Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola desátá: Meklenbursko a Zaháň; tažení roku 1628

Valdštejn v Čechách. Císař Ferdinand II. ho odměňuje Meklenburskem a Zahání.

Valdštejnovo tažení roku 1628

Počátkem tohoto roku nacházíme Valdštejna stále ještě na jeho panstvích v Čechách; jeho dopisy jsou až do 1. června datovány z Jičína, Loučeně (Leutschin),¹ Brandýsa, Opočna a Prahy. Císař Ferdinand II. dlel v Čechách a Valdštejn dovedl jeho přítomnosti dobře využít. Zatímco pokračovalo vyjednávání s Dánskem a Švédskem, pečoval o to, aby se plukovník von Arnim v Meklenbursku stále více upevňoval; neboť tato země se stala nejbližší náhradou, kterou Valdštejn od císaře požadoval a kterou dostal přislíbenu. Jakkoli ho však tato záležitost, jež se ho týkala nejblíže, zaměstnávala, nejenže podle svého zvyku nespouští z očí obecný běh války, která se tehdy stále více rozrůstala ve válku evropskou, nýbrž obstarává i z Čech záležitosti svého vojska rozloženého po Meklenbursku, Holštýnsku, Pomořansku a Markách často až do nejmenších podrobností, takže touž rukou zároveň držel a řídil řetězy, na nichž visely světové události, i jednotlivé nitky, jimiž vedl své vojsko.

S financemi na tom Valdštejn v této době, jak se zdá, ještě nebyl skvěle; přinejmenším je často v nesnázích a bojí se, že ztratí svůj úvěr. Díl kontribuce, který připadá na něho, poukazuje domu de Witte v Hamburku, který mu dodal střelivo a dělostřelectvo; také za císaře měl značné výlohy. „Prosím,“ píše z Jičína 3. ledna Arnimovi,² „abyste z toho, co z mé kontribuce připadá na mou osobu, dal rovněž dohromady 30 000 říšských tolarů a složil je u jistého kupce v Hamburku, aby z toho na můj soukromý dluh zaplatil Hansi de Witte; neboť předešlých 30 000 říšských tolarů je za císaře, tyto však za mne. A poněvadž mé vydržování (interteniment) ještě tak daleko nesahá, prosím, založte to zatím a potom si to srazte, neboť toho vpravdě velice potřebuji, a zavážete si mě tím; jen ať se to stane brzy.“ – Ještě nejednou tento dluh připomíná a naléhavě žádá Arnima, aby zaplatil, poněvadž se jinak bojí, že „docela a nadobro ztratí úvěr“.

Záležitost zvolení císaře za krále dánského, kterou podnítil již v předešlém roce (dopis č. 92), odkázal nyní do postskripta,³ ale stále to s ní myslí vážně, ba dokonce se domnívá, že tuto korunu císař nabídl jemu, za což však poděkoval: „Prosím (Arnimovi z Jičína 3. ledna), hleďte, jak bychom to mohli navléci, aby Dánové zvolili za krále našeho císaře; u dvora by to byli rádi dopřáli mně, i Jeho Veličenstvo samo, ale já jsem pěkně poděkoval, neboť bych se při tom nemohl udržet; spokojím se zatím s tím druhým, neboť to je jistější; příští měsíc o tom bude něco slyšet.“⁴ To druhé, co mu už nyní bylo dost jisté, je vévodství meklenburské, k jehož získání podnikl potřebné kroky již v minulém roce. Dekrety, které císař vydal proti oběma vévodům, Adolfu Fridrichovi Zvěřínskému a Janu Albrechtovi Güstrowskému, byly pravděpodobně zčásti sepsány ve Valdštejnově kanceláři a Valdštejn je císaři, který v této době dlel v Čechách, ve vhodné chvíli předložil k podpisu. „S Meklenburskem,“ píše Arnimovi z Prahy 15. ledna, „se ta věc už sepisuje, zakrátko to vypukne; prosím, zajistěte si dobře ona místa, zvláště pak oba přístavy, Wismar a Rostock, a dejte je dobře opevnit. – Oznamuji Vám také, že kurfiřt bavorský žádal od císaře, aby Tillyho vojsko leželo v zemi meklenburské, bylo mu to však rozhodně odepřeno; dávejte tedy dobrý pozor, aby nezůstalo ani to nejmenší městečko, které by nebylo obsazeno vojskem.“⁵

Zpočátku Ferdinand ještě kolísal, přinejmenším chtěl budit zdání, že proti vévodům meklenburským nepostupuje zcela svévolně. Vyžádal si od svých ministrů v této záležitosti dobrozdání, a poněvadž byli rozděleni v mínění, dostal dobrozdání dvojí; jedna strana uvedla množství důvodů, proč se císaři nedoporučuje dát vévodství meklenburské vévodovi frýdlantskému. Z tónu, v němž je toto dobrozdání sepsáno, je znát, že Valdštejn měl ve Vídni stále mocné nepřátele.

„Vévodů se,“ praví se v tomto dobrozdání,⁶ „ujmou králové dánský a švédský, ba celé kurfiřtské kolegium; tím se zmaří mírové jednání s Dánskem, král švédský bude vtažen do říše a nedorozumění a nedůvěra u kurfiřtů a stavů Svaté říše římské vzrostou. Neboť poněvadž se vévoda frýdlantský veřejně nechal slyšet, že už není třeba kurfiřtů a knížat, že se jim musí stáhnout hostovský klobouček⁷ a že jako je ve Francii a Španělsku jediný král, tak má být i v Německu jediný pán, a vedle toho postupuje násilně, císařova nařízení, nejsou-li mu po chuti, nevykonává, nýbrž vše prosazuje po své hlavě, činí všechny stavy nevrlými, zmatenými a malomyslnými. Kdyby nyní po svém mnohonásobném bědování a žalobách, že má totiž od Jeho Veličenstva více moci, než mu je podle volební kapitulace mohlo dát, viděli, že místo žádoucí nápravy má být nad ostatní velké, jeho zásluhy daleko převyšující císařské milosti, jichž se mu dostalo v hodnostech, zemi a lidech, obdařen ještě tak znamenitými vévodstvími a knížectvími, je nepochybné, že si budou myslet, že řečený frýdlantský výrok a jeho postupy pocházejí z vyšších míst než od jeho vlastní osoby, a že se tedy chopí krajních prostředků (extrema) a Jeho císařské Veličenstvo by kvůli někomu jinému, kvůli jeho vazalu a soukromému kavalírovi, který milostí, jíž se mu dostalo, tak zpyšněl, že všechno vojsko potem a krví chudých lidí strhává k sobě a své oddané (devotos) jak v armádě, tak u císařského dvora obdarovává takovými dary, že by celá Římská říše a vlastní dědičná království a země Jeho císařského Veličenstva nadlouho nestačily, aby uspokojily jeho i je, mohli opět zavléci do dalekosáhlé války a krajního nebezpečí. – Usnesli se tedy, že poněvadž od sesazení vévodů meklenburských nelze čekat mír, nýbrž jen další válku, nebezpečí a zkázu arcidomu Jeho císařského Veličenstva, jeho království a zemí, ba snad jejich úplnou ztrátu spolu s katolickým náboženstvím (kdyby nepřátelé při nejistém a vrtkavém válečném štěstí nabyli vrchu), není ani spravedlivé, ani radno povyšovat služebníka, jako je Frýdlantský, tak vysokých myšlenek a už tak znamenitě povýšeného, do tak vysokého stavu, z něhož by ho pro mocné země, množství šlechty a lidu, dobré mořské přístavy, silné pevnosti a mocné sousedy už nebylo možno sesadit, i kdyby se sebevíc chtělo; že je naopak radno vévody zase, avšak po předchozím podrobení, dosadit zpět a, je-li přece vůle vévodovi frýdlantskému se zavděčit, vyměřit peněžitou pokutu a několik míst podržet v zástavě. A Jeho císařské Veličenstvo bylo přitom nejposlušněji prošeno, aby ráčilo nejmilostivěji uvážit, že nespokojí-li se vévoda frýdlantský s tímto návrhem, nezůstane spokojen ani s vévodstvími a zeměmi meklenburských knížat, nýbrž bude hned žádat ještě více, a že se proto první nelibost (disgusto) dá napravit lépe než poslední; že také nechybějí příklady, které ukazují, že páni, kteří svým služebníkům popustili více moci, než jim náleží, toho často litovali s příliš pozdní lítostí.“

Z tohoto dobrozdání vysvítá dost zřetelně, že straně, od níž pocházelo, nešlo ani tak o to, aby byli ušetřeni vévodové meklenburští, jako o to, aby vévoda frýdlantský nebyl znovu odměněn. Valdštejn však měl v císařském ministerstvu i své přátele a ti ve svém dobrozdání nešetřili dobrými doporučeními v jeho prospěch; neboť stejně jako v prvém se v něm za hlavní věc nepokládá ani tak vyhnání vévodů meklenburských, jako udělení jejich země vévodovi frýdlantskému.

„Jako jsou tedy,“ praví se v něm, „poena a praemium (trest a odměna) duší vlády, tak Jeho císařské Veličenstvo mocí svého císařského úřadu jako spravedlivý soudce vykonává na meklenburských vévodech jakožto urážitelích nejvyššího majestátu zasloužený trest a na vévodovi frýdlantském zase náležitou odměnu, když zemi a lid řečených vévodů přenechává jemu jakožto velezasloužilému válečnému veliteli a uděluje mu je v léno; neboť jeho zásluhy, jichž si od mládí s nasazením statku, krve i života získal ještě za císaře Rudolfa blahé paměti v Uhrách a za Jeho císařského Veličenstva ve furlanské válce a za českého a moravského povstání, jsou tak veliké, že se pro ně najde málo příkladů, ba snad vůbec žádný. Nikdy nebylo slýcháno ani čteno, že by válečný velitel postavil na nohy 100 000 mužů, aniž to válečného pána stálo náhradu a plat z vlastního měšce a důchodů. Království a země Jeho císařského Veličenstva, arcidům i nástupnictví, které každý pokládal za ztracené, vyprostil z moci nepřítele, celé Německo přivedl k poslušnosti a Jeho Veličenstvo učinil pánem od Jaderského až po Německé (Severní) moře; a k tomu ještě z kontribucí posílal ke dvoru Jeho Veličenstva peníze na všeliké potřeby, opatřil prostředky k odměnění některých ministrů Jeho Veličenstva a válečné plukovníky, velitele a vojáky si dary, prezenty a odměnami tak naklonil, že Jeho císařskému Veličenstvu budou sloužit raději než kterémukoli jinému pánu. On jediný má vážnost, lásku i bázeň jak u plukovníků a důstojníků, tak u nejprostších vojáků; kdyby on chyběl, nevědělo by se o nikom, kdo by mohl zastat jeho místo, a neobešlo by se bez vzpoury a úplné zkázy císařské armády, kdyby měl odejít roztrpčen, a tak by všechny dobré a žádoucí úspěchy nejen ustaly, nýbrž přišly docela vniveč. Nadto si vévoda frýdlantský může na tato meklenburská vévodství a země činit nárok jakožto na země dobyté na rebelech a pro vynaložené náklady jure retentionis (právem zadržovacím).“

Na konci dobrozdání se praví:

„Jeho Veličenstvo je přitom in conscientia (ve svědomí), poněvadž na tom má zájem katolické náboženství a tím se rozšíří, in justitia (ve spravedlnosti), ježto trestá zlé a odměňuje dobré, a in obligatione (ze závazku), poněvadž tím vévodovi frýdlantskému zaplatí vynaložené náklady, povinno toto přenesení meklenburských vévodství a zemí ihned uvést ve skutek, doufajíc v Boha, že toto spasitelné, Bohu milé, náboženství i obecnému dobru znamenitě prospěšné dílo bude Jeho Veličenstvu od jeho božské všemohoucnosti stonásobně odplaceno zde dlouhým životem, šťastným panováním a slavnými vítězstvími nad nepřáteli a tam věčnou slávou.“

Právě tuto věčnou slávu Valdštejn Ferdinandovi neustále stavěl před oči, kdežto sám se chtěl spokojit s meklenburským knížecím kloboukem. Jezuité, které měl císař za rádce svědomí, byli Valdštejnem získáni, a císaře jsme již poznali dostatečně, abychom nepochybovali, že byl až příliš hotov popřát duchovním našeptáváním ochotného sluchu.⁸ Zmínili jsme se již, že Ferdinand právě dlel v Čechách, a tím větší vliv na něho mohl Valdštejn získat. Dne 19. ledna dal císař vévodovi na císařském zámku v Brandýse odevzdat listinu, jíž mu předal vévodství meklenburské. I když císař u tabule zachoval vnější formu a novému vévodovi meklenburskému, který mu posluhoval, kázal pokrýt se knížecím kloboukem, byla jinak při tomto obchodu porušena každá forma práva. Aniž vyhlášení klatby v kurfiřtském kolegiu třeba jen přednesl, aniž připustil jen žalobu a výrok, natož obhajobu, vyhnal císař starý knížecí rod z jeho země, ačkoli tato knížata neměla jinou vinu, než že se pro svobodu víry připojila k mocnějšímu sousedovi, králi dánskému, jak to učinilo mnoho jiných severoněmeckých knížat. Jakmile Valdštejn a Tilly vtáhli do jejich země, vévodové se císaři ihned podrobili. Postrádalo však toto přenesení jejich zemí náležitou formu ještě i potud, že císař ve své listině dává vévodovi frýdlantskému vévodství meklenburské v zástavu za válečné náklady, které měl od císaře pohledávat, a zároveň mu v něm dává holdovat jako zeměpánu pro něho a jeho dědice a uděluje mu je v léno.⁹

Valdštejnovou nejbližší starostí nyní bylo upevnit se v nově nabytém vévodství; především mu záleželo na tom, aby si zajistil přístavy Rostock a Wismar. Již 21. ledna píše z Prahy plukovníku Arnimovi: „Plukovník Saint-Julien táhne do země meklenburské, kde má různá pověření, o nichž se má také ve všem všudy dorozumět s Vámi.“ O přímořských městech píše v témž dopise: „Jinak bude třeba dát Rostockým a Wismarským uzdu do huby a stavět citadely, a to bez odkladu (ohne Dilacion), jakmile jen roztaje; především je však třeba pořádně se zmocnit jejich přístavů (porti) a postavit tam silné pevnůstky (forti).“ Císař pověřil předáním vévodství plukovníka von Aldringen a císařského radu von Walmerode a Valdštejn tam poslal plukovníka Saint-Juliena a oba doktory práv Justa Lüdera a Heinricha Niemana, aby místo něho přijali hold. Snažil se tuto věc co nejvíce uspíšit, neboť mírové jednání zahájené v Lübecku v něm budilo obavu, že král dánský bude jako první podmínku žádat vrácení Meklenburska. Jak pevné bylo v tom Valdštejnovo smýšlení, vidíme z dopisu, který 23. ledna píše z Prahy Arnimovi: „Oznamuji Vám,“ praví se v něm, „že říšští radové z Dánska usilují o to, jak by mohli uzavřít mír; o totéž se stará i kurfiřt saský a císař tomu také není proti, jen kdyby se od protivné strany dalo čekat něco slušného. – Já chci k míru jistě pomáhat rukama i nohama, jenže Meklenbursko musím udržet a při něm zůstat, neboť jinak o žádný mír nestojím.“¹⁰ Zde již slyšíme hrdou řeč poroučejícího vojevůdce, který činí mír v říši závislým na sobě. Že byl ostatně, jen když mu zůstalo Meklenbursko, k míru velmi nakloněn a „rád by zbraně (arma) přenesl proti Turkovi“, vysvítá ještě z leckterého jeho dopisu.

Císařský rozkaz a Valdštejnův patent o převzetí držby vzbudily zděšení a nevoli nejen v Meklenbursku, nýbrž v celé říši. Císařští zmocněnci rozepsali zemský sněm do Güstrowa; stavům bylo pod ztrátou statků přikázáno se dostavit, země byla obsazena Valdštejnovými pluky, každý odpor bezbranného rytířstva by byl marný. Ještě méně měli jakýkoli prostředek odporu po ruce vyhnaní vévodové. Na zemský sněm v Güstrowě se páni z rytířstva a vyslanci měst ve stanovený čas dostavili v hojném počtu a vyslechli císařský rozkaz, jímž byli zproštěni všech povinností vůči svým starým, dědičným pánům a jímž se jim ukládalo holdovat vévodovi frýdlantskému. Nato Valdštejnovi vyslanci sdělili stavům své poslání a napomenuli je, aby se císařskému rozkazu ochotně podvolili. Vévodové se marně obraceli na císaře, marně se jich ujímali kurfiřti a několik cizích králů; první rozkaz nebyl odvolán a jen stěží dosáhli stavové lhůty do 27. dubna, do kdy byl hold ještě odložen. Valdštejn se zatím snažil naklonit si Meklenburčany tím, že zemi co nejvíce zbavoval vojska. Již 9. února proto píše Arnimovi: „Pan von Walmerode táhne do země meklenburské, aby mi ji jménem Jeho Veličenstva odevzdal; prosím, buďte mu nápomocen svou osobou i vojskem. Po vykonaném holdu se většina vojska ze země odvede.“ Udává pak, kam má být vojsko odvedeno, a poroučí postavit dvě nebo tři roty u Ratzeburgu, aby zadržovaly potulné tlupy od meklenburské hranice, „aby do země nezabíhaly; prosím, zařiďte věc tak, aby země byla zcela zbavena všech obtíží (molestien).“ Zpráva, že meklenburští stavové dělají při holdu jisté potíže, ho nikterak neuvedla do rozpaků, naopak by mu bylo docela vhod, kdyby si byli počínali poněkud zatvrzeleji. „Z Vašeho psaní,“ odpovídá Arnimovi 1. dubna z Prahy, „vyrozumívám, že by snad při holdu v zemi meklenburské mohly nastat potíže (difficultaeten); to bych viděl z hloubi srdce rád, neboť by tím ztratili všechna svá privilegia.“ Pro ten případ dává rozkaz, aby do země ihned vtáhlo mnoho vojska, statky vzpurných byly zkonfiskovány a jejich osoby zatčeny. K tomu však nedošlo, nýbrž meklenburští stavové složili v Güstrowě 29. dubna holdovací přísahu, která na nich byla vynucena. Sněmovní usnesení, v němž císařští zmocněnci stavy ještě jednou zprošťují přísahy a povinností vůči jejich starým pánům a ukládají jim, aby byli poslušni císaře a vévody frýdlantského jako svého pravého pána, je z 8. května. Plukovník Saint-Julien byl Valdštejnem dosazen za místodržícího. Vévodové Adolf Fridrich a Jan Albrecht museli zemi opustit; nikde v německé říši nenalezli podporu, která by byla dost důrazná, aby je ochránila před císařovou zvůlí. Že byli opravdu v největší bezmoci a bezradnosti, vysvítá dostatečně z toho, že se nakonec obrátili dokonce na veřejné mínění v Německu; že však k takovému kroku mohlo dohnat jen krajní zoufalství, nepopře nikdo, kdo ví, co v každé době, a zvláště v oné době, znamenalo veřejné mínění ve Svaté říši římské v politických záležitostech. Přesto se císařský dvůr uvolil odpovědět na stížnosti, které vévodové dali do tisku, načež ani oni zase nemlčeli.¹¹ Avšak touto válkou per svou zemi zpět nezískali; teprve když se Gustav Adolf roku 1630 objevil v severním Německu, museli císařští orlové vyklidit pole.

Z diplomatických jednání, na nichž měl Valdštejn v této době zčásti zjevnou, zčásti skrytou účast, musíme nejprve jmenovat císařovo jednání s hanzovními městy, jímž je zval k obchodnímu spolku se Španělskem. Naprosto nelze neschvalovat zásady, které dal Ferdinand hanzovním městům předložit, aby je přesvědčil, že žijí v závislosti na Anglii, která je německého obchodu nedůstojná. „Anglie,“ – tak dal císař napsat generálnímu konventu hanzovních měst právě shromážděnému v Lübecku – „Anglie německá hanzovní města, před jejichž jménem a počtem by si to jiní přece měli lépe rozmyslet, de facto oloupila (spoliirt) o jejich prastaré, statkem i krví draze nabyté výsady a svobody a tuto loupež (spolio) zastřela takovou záminkou, která byla německé poctivosti, vážnosti a pověsti těchto měst nejen velice potupná, nýbrž nadto taková, jako by nás Němce oni Angličané přitom pokládali za pouhé děti; jak to obšírněji ukazují acta publica (veřejné listiny), která o tom existují. A při tom tehdy nezůstalo, nýbrž oni Angličané postupovali stále ab uno absurdo (od jedné nehoráznosti) k druhé a konečně došli tak daleko, že se se svými prokletými a zavrženými monopoliis et propoliis (monopoly a překupnictvím) usadili Němcům uprostřed hnízda, všechen obchod se suknem i jiný strhli na sebe, Němcům ponechali jen přihlížení a tím odvezli s sebou domů tolik milionů z našich vlastních kapes, že se nyní chvalitebným městům, ba samému římskému císaři opovažují vzdorovat touto z nás svlečenou kořistí (exuviis).“ Císařovy návrhy směřovaly k tomu, „aby jedině šest vendských měst,¹² Lübeck, Hamburk, Rostock, Wismar, Stralsund a Lüneburg, směla obchodovat immediate (přímo) se Španělskem, a mají-li Švédsko, Dánsko, Francie, Anglie a Holandsko zboží, jehož by ve Španělsku bylo třeba, aby bylo prodáváno v řečených městech a jimi dopravováno do Španělska; rovněž aby vše, co přijde ze Španělska, bylo dováženo do zmíněných měst a z nich posíláno a prodáváno do výše jmenovaných zemí a království; obchod v Německu pak aby byl zakázán všem těm, kdo by se protivili nové admiralitě a společnosti, která byla zřízena ve Španělsku.“ – Jakkoli by byl tento spolek pro německý obchod výhodný, chyběla přece Španělsku stejně jako hanzovním městům potřebná námořní moc, aby takové úmluvě dodala vůči Anglii, Holandsku a Francii potřebnou sílu. Přesto král dánský neslyšel bez obav o těchto jednáních, k nimž byl z císařské strany již před rokem vyslán do Lübecku jako zmocněnec hrabě Schwarzenberg.¹³ Zpočátku Valdštejn tuto věc podporoval, neboť doufal, že mu za to přímořská města pomohou loďmi k jeho podniku proti Dánsku. Jakmile však král dánský začal usilovně hledat mír a Valdštejn od něho dostal ujištění, že se vévodů meklenburských nebude dále ujímat, jen když spolek hanzovních měst se Španělskem nebude pokračovat, žádal Valdštejn ihned nejvzdorovitějším tónem odvolání hraběte Schwarzenberga. „Posílám Vám,“ píše z Prahy 2. května Arnimovi, „důvěrně výtah z toho, co mi bylo posláno ode dvora, jaké pletky (jednání) začíná hrabě Schwarzenberg s hanzovními městy. – Dal jsem císaři vzkázat, že nebude-li zase odvolán ke dvoru, nepotáhnu k armádě, dokud on tam bude; mám za to, že bude zakrátko odvolán.“¹⁴ Hrabě Schwarzenberg byl brzy nato odvolán a věc přerušena. Hanzovní města by beztak nikdy nemohla na takový spolek se Španělskem přistoupit.

Valdštejn dostal od císaře plnou moc uzavřít s králem dánským mír; prohlásil, že je k tomu ochoten, jen když mu zůstane Meklenbursko, avšak aby je udržel, potřeboval být silný na moři, neboť král švédský stále vážněji hrozil vyloděním. Svého oblíbeného plánu, obrátit zbraně proti Turkům, byl Valdštejn k své nelibosti nucen se vzdát. „Nepochybuji,“ píše 5. května z Jičína Arnimovi, „že se už pracuje na holdování v zemi meklenburské, a proto bych rád viděl, aby se s citadelami začalo in continenti (neprodleně). … Až dorazím do země holštýnské a bude-li si toho král (dánský) žádat, mám od Jeho Veličenstva pověření jednat o míru, a doufám také, že jej, nebude-li protivná strana klást přemrštěné požadavky, přivedu k dobrému konci a potom přenesu zbraně proti Turkovi. Nyní bych se však rád v zemi meklenburské usadil, aby mi, až se později obrátím jinam, neobsadil hnízdo někdo jiný.“ O Gustavu Adolfovi dodává v poznámce na okraji tohoto dopisu: „Znáte Švédovu povahu;¹⁵ prosím, uvažte, jak se, až přeneseme armádu proti Turkovi, zajistíme, aby nám neprovedl nějaký darebácký kousek, neboť na jeho slovo a věrnost se lze málo spolehnout.“

Snažil-li se Valdštejn Meklenbursko šetřit již v předešlém roce, měl k tomu nyní ještě více důvodu, protože je mohl pokládat za své vlastnictví. Nápadné je, že Valdštejn, ačkoli se holdování konalo již 29. dubna, nemá o tom do konce května žádnou zprávu. „Mám za to,“ píše 17. května z Opočna Arnimovi, „že nebyla-li země meklenburská mým vyslancům již odevzdána, stane se tak zakrátko, a proto bych rád viděl, aby země byla bez jediného odkladu zbavena ubytování, zvláště pak jízdy, neboť nyní musím hledět, abych zemi opět pozvedl, a ne ji ničil; prosím tedy, neztrácejte s tím čas. … K tomu znáte můj záměr, že bych rád přenesl válku proti Turkovi, a již jsem k tomu naklonil císaře i všechny ministry, třebaže některé s velkou námahou; Vy však víte, že není radno vytáhnout hledat jiné nepřátele, a nezabezpečit se doma. S Wismarskými a Rostockými chci zacházet dobře, ale chci být jejich pánem, a ne jejich sousedem.“ Nepohodlná mu byla přítomnost vévodů meklenburských v jejich zemi a chce, aby byli stůj co stůj odstraněni. „Vévodové,“ píše v témž dopise, „ti ovšem musejí ze země, neboť jinak to být nemůže; ať už se to stane curtesi, nebo discurtesi (zdvořile, nebo nezdvořile), na tom mi málo záleží, neboť chci toto léto v zemi sídlit.“ Peněžní tíseň, o níž byla řeč již dříve, trvá i nyní; Rostock nezaplatil tak, jak doufal, a jeho hamburský bankéř na něho velmi naléhá kvůli starému dluhu. „Hans de Witte,“ píše 5. května z Jičína, „mi stále leží v uších kvůli těm 60 000 říšských tolarů; prosím Vás co nejsnažněji, uspokojte ho, zbavíte mě velkého břemene“; 17. května: „Prosím, nebyly-li peníze Hansi de Witte ještě složeny, dejte mu je složit, neboť mě ustavičně trápí“; 20. května: „Prosím, dejte těch 60 000 říšských tolarů Hansi de Witte složit, neboť mě ustavičně trápí.“ V témž dopise se ještě jednou vrací k osvobození Meklenburska od ubytování: „Co se týče Meklenburska,“ píše Arnimovi, „je pravda, že bych rád viděl, aby bylo zbaveno válečných útrap, zvláště aby byla odvedena jízda a aby se slušný počet vojska položil poblíž, totiž do Pomořanska, Ukerské marky, Prignitz a do lübeckých vesnic; odtud by mohlo Meklenbursku ve spěchu vždy přispět na pomoc.“

Do této doby spadá také již dříve zmíněný pozoruhodný Valdštejnův dopis o konstelaci krále švédského, jemuž chce sestavit a dává sestavit horoskop. Z tohoto dopisu¹⁶ nepochybně vysvítá, že Valdštejn bral své astrologické zaměstnání opravdu vážně, ne však tak vážně, aby kvůli němu zanedbal, co se dálo na zemi. Svou pozornost upíral nyní vážněji než kdy jindy na Pomořansko, a protože se dávno přesvědčil, že bez držení pevných míst u Baltského moře bude mít v Dánech a Švédech nepřátele silnější, než je sám, snažil se nyní získat Stralsund.