Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Kapitola IX

Odpověď na druhou příčinu nenávisti.

Jestliže král po smrti otce, ujav se kormidla svého království, dal některé z předních podrobit výslechu a mukám, nemá se tomu nikdo zdravé mysli divit. Neboť titíž mezi ním a jeho otcem častokrát vyvolali vzpouru a pohoršení, takže nejednou, když bylo z obou stran shromážděno vojsko, chtěli spolu král a otec bojovat, kdyby skrze prostředníky nebyly mezi nimi obnoveny smlouvy o pokoji. A když sám král přicházel k otcovu dvoru, titíž mu naprosto v ničem neprokazovali úctu, ba snažili se ho slovy i skutky, jak jen mohli, zneuctít; a to nelze zatajit. A ničemně se spikli proti životu otce i synů¹, aby — až budou ti pobiti mečem — mohl každý z nich tím snáze získat ze země uherské, kterou si mezi sebou rozdělili na díly, podíl jemu náležející, a nikdo mu k tomu nekladl podmínky. A když nemohli uskutečnit, co zamýšleli, vymyslili něco ještě horšího. Poslali vévodovi rakouskému² list s jistými úmluvami a podmínkami a slibovali, že korunu království i Uhry dají pánu Fridrichovi, císaři římskému³. Ale posel byl cestou zajat a i s listem předveden před krále. Proto jim král zachoval život a užil proti nim milosrdenství, které se povyšuje nad soud⁴. A jestliže ustanovil, aby byla země očištěna od zlých lidí, jakou nepravost to ustanovení obsahuje? Jestliže dal spálit sedadla baronů, jaká to byla nepravost? Což mají být páni rovni poddaným? Uhři tedy v této věci pravdu neměli.