Knihovna · Stalinův stát · Uviděl jsem kata

Výslech VI. Pohřebiště u Mednoje

30. Kde je pohřebiště

A. J.: Převáželi tedy… a kam převáželi? Kam odváželi mrtvoly?

D. T.: Směrem na Mednoje.

A. J.: Směrem na Mednoje?

D. T.: Směrem na Mednoje.

A. J.: A teď je náš hlavní úkol, ten nejhlavnější — určit místo, kde je pohřbili.

D. T.: Víte co… Jsem Vám špatný pomocník. Copak se ve Tveru nedá najít člověk?

A. J.: Hledáme, ale… potom Vám budu předčítat některé protokoly, máme tam údaje, ale otázka na Vás: co je známo Vám?

D. T.: Ano… byl jsem tam jednou, vezl mě Sucharev. Měl jsem tam nedaleko ještě chatu… jednu. Díval jsem se, když už bylo všechno uklizeno. Ale teď to nenajdu. Mám (nezřetelné).

A. J.: No a co kdybychom zkusili nakreslit schéma? Nějaký orientační bod si snad pamatujete (nezřetelné) někde?

D. T.: Můžu říct tohle. Když přijedete ze Tveru do Mednoje, budete muset přejet most přes Tvercu.

A. J.: To je tak…

D. T.: Projedete ještě několik domů, kolik — bojím se říct, bude odbočka vlevo, a tam ještě domy pokračují. Taková jakoby ulička vlevo, a dva tři kilometry… no, tři to nebudou, asi dva kilometry od odbočky to místo najdete. Přesnější orientační body Vám dát (nemohu).

A. J.: A co je tam — pustina, nebo naopak lesní výsadba?

D. T.: Cože?

A. J.: Pustina, nebo lesní výsadba tam, kde to všechno je?

D. T.: Je to na okraji nevelkého lesíka. Kolem jde cesta. Vybíral to sám Blochin. Ještě jsem si myslel, že by se dalo jiné místo (nezřetelné). Vybíral to sám Blochin, jezdil se Sucharevem.

A. J.: Není to na území chat Správy NKVD?

D. T.: Právě! Jen kousek před chatami.

A. J.: Ale to v té době?

D. T.: V té době. Jestli ty chaty jsou teď, nebo ne — nevím.

A. J.: A bylo to oplocené, to území?

D. T.: Ne, nebylo.

A. J.: Ne? A domek, nebo chalupa, nebo domek, různě se tomu říká, byl tam domek komandanta?

D. T.: Ne.

A. J.: V té době nebyl?

D. T.: Potom, co byla operace skončena, tam usídlili jednoho hlídače. Příjmení si pamatuju — Sorokin! Možná se Vám bude hodit. Pod záminkou, že hlídá mou chatu, hlídal ve skutečnosti tohle.

A. J.: Rozumím… A měl domek, ten Sorokin?

D. T.: No, v něčem bydlel, ano, v nějakém stavení bydlel. V jakém přesně — nevím.

A. J.: A bylo to místo pohřbení daleko od Vaší chaty?

D. T.: Bojím se teď říct. No, asi… kilometr to nebude. Měl jsem dvě chaty, tu jsem užíval míň. Druhou chatu jsem měl lepší, u letiště. Ale tady je míň hluku leteckých motorů.

A. J.: Ale kdybychom to vzali takhle: tady je obec Mednoje, ano?

D. T.: Ano.

A. J.: Tady most přes řeku Tvercu…

D. T.: Ten se musí přejet!

A. J.: Ano, přejeli jsme…

D. T.: K první uličce, vlevo!

A. J.: (nezřetelné), projeli jsme po cestičce.

D. T.: A dál už to vysvětlit nedokážu.

A. J.: Zhruba dva kilometry jet, ano?

D. T.: Zhruba dva kilometry.

A. J.: Dva kilometry. Tady je teď chalupa nebo domek komandanta, a před domkem komandanta, směrem k vesnici Jamok, ano?

D. T.: Cože?

A. J.: Před domkem komandanta, před domkem komandanta, směrem k vesnici Jamok, tak…

D. T.: Ano.

A. J.: Je tam taková plocha, pustina, zhruba dvě stě na sto padesát metrů.

D. T.: Tak…

A. J.: A dál jdou lesní výsadby. Na té pustině, dvě stě na sto padesát metrů, nic není. Mohlo by to být někde v okolí té pustiny? (nezřetelné) Ale jediné, co jste si zapamatoval, je přes řeku Tvercu, zahnout po cestičce vlevo, ano?

D. T.: Ano.

A. J.: A… A kde byla Vaše chata? Říkáte, že méně než kilometr?

D. T.: Ano.

A. J.: Tak se podívejte…

D. T.: Kreslit nedokážu, nebylo (nezřetelné).

A. J.: A nejezdil jste, ano?

D. T.: Tady okraj lesa… Tady zrovna na okraji lesa… a tudy jde cesta. Blízko je tu jáma, jde tudy cesta. Možná že vede zrovna na Jamok, nevím. Nebyl jsem tam, v tom Jamku. Cesta tudy jde. A tady zrovna na okraji lesa… to bylo uděláno.

A. J.: Ano, na okraji lesa… A kde byla Vaše chata?

D. T.: Chata… Od té jámy bude třeba jít asi půl kilometru, tímhle směrem. A zhruba tady, asi půl kilometru od jámy.

A. J.: Zhruba… U Jamku, u vesnice Jamok? Ano? A od místa pohřbení?

D. T.: Místo pohřbení je tady na okraji lesa.

A. J.: Na okraji lesa, ano.

D. T.: Bude třeba jít po cestě asi půl kilometru — bude tam má chata. Bývalá. Jestli ještě je, nebo ne… sotva.

A. J.: To jít směrem k vesnici Jamok, asi půl kilometru, ano?

D. T.: Nevím. Já jsem v tom Jamku nikdy ani nebyl.

A. J.: Jasné.

D. T.: A jezdil jsem tam zřídka, protože práce bylo tolik, že jsem nevylezl z kanceláře. A potom začala válka, bylo to úplně zlé.

31. Jámy a rypadlo

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a kromě řidičů, kteří jezdili autem, kromě bezprostředních vykonavatelů těch poprav — při pohřbívání, tam bagrista Antonov a ten druhý, byl tam ještě někdo přítomen? Bylo nějaké nařízení, aby byl přítomen někdo za Správu NKVD?

D. T.: Ne.

A. J.: A nikdo tam nebyl?

D. T.: Nikdo.

A. J.: Zástupce?

D. T.: Naprosto nikdo. Nikdo! Nikdo…

A. J.: Říkáte, že se hloubily rýhy — kolik rýh na pohřbení vykopali?

D. T.: Kolik partií, tolik rýh.

A. J.: Takže… takže každou… všechny zastřelené…

D. T.: Na každých zhruba 250 lidí… jedna jáma.

A. J.: Jedna rýha, ano?

D. T.: Jedna jáma… Rypadlo „Komsomolec“¹, tři čtvrtě krychlového metru.

A. J.: A dělaly se velké rýhy?

D. T.: No kolik… jakou jámu je třeba vykopat na 250 lidí?… Velké.

A. J.: A zhruba, nedokážete to teď říct?

D. T.: No kdyby… nebyl jsem tam (nezřetelné).

A. J.: Ale potom jste přece, říkal jste, se Sucharevem, ukazoval Vám…

D. T.: Potom ano, potom jsem tam jel. Totiž jel jsem na chatu a řekl: „Ukaž mi to místo.“ Ukázal mi ho, a to je všechno.

A. J.: A jak velké to místo zhruba bylo?

D. T.: Velikost celého hřbitova!

A. J.: Ano.

D. T.: Jestli se to tak dá nazvat.

A. J.: Ano. Ne, každé rýhy zvlášť?

D. T.: Bůhví, neměřil jsem, už tehdy…

A. J.: No zhruba, samozřejmě, když se spletete o několik metrů, nic strašného se neděje…

D. T.: Víte, tady se bojím, abych Vám nenalhal.

A. J.: Kolik, deset na dvacet metrů? Nebo třicet na padesát? Když mluvit v takových číslech. Zhruba?

D. T.: Takže zcela dohadem…

A. J.: Dohadem, samozřejmě.

D. T.: Dohadem… no, možná dvacet v průměru… patrně ano.

A. J.: A hloubka?

D. T.: Hloubka metr… tak do tří metrů.

A. J.: A jak je pohřbívali: každého zvlášť, nebo prostě…

D. T.: Jakpak! Odkud? (nezřetelné) na hromadu!

A. J.: A zahrabávali jak?

D. T.: Rypadlem.

A. J.: Rypadlem… zahrabali…

D. T.: Průmysl… Opravdový.

A. J.: A co obvyklé… používalo se vápno?

D. T.: Nic se nepoužívalo.

32. Nástupce a falešná rušička

A. J.: Nic se nepoužívalo? Ale přece nějak, aby se zahladily stopy, nic se nedělalo?

D. T.: Mně potom můj nástupce, Seněnkov²… předával jsem mu úřad, když mě na konci války jmenovali do Tádžikistánu. A byl jsem nucen mu to místo ukázat, aby o něm věděl, už jsem mu ho ukázal (nezřetelné)…

A. J.: Seněnkov, ano?

D. T.: Seněnkov.

A. J.: Se-něn-kov?

D. T.: Seněnkov, ano. Zemřel. Potom ho přeložili do ÚV na místo vedoucího oddělení. Seněnkov Alexej Fedotovič. Tak on mi potom vyprávěl… Přijel jsem na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR a tam jsem se s ním setkal. Setkal jsem se s ním a on mi vyprávěl, že tam prý rozhodli postavit falešnou rušičku, radiostanici, aby tak byla záminka to oplotit. Ale jestli se to udělalo, nebo ne — nevím!

A. J.: A Seněnkovovi to všechno ukázali, vyprávěli?

D. T.: Ano, ano, ano. Vlastně ne! — já jsem ho nevezl. Vezl ho tentýž Suchov (zkomoleno; míněn Sucharev). Jen jsem mu řekl, kde, co, jak to hlídat, že tam natrvalo bydlí a hlídá hlídač Sorokin. Potom mi říká, že se rozhodlo postavit tam takovou falešnou rušičku.

A. J.: A nějaké náhrobky tam…?

D. T.: Ale kdepak!

A. J.: Ukazatele, nic?

D. T.: Kdepak, kdepak!

A. J.: A jaká je tam půda, nepamatujete si, na tom místě?

D. T.: Myslím, že jíl.

A. J.: Jíl, ano?

D. T.: Jíl — písek. Jíl — písek.

A. J.: Nemaskovalo se to drnem?

D. T.: No, srovnali to a konec…

A. J.: Stromy se nesázely?

D. T.: Ne, ne. Myslím, že ne.

A. J.: Nic, ano?

D. T.: Přinejmenším tak. Za mne to bylo uděláno tak, jak říkám, a co dělali po mně, nevím, nevím. Asi za rok začala, jak je Vám známo, válka… a všechno bylo opuštěno.

A. J.: A nevíte, kdy byly postaveny ostatní chaty?

D. T.: Před mým příjezdem. Před mým příjezdem.

A. J.: Kdybychom se mohli vázat na nějaké chaty, například k určení místa pohřbení?

D. T.: Copak ve Tveru nikdo nezůstal ze všech, kdo se toho účastnili? To by byl nejspolehlivější způsob.

A. J.: Ano.

D. T.: Našel bych to, kdybych měl oči. Ano… Nevím ani, co Vám poradit.

A. J.: Nějaké souřadnice, aby se podle těch souřadnic dalo (nezřetelné).

D. T.: Ty chaty tam nejspíš nejsou?

A. J.: Ne, chaty (nezřetelné) ještě jsou.

D. T.: Jsou?

A. J.: Mhm.

D. T.: Jediný spolehlivý orientační bod jsem Vám řekl. Projedete přes most k první uličce vlevo. První ulička! A pojedete rovně, cesta vede jedna. A narazíte, jak dojedete k lesu, to místo tam bude, a konec.

A. J.: Ulička, dojet k lesu…

D. T.: A konec, tady bude zrovna jáma.

A. J.: Rozumím.

D. T.: Tady bude jáma… Hlavně, místní obyvatele asi není vhodné vyslýchat.

A. J.: A místní obyvatelé mohli vědět?

D. T.: A čert ví! Možná. Vždyť ve Smolensku víte, jak to vykopali?

A. J.: Ano, ano…

D. T.: Tam místní obyvatelé…

33. Šest tisíc plus jeden

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a pohřbívali se dřív na těch místech represovaní?

D. T.: Kdo?

A. J.: No, i sovětští občané, i…

D. T.: Zastřelení, ano? Víte, potom, co byla ta „práce“ skončena, Kačin — můj pomocník — nařídil pohřbít tam jednoho zastřeleného banditu. Vyčinil jsem mu. „Zapomeňte,“ povídám, „na to místo, nikoho tam nepohřbívejte. Pohřbívejte na hřbitově!“ Na obyčejném hřbitově, a konec. Tak tam už nikoho nepohřbívali. Když tam vezmeme podmíněně šest tisíc, bude potřeba šest tisíc plus jeden. Jeden — ten bandita, který… který zabil svého kumpána… Dezertoval z armády spolu s kumpánem. Potom se ten rozhodl vzdát se úřadům…

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, ten jeden — Nikulin, ano?

D. T.: Ano.

A. J.: A další sovětské občany tam po tom případu nepohřbívali?

D. T.: Tam ne, jen na hřbitově. Za mne jen na hřbitově.

A. J.: Takže lze mít za to, že na tom místě kromě polských válečných zajatců nikdo další není, ano?

D. T.: Po mně mohou být. Ale za mne ne, kromě jednoho člověka.

34. Cesta a opatření

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a taková otázka, vyprávějte: když se celou noc střílelo a potom jeli, jak dlouho se tam zhruba jelo?

D. T.: Je to tak pětadvacet kilometrů… no rychle, půl hodiny.

A. J.: Z Kalininu, ze Správy NKVD, k místu pohřbení — půl hodiny, ano?

D. T.: Půl hodiny jízdy (nezřetelné).

A. J.: A zároveň tedy… vychází, že je pohřbívali ve dne?

D. T.: Vychází to tak, že se pohřbívalo už za denního světla.

A. J.: Mhm… A přijímala se nějaká opatření, aby si toho místní obyvatelstvo nevšimlo?

D. T.: Ano, víte, to všechno leželo, odpovědnost ležela na Blochinovi, on to řídil. Ale žádná zvláštní opatření (nebyla).

A. J.: Nějaké obklíčení, ne?

D. T.: Tam organizace (nezřetelné). Ještě jsem vyjadřoval údiv nad tím, že se nepřijímají jiná bezpečnostní opatření.

A. J.: Na místo pohřbení jste jel se Sucharevem, ano?

D. T.: Se Sucharevem.

A. J.: A kdo tam ještě jezdil, kdo tam v té době ještě byl, koho jste viděl?

D. T.: Kde?

A. J.: No na místě pohřbívání. Nebo jste byli dva a nikdo další tam v té době nebyl?

D. T.: On, on mě odvážel na chatu. A cestou jsem ho požádal, aby mi to místo ukázal.

A. J.: Takže jen vy dva, nikdo další tam nebyl?

D. T.: Nikdo… A vůbec tam bylo lidí tak třicet, ne míň. Tak třicet lidí.

A. J.: A kdo?

D. T.: Ti, kdo se účastnili. Muselo se skládat… Ne, to už přeháním. Třicet se jich účastnilo celkově. Počítá se… A tam jich bude asi… desítka určitě.

A. J.: Ale kdo přesně, to říct nedokážete, kromě Blochina?

D. T.: No tu moskevskou trojici jsem Vám už mnohokrát jmenoval. Suchareva teď vyslechnout nejde, Rubanova taky ne (nezřetelné). Koho ještě… Hlavně, zapomněl jsem příjmení. Zapomněl… mnohá.

A. J.: Nevzpomenete si, kdo byl v té době náčelníkem vnitřní věznice?

D. T.: Cukanov. Cukanov, Cu…

A. J.: Cukanov, jasné. A taková příjmení: Semenov, Turkevič, neříkají Vám nic?

D. T.: Ne.

A. J.: Ne, ano?

D. T.: Ne, naprosto. Nic.

A. J.: Ale přesně si pamatujete, že to byl Cukanov?

D. T.: Cukanov je jisté, zcela jisté! Takový urostlý člověk, potom šel nahoru, jmenovali ho, zdá se, snad náčelníkem hospodářského oddělení Velikolucké oblasti, když byla zřízena. Kalininská oblast byla přece na konci války rozdělena na dvě oblasti: Kalininskou a Velikoluckou (nezřetelné).

35. Protokol řidiče Grjazeva

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, teď Vám budu předkládat protokoly o výsleších jednotlivých… Ano, požádali, tak já…

D. T.: Na minutku se vzdálím…

A. J.: Mám Vám pomoci?

D. T.: Na minutku se vzdálím (nezřetelné).

A. J.: A kolik máme ještě času? Ať píše, ať píše.

N. Z.: Zbývá ještě… dvacet pět minut.

A. J.: (nezřetelné)

N. Z.: Ne, a napájení? Kamera, časoměrná kamera.

A. J.: Napájení v kameře.

N. Z.: Ještě kamera (nezřetelné) ještě, záznam pokračuje.

A. J.: Tak, předkládá se Vám protokol o výslechu bývalého řidiče milicejního automobilu ve městě Kalininu Grjazeva Georgije Ivanoviče.

D. T.: Jaké příjmení?

A. J.: Grjazev. Grjazev, to je u milice, u milice pracoval.

D. T.: Nepamatuju.

A. J.: Je to svazek 21, list spisu… list spisu… 63–71. Z jeho výpovědi vyplývá: „Vím dobře, že v téže době (předválečné) a dokonce na začátku války (mám na mysli Velkou vlasteneckou) byl komandantem kalininské Správy NKVD Rubanov Andrej Maximovič…“

D. T.: Správně.

A. J.: „Byl jednou z všemocných osobností Správy, měl dokonce vlastní služební automobil. Dobře si pamatuju, že jeho řidičem byl Osipov Vladimir, dobře si pamatuju, že byl otcem mnoha dětí. Auto měl pick-up GAZ 2A.“

D. T.: U koho, u Rubanova?

A. J.: Ano.

D. T.: Auto nikdy neměl.

A. J.: Neměl, ano? Mýlí se, ano?

D. T.: A auto mu ani nenáleželo.

A. J.: No, možná jezdil, půjčoval si.

D. T.: No, po hospodářských věcech jezdil, půjčoval si.

A. J.: (pokračuje ve čtení výpovědi G. I. Grjazeva) „Osud Osipova mi není znám, bydlel tehdy v ulici Urického, nedaleko Kaljajeva, tam, kde je Leninův pomník, Leninovo náměstí, ulice Sovětská a Urického, dům nevím. Je mi dobře známo, že někdy v letech 42–43 dostal Tokarev nové jmenování a odjel na místo ministra Tatarské autonomní republiky do města Kazaně. Spolu s ním tam odjeli jeho řidič Sucharev a komandant Rubanov Andrej.“

D. T.: Tak, správně, všechno správně.

A. J.: Dál: „Chci doplnit, že v Rubanovově četě, to jest v komandantské četě, pracovali Belogorlov, Zajcev. To jsou ti, na které si ještě pamatuju, ale už zemřeli. Tito lidé v čele s Rubanovem samotným se zabývali tou nejhnusnější prací — popravami těch, kdo byli odsouzeni k trestu smrti. Byli fakticky vykonavateli poprav.“ Tak…

D. T.: (nezřetelné) Když mě jmenovali… nejmenovali mě z Kalininu do Kazaně, do Kazaně mě jmenovali potom, nýbrž do Tádžikistánu. A tehdy mi z Moskvy poradili vzít s sebou… prostě mi poslali Rubanova, potom tedy… Rubanova, Suchareva…

A. J.: A písařku Mjakiševovou.

D. T.: Ty dva mi poslali, aby… protože vím o té operaci, abych je držel v ruce, aby nežvanili a tak dále. Potom Sucharev přivezl Osipova, ale toho jsem byl brzy nucen vyhodit, propil se, dokonce v práci se opíjel do bezvědomí. Byl jsem nucen ho odeslat. A vzít si je mě přinutili z toho důvodu, který jsem uvedl.

A. J.: Rozumím. Čtu dál: „Samotná vnitřní věznice byla pod budovou Správy NKVD, to jest ve sklepích, tam také probíhaly popravy. Před válkou byl náčelníkem vnitřní věznice buď Semenov, nebo Turkevič. Semenov zemřel buď někdy za války, nebo hned po válce.“

D. T.: Náčelníkem vnitřní věznice byl od chvíle, kdy jsem tam přijel, až do konce mé služby Cukanov.

A. J.: Mhm. Takže je tu chyba, ano?

D. T.: Chyba.

A. J.: To si pamatujete přesně?

D. T.: Ano, pamatuju přesně. I když ještě tohle: když se v roce 44 oblast rozdělila na dvě, byl, zdá se, jmenován do Velikých Luk na místo náčelníka hospodářského oddělení.

A. J.: Ale to už v roce 44?

D. T.: Ano, ve 44.

A. J.: A v době poprav…

D. T.: V té době Cukanov, Cukanov. To je jisté. Zmýlil se.

A. J.: Jasné. A v ostatním to souhlasí, ano?

D. T.: No, v ostatním souhlasí.