Knihovna · Stalinův stát · Uviděl jsem kata

Výslech V. Sklep a jeho plánek

23. Článek v Tverském Memoriálu

A. J.: Tak… Teď Vám předložím výtisk novin, už jste si ho prohlížel. V těch novinách je článek, taková poznámka.

D. T.: To je kalininský, ano?

A. J.: Ano, kalininský. Hned to konkrétně uvedu… kalininské noviny… Á, tady. Prohlédl jste si to, seznámil jste se s tím, ano? Předkládá se Vám tedy k seznámení první číslo novin „Tverský Memoriál“¹ z května 90. roku. V článku I. V. Soboleva se mluví o sklepě a půdě budovy lékařského institutu ve městě Kalininu, konkrétně se tu říká, že tu budovu prohlédl: „Prohlídku jsem začal z levé strany hlavní budovy, od ulice Sedych. Když jsem sestoupil do sklepa, uviděl jsem řady hustě umístěných dveří, na jejichž vnější straně byl složitý systém závorových zařízení s velkými visacími zámky, a na některých dveřích byla i kukátka. Jedny dveře byly…“

D. T.: Na každých dveřích bylo podle mne kukátko…

A. J.: „Jedny dveře byly pootevřené, byla vidět cela zhruba dva a půl na dva a půl metru, její zadní stěna byla rozebrána a ve vzdálenosti 0,5–0,7 metru od podlahy byla vidět druhá stěna. Vycházelo z toho, že kolem cely byla chodba, prostor za celou. Nač? Aby se napodobilo vyťukávání? Velmi pravděpodobné.“ A dál: „V místnostech s okny do Sovětské ulice byly příčky mezi celami odstraněny, ale jejich stopy na podlaze, stěnách a stropě byly zřetelně vidět. Znepokojovalo, že pořádný kus omítky byl otlučen do velké výšky. Komu to bylo zapotřebí? Ale zvlášť ohromovala třetí místnost, od Volžského průjezdu. Byl to dost velký sál, dostatečně osvětlený. Zprvu v něm zarážela věc, která svědčila spíš pro dílnu s jakousi fantastickou armovací, kovářskou nebo trubkářskou výrobou…“

D. T.: Ano…

A. J.: „Nešlo do hlavy, nač jsou v té dílně na stěnách kované kruhy se zbytky pořádných řetězů — copak se tu kotvily lodě? Na stropě na dvou nebo třech místech byly obdobné kruhy, jen menší. Překvapily stroje: jeden z nich připomínal křeslo-koně a ze stojanu trčel obrovský elektrický kabel. Vedle křesla ještě zůstávaly zbytky jakéhosi mechanismu z několika ocelových tyčí na kloubu, svěrací zařízení… tyčí na kloubu, svěrací zařízení.“

D. T.: Ano…

A. J.: „Uvedu ještě jednu místnost, v prvním patře: pokoj obitý kvůli tlumení korkovým materiálem. Samotné zařízení ‚na měření výšky člověka‘ — v uvozovkách — s pohyblivým výškoměrným zařízením tam už ovšem nebylo. A po té prohlídce už nebyly síly pokračovat, musel jsem to odložit o několik dní. Zbývá zmínit jen půdu. V ní se v několika patrech jako včelí plásty rozkládaly vězeňské cely. Mezi nimi vedly jakési průchody, ulice a uličky. Od rozpálené střechy sálal žár, bylo dusno a nebylo čím dýchat. Zbývalo jen domýšlet se, jaké to bylo stoupat z vlhkého sklepa na tu strašnou půdu — technologie byla promyšlená.“ Takový je Sobolevův článek o budově bývalé Správy NKVD, kde je teď lékařský institut města Kalininu.

D. T.: Dřív tam bylo gymnázium. Co k tomu mohu říct… novináři někdy fantazírují. Když jsem přijel do Kalininu — a přijel jsem tam v prosinci 38. roku, už potom, co se konalo plénum ÚV 17. listopadu 38. roku, a v usneseních toho pléna bylo zapsáno, že bylo připuštěno mnoho chyb, pokřivení, mnoho jakéhosi neobjektivního… neobjektivních přístupů k vyšetřování věcí, a proto se NKVD SSSR ukládá vytvořit vyšetřovací část nezávislou na ostatních odděleních… a probrat všechny spisy: nevinně zatčené nebo zatčené na základě nedostatečných materiálů propustit. A právě mě do toho zapojili, právě jsem se trefil do doby čištění „Augiášova chléva“. A když jsem přijel do města Kalininu, a přijel jsem tam… 7. jsem dostal jmenování, patrně 8. nebo 9. prosince, začal jsem prohlížet všechny složky podřízené Správě. Abych o nich měl představu. Tak jsem neminul ani vnitřní věznici, prohlédl jsem i ji. A to, co píše tenhle novinář, bůhví, přísahám Vám, jsem neviděl, přede mnou tam přece nemohly být tajnosti. Neviděl! Jaképak dvojité stěny! A pokud jde o to, že byly cely pod střechou, to mám prostě důvod vyvrátit, žádné cely tam nebyly! Přinejmenším po tu dobu, co jsem tam byl jako náčelník Správy, nebyla pod střechou ani jedna cela! To jsou plody jeho fantazie, a to je všechno. No, a ta zařízení — je třeba si myslet, že novinář tam různá zařízení podal jako mučicí prostředky. Za mne žádné mučení nebylo, hned jsem zakázal je používat…

24. Mlácení před Tokarevem

A. J.: A bylo předtím?

D. T.: Bylo. Bití. Mlátilo se. Za to jsem zavřel náčelníka 2. oddělení Docenka, náčelníka 4. oddělení Rožděstvenského, náčelníka 12. oddělení Filimonova, potom tedy některé operativní zmocněnce, mezi nimi Bystrova — ten mi z nějakého důvodu připomínal… vlastně jsem nikdy neviděl člověka, jehož příjmení se ve vyšetřovacích spisech často uvádí jako jméno sadisty — Chodose. Chodose jsem neviděl, ale z nějakého důvodu se mi dodnes zdá, že tenhle Bystrov Chodose připomínal. Taky malé postavy, ale používal takovéhle metody, bil zatčené… k smrti.

A. J.: Rozumím. Ale za Vás nic takového nebylo?

D. T.: Za mne to bylo kategoricky zakázáno. A protože bylo zakázáno, skoro se ani nezatýkalo — můžete si to ověřit v kalininských spisech: zatčení před válkou skoro nebyla.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a všechna ta (nezřetelné)…

D. T.: Moment, nedokončil jsem myšlenku. Poslali mi nového prvního zástupce místo toho, kterého jsem zavřel za falzifikace. A místo Iljina mi poslali Lugovceva ze Sverdlovska. A on jednoho vyšetřovaného zmlátil, dozvěděl jsem se to, zavolal jsem si ho a v přítomnosti zástupce pro kádry… Borisova jsem ho co nejpřísněji varoval — s tímhle skoncovat… Myslím, že Borisov byl zástupce (nezřetelné). Potom byl ten Lugovcev na základě materiálů zaslaných ze Sverdlovska zatčen, odeslán tam a tam zastřelen. A ti, které jsem vyjmenoval — Docenko dostal deset let, tehdy se víc než deset let vězení nedávalo. Nejvyšší míra vězeňského trestu bylo deset let, teprve potom zavedli dvacet. Rožděstvenskij byl zastřelen, Bystrov byl zastřelen, Filimonov byl zastřelen a mnozí další (nezřetelné).

A. J.: Rozumím, Dmitriji Stěpanoviči. Vraťme se k té otázce…

D. T.: Ano.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, povězte, byla za Vás všechna ta zařízení, která popisuje (autor?)…

D. T.: Neviděl jsem jediný ten předmět! Ani jeden! Říkám, že novinář mohl prostě (nezřetelné).

25. Plánek vnitřní věznice

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, popište, jak vypadala vnitřní věznice, která byla v suterénu, co tam bylo?

D. T.: Víte, já teď dokážu s obtížemi popsat i svůj vlastní byt. A padesát a víc let zpátky… těžko. No, jedním slovem takhle: cely nevelké…

A. J.: Tedy dva a půl na dva a půl?

D. T.: No, nevím, takovou celu jsem neviděl.

A. J.: A jaké zhruba rozměry?

D. T.: No, rozměry, byly i společné cely, patrně s tuhle místnost…

A. J.: To je zhruba pět na pět, ano?

D. T.: Ne, to je míň, čtyři a půl na čtyři a půl, zhruba. Byly menší, byly samotky, byly karcery, ty byly. Karcery.

A. J.: A Poláky v jakých celách drželi?

D. T.: Poláky? Nevím. Neviděl jsem ve vnitřní věznici ani jednoho Poláka, neviděl. Viděl jsem je jen tehdy, když je přiváděli do „rudého koutku“.

A. J.: No a ty cely a „rudý koutek“ — jak to všechno bylo rozmístěno? Popište dál. Bylo to všechno v suterénu, pokud tomu rozumím?

D. T.: Ano, takhle…

A. J.: A nenakreslil byste to?

D. T.: No jak?! No, dejte mi tužku, zkusím to. A něco, na co se dá kreslit…

A. J.: Hned (nezřetelné).

D. T.: Ne na ubrus… Takhle, zkusím. Takhle jde Sovětská ulice, takhle cestička dolů. Tady, v jakémsi zahloubení, dům, o kterém teď mluvíme. V tom domě…

A. J.: Sovětská ulice?

D. T.: Sovětská… V tom domě — byl čtyřpodlažní — tady úplně dole v polosuterénu — polosuterénem se to dá nazvat — byla vnitřní věznice. Okénka vnitřní věznice vedla do Sovětské ulice, ale zamřížovaná, a pak, jak se to jmenuje? No, dělaly se tam takovéhle štíty, aby zatčený nemohl nic uvidět. A nikdo, kdo by se díval z ulice, nemohl uvidět zatčeného. No, podle všech tehdejších pravidel. Tak. A teď vezměme… celý tenhle list je vnitřní věznice…

A. J.: Sklep, ano?

D. T.: Sklep. Tady jsou cely, cely (nezřetelné)…

A. J.: To je Sovětská ulice, tady, ano?

D. T.: A tam je Sovětská, ano, za hranicí. Tohle je chodba… jestli byly cely na téhle straně — teď si nedokážu vzpomenout, ačkoli hned jak jsem přijel, prohlédl jsem si pečlivě i tuhle místnost. Hledat… ano, a tady, na konci chodby, se otáčela prudce vlevo, v pravém úhlu. Sem… tady je „rudý koutek“. A potom se zase vycházelo do další chodby, a dál už ta cela, kde se popravovalo.

A. J.: Moment… tahle cela, ano? Tady malá chodba, velká — vychází z toho, že chodba byla hodně velká?

D. T.: No tam… (nezřetelné). Není škoda dalšího listu papíru?

A. J.: Ne, papíru samozřejmě není škoda! Kolik je potřeba, tolik vezmeme.

D. T.: Ano… uděláme to takhle…

A. J.: Zhruba, ten sklep tak, aby… nejdřív nakreslete zhruba celý sklep.

D. T.: Tady… to je Sovětská ulice. (nezřetelné) V zahloubení byl tenhle náš dům… teď už ne náš. Tady jsou cely, nakreslete si je sám. Potom se to tady otáčí prudce, v pravém úhlu, opakuji, „rudý koutek“ je tady. Z „rudého koutku“ je východ sem…

A. J.: „Rudý koutek“…

D. T.: „Rudý koutek“. Tady vyslýchali, ověřovali osobní údaje.

A. J.: A dál sem, ano?

D. T.: Dál těmihle dveřmi sem, do další chodby, už slepé chodby. A odtud do cely, kde se popravovalo.

A. J.: Dveře… odsud… ještě… cela, kde se popravovalo.

D. T.: Tady Vám už nepomůžu. Nemohu.

A. J.: A čím byl zaplněn všechen ten ostatní prostor? Tady je to jasné, tady jsou cely… tady cely, ano?

D. T.: Ano. A jestli byly cely na téhle straně, to se teď bojím říct určitě. Nejspíš byly. Ale v každém případě, pokud byly, bylo jich na téhle straně velmi málo. Tedy s okny do dvora.

A. J.: Předpokládejme, že i tady cely…

D. T.: Předpokládejme, cely, předpokládejme! Potom si to zpracujete.

A. J.: Ano, schéma si potom zpracuju. Takže „rudý koutek“. Cely jsme si vyjasnili, jaké, a ta chodba je velká? K „rudému koutku“?

D. T.: K „rudému koutku“ se na úplném konci chodby otáčí vlevo, a tady hned za dveřmi je „rudý koutek“. „Rudý koutek“. Z „rudého koutku“ na tomhle konci „rudého koutku“ vedou dveře do další chodby.

A. J.: Ale ne tyhle dveře, jiné dveře?

D. T.: Jiné dveře. Vedoucí tedy do jiné chodby.

A. J.: Zahnout vlevo, ano?

D. T.: A tam to tedy končí u dveří té cely, kde se popravovalo, zhruba tady. Takhle.

A. J.: A ten „rudý koutek“, byl velký?

D. T.: No… s tuhle místnost, trochu větší.

A. J.: Mhm… čtyři a půl na čtyři a půl.

D. T.: No, pět na pět se dá počítat.

26. Cela smrti a odvoz těl

A. J.: Z „rudého koutku“ byla velká chodba?

D. T.: Chodba?

A. J.: Ano.

D. T.: Ta byla mimochodem zaneřáděná, tam… všelijakými nepotřebnými věcmi. A myslím, že tam byla dokonce hliněná podlaha, myslím. Nebyla velká. A odváděli sem do cely… dveře — i tyhle, i „rudého koutku“, i dveře… „cely smrti“, nazvěme ji tak, byly obity zvukovou izolací, plstí, krátce řečeno. To už na Blochinův pokyn, na jeho…

A. J.: A ta „cela smrti“, jak byla vybavena?

D. T.: (nezřetelné) Při popravách jsem přítomen nebyl.

A. J.: Rozumím, ale vcházel jste tam přece potom, nebo předtím?

D. T.: Předtím jsem vcházel. A jestli jsem tam byl potom, to už nevím. No, nevelká místnost, ne větší než tahle, dokonce menší, a to je všechno. A potom z ní, z té cely, byl východ na dvůr.

A. J.: Jiný východ?

D. T.: Jiný východ, na dvůr! Tudy se už vytahovaly mrtvoly, nakládaly se na auta a jelo se.

A. J.: A auto stálo už u východu?

D. T.: U východu. Tak to má podle technologie být.

A. J.: A jaké auto to bylo — nákladní, nebo…?

D. T.: Bylo jich pět šest kusů, nákladních.

A. J.: Ano, nákladní. A jaké — otevřené, kryté?

D. T.: Otevřené, ale s plachtami, plachtou se všechno zakrývalo.

A. J.: (nezřetelné) Nebyly uvnitř potažené pozinkovaným plechem, ne? Obyčejná auta?

D. T.: Nedíval jsem se, nevím, nedíval jsem se.

A. J.: Pět šest aut, ano?

D. T.: A proč vím o těch plachtách — přede mnou Blochin vydával pokyn plachty spálit.

A. J.: A samotné korby, ty byly přece zality krví?

D. T.: Co to říkáte?

A. J.: Korby byly přece taky nejspíš zality krví?

D. T.: Ale ne, myslím. No jak, smyli, smyli. Nejspíš to nic (nezřetelné). Nic nedokážu říct.

A. J.: A kdo přetahoval mrtvoly tam, do auta?

D. T.: Cože?

A. J.: Mrtvoly do auta, kdo je přetahoval?

D. T.: Všichni účastníci té operace, hlavně řidiči. Řidiči a někteří dozorci.

A. J.: Rozumím.

D. T.: Přitáhli tedy k autu a házeli je rovnou tam.

27. Kdo byl v rudém koutku

A. J.: A v „rudém koutku“ — kdo tam obvykle býval při tom pohovoru, při tom výslechu?

D. T.: No, byli tam, kromě Blochina byli i Siněgubov a Krivenko, a dvakrát nebo třikrát jsem tam byl já, po pěti, po deseti minutách.

A. J.: To je jasné. A co, Siněgubov, Krivenko, Blochin — ti tam byli stále…

D. T.: Ti byli stále přítomni, ano.

A. J.: Jasné. A…

D. T.: Ti byli stále přítomni.

A. J.: … a vykonavatelé — řidiči nebo dozorci — ti už byli v té cele?

D. T.: Ti v té cele…

A. J.: Už tam byli, ano?

D. T.: Ano, v cele.

A. J.: A kdo vedl z „rudého koutku“ chodbou do „cely smrti“?

D. T.: Někdo z nich, brali za ruce a vedli. A vedli…

A. J.: A z cely do „rudého koutku“ zaváděli po jednom, nebo…?

D. T.: Po jednom, jen po jednom.

28. Řetězy a kruhy

A. J.: Jen po jednom, ano? A taková otázka: ty řetězy, zatlučené kruhy — bylo to právě tam, v „cele odsouzenců“, nebo v „rudém koutku“?

D. T.: Ne, nemyslím!

A. J.: Ne, ano?

D. T.: Nemyslím. Nemám o těch kruzích vůbec ponětí! Co je to za kruhy? Co je to za „koně“, který tam měl být? Zavedli zařízení — „koně“! Nemám ponětí.

A. J.: A ty svěrky?

D. T.: Svěrky jsem neviděl, nic nevím.

A. J.: Takže ani v „rudém koutku“, ani v „cele odsouzenců“ nic nebylo?

D. T.: Nic!

A. J.: Takže byly úplně prázdné?

D. T.: No v „cele“… No v „rudém koutku“, víte, tam jsou různé plakáty a tak… Co se v „rudém koutku“ patří mít.

A. J.: No, to je něco jako „leninská místnost“, chápu to správně?

D. T.: No, „leninská místnost“!

A. J.: „Leninská místnost“…

D. T.: Tak se to taky jmenovalo — „leninská místnost“!

A. J.: Rozumím. A v „cele odsouzenců“ úplně prázdná místnost, ano?

D. T.: Prázdná místnost. Pryčny!

A. J.: Pryčny byly… a nač pryčny?

D. T.: Na spaní. Pryčny, postele nebyly. Pryčny.

A. J.: A jak to bylo v „cele odsouzenců“ dál, co se tam dělo — to Vám není známo?

D. T.: Není známo, nechodil jsem tam.

A. J.: A nevyprávěli, i Vaši lidé, jak to tam v „cele odsouzenců“ probíhalo?

D. T.: Ta otázka nějak ani nevznikala — zastřelili, a konec. Zastřelili — a konec.

A. J.: A mrtvoly zastřelených jste viděl, potom co…?

D. T.: Kdo, já?

A. J.: Ano.

D. T.: Nechodil jsem. Nechodil.

A. J.: Všechno se dělo už ne u Vás, sem se vynášelo a odváželo?

D. T.: Ano. Byl jsem v „leninské místnosti“, a jakmile člověka odvedli, už jsem ho neviděl.

A. J.: Rozumím…

D. T.: Už jsem ho víckrát neviděl… Tak to je.

29. Kolik za noc

A. J.: A jak se mrtvoly obvykle odvážely — čekalo se, až se naplní všechna auta, nebo se auto naplnilo a jelo?

D. T.: Ne, obvykle… moment. Tady je nepřesnost. Jezdili ve skupinách, aby si mohli vzájemně pomoct, kdyby bylo potřeba.

A. J.: A žádný doprovod nebyl?

D. T.: Naprosto žádný. Přivezli tam, a tam Antonov a ten druhý, jehož příjmení jsem zapomněl…

A. J.: Bagristé, ano?

D. T.: Bagristé čekali, taky se účastnili — skládali, sklápěčky přece nebyly, každého zvlášť bylo nutno, muselo se vyhazovat. A potom bagristé zasypávali.

A. J.: A kolik zhruba lidí, mrtvol tedy, se vešlo do auta?

D. T.: Bůhví, obtížné. Asi tak dvacet pět až třicet lidí.

A. J.: Dvacet pět až třicet, ano? Když jste měl pět šest aut… dvacet pět až třicet… to je zhruba kolik? Sto dvacet? No, někde o trochu víc (nezřetelné).

D. T.: A možná i víc, nevím.

A. J.: A zhruba kolik za noc? Stříleli jen v noci?

D. T.: Jen v noci.

A. J.: Jen v noci… Kolik za noc obvykle… zpravidla stříleli?

D. T.: Říkal jsem Vám, že poprvé 300 lidí…

A. J.: Za jednu noc, ano?

D. T.: Ano. Ale popravy pokračovaly už za východu slunce, slunce už bylo na nebi. Rozhodli… Blochin nařídil nevozit víc než 250. Krivenko začal vozit po 250 lidech.

A. J.: A taková otázka: ty Poláky přiváželi, polské válečné zajatce, a všechny rozmísťovali po celách. Jaký objem vlastně cely měly, kolik lidí se do nich dalo umístit? Všech.

D. T.: Tam… patrně to bylo natěsno. Protože cely jsou nevelké, cel není tak mnoho. Sám chápete, 250 lidí, když po dvou čtverečních metrech, tak je potřeba 500 metrů. No, nějak se vešli, neviděl jsem. Nebyl jsem ani v jedné cele s Poláky. Nedokážu soudit… Nedokážu soudit, Anatoliji Jurjeviči.