Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher
Kapitola XXXII
Co učinil král Béla po porážce svého vojska a jak byl vévodou rakouským zajat a zároveň oloupen.
Když tedy král uprchl od vojska, bral se dnem i nocí s hrstkou lidí k polskému pomezí a odtud spěchal přímou cestou, jak jen mohl, aby dostihl královnu, která se zdržovala na pomezí rakouském. Vévoda rakouský o tom uslyšel, pojal v srdci proti němu nepravé úmysly a vyšel mu vstříc pod jménem přátelství. Král však odložil zbroj, a zatímco se chystal oběd, dopřával si na krátkou chvíli spánku u vody — vždyť jen z Božího pokynu unikl mezi tolika hroznými šípy a otrávenými meči a byl tak dlouhou cestou unaven. Když se konečně probudil ze spánku a spatřil vévodu, velmi se zaradoval. Vévoda pak mezi jinými útěšnými slovy požádal krále, aby přešel Dunaj a tam mohl bezpečněji odpočívat a prodlévat. Král to uslyšel, a jako nevinný nic zlého netuše, přistoupil na vévodova slova. Vévoda totiž říkal, že má na druhé straně hrad a že tam bude moci krále lépe uctít — ačkoli v mysli nechoval úmysl uctít ho, nýbrž potupit. A když se král domníval, že se vyhýbá Skylle1, upadl do Charybdy; a jako ryba, která se chce vyhnout pánvi, aby nebyla smažena, vrhne se na řeřavé uhlí, aby byla upečena, tak domnívaje se, že zlu unikne, nalezl zlo horší.
Neboť vévoda rakouský, vymysliv tu lest, dosáhl u krále své libovůle a žádal na něm zpět jakousi částku peněz, o níž tvrdil, že ji na něm král kdysi vymohl. Nač víc? Král nemohl uniknout z jeho rukou, dokud mu nezaplatil část těch peněz v hotovosti, část ve zlatých a stříbrných nádobách a za část pak mu nezastavil tři župy svého království2, sousedící s jeho zemí. A ačkoli ty zlaté a stříbrné nádoby měly větší cenu, přijal je vévoda i s drahými kameny jen za dva tisíce hřiven3. Vévoda se ihned ujal tělesné držby hradů těch žup a dal je z vlastních peněz opravit proti Tatarům. Ptá-li se kdo, jak veliká byla ta částka, není známo; neboť jedni mluvili o sedmi, někteří o devíti a ostatní o deseti tisících hřiven. Ale pravda nemohla vyjít najevo, protože smlouvy uzavřeli tajně a stvrdili je vlastními přísahami. Když to odbyl, pospíšil, jak jen mohl, ke královně, která nebyla daleko, a společně s ní bez odkladu vyslal Štěpána, biskupa vacovského, k císařskému a římskému dvoru pro pomoc; a zatím se zdržoval u Segesdu s těmi, které mohl shromáždit.