí. Ukázalo se jich příliš mnoho. Noc byla krátká. A muselo se to nějak stihnout za šera. Potom se přešlo na 250. Tak si spočítejte, kolik vagonů je potřeba, aby se tam lidé nacpali. (nezřetelné)

A. J.: Dva vagony, myslím.

D. T.: Ne, kdepak. Pět šest sedm osm.

A. J.: Pět šest vagonů?

D. T.: Ano.

A. J.: Rozumím. Takže je vezli rovnou do Kalininu?

D. T.: Rovnou do Kalininu.

A. J.: A tam je posadili do antonů?

D. T.: A tam do antonů — a do vnitřní věznice.

A. J.: A ty antony, odkud byly, od Vás?

D. T.: Správa… naše.

A. J.: Měli jste ve Správě hodně antonů?

D. T.: Myslím, že jeden.

A. J.: Jeden, ano?

D. T.: Ano.

A. J.: A jedním se to všechno stíhalo?

D. T.: Ano, tam a zpátky, kolik odveze.

A. J.: Vozilo se jen antonem, jiným transportem ne?

D. T.: Ne, ne.

A. J.: A na řidiče si nevzpomínáte?

D. T.: Takové podrobnosti si nepamatuju, nedokážu. Kdybych řekl, že si pamatuju, nesmíte mi věřit. Nedokážu.

A. J.: Rozumím.

D. T.: Tím spíš, nebylo to včera.

16. Blochin si obléká kožený oblek

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, za jakým účelem jste na Blochinovu žádost byl přítomen při dotazování polských válečných zajatců před jejich zastřelením?

D. T.: Jakže?

A. J.: Dříve jste vypověděl, že jste na Blochinovu žádost byl přítomen při zastřelení polských válečných zajatců.

D. T.: Víte…

A. J.: Při, při… ne při zastřelení. Při dotazování, dotazování.

D. T.: Při dotazování. Když se ověřovaly osobní údaje. V rudém koutku. Neříkal jsem „na žádost“ — vešli ke mně ve třech: Siněgubov, Blochin a Krivenko. Seděl jsem v kanceláři. „Tak pojďme! Pojďme.“

A. J.: A to bylo hned první den?

D. T.: Hned první den. Tak jsme šli a já uviděl všechnu tu hrůzu. Přišli jsme, a za několik minut si Blochin oblékl svůj zvláštní stejnokroj.

A. J.: A jaký?

D. T.: Koženou hnědou čepici, dlouhou koženou hnědou zástěru, kožené hnědé rukavice s manžetami nad lokty. Udělalo to na mě hrozný dojem. Uviděl jsem kata.

A. J.: A měli to tak všichni?

D. T.: Ne, jen on. Ostatní neměli k popravě vztah. Jen on. To měl patrně pracovní oděv.

A. J.: Pracovní oděv.

D. T.: Taková maličkost na mě udělala dojem.

A. J.: A to Vám řekli, abyste byl u těch výslechů? Nebo jak to řekli? Říkal jste, že vyslýchali…

D. T.: Nikoho nevyslýchali, ne! Jen se ptali, třeba: „Příjmení?“ Řekl příjmení. „Jméno? Jméno po otci?“ Jméno po otci nemají, příjmení — jméno. „Rok narození? Jako co jste pracoval?“ Konec, nic víc. Čtyři otázky.

A. J.: A to je všechno, ano?

D. T.: Všechno.

A. J.: Potom nasazovali pouta?

D. T.: Nasazovali pouta a vedli dál. Do konečné stanice.

A. J.: A to Vás Blochin požádal, nebo to bylo… ve formě rozkazu?

D. T.: Ne. Vešli ke mně a rovnou: „Pojďme,“ povídají. A to je všechno.

A. J.: Ale byl jste jim tehdy podřízen?

D. T.: Já ne, ne. Nepodřízen. Nepodřízen, ale byl jsem povinen poskytnout jim pomoc lidmi. Což jsem také udělal. Zavolal jsem tam… vlastně zástupce pro kádry byl Borisov. Přivedli takové a takové lidi. Některé znal sám Blochin, od Suchareva patrně Blochin znal. Patrně s ním kdysi dřív měl co do činění, nevím. Přičemž Suchareva kromě měsíčního platu ještě odměnili pistolí TT. Z níž se potom zastřelil.

17. Kolikrát tam byl

A. J.: A byl jste u těch výslechů často, nebo každý den?

D. T.: Ne. Celkem dvakrát nebo třikrát.

A. J.: Celkem dvakrát třikrát. A kolik celkem…

D. T.: A to ještě… víte, jak jsem byl přítomen? Poprvé jsem přišel, byl jsem tam deset minut, možná patnáct.

A. J.: Mhm.

D. T.: S odvoláním na neodkladné věci. Podruhé jsem tam byl taky asi… ještě míň, pět šest minut.

A. J.: Mhm.

D. T.: Odešel jsem.

D. T.: Potom u nás byla celá oblast rozdělena mezi členy oblastního byra — byl jsem členem oblastního byra, byra oblastního výboru. Měl jsem sedm nebo osm patronátních okresů. A šel jsem do oblastního výboru, aby mi dali služební cestu (nezřetelné), a úmyslně to tam protahuju. Místo jednoho dne tam tři i čtyři v tom okrese (nezřetelné). Přijedu, a „svatba“ pokračuje.

A. J.: A jak dlouho v tom pokračovali, jak dlouho to celé trvalo?

D. T.: Trvalo to dlouho. Pravda, pracovali — nezvykl jsem si tomu tak říkat — pracovali ne každý den. No, spočítejte si. Když po 250, šest tisíc. Vydělte. A dostanete hledané číslo.

A. J.: Ale vždyť ty transporty nepřicházely každý den?

D. T.: Ne každý. Ne každý.

A. J.: Takže prostým dělením to nevyjde. Tak zhruba, časově?

D. T.: Prostým dělením — to jsem se přeřekl. Prostým dělením se tu nic nespočítá.

A. J.: Nevzpomínáte si, kdy to bylo, to setkání, kdy to poprvé, a kdy to zhruba skončilo? Datum samozřejmě ne, ale třeba měsíc?

D. T.: No, to už byly noci velmi krátké. Patrně buď začali koncem dubna, nebo úplně začátkem května. V nejkratších nocích.

A. J.: A zhruba jak dlouho? Měsíc? Dva? Tři?

D. T.: Ne. To… Ano, asi měsíc to trvalo.

A. J.: Zhruba měsíc.

D. T.: Zhruba měsíc.

A. J.: Rozumím.

D. T.: A když tu celou… špinavou věc skončili, uspořádali Moskvané ve svém salonním vagonu… no, banket, nebo co. Naléhavě mě zvali. Nešel jsem. Nešel.

18. Rypadlo a alkohol

A. J.: A nevzpomínáte si, vydával se nějaký alkohol těm, kdo se poprav účastnili?

D. T.: Povinně.

A. J.: Povinně?

D. T.: Dokonce povinně. Ale potom, co se už vraceli z místa provádění, z místa provádění.

A. J.: A…

D. T.: Uvedu Vám takový příklad. Když jsem nadnesl otázku: „A kolik je potřeba dělníků, aby kopali hroby?“ — vysmáli se mi: „Naivní člověk jste! Je potřeba rypadlo.“ Přivezli s sebou Siněgubov, Blochin… vlastně Blochin. Blochin přivezl s sebou dva bagristy. Příjmení jednoho si pamatuju, Antonov¹.

A. J.: Antonov, ano?

D. T.: Antonov.

A. J.: A odkud byl, ten Antonov?

D. T.: Z Moskvy.

A. J.: Co, byl v KGB? Ve stavech?

D. T.: Ano, ve stavech KGB u Blochina, v komandatuře. Ano, vysmáli se mi, prosťáčkovi. Že prý je potřeba rypadlo.

A. J.: A kde to rypadlo brali?

D. T.: Přes Rubanova pak Blochin sehnal. Tam, v Kalininu. Dopravili ho vlastní silou. K místu pohřbívání…

A. J.: To je kde, v Mednoje²?

D. T.: To je za Mednoje. Já teď… kdybych měl oči, možná bych to našel. Teď se vyznám dobře — relativně dobře! — jen ve svém bytě. A zaveďte mě do Vašeho bytu, východ… (nenajdu?)

A. J.: A kopalo se rypadlem?

D. T.: Rypadlem.

A. J.: To Antonov, ano?

D. T.: Antonov, a druhého příjmení jsem si nezapamatoval.

A. J.: Ale ten byl patrně taky u Blochina ve stavech?

D. T.: Taky odtamtud, přivezený z Moskvy.

A. J.: Jasné… Jasné.

D. T.: Každou… za každou operaci, kolik jich tam bylo zastřeleno, svalili na jednu hromadu, do jedné jámy.

A. J.: Říkáte, že alkohol dávali povinně. Bylo to nějaké nařízení, nebo…

D. T.: Jakže?

A. J.: Povinně, říkáte, dávali alkohol — bylo to nařízení, nebo nějaký pokyn?

D. T.: Tím vším disponoval Blochin.

A. J.: Blochin, ano. A kde ten alkohol bral?

D. T.: Kupovali! Po bednách.

A. J.: A byly na to zvlášť uvolněny peníze?

D. T.: S tím už disponoval on, já jsem neutratil ani kopějku.

A. J.: Z těch, kdo měli co do činění s popravou, s pohřbíváním…

D. T.: Ano, přijeli, napili se, šli domů spát.

A. J.: A po popravě se tedy pilo?

D. T.: Po popravě, jen po popravě. Před popravou a během popravy nikdo nepil. Jen po popravě.

19. Osmnáctiletý telefonista

A. J.: Říkáte, že jste byl přítomen při dvou nebo třech výsleších, ano?

D. T.: Ano.

A. J.: Celkem… A kolik lidí jste vyslechl?

D. T.: Já nikoho, zeptal jsem se jen jednoho chlapce. Říkám: „Kolik ti je let?“ — „Osumnáct!“ — „Kde jsi sloužil?“ — „Pohraniční vojska!“ — „Kolik… jako co jsi pracoval?“ — „Telefonista!“ Na tomhle příkladu chci ještě jednou zdůraznit, že když se mluví o zastřelení důstojníků — vy… opatrně, nejde o důstojníky.

A. J.: Rozumím… A do čeho byli oblečeni, ti polští váleční zajatci, které vyslýchali?

D. T.: No, to už je těžko říct. Oblečeni byli do toho, v čem je zajali. Jak je zatýkali, kde je vyhledali, jakým způsobem — nevím.

A. J.: Ale byla to nějaká jednotná uniforma, nebo každý v něčem jiném…

D. T.: Ne, uniforma nebyla. Jen málokdo byl v uniformě.

A. J.: A jakou vůbec měli uniformu, ti policisté?

D. T.: No, policistů, bůhví, teď nedokážu (nezřetelné). Nepamatuju.

A. J.: A ten mladík z pohraniční stráže, jakou měl uniformu?

D. T.: Nepamatuju, myslím, že vešel bez pokrývky hlavy a tak se usmíval, kluk, úplný kluk. Osmnáct let.

A. J.: Rozumím.

D. T.: „Kolik jsi odsloužil?“ — Začal počítat na prstech: „Šest měsíců.“

20. Cely vnitřní věznice

A. J.: A kde byli drženi před… tímhle výslechem?

D. T.: Ve vnitřní věznici.

A. J.: To je kde — ve sklepě, na půdě?

D. T.: Ve sklepě.

A. J.: Ve sklepě, ano?

D. T.: Ve sklepě.

A. J.: Co, měli tam zvláštní cely?

D. T.: Cely, ano. Všechny cely byly… vnitřní věznice byla k začátku poprav Poláků vyklizena a (přestavěna?), ti, kdo tam byli, přeloženi do městské přestupní věznice, a tam byli drženi jen tihle Poláci.

A. J.: To je teď budova lékařského institutu, ano?

D. T.: Nevím, to všechno beze mne. Mimochodem, dvůr je prý zaneřáděný, dvůr zaneřáděný. Nevím, jak si s tím tam poradili…

A. J.: A po kolika lidech byli v celách drženi?

D. T.: Nepamatuju, nedokážu říct. Nevešel jsem do jediné cely (nezřetelné), do žádné, ani jednou. Dál než do rudého koutku, kde je vyslýchali, no nevyslýchali, prostě rok narození… Příjmení, jméno, rok narození… jako co pracovali. Konec. (nezřetelné)

A. J.: No, k tomu se patrně ještě vrátíme potom, až budeme zkoumat budovu (v přepisu zkomoleno) Správy KGB, přesněji Správy NKVD.

D. T.: Ano.

A. J.: Budeme mluvit podrobněji (nezřetelné).

D. T.: Co vím, všechno Vám rád povím.

21. Přerušení záznamu

A. J.: Předkládá se Vám hlášení Sopruněnka ze 4. prosince 39. roku (je to svazek 8, list spisu 118). (pauza) Tak. Hlášení. Zástupci lidového komisaře vnitra Černyšovovi od — podpis: Sopruněnko. „Žádám, abyste nařídil vyslat inspektora Makarova do ostaškovského tábora NKVD k dokončení práce na uvedení evidence válečných zajatců do pořádku a k pomoci vyšetřovací brigádě NKVD SSSR.“ Podepsáno 4. prosince 39. roku. Co můžete vysvětlit k tomuto hlášení a protokolu… (nezřetelné)

D. T.: Kdo to hlášení napsal?

A. J.: Rozumím, budou otázky, ano?

D. T.: Ano, kdo napsal?

A. J.: Hlášení napsal Sopruněnko.

D. T.: Sopruněnko?

A. J.: Mhm. Ne, já Vám ten dokument jen ohlašuji pro případ, že byste nám k těmto dokumentům něco vysvětlil, snad je Vám něco známo. Kdo je Makarov?

D. T.: Přečtěme mi to ještě jednou… to příjmení neznám.

A. J.: „Žádám, abyste nařídil vyslat inspektora Makarova do ostaškovského tábora NKVD k dokončení práce na uvedení evidence válečných zajatců do pořádku a k pomoci vyšetřovací brigádě NKVD SSSR.“

D. T.: Tak prosím, ještě jednou to potvrzuje, že moje Správa neměla žádný vztah k (nezřetelné). Pracovala skupina NKVD SSSR!

A. J.: Ano.

D. T.: Já… nevím, nic nedokážu říct.

A. J.: A kdo je Makarov, účastnil se vyšetřování trestních věcí?

D. T.: Nemám ponětí.

A. J.: Nevíte.

D. T.: Ne. Jednali, jednali samostatně. Sopruněnko jednal samostatně.

N. Z.: Soudruhu vyšetřovateli, žádám na vteřinu přerušit, vyměnit napájení v kameře.

D. T.: Týká se to mne?

A. J.: Ne, ne, ne. To u nás… Tak, je potřeba přerušit záznam?

N. Z.: Záznam se přeruší, no, na dvě vteřiny. Mohu zapnout časomíru, zaznamenat.

A. J.: Ano, to je potřeba, zapněme časomíru, abychom potom neměli pochybnosti. Nemáte námitky, když přerušíme kvůli výměně napájení?

D. T.: Jistě, jistě, prosím.

N. Z.: Hotovo, časomíra zapnuta.

A. J.: Teď je na mých hodinkách 12 hodin 17 minut.

22. Osudy

A. J.: Je Vám známý osud staršího majora státní bezpečnosti Siněgubova?

D. T.: (nezřetelné) neznámý.

A. J.: Náčelníka dopravního oddělení NKVD SSSR?

D. T.: Potom ho přeložili na Ministerstvo dopravy, stal se hlavním revizorem bezpečnosti všech železnic.

A. J.: Osud Krivenka, náčelníka (nezřetelné)?

D. T.: Nemám ponětí, ani jednou jsem ho nepotkal a nic jsem o něm neslyšel.

A. J.: Suchareva?

D. T.: Zastřelil se.

A. J.: No rozumím, byl v Kazani…

D. T.: Ano, zastřelil se.

A. J.: Nakonec se zastřelil, ano?

D. T.: Správně. Blochin se zastřelil, Pavlov se zastřelil… ještě někdo se zastřelil. Ano, Rubanov se zbláznil… (pauza) Tragédie!³