Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Kapitola XL

Jak potom Tataři, zničivše téměř celé Uhry, odtáhli domů.

Urozené paní se shromáždily v jednom paláci, vyzdobené, jak jen nejlépe mohly. A když měly být zajaty a zabity, odvolaly se k slyšení u velikého knížete. Všechny, téměř tři sta, byly tedy vyvedeny z města ke knížeti a prosily jako o dar, aby je zachoval naživu pod svou vládou. Ten se rozhněval, že jeho lidé nic nezískali, a nařídil, aby jim byla odebrána kořist a aby byly sťaty; což se ihned stalo. Hrad toho města však dobyt nebyl; byl na něm župan Šimon Španěl s mnoha střelci z kuší a zdatně se bránil. A když přitáhli ke Stoličnému Bělehradu, který je obklopen močály, nemohli ho obsadit, protože zrovna tál sníh a led.

A když dobývali hrad svatého Martina v Panonii¹ a opat se zdatně bránil, byli náhle odvoláni, takže jen tato tři místa zůstala v oněch krajích nedobyta. A měli v rukou zemi na onom i na tomto břehu Dunaje; ale na tomto břehu nebyla tak do základů zpustošena, protože tam nerozbili své stany, nýbrž cestou svorně zničili, cokoli nalezli. Když jsem tedy uslyšel zprávy, že Tataři pohrdli dobýváním Německa, přemnoho jsem toho želel, protože jsem se domníval, že bych tam unikl rukám vrahů — a nemálo jsem se zaradoval, protože se tím odvracela záhuba křesťanů. Ale z rozkazu předních králů jsme počali ustupovat zpustošenou zemí s vozy naloženými kořistí a zbrojí, se stády soumarů a dobytka, a krok za krokem prohledávat skrýše a temné houštiny, aby se při návratu našlo to, co se při postupu nenašlo. A tak jsme ustupujíce zvolna došli za lesy, kde zůstalo množství lidu, a bylo tam po jejich průchodu připraveno přemnoho opevnění. A co dál? Kromě některých hradů obsadili zemi docela a postupujíce zanechali ji zpustošenou a prázdnou. A když již vycházeli z Uher, počali vstupovat do Kumánie. Nedovolovali už jako dříve, aby se pro zajatce zabíjel dobytek bez výběru, nýbrž dávali jim jen vnitřnosti, nohy a hlavy zvířat. Tehdy jsme počali uvažovat — a i tlumočníci to říkali — že až vyjdeme z Uher, vydají nás všechny v jícen mečů. A když jsem již neměl žádnou důvěru v život a hrozná a krutá smrt stála ve dveřích, usoudil jsem, že je lépe zemřít tam než se cestou dál trýznit ustavičným hryzením.

A tak jsem opustil veřejnou cestu, předstíral, že jdu za přirozenou potřebou, a spěšnými kroky jsem s jediným služebníkem pospíšil do houštiny; vklouzl jsem do výmolu jakéhosi potůčku a dal se přikrýt větvemi a listím. A můj služebník se ukryl dále, aby nenadálé nalezení jednoho nezpůsobilo truchlivé zajetí druhého. A tak jsme leželi dva celé dny, nezdvihajíce hlavu, jako v hrobech, a slyšeli jejich hrozné hlasy, když docela blízko procházeli houštinou po zbloudilých stopách dobytka a častokrát volali na zajatce, kteří se skrývali. A protože jsme již nedokázali déle svírat uzlem mlčení v závorách srdce nejspravedlivější žádost hladu a úzkostnou touhu po jídle, zdvihli jsme hlavy a plazili se po zemi rukama i nohama jako hadi. Konečně jsme se sešli a slabým a tlumeným hlasem jsme počali střídavě otvírat truchlivé stížnosti na dotěrný hlad a sténáním a pláčem vykládat, že zemřít mečem by bylo menší záhubou než takto rozpojovat spoje údů a jednotu těla a duše. A když jsme vedli takové zbožné řeči, objevil se jeden člověk; a jakmile se k němu napjalo ostří našich očí, dali jsme se na bázlivý útěk a neodvraceli jsme při útěku zrak, abychom viděli, zda nám může běžet v čele, nebo zda nás, prchající, bude následovat.

Ale viděli jsme, že on neméně přejímá úlohu předběžce; domníval se totiž, že naše přesilná moc mu stranou strojí léčku. A protože společný pozorovatel ukazoval a potvrzoval, že uprchlíci hledí na uprchlíka a že u nich není žádné nošení zbraní, zastavili jsme se a volali jeden druhého pokyvy a znameními. A když dal jeden druhému o sobě vědět, rozvažujíce dlouhými a zbožnými řečmi rozhodli jsme se, co máme činit. Ale byli jsme úzkostně mučeni dvojí tísní, totiž proklatým hladem a strachem ze smrti, takže se zdálo, že docela pozbýváme světla očí. Neboť jsme nedokázali polykat šťávu lesních bylin ani ty byliny žvýkat, jak činí zvířata. A ačkoli nás tak veliký hlad tiskl a hrozil osten úděsné smrti, přece nám důvěra v život poskytovala oporu a naděje na únik dodávala sílu.

A tak jsme nabrali důvěru, posilněni v Pánu, došli dychtivě až na kraj lesa, vylezli na vysoký strom a spatřili zemi zpustošenou Tatary, kterou při příchodu nezničili. Ó bolesti! Počali jsme procházet zemí vylidněnou a prázdnou, kterou cestou zanechali zpustošenou. Zvonice kostelů nám totiž byly od místa k místu znameními, která nás vedla, a ony samy nám naznačovaly cestu dosti hroznou. Neboť cesty a stezky zpustly a byly docela zarostlé bylinami a trním. Pór, cibule a česnek², které zbyly v zahradách sedláků, když se daly najít, nosili mi je jako největší lahůdku; ostatní se živili slézem a kořeny bolehlavu. Tím se naplňovala hladová břicha a v bezkrevném těle se křísil životní duch. Unaveným se nedostávalo odpočinku, neboť jsme v noci odpočívali bez střechy a bez přikrývky, čím bychom si zakryli hlavu. Konečně stěží osmého dne po odchodu z lesa jsme přišli k městu Bělehradu³, v němž nebylo lze nalézt nic kromě kostí a hlav pobitých a kromě pobořených a podkopaných zdí kostelů a paláců, které poskvrnilo přílišné prolití křesťanské krve. A ačkoli země neukazovala nevinnou krev, kterou opilá vsákla, ukazovaly se kameny dosud zbarvené růžovou krví, a po nich se nedál rychlý průchod bez ustavičného sténání a hořkých vzdechů. A byla tam deset mil odtud u lesa ves, která se obecnou řečí nazývá Frata⁴, a uvnitř lesa čtyři míle daleko podivuhodná a vysoká hora, na jejímž vrcholu byl usazen hrozný kámen a skála. Uteklo se tam veliké množství mužů i žen, kteří nás vlídně a s pláčem přijali a vyptávali se nás na naše nebezpečenství; to vše jsme jim nedokázali vylíčit několika slovy. Konečně nám nabídli černý chléb upečený z mouky a z rozdrcené dubové kůry; ale jeho sladkost se nám zdála lahodnější nad pečivo z bělné mouky, které jsme kdy jedli. Zůstali jsme tam tedy jeden měsíc a neodvážili jsme se odejít, nýbrž posílali jsme stále zvědy z čipernějších lidí, aby viděli a zvěděli, zda ještě nějaká část Tatarů zůstala v Uhrách, nebo zda se, poučeni jako dříve klamným uměním, nevracejí, aby pochytali zbytky, které unikly útěkem.

A ačkoli jsme častokrát, donuceni nutností shánět potravu, vyhledávali kdysi obydlená místa, nikdy nebylo naše přebývání bezpečné, dokud král Béla nepřišel do Uher od moře — podporován mnoha oddíly rytířů od křižovníků z ostrova Rhodu⁵ a od pánů Frankopanů⁶ a zpraven předtím Uhry o odchodu Tatarů. Napsal jsem tedy toto Vaší Otcovské Milosti bez příměsi lži, aby táž Vaše Otcovská Milost, která zná kolo mého zdaru, poznala i podstatu protivenství a nebezpečenství. Buď zdráva Vaše Otcovská Milost.