Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Kapitola XXXIV

Jak Tataři dobyli město Varadín a jak postupovali dále k Tomášovu mostu¹ a jinam.

Král Kadan, jak bylo řečeno na jiném místě, dobyl Rodnu, zajal rychtáře Ariscalda a vybral si šest set vybranějších ozbrojených Němců, kteří byli pod pravomocí řečeného rychtáře. Ti dělali Tatarům průvodce a ti náhle dorazili lesy a háji, skalami a srázy do blízkosti města Varadína². A protože to město bylo v Uhrách velmi proslulé, sešli se tam odevšad urození a nesčíslné ženy, jak urozené paní, tak prosté. A ačkoli biskup s některými kanovníky odtud odešel, já jsem tam přece s ostatními zůstal. A protože byl hrad na jedné straně pobořen, dali jsme jej opravit mohutnou hradbou, abychom měli útočiště na hradě, kdybychom nemohli ubránit město. A když jednoho dne náhle přitáhli a mé setrvání ve městě bylo na pochybách, nechtěl jsem vejít na hrad, nýbrž utekl jsem do lesa a tam jsem se dlouho, jak jen jsem mohl, skrýval. Oni však náhle dobyli města a z větší části je vypálili, takže nakonec vně hradeb hradu neponechali vůbec nic; a když nabrali kořist, pobíjeli muže i ženy, malé i velké, na ulicích, v domech i na polích. Nač víc? Nešetřili pohlaví ani věku. Když to vykonali, náhle odtud odtáhli, při odchodu vše pobrali, položili se pět mil daleko od hradu a po mnoho dní se k hradu nikterak nepřiblížili, takže lidé na hradě se domnívali, že odtáhli pro pevnost hradu. Byl totiž opevněn velikými příkopy a dřevěnými věžemi na hradbách a bylo tam mnoho rytířů v brnění, takže když Tataři občas přijeli na výzvědy, uherští rytíři se je snažili tryskem stíhat. A když se po přemnoho dní k hradu nepřibližovali a mělo se za to, že odtud docela odtáhli, důvěřovali rytíři i ostatní, kdo byli na hradě, tomu odchodu, přemnozí hrad opustili a počali společně obývat domy, které zbyly vně hradu. A tak je za úsvitu Tataři, o nichž nemohli vědět, kde jsou, přepadli a velkou jejich část, která nestačila utéci na hrad, pobili.

A ihned hrad obklíčili, postavili proti nové hradbě sedm praků³ a dnem i nocí z nich nikterak nepřestali metat kameny, dokud nebyla nová hradba docela pobořena; a když byly věže i hradby pobořeny, zaútočili, násilím hrad obsadili a zajali rytíře, kanovníky i jiné, kteří nebyli při dobývání hradu pobiti mečem. Urozené paní, šlechtičny a dívky se chtěly uchýlit do katedrálního chrámu. Tataři si dali od rytířů odevzdat zbraně a nejtvrdšími mukami vynutili na kanovnících vše, co měli. A protože nemohli do katedrálního chrámu hned vniknout, přiložili oheň a spálili chrám i paní i vše, co v chrámu bylo. V jiných kostelích pak páchali na ženách tolik zločinů, že je bezpečnější o tom pomlčet, aby se lidé nenaučili nejhanebnějším věcem. Urození, měšťané, rytíři a kanovníci byli všichni bez jakéhokoli slitování podřezáni venku za městem na poli.

Potom docela vyvrátili hroby svatých, šlapali zločinnýma nohama po ostatcích a roztloukli kadidelnice, kříže, zlaté kalichy, zlaté nádoby a jiné věci určené ke službě u oltáře. Vodili do kostelů muže a ženy pomíchaně a po hanebném zneužití je tam zabíjeli. Když pak bylo vše vyvráceno a z těl mrtvých vycházel nesnesitelný puch, odtáhli odtud a zůstalo jen holé místo. Lidé, kteří se skrývali po okolních lesích, se tam sešli, aby našli něco k jídlu. A když obraceli kameny a těla mrtvých, Tataři se náhle vrátili a z živých, které tam nalezli, neponechali nikoho naživu. A tak až do konce docházelo denně k novému pobíjení. A když už neměli koho zabíjet, odtáhli odtud nadobro. My pak, kteří jsme se zdržovali v lesích mezi záseky, jsme se v noci dali na útěk k Tomášovu mostu, veliké německé vsi ležící na řece Kriši. Ale Němci nám nikterak nedovolili přejít most, ba přemnozí naléhali, abychom spolu s nimi bránili jejich dobře opevněnou ves; a to se nám velmi nelíbilo. Odbočili jsme tedy k jakémusi ostrovu, který lidé z Agye a Waydy, z Gerotu a z přemnoha jiných okolních vsí silně připravovali proti Tatarům. A protože jsem se neodvažoval jít dál, počal jsem tam na naléhání správce a všech lidí toho místa prodlévat s nimi. Nikdo totiž nemohl na řečený ostrov vstoupit jinudy než jakousi nejužší a tenkou cestou, takže na té cestě byly v délce jedné míle zbudovány tři brány s věžemi a kromě nich byly kolem dokola na míli nejpevnější záseky. A když jsem viděl tak opevněné místo, zalíbilo se mi a zůstal jsem. Ale ten ostrov měl tu vlastnost, že vstup dopřával každému, ale návrat odpíral všem. A když jsem tam byl několik dní se svou čeledí, dověděli jsme se od svých zvědů, že se Tataři blíží. Tajně jsem ostrov opustil, abych se podíval, jak bychom mohli uchránit koně; a najav jednoho průvodce a jednoho služebníka — neboť každý z nás měl tři koně — pospíšili jsme v noci k městu Čanádu, ležícímu na řece Maruši, které bylo od toho místa vzdáleno na osm mil.

A protože jsme jeli celou noc, co koně stačili, dorazili jsme za úsvitu k Čanádu. Ale předchozího dne byl dobyt a zničen Tatary, kteří vstoupili do Uher z druhé strany, a ti kraje zcela obsadili, takže jsme nemohli řeku přejít. A protože byli koně unaveni a lidé z těch krajů se skrývali sem a tam, nemohli jsme se nijak vrátit; a tak jsme museli ten den koně opustit a skrývat se v jakýchsi domcích a jakýchsi jámách. Když konečně nastala noc, počali jsme se ne bez převeliké nesnáze a ve strachu probírat středem Tatarů na původní místo, a s pokořenou pýchou a s hanbou jsme se vrátili na ostrov. A zatímco jsme prodlévali v takovém nebezpečí, utekli z ostrova moji služebníci, kteří venku hlídali koně, i jiní, kteří byli se mnou, a vzali s sebou peníze, které jsem měl, i šaty; na útěku je Tataři našli a pobili mečem, zatímco já jsem s jedním služebníkem zůstal na ostrově takřka nahý. Potom se ihned rozmohly zprávy, že Tataři za úsvitu obsadili řečený Tomášův most, německou ves, a že ty, které si nechtěli ponechat, hrozná, nelítostná ukrutnost krutě podřezala mečem. Když jsem to uslyšel, zježili se mi vlasové na těle⁴, tělo počalo se třást a děsit, jazyk žalostně koktat, neboť jsem viděl, že nastává hrozná chvíle smrti, které se již nelze vyhnout. Očima srdce jsem hleděl na vrahy, tělo vydávalo nejchladnější pot smrti. Viděl jsem i smrtelníky, ustavičně očekávající smrt, jak nedokážou vztáhnout ruce po zbraních, zdvihnout paže, pohnout nohama k obranným místům ani očima pohlédnout na zem.

A nač víc? Viděl jsem lidi z přílišného strachu polomrtvé. A když jsem byl v takovém vytržení, přispělo mi milosrdenství Ježíše Krista: jako jeden z předních jsem svolal lid ostrova, abychom se lépe opevnili. Pod tou záminkou jsem s lidem vyšel z ostrova; vzal jsem s sebou dva chlapce, syny správce a svého hostitele, a jediného služebníka, který mi zůstal, a předstíraje, že jdu dál, ukryl jsem se v lese mezi záseky. Otci těch chlapců jsem vzkázal, že se pro strach nechci na ostrov vracet — a myslel jsem si, že budu-li u sebe držet ukryté jeho syny, bude mi posílat, čeho je třeba. A když se za nejčasnějšího rozbřesku posílala potrava, přitáhli tam Tataři a obklíčili ostrov. A když dali na srozuměnou, že chtějí ostrov dobýt od vody, byl lid ostrova oklamán a obrátil se k obraně oněch stran. Tataři však vtrhli z druhé strany do bran zbavených posádky, dobyli je, vstoupili na ostrov a nenašli nikoho z našich, kdo by vystřelil šíp nebo jim vyšel vstříc na koni či pěšky. Co a jaké, kolik a jak veliké nepravosti a ukrutnosti tam spáchali, to by bylo hrozné nejen vidět, ale lidé by se zděsili i slyšet. A když odtud odnesli kořist, zůstala obnažená těla žen a mužů, některá rozsekaná na kusy, některá celá.

A když se přemnozí z těch, kdo se skrývali, domnívali, že po třetím dni odtáhli, vrátili se na ostrov pro potravu; byli však zaskočeni Tatary, kteří se tam ukryli, a jen nejmenší počet jich unikl. Já jsem pak po lesích žebral jako uprchlík, ode všech opuštěn, a ten, komu jsem dal mnoho, stěží mi podal almužnu; takže když mě nutnost hladu a žízně příkřeji tiskla, byl jsem nucen vcházet v noci na ostrov a obracet těla mrtvých, abych nalezl zahrabanou mouku a maso k jídlu nebo něco jiného k snědku; a co jsem v noci nalezl, to jsem odnášel dál do lesů. Ó pohleďte a vizte⁵, jak bídný to byl život! Po desátém nebo dvacátém dni jsem vešel na ostrov obracet těla mrtvých: jaký tam mohl být nářek, jaký tam mohl být puch, jaký tam mohl být strach — povšimněte si. Není, jak se domnívám, člověka, který by se nezděsil, kdyby si vybavil tolikeré druhy muk. Musel jsem hledat jeskyně nebo kopat jámy nebo shánět duté stromy, do nichž bych se mohl uchýlit, neboť oni, jak se zdálo, probíhali houštiny trní, temné háje, hlubiny vod a nejskrytější pustiny a slídili tam jako psi po zajících a kancích. Ty lesy prohledávali měsíc i déle, a protože na těch místech nemohli pobít všechen lid, obrátili se k novému druhu klamu takto.