Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Kapitola XXXVI

Jak se původce tohoto žalozpěvu dostal do rukou Tatarů.

A když se ke mně ty zprávy donesly, poddal jsem se moci jakéhosi Uhra, který se, jak jsem řekl, svými skutky stal Tatarem; a ten mě z veliké milosti ráčil přijmout za svého otroka. A když jsem s ním zůstal několik dní, měl jsem smrt stále před srdcem i před očima. Mezitím jsem viděl nesčíslné Kumány a Tatary, jak se odevšad vracejí s kořistí, s naloženými vozy, s dobytkem, soumary a jiným náčiním. A když jsem se tázal, co to je, bylo mi odpověděno, že jedné noci obklíčili všechny a každou jednotlivou ves, které byly ponechány, a opojili své meče krví pobitých, takže ve všech těch vsích unikli jen velmi nemnozí z těch, kdo se dokázali skrýt v lesích a jeskyních, a kraj zůstal docela zpustošen. Nicméně nespálili ani obilí, ani slámu, ani žádné domy, nýbrž to vše určili k zachování života. Z toho jsem pevně usoudil, že chtějí v těch krajích přezimovat nebo tam zanechat své rodiny, aby v zimě nalezli domy a potravu pro koně. A to vše jsem se potom dověděl, že je pravda. Neboť ponechali lid načas naživu z opatrnosti, aby svezl obilí a sklidil vinice; ale nechtěli, aby lid snědl, co nashromáždil.