Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola jedenáctá: Obléhání Stralsundu

Obléhání Stralsundu.

Stralsund, tehdy šesté město hanzovního spolku, leží u ramene Baltského moře, které odděluje ostrov Rujánu od pevniny a je zde necelé půl míle široké. Město tvoří trojúhelník, jehož jednu stranu omývá moře, kdežto druhé dvě, obrácené k pevnině, obklopuje bažinaté jezero široké 300 až 600 kroků. Jen tři hráze, vedoucí ke třem branám ve třech vrcholech trojúhelníka, tvoří přístupy k městu, oddělují jezero od moře a dělí je samo na dvě části. Opevnění města bylo prosté; skládalo se z bastionů a kurtin ze země s vyzděným lícem, za nimiž se zvedala první, ještě starší městská hradba s věžemi. Vnější opevnění ležela zčásti na zmíněných třech hrázích, zčásti před nimi, a zejména brána ležící na jihu u moře (Franská brána, Frankenthor) byla kryta předsunutým dílem v podobě rohové hradby. Mezi městem a ostrovem Rujánou, avšak poněkud jižněji, leží Dänholm, malý plochý ostrov, vzdálený asi 600 kroků od pevninského břehu, odkud je vidět do stralsundského přístavu a odkud lze přístav ostřelovat. Až do doby obléhání byl neopevněn a teprve za něho dostal několik opevnění. Krajina kolem města je rovná, přerušená jen několika potůčky a pahorkem před Franskou branou.

Počet obyvatel činil šestnáct až osmnáct tisíc; jejich hlavním zdrojem obživy byl obchod a plavba, jen někteří z bohatších měšťanů měli pozemky na Rujáně. Podle mustrovního soupisu z roku 1523 stavěl Stralsund 1000 mužů pěších a 100 mužů jízdních ve zbroji, kdežto Štětín má postavit jen 500 mužů pěších a 60 jízdních.

Město stálo pod zemskou svrchovaností vévodů pomořanských, bylo však zároveň členem hanzy, nadáno mnoha privilegii, a nehledě k dávkám, které odvádělo jako zemský stav, spravovalo se svobodně. Jako ve většině přímořských měst vyvinul se i zde duch lidu svérázně; vzdor, smělá odvaha a nezlomná vůle byly základními rysy povahy velkého zástupu, který ve většině případů strhl s sebou rozvážnější členy rady, kteří dávali strachu místo tím spíše, čím více mohli ztratit. Vidíme-li však, jak se jediné město v době, kdy se knížata a králové skláněli před císařským vojevůdcem, vzdorně staví na odpor, musíme připomenout, že Stralsundští vedli již nejednu válku na vlastní pěst a mohli se chlubit, že mají dějiny čestnější a na činy bohatší než jejich vévodové. Smlouvou franzburskou (Fransburg), vynucenou 10. listopadu 1627, přiměl Arnim vévodu Bogislava, aby přijal císařské vojsko do Pomořanska. Vojenské ohledy, zabezpečení proti Gustavu Adolfovi, jemuž Valdštejn nedůvěřoval, zvláště však ohledy na zásobování daly k tomuto opatření podnět, neboť Meklenbursko chtěl Valdštejn šetřit a marky již vojsko uživit nemohly. Pamatovalo se přitom i na Stralsund, a když proti tomu jeho vyslanci protestovali, dostali jen tuto odpověď:

„Uvolí-li se zaplatit 150 000 říšských tolarů, přednese plukovník von Arnim vše panu generálovi, Jeho knížecí Milosti, v nejlepším smyslu.“

Odmítli tuto nabídku a hledali naproti tomu u vévody Bogislava bezmocnou ochranu. – Arnim se nyní pokusil dostat město do svých rukou lstí a 3. prosince žádal průchod na Rujánu, která mezitím byla obsazena čtyřmi pluky, pro 1000 kyrysníků a 5 rot pěchoty; opatrná rada však průchod odepřela. Stejně málo vedly k cíli hrozby, a zatímco město pokračovalo ve smírném jednání s Arnimem v Prenzlau (Prenzlow) a v prosbách o nápravu u vévody ve Štětíně, činily se uvnitř přípravy k nejvážnější obraně: počet městských vojáků se rozmnožoval, opevnění se opravovala, nakupovala se děla a hromadily zásoby. Z prohlášení, které stralsundští vyslanci odevzdali v Prenzlau plukovníku von Arnim, vysvítá, že mu za osvobození od ubytování měli nabídnout až 80 000 říšských tolarů. Arnim s nimi neuzavřel žádnou určitou kapitulaci, nýbrž když mělo dojít k uzavření, dal vyslancům oznámit, že je nemocen a jeho písař že odcestoval. Vévodovi Bogislavovi píše Arnim o tomto jednání 20. prosince 1627: „Abych městu Stralsundu spolu s ubytováním prominul také kontribuci, není v mé moci; protože mám v té věci výslovný rozkaz od Jeho knížecí Milosti pana generála a také jsem již nařídil, nač se mají peníze obrátit, ráčí mě Vaše knížecí Milost milostivě omluvit, že od toho nemohu upustit.“ Na pozdější žádost zmírnil Arnim dřívější požadavek 150 000 říšských tolarů kontribuce prozatím na 60 000 říšských tolarů. Již 23. ledna 1628 přišel z Arnimova pověření do Stralsundu císařský plukovník von Sparre a žádal:

1. Neprodlené propuštění 300 najatých dánských důstojníků a vojáků.

2. Zboření stávajících opevnění; zastavení opevňovacích prací.

3. Protože císařské Veličenstvo potřebuje peníze, ať se následujícího dne složí 60 000 říšských tolarů, aby mohly být neprodleně poukázány směnkou.

4. Aby 80 švédských děl, která sem došla, nebylo nikomu vydáno, nýbrž aby byla zadržena.

5. Aby byly panu polnímu maršálkovi přenechány dvě půlkartouny a dvě dvanáctiliberní děla.

Mimoto předložil plukovník von Sparre jako vedlejší požadavek tento seznam:

• 1000 loket zlatých prýmků.
• 1000 loket stříbrných prýmků.
• 1000 loket zlatých a stříbrných prýmků.
• 25 loket červeného atlasu.
• 30 loket nejlepšího šarlatu.
• 20 loket zlatohlavu rozličných barev na kamizoly.
• 30 loket červeného sametu.
• 30 tuctů knoflíků zpola stříbrných, zpola zlatých.
• 2 libry hedvábí, zpola bílého, zpola žlutého.
• 8 dobrých losích kůží.
• 150 loket hnědého livrejového sukna, anglického.
• 50 loket červeného flanelu (Boy).
• 50 loket flanelu stříbrné barvy.

Tato dodávka, odhadovaná na 3000 zlatých, byla žádána jako přídavek, neboť již při jednání ve Franzburgu shledal Arnim Stralsundské dosti ochotnými, když jemu věnovali 1000 tolarů, plukovníku Götzovi 500 tolarů, jeho trubači 5 tolarů a plukovníku Sparrovi 100 rosenoblů.¹ – Odpověď shromážděné rady vyzněla v ten smysl, že všechny návrhy městu učiněné se zdvořilou omluvou odmítá a ohledně 60 000 tolarů se odvolává na jednání, v nichž se má pokračovat. Měšťanstvo však s tím nikterak nesouhlasilo; nechtělo o dalším jednání nic vědět a bez dostatečného ujištění, že bude zcela osvobozeno od ubytování, od průchodů a od kontribuce zeměpánovi, nechtělo povolit žádné peníze. „Stane-li se jinak“ – to dali radě vzkázat –, „nechají radu samotnou a poohlédnou se po jiné.“ V dřívějších jednáních se město již nabídlo, že Arnimovi zaplatí 30 000 tolarů; ty byli ochotni dát i nyní, ale víc ne. Plukovník Sparre se rozhorlil a hrozil: „Budou-li peníze (požadovaných 60 000 tolarů) vyplaceny,“ řekl, „získají u domu rakouského velkou milost; ne-li, může následovat velký trest. Také pan von Arnim by to nesl velmi nelibě; nyní je u něho město ještě dobře zapsáno, ať tedy sebrané peníze vyplatí a zbytek doloží; ve Stralsundu jsou přece bohatí lidé, kteří by tolik mohli sehnat sami. Ať věc neprotahují po stralsundském zvyku; císař má dlouhé ruce, a měl-li by on takto s nepořízenou odejít, bude v sázce blaho města, a to odnesou i děti v kolébce.“ Avšak i těchto 30 000 tolarů bylo měšťanstvo, jak prohlásilo, ochotno povolit jen s výše zmíněnou zárukou. Když byla tato konečná odpověď doručena plukovníku Sparrovi, vrátil písemnost a prohlásil, že když vidí, jak se vzpírají nejen zeměpánovi, nýbrž i císařské armádě, ba samému císaři, zakusí za několik dní, jak se městu povede. Měšťané se takovými hrozbami nikterak nedali zmást; v přednesení, které dali radě učinit Jusquinem von Gosen, prohlásili: „Žádají, aby jim byl ukázán císařský mandát, jímž se kdo pokládá za zmocněna žádat od města 60 000 tolarů. Kapitulace uzavřená ve Franzburgu žádné další obtěžování nepřipouští a vévodovi, jejich zeměpánu, je třeba připomenout, že žádá-li Jeho knížecí Milost peníze, musí poddané také bránit. Při vymáhání peněz mají knížete a zeměpána, ale v jiných případech je jim odtržen od boku. S opevňovacími pracemi se postupuje velmi ospale; palisády a laťový plot na hrázi Küterdamm zůstávají nedohotoveny, a naléhají-li na stržení stodol na hrázi Knieperdamm, nesklidí ani za to žádný dík, ačkoli se nabídli, že je, dá-li Bůh mír, dají na své útraty znovu postavit.“ Plukovník Sparre opustil město a přinesl plukovníku von Arnim usnesení rady, že je ochotna v započatém jednání pokračovat, jakmile jim bude přislíben bezpečný průvod. Plukovník von Arnim ihned odpověděl, že vyslance očekává, projevená nedůvěra ho však rozladila. „Divím se,“ stojí v jeho psaní z Greifswaldu z 19./29. ledna 1628,² „proč páni žádají bezpečný a nerušený průvod pro cestu tam i zpět, když přece nemají před sebou jediný příklad, že by byl kdy ohrožen kdokoli, kdo ke mně byl takto vyslán, a ani já jsem pánům nezavdal žádnou příčinu, z níž by mohli pojmout takové myšlenky. Chtějí-li se však přesto nadbytečně zajistit, budiž jim tímto udělen.“ – Do města předtím poslal císařského rytmistra Streithorsta, aby prozatím převzal nabídnutých 30 000 tolarů. – Ještě než se tento vrátil, prohlédl si Arnim s oběma plukovníky Sparrem a Götzem Dänholm a rozhodl se tento ostrov obsadit a opevnit. Sotva o tom dostal senát zprávu, radil se s oběma městskými kapitány Volkmarem a Chemnitzem, kteří dříve stáli v dánských službách, zda nemají císařského vojevůdce předejít a Dänholm ihned obsadit. Arnim byl rychlejší, než se páni ve městě domnívali; připravil vše k obsazení tohoto důležitého bodu, aby však mohl takové opatření, práva města velice poškozující, později ospravedlnit, poslal k radě majora s psaním, v němž se dříve požadované částky žádaly jako již povolené a městu se zároveň oznamovalo, „že on (Arnim) zde musí zřídit několik nových šancí; chce to tedy radě a měšťanstvu oznámit, aby si z toho nevyvozovali žádné nebezpečí, se žádostí, aby k němu vyslali několik osob ze svého středu, aby se s nimi o tom mohl předem náležitě dorozumět“.

Když bylo toto psaní radě doručeno (4. února), měl již Arnim Dänholm obsazen. Rada se ihned chystala odrazit násilí násilím. Ihned byla ze čtyř městských čtvrtí (kvartýrů) jedna povolána k noční stráži, a protože se obávali, že by nepřítel mohl za městskými stodolami zřídit baterie, bylo usneseno je spálit; byla zřízena nová válečná rada. Ještě téhož večera zapálili znepokojení měšťané, nečekajíce na rozkaz rady, jednu stodolu; proti Dänholmu bylo vysláno ozbrojené plavidlo. Aby však jednání nebylo násilně přerušeno, poslala rada na Dänholm k Arnimovi deputaci, která mu měla přednést, „že toto obsazení Dänholmu pokládá celé město za odporující uzavřené kapitulaci a za škodlivé obchodu tohoto města, na němž má sama císařská armáda nejvyšší zájem; mají proto prosit, aby byl tento Dänholm z řečených příčin vyklizen a aby na něm nebyly proti kapitulaci zřizovány žádné stavby městu na újmu; měl-li by však být Dänholm obsazen, nabízí se město, že se o jeho bezpečnost postará samo“. Protože Arnim již odjel do Wampenu (na ostrově Rujáně), jeli tři z vyslaných za ním, dva si u sebe na Dänholmu ponechal plukovník Götz. Ti byli nyní sami svědky toho, jak Stralsundští velmi vážně zahájili nepřátelství. Mužstvo bojertu (válečného plavidla vyslaného městem) a obyvatelé předměstí, kteří se shromáždili u cihelny ležící před městem, ostřelovali císařské na ostrově bez ustání; Stralsundští také přivedli jako zajatce císařského desátníka a 20 mužů. Vyslanci, kteří byli na Dänholmu, dali své spoluměšťany naléhavě žádat, aby nepřátelství zastavili, protože plukovník Götz přísahal, že nasadí tělo i život, aby císařské armádě zjednal zadostiučinění. V okolí města a brzy v celé zemi vzbudilo toto smělé postavení se Stralsundu na odpor velký rozruch. Již 6. února se dostavili vyslanci rytířstva, kteří nebyli tak srdnatého smýšlení jako měšťanstvo. Tito páni ze šlechty, kteří se na posledním zemském sněmu v Greifswaldu vyjádřili, „že se Stralsundu musí nasadit brýle na nos³ a že je zcela v pořádku, dostane-li císařskou posádku“, nabídli se nyní, že budou u Arnima prostředníky a věc urovnají. Purkmistr Steinwig,⁴ muž rozvážné odvahy, statečný a zdatný ve všem všudy, radil, že lze těmto pánům další jednání s Arnimem přenechat, hlavní podmínkou však že je vyklizení Dänholmu.

Arnim, který byl v Greifswaldu, dal pánům z rytířstva tuto odpověď: „Dänholm obsadil s vědomím rady, aby jej k škodě říše nemohli obsadit cizí. Přesto by byl tento krok neučinil, ba ještě nyní by tento krásný ostrov zase opustil, kdyby rada vystavila ujištění, že jej bude hájit proti všem protivníkům. Protože však jeho posádku na něm obléhají a chtějí císařské armádě okázale vzdorovat, nasadí raději všechno vojsko, než aby takovou potupu nechal na sobě lpět. Je-li však radě jejího počínání líto, nebude to, co se dosud přihodilo, stíhat, nýbrž přikryje to pláštěm lásky, jen když se stane něco skutečného, totiž bude-li neprodleně složeno již nabídnutých 30 000 říšských tolarů a vyplatí-li se nadto v určitých lhůtách ještě 100 000 říšských tolarů. V tom případě se chce reversem zavázat, že u vévody frýdlantského vymůže potvrzení osvobození od ubytování; Dänholm však za těchto okolností pro svou čest ihned opustit nemůže.“ Tuto odpověď přinesli páni z rytířstva zpět do Stralsundu a ještě jednou varovali měšťanstvo, aby císařského velitele dále nedráždilo, protože si již na Greifswaldu a na vévodovi vynutil těžká děla a ostřelování města odložil už jen o 24 hodin. – Rada nato oznámila, že po dobu jednání má být všechno nepřátelství zastaveno; k Arnimovi byla vyslána druhá deputace. Ten naléhavě žádal odvolání člunů, které Dänholm svíraly, což se také na místě stalo. I došlo 11./21. února v Greifswaldu mezi plukovníkem von Arnim na jedné straně a pány Volkmarem Wolfem, svobodným pánem z Putbusu, a Eckardem von Usedom na straně druhé k narovnání, v němž bylo stanoveno:

„že Dänholm má zůstat obsazen císařským vojskem, dokud plukovník von Arnim nedostane od vévody frýdlantského jiný rozkaz.“ „Pan plukovník však,“ praví se dále, „přesto chce při nynější příležitosti poslat takovou zprávu, aby to, co se nyní přihodilo, nebylo vykládáno v nejhorším smyslu, a připojit rozličné pohnutlivé důvody, zda by se Jeho knížecí Milost (vévoda frýdlantský) nedala tím pohnout, aby byl řečený ostrov městu zase odevzdán; a jakmile pan plukovník dostane o tom od pana generála ordonanc, má být vojsko ihned odvedeno. Zatím má obchod Stralsundských zůstat nerušeně svobodný, avšak tak, aby vydali revers, že se nepříteli nedostane žádného dovozu. Mezitím nemají být na ostrov dopravována žádná další děla a s opevňováním se má ustat. Stejně tak mají být prozatím zase zastaveny i všechny stavby (opevnění) na straně města. Když lodi vplouvají nebo vyplouvají, mají pokaždé z povinné nejponíženější úcty k Jeho římskému císařskému, též uherskému a českému královskému Veličenstvu stáhnout plachty hluboko. Slíbených 30 000 říšských tolarů, které byly splatné na Tři krále (trium Regum), má rada stralsundská zítřejšího dne neomylně vyplatit. Rada stralsundská má držet lůzu pevněji na uzdě, aby se císařské armádě nedostalo žádného zneuctění. Konečně má rada zítra poslat Georga Schollenia, rodem z Kolobřehu, který psal různé hanlivé listy.“

Tuto smlouvu podepsali oba jmenovaní páni z rytířstva, plukovník Arnim a čtyři vyslanci rady. Druhého dne přišel plukovník von Sparre do Andershofu a převzal slíbených 30 000 říšských tolarů. Kvitance, kterou Arnim vystavil ve Stralsundu,⁵ nedávala městu naprosto žádnou jistotu ohledně ubytování a dalších požadavků. Měšťanstvo se proto stalo znovu vzpurným a brzy opět došlo k nepokojným výstupům. V greifswaldské smlouvě si Arnim vymínil vydání dvou polních děl (hadic), která koupil ve Stralsundu od Matthiase von Osten. Když si plukovník Sparre chtěl pro tato děla přijít, lid se srotil, hodil je do vodního příkopu a zahnal stráž, která se skládala z najatých městských vojáků. Došlo kvůli tomu ke zlým rozepřím mezi měšťanstvem a radou, k níž nedůvěra stále rostla. V podání z 22. února prohlásilo měšťanstvo ústy svých čtyř čtvrtních mistrů radě:

„Dobří poctiví lidé oznámili, že se zde na radnici a při poradách nemůže stát nic, aby se o tom pan von Arnim nedozvěděl; měšťané si proto myslí, že to snad pochází od těch, kdo již mají salva guardii. Bude-li však tím městu způsobena další škoda a dostane-li se o tom nějaká zpráva, mohou se takoví lidé snadno dovtípit, jak se s nimi naloží. Kdyby se však nechtělo dbát rady a měšťané by viděli, že jejich dobře míněná připomenutí neplatí nebo se na ně nechce brát zřetel, nechají raději všeho, vsednou na lodi a tam budou hledat svou obživu a štěstí; předtím však budou žádat, aby byli zproštěni svých přísah, a pak ať rada s ostatními, kdo mají salva guardii, zkouší své štěstí.“

Nesmíme předpokládat, že stralsundští měšťané v té době četli Thúkydida a slyšeli o dřevěných hradbách, které si kdysi Athéňané zvolili na svou ochranu;⁶ tolik však vidíme z řeči, kterou Stralsundští vedou, že zde bylo smýšlení a síla vůle, které připomínají nejkrásnější časy Sparty a Athén.

Purkmistr Steinwig byl z rady jediný, k němuž měšťané měli důvěru. Jemu se podařilo nejneklidnější hlavy utišit, neboť měšťanům bylo přiznáno, že k veškerým jednáním týkajícím se města mají být napříště přibíráni tři až čtyři měšťané z každé čtvrti. Obě děla byla nyní Arnimovi vydána, měšťanstvo však teď trvalo na tom, aby bylo cvičeno ve zbrani a aby byla s jedním dělolijcem v Lübecku uzavřena smlouva o dodání několika děl. Dne 27. února uspořádali měšťané všeobecnou sbírku toho, „co kdo chce dát z kovových věcí na děla“.

Valdštejn si z Čech podržel na tyto události vliv, třebaže jen v obecných rysech. Již koncem roku 1627 doporučuje Arnimovi několikrát, aby město Stralsund pozoroval, aby je obsadil. Již 22. prosince 1627 píše Arnimovi: „O Stralsundských slyším, že se začínají opevňovat; to se jim musí ihned zarazit a je třeba sevřít je pevnůstkami (forti), aby nemohli těžit z pomoci nepřítele.“ Od nynějška má Stralsund stále na očích, a to tím více, čím méně ho zprávy jeho plukovníka nechávaly na pochybách o smýšlení tohoto města. „Je-li možno,“ píše Arnimovi 6. února, „dostat do Stralsundu posádku, neztrácejte čas, stejně jako s Wolgastem.“ Vytrvalé zdráhání města však brzy vzbudilo jeho pozornost, a tak se mu tato záležitost jeví důležitější. Dne 27. února píše: „Z Vašeho psaní vyrozumívám, jak protivně a rebelsky se Stralsundští chovají; ti zlí chlapi zaviní, seč budou, že nenastane mír a že nebudu moci, jak mám v úmyslu, přenést válku proti Turkovi. Musíte hledět, abyste na Stralsundské udeřil vážně a neodtáhl dřív, dokud nepřijmou silnou posádku, neboť nechci připustit, aby proti nám něčeho dosáhli a aby tím oni i jiní jim podobní nabyli odvahy a počali s nepřístojnostmi. Musíte se tedy do toho vážně dát a všemi způsoby se řečeného města zmocnit; dostanete-li je per acord (dohodou), musejí dát několik tun zlata⁷ pro armádu. Kdybyste nyní od Stralsundu odtáhl, nejenže nabudou odvahy a budou stavět dál, nýbrž půjdou za nimi i všechna ostatní města a budou mínit, že prošlo-li to těmto, učiní i ona dobře, postaví-li se na odpor. Proto prosím, hleďte, aby byli řádně potrestáni, jak si zasluhují.“ Tato úvaha se za tehdejšího stavu věcí, kdy poslušnost nesahala dál než meč, jeví pro císařského vojevůdce vskutku závažnou a zcela odůvodněnou a Valdštejn tím nevědomky vede svou obhajobu proti povrchním spisovatelům, kteří příčinu jeho chování vůči Stralsundu hledají jen v jeho panovačnosti, jeho vášni a bezmezné pýše. Valdštejn se až příliš správně obával, že nebude-li Stralsund v císařské moci, uvidí jej brzy v cizích rukou, buď Dánska, nebo Švédska, a pak pro něho byla vzhledem k poloze ztracena i Rujána a ohroženy nejbližší přístavy, což bylo při jeho úmyslu i při úmyslu vídeňského dvora, učinit se pánem Baltského moře, nanejvýš důležité. Píše proto 27. února: „Je třeba dávat na ně dobrý pozor kvůli situ loci (poloze místa), neboť ostrov Rujánu bych potom také pokládal za ztracený, a kvůli jiným nesnázím, které z toho musejí vzejít.“ A že mu přitom šlo opravdu jen o věc, vysvítá z toho, že se v důvěrném psaní ze 7. srpna,⁸ v němž si jistě nenasazoval žádnou masku, vyjadřuje takto: „Prosím, hleďte, aby tam byla dopravena posádka vévodova nebo císařská; velmi rád uvidím, bude-li možno, aby bylo město osazeno císařským vojskem; prosím, učiňte, co jen lze; ne-li, tedy aspoň vojskem vévodovým, ale tak, aby důstojníci byli dobře císařští.“ Vedlo by příliš daleko podávat výňatky tohoto druhu ze všech Valdštejnových dopisů. Vracíme se proto do města. –

Sotva zde byla svornost rady a měšťanstva jakžtakž obnovena, zavdalo poselství vlastního zeměpána podnět k novým nepokojům. Vévoda Bogislav dal psaním z 18. února radě města Stralsundu na srozuměnou, „že má najaté městské vojáky podřídit velení a dispozici vévodově a zdržet se veškeré podezřelé korespondence“.

Vévodovi vyslanci v ústním přednesení ještě dodali, že město smí doufat, že zůstane osvobozeno od ubytování, jen tehdy, zaručí-li se za ně vévoda. To že může jen tehdy, bude-li pánem města a složí-li mu městští vojáci přísahu věrnosti. Bez obalu bylo radě prohlášeno, „že senatus není pánem lůzy; suspicio rebellionis (podezření ze vzpoury) míří contra pana omnes,⁹ a ne proti radě a jiným poctivým lidem, kdežto oni nehledí na libertatem patriae (svobodu vlasti), nýbrž jen na to, jak by loupili“.

Město dalo vévodským vyslancům nejlepší ujištění o věrnosti, odmítlo však návrh, aby městští vojáci přísahali vévodovi; ostatně se odvolalo na smlouvu uzavřenou s plukovníkem von Arnim. Vyslanci se s touto odpovědí nespokojili; učinili radě a shromážděnému měšťanstvu ještě jedno přednesení, v němž varovali, „aby město jen nezatoužilo po žádných traktátech s panem von Arnim, neboť vědí, kam směřují; Valdštejn sem zakrátko přijde a prohlédne si mořské pobřeží až po Jutsko; záleží tedy na městě Stralsundu, zda chce mít jeho milost, nebo nemilost“. – Město však setrvalo při svém prvním prohlášení a následujícího dne poslalo za vévodskými vyslanci ještě psaní, v němž se znovu uvádí:

„že by městu bylo k zlehčení a také k ustavičným rozmíškám a svárům, jichž je přece v těchto časech více, než je dobré, kdyby vojáci měli přísahat zároveň vévodovi.“

Do nového zlého podezření u vévody i u císařského vojevůdce upadlo město tím, že 5. března přibyl vyslanec krále dánského, a ačkoli přibyl incognito, dostalo se mu potom u rady slyšení. Měl uloženo sdělit městu, „že je král varuje, aby nepřijímalo císařskou posádku, protože se tím nehledá nic jiného než zmocnit se pevných míst u Baltského moře k úplnému potlačení náboženství a svobody; také nemají být nepříteli nápomocni ani potravinami, ani válečnými potřebami“. Nakonec dánský vyslanec připomněl stará obchodní spojení s Dánskem a Švédskem, které také za těchto okolností nezůstane lhostejné. Jménem krále a jeho spojenců přislíbil městu veškerou ochranu, „pokud nebude držet s císařskými; stane-li se jinak, bude město pokládat za svého nepřítele“. Odpověď, kterou město dalo, byla sepsána tak obecnými výrazy, že v ní ani král dánský, ani císař nemohli najít nic urážlivého.

Mezitím byli ve Wolgastu stavové vévodství shromážděni na zemském sněmu a záležitost Stralsundu byla vzata ve vážnou poradu. Dne 8. března dorazila do Stralsundu komise, která byla „vypravena na poníženou radu a dobrozdání zemských stavů přítomných ve Wolgastu ve věcech, na nichž vévodovi, celé vlasti, především však městu Stralsundu nanejvýš záleží“.

Její návrh směřoval hlavně opět k tomu, aby městští vojáci vstoupili v povinnost a přísahu vévodovu. Po mnohých a živých jednáních s měšťanstvem se radě konečně podařilo získat od něho svolení k tomuto vévodovu požadavku. K provedení však nedošlo, neboť několik dní poté zahájili císařští nepřátelství útokem na stráž u Franské brány. Válečná rada ve městě nyní pokládala za nejnutnější zabránit nepřátelům, aby se na Dänholmu ještě více opevnili. Byla proto opět vyslána ozbrojená plavidla. Plukovník von Götz, který velel na Rujáně, se u města dotázal, „co má toto uzavření Dänholmu znamenat a zda se tento nerozvážný kousek stal na rozkaz pánů z rady“. Rada, která nyní dobře nahlédla, že musí s měšťanstvem držet pospolu, dodala si odvahy a psala pevnější řečí než dříve. „Ostatně se Vaše Milost nemýlí v tom“ – stojí na konci odpovědi plukovníku Götzovi –, „že chceme být vždy shledáni v nejponíženějších službách Jeho císařského Veličenstva, a proto také právem doufáme a prosíme, aby bylo zastaveno sužování kolem tohoto města, též loupení a braní na silnicích, ubytování na nejblíže ležících duchovních i světských statcích tohoto města a z toho vzcházející další velké obtěžování, ba i to, že se císařští jezdci v noční době obořili na stráž tohoto města a stříleli na ni.“

Ve městě se zbrojilo s větší vážností než dříve; lodní mistři a lodníci byli vzati do přísahy a povinnosti, aby si město především udrželo otevřené moře; lodními hejtmany byli jmenováni páni Blome a Stubbe. Tři podnikaví lodní mistři, Joachim Pawels, Thies Müller a Peter Schmidt, vystrojili kaperské lodi a stali se císařským jako mořští lupiči postrachem, což zavdalo nový důvod k mnohým stížnostem. Rada se usnesla vypravit jedno poselství k císaři do Prahy a druhé na hanzovní sjezd do Lübecku. Od zeměpána, vévody Bogislava XIV., přicházela znovu vážná napomenutí, aby Dänholm nebyl dále blokován a aby se nepodnikalo žádné nepřátelství; především se však pod pohrůžkou vojenské exekuce žádala nedoplacená daň na obranu země. Městská rada prohlásila, že je ochotna odvolat lodi, které svíraly Dänholm, jakmile bude tento ostrov odevzdán vévodovi, a to na dva roky. S touto odpovědí opustili vévodští komisaři Stralsund 26. března. Měšťané však nebyli za žádnou podmínku ochotni blokádu Dänholmu zrušit, neboť se již dozvěděli, že císařská posádka na něm trpí už velkým nedostatkem. V nám již známém drsném tónu dali měšťané 27. března ústy svého mluvčího Jusquina radě prohlásit: „Měšťanstvo těžce neslo, že rada včera proti mysli a vůli měšťanů cosi zadala a šla dál, než bylo jejich mínění a než by bylo městu k dobrému, čímž se rada a měšťanstvo rozdělují a město se snad i uvádí v nebezpečí těla, statku i duše. Proto prosí, aby se proboha žádná výhoda nepouštěla z rukou a lodi aby se neodvolávaly, nýbrž aby se jich dalo vyplout ještě více, a vůbec aby se dbalo na to, aby zůstala zachována svornost a to, co městu náleží; na to chtějí znát kategorickou odpověď, ano, nebo ne, a zároveň prosí, aby bylo najato ještě více vojska.“ Vévodským komisařům bylo zopakováno ujištění, které jim nikterak nestačilo, že blokáda Dänholmu bude zrušena, jakmile bude ostrov odevzdán vévodovi; odjeli. Po několika dnech dorazila druhá vévodská komise; šlo jedině o zrušení blokády Dänholmu, kde hlad nutil císařské velitele k větší povolnosti. Plukovník Götz vystavil 28. března revers, „že podle rozkazu plukovníka von Arnim nebude Dänholm osazovat těžkými děly ani nepodnikne proti městu nic jiného nepřátelského, avšak s výslovnou podmínkou, že se stralsundské lodi stáhnou; jinak chce být omluven z nebezpečných tragických následků“. V důvěrném psaní „nejmenovaného vlastence“ bylo nyní radě z Arnimova hlavního stanu oznámeno, že císařský vojevůdce již vše chystá, aby město přepadl ztečí, pročež radí, aby si zajistila Dänholm. Rada proto 2. dubna sdělila vévodským komisařům, „že ačkoli byly 26. března učiněny návrhy o obsazení Dänholmu vévodou, byly k nim přece připojeny takové klauzule, které působí obtíže, a proto návrhy nebyly přijaty; z té příčiny, a protože je samo o sobě spravedlivé, aby městu bylo ponecháno, co jeho jest, bude mu podle vší spravedlnosti muset být zase odevzdán i Dänholm“.

Komisaři protestovali a rada nyní nabídla kapitulaci císařskému hejtmanu Schallendorffovi, velícímu na Dänholmu, protože se pro hlad již nemohl držet. Kapitulace byla sjednána 5. dubna; císařská posádka odtáhla na Rujánu a Stralsundští obsadili Dänholm stem mužů pod kapitánem Volkmannem.

Arnim přísahal, že tento potupný odchod z Dänholmu nenechá bez pomsty; měšťanstvo i rada musely být nyní připraveny na nejhorší, a proto byly také učiněny nejvážnější přípravy k odražení nepřátel. Nedůvěra ustala, měšťanstvo a rada přísahaly společně svatou přísahu k praporu města, která byla sepsána v sedmi článcích a stala se od té chvíle pevným poutem, jež měšťany věrně a pevně drželo pohromadě v každém nebezpečí; a tak tato přísaha Stralsundských k praporu především zaslouží, aby byla uchována potomstvu:

Kapitulace a artikulový list, jež ctihodná, vysoce moudrá rada a celá čest milující obec města Stralsundu schválily a odpřisáhly, v radě přečtené a schválené 9. dubna a jí odpřisáhnuté 12. dubna 1628.

„Ctihodná rada, městští služebníci, plukovníci, kapitáni a velitelé, jakož i starší a sto mužů, cechmistři a celá obec se vědomě, s dobrým rozmyslem a po včasné zralé poradě ve jménu velebené svaté Trojice spojili a zavázali, že v těchto tak nebezpečných časech a ve válečném nebezpečí, jež se vznáší před očima, vytrvale až do konce setrvají při pravém náboženství augšpurského vyznání a že za ně, jakož i za obecnou i našeho města svobodu, privilegia, právo a blaho budou bojovat a bít se do poslední krůpěje krve a že ve všem budou mít na zřeteli a podporovat jen a jedině dobro a prospěch vlasti a celého města, bez bázně, zištnosti a šetření těla, statku i krve.“

2. „A jako my, nepochybný nepřímý úd Svaté říše římské, zůstáváme jí až do smrti věrni a oddáni a dosud jsme se všemi možnými a snesitelnými způsoby přizpůsobovali, tak tomu bude i nadále, pokud to lze zodpovědět před Bohem, před potomstvem a vzhledem k drahé přísaze, kterou jsme složili k dobru svému i města, a od říše se nikterak nechceme odlučovat.“

3. „Rovněž jsme se pevně sjednotili a zavázali, že uvnitř svých hradeb, závor a vnějších ohrad nepřipustíme žádnou posádku ani ubytování, ať je žádá kdokoli, nikoho nevyjímaje, nýbrž že je všemi možnými silami, prostředky a cestami, a bude-li třeba, proléváním své krve a nejkrajnější obranou s Boží pomocí odvrátíme.“

4. „Ctihodnou radu jakožto svou Bohem ustanovenou bližší vrchnost chceme ctít a poslouchat a nechceme se protivit jejímu a obecnému usnesení a řádu ani proti nim strojit či živit jakoukoli vzpouru a rebelii nebo se jich účastnit, nýbrž naopak chceme pomáhat provinilce a svévolníky potlačovat a pohánět k náležitému trestu.“

5. „Rovněž chceme být poslušni užitečných rozkazů svých ustanovených plukovníků, kapitánů a velitelů k obraně a dobru celého města, při cvičení i doopravdy, ochotně se podřizovat jejich poctivému velení, ctít je a vážit si jich, též při svém praporu až do smrti mužně a věrně stát, držet se a bojovat a místo, kam jsme byli odveleni, bez dalšího rozkazu neopouštět.“

6. „Své stráže chceme konat sami osobně, pokud nám v tom nebrání sešlost věkem, nemoc, cesty a opravdová zákonná překážka, jinak je však obstarat způsobilým mužem, městu přísahou zavázaným, anebo se v opačném případě ochotně podrobit exekuci podle strážního řádu, a také se na stráži zcela zdržet zbytečného střílení a nadbytečného pití.“

7. „Chceme se také ke svým spoluměšťanům chovat pokojně a sousedsky a zcela se zdržet všeho stranictví, srocování, úkladů, zabírání, svárů a hanění, jakož i bourání, zapalování a ničení valů, opevnění, obecních budov i soukromých budov těch, kdo k městu náležejí, zahrad a podobně, ledaže by nám k tomu ctihodná rada a výbor udělily výslovný rozkaz, který však ani tak nemá být námi překročen; a měl-li by jeden něco proti druhému, svému spoluměšťanu, nemá se pro to rozhorlovat a vyvolávat kvůli tomu svár na stráži a při shromážděných desátnictvech a rotách ani při městských stavbách, nýbrž má to vymáhat dovolenými cestami a před soudem a s tím se spokojit.“

„Kdo jedná proti této kapitulaci, má být podle povahy provinění potrestán na těle, cti i statku bez ohledu na osobu. A všichni společně i každý zvlášť chceme vše, jak výše stojí, věrně zachovávat, k tomu nám dopomáhej Bůh a jeho svaté evangelium.“

Od vévody Bogislava docházela napomínací psaní, sepsaná tvrdším tónem než dřívější, a proto na ně i město odpovídalo tónem pevnějším, avšak stále poddaným. Poté co se Stralsundští v odpovědi ohledně ubytování odvolali na dřívější jednání, praví se dále: „Protože se věc má tak, jak bylo právě řečeno, račiž Vaše knížecí Milost velemoudře uvážit, zda si před Bohem a světem zasluhujeme, abychom byli v prve zmíněném milostivém psaní Vaší knížecí Milosti obviňováni ze zatvrzelé vzpurnosti, která se nechápe žádných prostředků, nýbrž je nezodpovědně odmítá. Neboť je-li naše prosba, abychom byli ubytování ušetřeni, jak výše řečeno, odůvodněná, nelze nám přece zazlívat, že se toho dovoláváme, a tím méně našim koncipistům, že to z naší rady, na náš rozkaz a naším jménem musejí mluvit a psát. … Pročež si Vaše knížecí Milost jako velechvalný křesťanský kníže a otec země milostivě vezme k srdci, že podle svatého slova Božího mají být právo, spravedlnost a nevina těch, kdo jsou násilím utiskováni a do krajnosti ohrožováni, zachraňovány a hájeny, nikoli však obtěžovány nepříznivým svědectvím nebo postupem.“ – Pozvání, které vévoda poslal nejpřednějším členům rady, aby přijeli do Wolgastu poradit se o záležitosti svého města, bylo co nejzdvořileji odmítnuto.

Aby zbrojení a nadcházející válku dokázalo náležitě unést, nezapomnělo město včas pamatovat na plnou válečnou pokladnu. Hanza shromážděná v Lübecku se nabídla, že městu Stralsundu vyplatí na jeho obranu 15 000 tolarů, a potají se jednalo s králem dánským o půjčce 100 000 tolarů. – Za prostřednici mezi Arnimem a městem se nyní propůjčila i ovdovělá vévodkyně Hedvika Žofie, dcera vévody Julia Brunšvického, dříve provdaná za Arnošta Ludvíka z wolgastské linie; protože však její návrhy směřovaly k tomu, aby byl plukovníku Arnimovi znovu odevzdán Dänholm a aby mu bylo ještě zaplaceno 50 000 tolarů, nebylo možno na ně přistoupit. Nebezpečí, jemuž město šlo vstříc, jí leželo tak na srdci, že ještě ve chvíli, kdy Arnim již táhl na Stralsund, vypravila k radě posla s vlastnoručním dopisem:

„Ve spěchu,“ tak píše, „vám nechceme zatajit, že náš jízdní posel včerejšího dne, ačkoli měl pas od pana von Arnim, nemohl projít velikou a mocnou císařskou armádou, nýbrž se v noci o dvanácté hodině vrátil do Ludwigsburgu (Ludwigen Bork).“ – „Doufáme,“ stojí na konci, „že si pan von Arnim také dá říci, přijde na jiné a lepší myšlenky a přistoupí k věci blíže, jak mu to bylo se závažnými důvody ústně i písemně kladeno na srdce a jak se i nyní ještě dále stane. Všemohoucí Bůh ráčiž srdce i mysl obou stran řídit k tomu, aby to vedlo k dobrému a k milému míru. Dáno v Eldeně (Eldenow) 28. dubna. Ve velkém spěchu.“

Další pozvání, které došlo deputovaným rady, aby se k dalšímu projednání přerušených traktátů dostavili do Franzburgu, hlavního stanu nynějšího polního maršálka von Arnim, bylo pro nejistotu na silnicích odmítnuto; město však bylo ochotno poslat vyslance do Dolního mlýna (Niedermühle) nedaleko města. To bylo přijato; protože však tito vyslanci města ihned vystoupili s požadavkem, že císařská armáda musí vyklidit celé Pomořansko, „vzhledem k tomu, že při pokračování ubytování je třeba se obávat vpádu sousedních potentátů“, rozbilo se jednání stejně jako ta dřívější. – V žádoucí chvíli se poblíž Rujány objevilo královské dánské loďstvo a do města dorazili 3. května dva královi vyslanci, Dr. Jacob Steinberger a Daniel Troye. Při audienci, které se jim dostalo ve shromážděné radě, vybízeli měšťany k obraně jejich města, a na důkaz, že král to s podporou města myslí vážně, dali z pověření Jeho Veličenstva městu k dispozici dvě galéry a jednu velkou loď, šestnáct děl s potřebným střelivem, též pět dělostřelců a dva inženýry. Mimoto dal král městu udělit nejlepší ujištění o podpoře a o tom, že bude zahrnuto do budoucího míru. Nabídka byla povážlivá, neboť dosud se král dánský nedokázal proti císařským vojevůdcům v poli udržet; byla však naděje, že zde, kde šlo o to mít v něm věrného spojence na moři, budou mít spolek s ním a jeho pomoc větší váhu. Po opatrné poradě prohlásila rada vyslancům, „že jsou rozhodnuti, dokud budou takto nepřátelsky napadáni, klást nepříteli odpor, seč budou“. Vyslanci žádali, aby jim o tom bylo pro větší jistotu dáno krátké psaní pro Jeho Veličenstvo, to však bylo odmítnuto. Lodi i děla a inženýři byli vděčně přijati. Aby uspokojili vojáky a lodní mužstvo, povolili měšťané daň z domu a daň z hlavy, každou po čtyřech zlatých. Arnim nyní dobře viděl, že smírným jednáním od města ničeho nedosáhne; i vévodští komisaři, kteří ještě jednou přišli do Dolního mlýna a opakovali deputovaným požadavky dříve Arnimem vznesené, shledali město odhodlaným a připraveným k vážné obraně, a nic nepomohlo, že vyprávěli o hrozivých Valdštejnových dopisech, které prý viděli u polního maršálka von Arnim.¹⁰ Valdštejn nyní ještě klidně seděl v Čechách na svých statcích a zabýval se záležitostmi Meklenburska víc než záležitostmi Stralsundu. V dopise z Jičína z 30. května oznamuje Arnimovi, že „pozítří vyrazí a za 14 dní dorazí do Frankfurtu nad Odrou“. Tam chce blíže určit, zda půjde do Pomořanska, nebo do Meklenburska, z čehož je vidět, že pokládal vydání Stralsundu za jisté v době, kdy s ním Arnim mohl počítat nejméně. – Očekávejme nyní jeho příchod před Stralsund a podívejme se, co se zde mezitím dále událo.

Ze shromáždění hanzy v Lübecku přišli vyslanci, kteří se nabídli, že přerušená jednání s Arnimem znovu zahájí. Královský dánský vyslanec, který zůstával stále ve městě, dal najevo nespokojenost s tím, „že se znovu pouštějí do jednání, a dokonce dovolují, aby se do nich pletla sešlá ženská (vévodkyně vdova)“. Žádal určitou odpověď, „aby nemusel k potupě Jeho Veličenstva déle nadarmo čekat“. Dostal odpověď, že město nemůže odmítnout žádné jednání, které se týká míru, svobody obchodu a bezpečnosti města. Arnim však návrhy hanzovních vyslanců odmítl a prohlásil, že nyní bude postupovat tak, jak to vyžaduje uražená vážnost císaře. Nato 13. května přitáhl se sborem 8000 mužů k městu a rozložil se táborem v lese zvaném Heidenholz, Heyenholz nebo Haynholz, ležícím před severní, Kniepskou branou (Knieper Thor) a před západní prostřední, Tribseeskou branou (Triebseesches Thor). Jakkoli hrozivě se tyto přípravy jevily ze strany pevniny, věděli Stralsundští, že jsou zato tím volněji a bezpečněji chráněni ze strany moře. Dvě lodi, které se právě vrátily s bohatým nákladem ze Španělska, byly osazeny každá osmnácti děly a dostatečným mužstvem a dorazily v pravý čas před Greifswald, aby zabránily vyplutí lodím, které tam ležely a které si Arnim najal. – Vyslancům hanzy dal Arnim před Stralsundem doručit „poslední prohlášení“ (po němž však následovalo ještě mnoho dalších). Skládalo se z deseti článků, o nichž je těžko říci, který by bylo třeba nazvat nejhorším. Žádá bezpodmínečné vrácení Dänholmu, zaplacení 100 000 tolarů, pět nejlepších lodí s veškerou válečnou výzbrojí, otevření všech přístavů, ze strany města písemné odprošení, vydání vůdců vzpoury atd. – Ve své odpovědi se město nabízí zaplatit 50 000 tolarů, žádá však, aby císařské vojsko vyklidilo celé Pomořansko; ostatní požadavky náležitě odmítá. Jakkoli pevně Arnim ujišťoval, že to bylo jeho poslední slovo, dal se přece, jak se praví v jednacích spisech, „na snažné prosby knížecích radů“ ještě do dalšího jednání, sotva s jiným úmyslem, než aby pod jeho rouškou mohl tím jistěji připravit svůj přepad. Jeho návrhy nabyly dokonce zdání mírnosti. Nabídl se, „že schválí-li vše vévoda frýdlantský, odvede vojsko od Stralsundu a také pluky, které zle hospodaří, odklidí z knížectví pomořanského pod silným doprovodem“, a ústně prohlásil, „že chce být městu po vůli, jak jen to bude možné, jen když se ono zachová alespoň poněkud slušně“. – Tato mírumilovná ujištění měla žádaný úspěch; měšťané opustili stráže na valech, práce na šancích se konaly liknavěji, každý se těšil, že bude mít dnes jednou klidnou noc. To bylo to, co si Arnim přál. O půlnoci (16. května), mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou, dal přepadnout šanci u hřbitova svatého Jiří (St. Jürgen) před Kniepskou branou a brzy nato šanci před Franskou branou a z obou byla slabá posádka vyhnána. Avšak ještě než se zcela rozednilo, dobyli Stralsundští obě šance zpět a přivedli do města 30 císařských jako zajatce. Jakkoli bylo měšťanstvo tímto věrolomným přepadem pobouřeno, snažila se rada přece v jednání s Arnimem ještě pokračovat; ten však od svých dřívějších požadavků neustoupil, neboť věděl, že město není nikterak připraveno vydržet vážné obléhání a již nyní trpí nedostatkem prachu.

Již 4. dubna poslala rada loď do Gdaňska, aby odtamtud přivezla prach. Zákaz krále polského a říšských stavů však tomuto městu, stojícímu pod polskou svrchovaností, jakýkoli vývoz prachu zapověděl. Švédský král Gustav Adolf ležel tehdy se svým loďstvem na gdaňské rejdě; stralsundský lodní kapitán se seznámil se švédským říšským admirálem Gyldenhielmem. Jeho prostřednictvím se králi dostalo do rukou psaní rady i odpověď Gdaňských. Zalíbilo se mu, že jediné město má odvahu postavit se za své evangelické náboženství a za svou svobodu velikému císařskému vojsku na odpor; ihned dal rozkaz dopravit na palubu stralsundské lodi lašt prachu,¹¹ který městu daroval. Jako doprovod s ní poslal jednoho ze svých dvorních junkerů, pana Georga Burcharda, který Stralsundským přinesl přátelské psaní královo, v němž král připomíná pouto stejné protestantské víry a že není správné, že se na něho jako na přátelsky smýšlejícího souseda neobrátili dříve. „Abyste však,“ praví se v psaní, „měli nějaké svědectví našeho blahovolného smýšlení k vám, posíláme vám, jak to právě okolnosti dovolily, lašt prachu a srdečně vás napomínáme, abyste statečně a věrně setrvali v chvalitebném rozhodnutí chránit bezpečnost své svobody a svého evangelického náboženství, nikdy nepochybujíce, že pravice Boží tak čistému úmyslu statečně stojí po boku.“¹²

Tento list útěchy a zásilka prachu dorazily 18. května, a čím neočekávaněji tato pomoc přišla, tím větší z ní byla radost. Mimoto měl švédský vyslanec ještě zvláštní pověření vstoupit s radou a měšťanstvem do bližšího jednání. Ze strany rady byl k poselstvu ke Gustavu Adolfovi jmenován syndik Hasert, ze strany měšťanstva Stevelin Brandenburg. Město žádalo krále o další vážnou pomoc, o zaslání 500 až 600 mužů, několika laštů prachu a čtyř kartoun. Obdarován zlatým řetězem, švédský vyslanec 20. května zase odcestoval.

Již 23. května v noci podnikl Arnim druhý všeobecný útok; všechny šance vnějších opevnění až na jeden bastion byly císařskými dobyty. To přimělo radní, aby následujícího dne poslali polnímu maršálkovi dojemné psaní, v němž ho ujišťují, „že v něho dosud vždy skládali důvěru, protože pochází ze sousední země a nejenže vzešel ze šlechtického chvalného rodu, nýbrž také dosáhl chvalné slávy a je jejich souvěrcem“. Na konci zapřísahají polního maršálka „pro našeho Spasitele a Vykupitele Ježíše Krista, který je základem a počátkem naší víry, aby nepřátelství zcela zastavil, nebo aby alespoň povolil bezpečné příměří k pokračování traktátů“. Ve své odpovědi z 25. května obviňuje polní maršálek „nezkrocené měšťany, že s nepřátelstvím začali“, a trvá na podmínkách, které jim byly dříve uloženy. Jako zdatný vojevůdce Arnim věděl, že nyní nesmí přestat město svírat, a tak také 25. května došlo k novému útoku. Byla neděle, měšťané většinou odešli do kostelů, stráže byly slabě obsazeny. Jedna bdělá měšťanka, sotva zpozorovala nepřátele v zákopech, vzala buben a bila v ulicích na poplach. I tentokrát byl útok odražen; do budoucna však bylo třeba mít stále větší starosti, protože nebylo dost mužstva, aby mohla být všechna stanoviště náležitě obsazena. Tu se ještě téhož dne ohlásil královský dánský plukovník Heinrich Holk¹³ se třemi rotami Skotů a jednou rotou Němců, které král posílal městu na pomoc. Nyní se dlouho nerozmýšleli tato mužstva přijmout. Když 26. polní maršálek Arnim znovu žádal odpověď na dřívější návrhy, bylo mu nyní řečí srdnatější než posledně odpovězeno, „že se chtějí podle vší možnosti uvolit k míru, nebudou-li ho však moci požívat, nebude lze městu zazlívat žádné možné prostředky obrany“.

Vévodští radové upadli pro přijetí dánského vojska do ještě větších starostí než dříve; žádali o tom od města bližší zprávu, načež jim bylo odpovězeno, „že město, když bylo tak neočekávaně a prudce napadeno a útokem dobýváno, nemohlo v tomto zděšení a ve velké tísni odmítnout pomoc nevyprošenou a nenadále nabídnutou“. Rada naléhavě prosila, aby zprostředkovali příměří. Polní maršálek Arnim skutečně příměří na několik dní povolil, ve svém psaní z 27. května však výslovně poznamenává, „že to nečiní kvůli Stralsundským, nýbrž ke cti svatých svátků svatodušních a na žádost vévodovu“. Z vévodských radů a zemských stavů si jich nyní značný počet přál přijet do Stralsundu, aby zde znovu jednali o mír. Stralsundští jim vzkázali, „ať do města přijdou jen ti z vévodských radů, kteří jsou si vědomi, že jsou mimo podezření“. To bylo přijato velmi zle; „protože z toho,“ praví se v odpovědi vévodských radů, „pozorujeme, že se na nás přichází s takovými podmínkami a pravidly, které se obecně jeví nejen povážlivé a neobvyklé, nýbrž i málo ke cti častěji zmíněnému našemu milostivému knížeti a pánu, jehož osobu z dobré části zastupujeme, musíme se proto vzdát příjezdu ať málo, nebo mnoha osob“. Páni radové tedy do města nepřišli; mírová jednání však pokračovala nejprve písemně, potom pak ústně ve stanu před Tribseeskou branou.

Protonotář Vahl, kterého město vyslalo k vévodovi frýdlantskému a k císaři do Prahy, dosáhl audience u Valdštejna, ten mu však dal nemilostivou odpověď, „že již dal rozkaz, aby před Stralsund přitáhlo ještě patnáct pluků; sám že se tam vypraví a neustoupí odtamtud, dokud Stralsund nepřijme císařskou posádku. S městem prý naloží tak (přitom přejel rukou po stole), že z něho nic nezbude, i kdyby před ním mělo padnout 100 000 mužů nebo kdyby tam měl sám nechat život“. Že Valdštejn tyto hrozby nemínil příliš vážně, viděli jsme již z výňatků z jeho dopisů Arnimovi. Mnohem milostivější byla odpověď, kterou vyslanec dostal od císaře. „Poněvadž pak,“ praví se v ní, „Jeho svrchu řečené císařské Veličenstvo nemůže nikomu dovolit, aby řečené město Stralsund proti slušnosti a bez slyšení obtěžoval a jakýmkoli způsobem (quovis modo) utiskoval, dalo již proto z císařské expedice svému generálnímu polnímu hejtmanu všechno potřebné napsat a nařídit, aby k zamezení dalších nesnází, jichž je se ze všech stran obávat, bylo veškeré nedorozumění, dosud z té i oné strany (hinc inde) vzbuzené, po dobrém odklizeno a město Stralsund bylo obávaného ubytování ušetřeno tak, aby mělo příčinu setrvat v oddanosti Jeho svrchu řečenému císařskému Veličenstvu a římské říši.“

S touto odpovědí jel protonotář Vahl za vévodou frýdlantským, který se již vypravil do Pomořanska, a zastihl ho v Prenzlau. Zde to bylo, kde Valdštejn odpověděl: „I kdyby tato pevnost byla železnými řetězy přivázána k nebi, musí přece dolů.“ Od milostivé císařské odpovědi mohlo město při takovém smýšlení nejvyššího vojevůdce doufat málo. Stejně tak působilo městu nemalé starosti dánské pomocné vojsko; plukovník Holk vzal do města ještě čtyři roty Skotů a zmocnil se vedení veřejných záležitostí do té míry, že psaní vévodských radů městské radě musela být předem odevzdávána jemu k otevření.

Během příměří se zatím vévodští radové pilně přičiňovali o mír a rada již byla nakloněna podepsat kapitulaci předloženou 6. června, avšak „obecný lid a velký zástup“ trval na tom, aby se v jednání dále nepokračovalo. Polní maršálek von Arnim nebyl ze své strany rovněž nakloněn zde domlouvat po dobrém; zdvořilým psaním vévodským radům z 10. června jednání přerušil a odjel vstříc vévodovi frýdlantskému, který již dorazil do Ukerské marky. Na něho se nyní Stralsund obrátil, aby předešel přísnějším opatřením, jež se od něho dala jistě čekat. Protože však město pevně trvalo na dřívějším prohlášení, že dlužnou kontribuci zaplatí jen tehdy, vyklidí-li císařská vojska celé Pomořansko, nebylo lze doufat v příznivou Valdštejnovu odpověď.¹⁴ Poslal však, aby zkusil ještě smírnou cestu, vévodu Františka Albrechta Lauenburského k vévodovi Bogislavovi do Štětína s pověřením vymoci na vévodovi, aby Stralsund přijal císařskou posádku. Vévoda pomořanský to s odvoláním na císařskou odpověď odmítl. – Dobré naděje vzbudilo ve městě poselstvo, které se vrátilo od krále švédského a přineslo psaní Gustava Adolfa, v němž král město znovu ujišťoval, že jeho žádosti o pomoc vyhoví.¹⁵ Zároveň dorazil švédský vyslanec, s nímž město vstoupilo do bližšího jednání o „věčném spolku s korunou švédskou“. Vévodským radům bylo nyní od rady pod datem 24. června doručeno prohlášení, v němž se praví, „že město naprosto nemůže přistoupit na všechny ty nesnesitelné mírové podmínky, jež mu byly dosud vnucovány, vzhledem k tomu, že oba sousední potentáti, a to bez jakýchkoli proseb a připomínek ze strany města, nyní veřejně uplatňují v této věci svůj zájem a takové násilí a novoty v pomořanských zemích a u města Stralsundu nestrpí, nýbrž spíše by je samo, kdyby na takové podmínky přistoupilo, nepřátelsky stíhali“. Dne 25. června byl podepsán spolek uzavřený s králem švédským.¹⁶ Král slíbil, že se města ujme po dobrém i zbraní a že mu prozatím pošle posilu 600 mužů, které má město živit. Město slíbilo, že se bez svolení krále švédského nepustí s nepřítelem do žádné dohody a že přiměje ostatní hanzovní města, aby se rovněž připojila ke koruně švédské. K odůvodnění oprávněnosti spolku s králem švédským se město odvolávalo na privilegium vydané roku 1325 vévodou Vartislavem, podle něhož bylo městu Stralsundu a zemským stavům vesměs dovoleno, „kdyby jim vévodové pomořanští proti jejich privilegiím činili násilí a bezpráví“, hledat si jiného pána.¹⁷

Ještě v těchto dnech dorazilo již švédské mužstvo pod plukovníkem Fr. Rosladinem a brzy také mělo příležitost prokázat městu dobré služby. Neboť ačkoli se v přerušených jednáních nyní pokračovalo v Anklamu, podnikali přece císařští ve dne v noci časté útoky na město, a aby je se zákopy a šancemi nepustili příliš blízko, činili Stralsundští časté výpady.

Podle vlastnoručních dopisů byl Valdštejn 17. června nového stylu ve Frankfurtu, 25. června v Neustadtu, 26. v Angermünde, 28. v Prenzlau, 2. července v Ueckermünde (Ukermünde), 3. července v Anklamu.¹⁸ Dne 27. června / 7. července dorazil do tábora před Stralsundem. Dostával od Arnima neustále zprávy o stavu věcí ve Stralsundu a před ním, zdá se však, že mu ani nyní nebylo vše hlášeno přesně, neboť se domnívá, že se Stralsundem již nebude mnoho práce. Ze Zaháně píše Arnimovi 22. května / 1. června: „Vaše psaní jsem dnes obdržel a vyrozuměl z něho Váš šťastný úspěch, což jsem také ihned sdělil Jeho Veličenstvu. A protože jsou Stralsundští notně v úzkých, prosím, učiňte takovou dohodu (Acord), aby, kdyby zase chtěli být zlými chlapy, nemohli.“ – Do Frankfurtu Arnim asi hlásil, že se Stralsundští nepodvolí tak ochotně, jak zprvu myslel; proto Valdštejn píše odtud 17. června: „Vidím také dobře, že Stralsundští setrvávají ve své zatvrzelosti (pertinacia), a proto jsem rozhodnut vážně na ně udeřit; nařídil jsem také, aby plukovník Farensbach neprodleně (in continenti) táhl k Vám.“¹⁹ V následujícím dopise (Frankfurt, 18. června) zpravuje Arnima, že mu kurfiřtský braniborský ministr hrabě Schwarzenberg slíbil z kurfiřtských zbrojnic děla k obléhání Stralsundu, a vyzývá ho, aby si k témuž účelu dal vydat děla od vévody Bogislava Pomořanského; „neboť kde má člověk před nějakým místem děl dostatek, tam lze něco pořídit. Jsem rozhodnut, že s nimi nepřijmu naprosto žádnou dohodu, dokud nepřijmou vojsko Jeho Veličenstva, neboť těm ničemným chlapům se nedá věřit.“ Nyní se také dozvěděl, že Stralsundští přijali ještě další cizí mužstvo, čímž se mu nikterak nedoporučili. „Z Vašeho psaní,“ píše z Neustadtu 25. června, „vyrozumívám, že Stralsundští dostali do města Holka s 5 praporci, což mi není milé, neboť se obávám, že ti zlosynové budou den ode dne dostávat více posil. Vzkázal jsem nyní po vévodovi Františku Albrechtovi vévodovi pomořanskému, že budou-li chtít vzít dovnitř posádku, která bude přísahat císaři, vévodovi a městu, upustím od obléhání; obávám se však, že se s nimi nic nepořídí, proto neztrácejte ve jménu Božím čas a hleďte, jak je budeme moci dále nutit. Z Kostřína (Küstrin) přijde 6 děl a 100 centnýřů prachu; o ostatní prosím požádejte vévodu pomořanského.“²⁰ Dopis, který napsal z Angermünde 27. června městu Stralsundu, byl již zmíněn výše. „Velice se divíme,“ praví se v něm, „že jste se opovážili žádat od Jeho královského Veličenstva dánského, jehož pokládáme za zjevného nepřítele Jeho císařského Veličenstva a Svaté říše římské, marnou pomoc a že jste se tím těžce prohřešili proti Jeho císařskému Veličenstvu a zjevně si zasloužili, aby se proti vám nepostupovalo milostí, nýbrž přísností. Protože však ve zmíněném svém psaní prosíte o milost a nabízíte se setrvat v oddanosti Jeho císařskému Veličenstvu a my v ta místa zakrátko dorazíme, budete nám moci při našem příchodu dát svými vyslanci přednést, čeho je dále třeba; uvidíme-li potom, že svého spáchaného činu litujete a zůstanete Jeho císařskému Veličenstvu věrni, vyjádříme se podle povahy věcí příznivě a učiníme v této věci, co bude samo o sobě právem a slušné.“ – Arnimovi píše den nato (Prenzlau, 28. června): „Se Stralsundskými chceme jednat, můžeme-li jim však zasadit nějakou ránu (ein Schanzen), nesmíme to opominout, neboť jsou to darebáci.“ Zároveň mu v tomto dopise oznamuje, že se vévoda pomořanský nabídl dát děla a proviant. Pluky plukovníků Verduga, Dohny a Farensbacha²¹ dostaly rozkaz vytáhnout na Stralsund. Octavio Piccolomini, tehdy ještě kapitán ve Valdštejnově pluku tělesné gardy, přinesl Valdštejnovi ze Stralsundu do Ueckermünde hlášení, jak málo se vévoda pomořanský stará o proviant a že nyní do Stralsundu dorazil i švédský admirál. Valdštejn proto píše Arnimovi (Ueckermünde, 2. července): „Posílám právě teď k vévodovi a dávám mu zcela bez obalu říci, že neopatří-li se proviant, nebudu se nijak horšit (resentimento), bude-li celá země vypleněna. – Se Stralsundskými můžete dál jednat, nic však neuzavírejte a tím méně ustávejte v práci; neboť jsou to ničemní chlapi a musejí být potrestáni; že však s nimi zacházím poněkud vlídně, děje se proto, že je chci ukolébat, ale to zlé, co spáchali, jim jistě nedaruji.“²²

Čím blíže přichází Valdštejn k městu Stralsundu, tím zevrubněji se dozvídá o jeho vzpurné mysli a tím podrážděnější je tón jeho dopisů. Z Anklamu píše 3. července Arnimovi, že 5. července nového kalendáře dorazí k obědu do Greifswaldu a chce si tam s ním promluvit. Tři nové pluky mají být přivolány z Holštýnska, tři další mu má poslat Tilly: „doufám, že tu chátru (canaglia) s pomocí Boží brzy přivedeme k poslušnosti“;²³ a v následujícím dopise ze 4. července: „pochybuji, že Stralsundští učiní, co je rozumné (razon), neboť ze všeho jejich konání vidím, že jsou to ničemní chlapi.“ Když od něho Arnim žádá bližší rozkaz ohledně útoku, Valdštejn se vyhýbá a píše, ovšem s dobrým důvodem: „Nemohu Vám odtud dát žádný rozkaz, neboť neznám ani polohu, ani stav obležených. Jste voják, víte, co máte dělat; ponechávám to zcela a úplně Vám.“

Valdštejn dorazil, jak předem oznámil, 27. června / 7. července do polního tábora před Stralsundem a ihned nařídil na příští den hlavní útok. V 11 hodin večer 28. června / 8. července začal nejprve útok na šance před Franskou branou. Výbuchem sudu prachu v jedné šanci upadli Stralsundští ve zmatek a obě šance ztratili. Švédové se drželi statečně a vyhnali nepřítele ze šancí zase ven; jejich velitel plukovník Rosladin a dva švédští hejtmani, Horn a Holste, však byli smrtelně raněni a brzy nato zemřeli. Následujícího dne ztekli císařští šanci před Franskou branou znovu a dobyli ji; statečný měšťan a městský poručík Ranow při tomto útoku padl. Ve městě rostly obavy. Valdštejn přísahal, že nebude ušetřeno ani dítě v životě matky; dopravili proto ženy a panny na lodi a dali je převézt do Švédska. Ještě toho dne (29. června) požádala rada vévodu frýdlantského písemně o audienci, kterou také povolil a vyslancům slíbil bezpečný průvod. Zároveň dává Arnimovi rozkaz, aby palbu zastavil jen na půl hodiny; na všeobecné příměří nechce žádným způsobem přistoupit.²⁴ Dne 30. června / 10. července byli vyslanci vévodovi frýdlantskému představeni; přijal je milostivě a zeptal se jich, „jak se do všech těch podivných věcí dostali“. Nežádal nic víc, než aby se město prohlásilo za oddané císařskému Veličenstvu a přijalo vévodskou posádku, která by přísahala císaři, vévodovi pomořanskému, kurfiřtu braniborskému (dorazili totiž jako prostředníci i braniborští vyslanci) a městu.²⁵ Toto dobré smýšlení však nebylo míněno vážně, přinejmenším nemělo trvání, neboť Valdštejn dal město bez ustání tak zle ostřelovat, že to vyslancům zabránilo přijít k druhé rozmluvě do Haynholzu. Nejpravděpodobnější je, že každé smírné jednání mařil dánský plukovník Holk, jemuž muselo velmi záležet na tom, aby Stralsund nepadl do Valdštejnových rukou. Také švédský plukovník se proti každému jednání ohradil a představil radě, „že poněvadž má vévoda frýdlantský v moci celou zemi a knížecí rady, zvláště direktory, má v hrsti, nebyla by vévodská posádka v podstatě ničím jiným než posádkou valdštejnskou“. Přesto se rada nyní rozhodla kapitulovat za nejtvrdších podmínek a bylo to proto oznámeno králům švédskému a dánskému. V kapitulaci, kterou rada vystavila 4./14. července, slibuje, že přijme 2000 mužů posádky. Purkmistři, rada, členové obce a cechy města slibují místo přísahy a pod ztrátou všech privilegií, že si nebudou dopisovat ke škodě a újmě císařského Veličenstva a Svaté říše římské, Jeho knížecí Milosti, jeho vévodství a zemí ani se oddávat zakázaným pletichám, že také nedopustí, aby protivníci císařského Veličenstva a říše nebezpečným způsobem vkročili do města (jenže Švédové a Dánové v něm už stáli), nýbrž že naopak budou zavázáni toto město ze všech sil a vší mocí hájit proti všem nepřátelům Jeho císařského Veličenstva a Svaté říše, jakož i zeměpána a těchto zemí. Také nedoplacenou peněžitou pohledávku 50 000 tolarů slibují zaplatit ve dvou lhůtách a to vše slibují „jménem, též z rozkazu a se souhlasem veškeré měšťanské obce města Stralsundu“. Nato bylo 5./15. července sjednáno příměří, které však nebylo ani z jedné strany přísně zachováváno, neboť obecný lid ve městě byl spíše pro pokračování v obraně, ježto právě zase dorazilo 400 Dánů a čekala se švédská pomoc. Nikdo ve městě se nesměl odvážit mluvit o míru, pročež také Arnim v psaní a dobrozdání knížecím pomořanským radům poznamenává: „Mohu pány na své svědomí ujistit, že mám dobrou zprávu, že se už chystá, jak sebrat ty, na nichž lpí sebemenší podezření, že radí k míru.“²⁶ Tento stav věcí učinil radu vrtkavou. V dodatku k dřívější kapitulaci bylo připojeno, „že je jejich záruka, zpečetěná městem, nemá k ničemu zavazovat, dokud se přítomná cizí pomoc dobrovolně neprohlásí ochotnou odtáhnout“. – K tomu se asi vztahuje Valdštejnovo psaní Arnimovi z 18. července: „Z Vašeho psaní vyrozumívám, že se Stralsundskými bylo všechno uvedeno do pořádku, a teď vidíte, co mi ti zlosynové píší. Nedal jsem jim žádnou odpověď.“²⁷ O králi dánském došla zpráva, že se s mnohým vojskem, jezdci i pěšími, a se silným loďstvem položil kolem Rujány, a tak měšťanům ve městě znovu stoupla odvaha. Vévoda Bogislav dorazil 11./21. července do ležení a domníval se, že svou přítomností dovede jednání ke konečnému závěru. Avšak návrhy, které nyní dal městu učinit svým kancléřem Hornem, byly opět tak přemrštěné, že na ně nemohla přistoupit ani rada, jinak nikterak zatvrzelá. Město mělo zbořit všechna opevnění, zaplatit 120 000 tolarů a zaručit se, že vymůže od králů dánského a švédského ujištění proti nepřátelskému vpádu do těchto zemí. – Na takové podmínky rada přistoupit nemohla. V nepřátelském ležení to nevypadalo nejlépe; byl nedostatek potravin a časté lijáky vyhnaly vojáky ze zákopů a šancí; Arnim ležel na lůžku. Valdštejn se nyní prozatím spokojil s tím, že uzavřel narovnání s vévodou pomořanským, do něhož byly pojaty i tvrdé podmínky uložené městu; avšak město, jemuž bylo toto narovnání rovněž předloženo k podpisu, tuto čest odmítlo. – Příjezd dánského loďstva k pomořanskému pobřeží působil Valdštejnovi starost snad ještě víc kvůli jeho vévodství meklenburskému než kvůli Stralsundu; vynaložil proto nyní ještě všechno, aby město po dobrém i po zlém přiměl ke kapitulaci, avšak už začíná pomýšlet na odchod. V psaní Arnimovi z 19. července mu ukládá, aby u vévodských komisařů nenaléhal příliš vážně na přijetí posádky. „Co se týče odchodu,“ píše, „nechci ani v tom dělat potíže, slíbí-li mi vévoda, že město potom to vojsko vypraví pryč … prosím, zařiďte to s nimi tak, abychom obstáli se ctí a mohli brzy odtáhnout.“²⁸ Brzy nato opustil Valdštejn ležení u Stralsundu a odebral se do Güstrowa ve vévodství meklenburském. Od té chvíle mu velmi záleží na tom, aby bylo obléhání Stralsundu co nejdříve zrušeno, k čemuž nyní radí i Arnim, který dobře pozoroval, že sláva, kterou mu zde Valdštejn přenechal získat, není příliš velká. Z Güstrowa píše Valdštejn 28. července: „Z Vašeho psaní jsem vyrozuměl, jak to vypadá se Stralsundem; prosím, vynasnažte se co nejvíc, aby se věc urovnala.“²⁹ Hned následujícího dne píše znovu: „Z Vašeho psaní vyrozumívám, že vévoda pomořanský žádá, abyste odtáhl; jsem nyní velmi na rozpacích, k čemu se mám v tomto bodě rozhodnout.“ Nakonec shledává odchod nejlepším. „Mám tedy za to, že rozhodně – je třeba odchod přijmout, pročež to ponechávám Vašemu uvážení; podporujte vévodu ve všem, co jen je možné.“ Na zprávu o příjezdu dánského loďstva a švédských pomocných sborů píše Arnimovi z Güstrowa 31. července: „Hleďte rozhodně od Stralsundu odtáhnout, avšak ať se to všechno stane pod záminkou, že na žádost vévody pomořanského.“ – V druhém psaní z téhož dne dává rozkaz „bez jediné minuty odkladu (dilacion) ihned (in continenti) stáhnout vojsko dohromady a táhnout na Tribsees (Triebsee)“. Bojí se vylodění Dánů a Švédů, pročež poroučí zřídit dobré šance zejména u Brandshagenu (Branshagen) a na Rujáně. Poslední formální rozkaz k odchodu vydal čtvrtého srpna, když jej Arnim již zčásti provedl.³⁰

Ve městě dodal měšťanům odvahy k novému odporu příchod švédského vojska (na 2000 mužů) pod plukovníkem Leslem a hrabětem Brahem. Nepřátelství bylo opět vážně zahájeno a z Valdštejnovy odpovědi vévodovi pomořanskému, datované v Güstrowě 4. srpna, vidíme, že Stralsundští kladli porušení příměří za vinu císařským. Dosti tvrdými slovy o tom píše vévodovi Bogislavovi. „Vězte tedy, Vaše Milosti,“ praví se v tomto psaní, „že se odchod zdržel jedině kvůli Vám; neboť jakmile byly překážky odstraněny, poručili jsme polnímu maršálkovi Jeho císařského Veličenstva von Arnim, aby od obléhání města Stralsundu upustil, jakož se pak odchod již také jistě stal. Že se však s tím o několik hodin zdrželi – Vaše Milost jistě uzná, že bylo třeba napřed dostat děla z baterií a strávit tím nějaký čas, jakož vůbec zrušit obléhání a pohnout armádou vyžaduje více času, než když si člověk dá jen zapřáhnout kočár a chce si vyjet na procházku. Proto se nám i všem císařským důstojníkům děje křivda a příkoří a neseme také nikoli neprávem těžce, že se vina přičítá nám; máme však Vaši Milost přece jen za příliš čestnou a rozumnou, než aby zapomněla na své knížecí slovo. Rovněž je obdařena takovým rozumem, že jistě uváží a ví, že v opačném případě najdeme dost prostředků, jak se za to na ní zhojit.“³¹ Jakmile byla posádka města posílena nově příchozími švédskými pluky, mohli obležení přejít od pouhé obrany k otevřenému útoku. Zvláště citelnou ztrátu utrpělo císařské vojsko při výpadu 19./29. července a tento výpad, jak se zdá, přiměl Arnima, aby se zrušením obléhání déle neotálel. Dne 22. července mezi 3. a 4. hodinou odpolední opustil nepřítel nejprve šance u Kniepské brány a večer i šance před bartským a tribseeským předbraním (Zingel). Jen před Franskou branou držel nepřítel šance ještě obsazeny. Avšak 23. a 24. července / 3. a 4. srpna opustil i toto postavení. Na formální Valdštejnův rozkaz k odchodu ani nečekal, neboť tento rozkaz (dopis č. 233) je datován z Güstrowa 4. srpna a praví se v něm: „Přičiňte se proto o to, abyste odtamtud co nejdříve odtáhl a císařská armáda byla od obléhání města odvedena.“ – Tak byl Stralsund statečnou vytrvalostí měšťanů a poctivou podporou věrných sousedů vysvobozen z této těžké tísně.