Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

II. Začátek vyprávění

Když slovutný padišáh držel dvůr v Aleppu, v ramadánu roku 960 (srpen až září 1553)¹, dostal jsem rozkaz připojit se k vojsku.

Ramadánový bajram jsem strávil ve službě u jeho Veličenstva; později jsem se však vypravil do Sidi Ghází, v Konyi jsem vykonal pouť k hrobu Mauláná Rúmího² a navštívil jsem svatyně sultána ulamá, Šamse Tabrízího a šejcha Sadruddína Konaví; v Kayseri jsem se poklonil hrobům šejchů Auhaduddína Kirmáního, Burhánuddína, Baháuddína Záde, Ibráhíma Akserájího a Dávúda Kajsarího. Po návratu do Halabu, to jest do Aleppa, jsem navštívil hroby Dávúdův, Zakarjášův a Balkíjin a rovněž hroby Sa’dův a Sa’ídův, druhů Prorokových. Kurbánový bajram jsem opět strávil ve službě u sultána.

Zde musím připomenout, že Pírí Reis³, nebožtík admirál egyptského loďstva, byl před časem vyslán s asi třiceti loděmi, galérami i galeonami, ze Suezu Rudým mořem; dotkl se Džiddy a Jemenu, projel úžinou Báb al-Mandab, minul Aden a plul podél šaharského pobřeží. V mlhách a nepohodě se jeho loďstvo rozptýlilo, některé lodě byly ztraceny, a se zbytkem se Pírí Reis vydal z Ománu do Maskatu, dobyl pevnost a všechny obyvatele zajal; podnikl také vpád na ostrovy Hormuz a Barkhát a poté se vrátil do Maskatu. Tam se od zajatého velitele nevěřících dozvěděl, že křesťanské, to jest portugalské loďstvo je na cestě, a že tedy jakýkoli odklad není radno trpět, neboť kdyby připlulo, nedostal by se z přístavu vůbec. A vskutku už bylo pozdě zachránit všechny lodě; vzal proto jen tři a s těmi se mu podařilo uniknout právě včas, než Portugalci dorazili. Jedna z jeho galér ztroskotala u Bahrajnu, takže přivezl do Egypta jen dvě. Co se týče zbytku loďstva v Basře, nabídl Kubád paša velení nad ním vrchnímu důstojníkovi, ten je však odmítl a vrátil se do Egypta po souši.

Když se to doneslo do Istanbulu, bylo velení loďstva svěřeno Murádu bejovi, dřívějšímu sandžakbejovi katífskému, který tehdy pobýval v Basře. Dostal rozkaz zanechat v Basře dvě lodě, pět galér a jednu galeonu a se zbytkem, to jest s patnácti galérami — jedna galéra v Basře shořela — a dvěma bárkami se vrátit do Egypta. Murád bej také vyplul, jak bylo ujednáno, ale naproti Hormuzu narazil na loďstvo nevěřících, totiž Portugalců. Nastala strašlivá bitva, v níž Sulejman Reis, Radžab Reis a několik mužů zemřelo smrtí mučedníků. Mnoho dalších bylo raněno a lodě byly dělovými koulemi hrozně potlučeny. Konečně boji učinila přítrž noc. Jedna bárka ztroskotala u perského pobřeží; část posádky unikla, zbytek padl do zajetí nevěřících a bárka sama byla ukořistěna.

Když všechny tyto smutné zprávy došly do hlavního města, ke konci zú l-hidždža řečeného roku 960 (počátkem prosince 1553), byl pisatel těchto stránek jmenován admirálem egyptského loďstva.

Já, ponížený Sidi Alí bin Husajn, zvaný též Kátib-i Rúmí, to jest písař ze Západu, rozuměj z Turecka, jsem úřad přijal s největší radostí. Moře jsem měl odjakživa v lásce, zúčastnil jsem se tažení proti Rhodu⁴ pod sultánem Sulejmanem a od té doby jsem měl podíl téměř na všech střetnutích na souši i na moři. Bojoval jsem pod Chajruddínem pašou⁵, pod Sinánem pašou i pod jinými veliteli a brázdil jsem Západní, to jest Středozemní moře, takže jsem znal každý jeho kout. Napsal jsem několik knih o hvězdářství, o nauce mořeplavecké a o jiných věcech plavby se týkajících. Můj otec i můj děd měli od dobytí Istanbulu na starosti arzenál v Galatě; oba ve svém řemesle vynikali a jejich umění na mne přešlo jako dědictví.

Úřad, který mi byl nyní svěřen, mi byl velmi po chuti, a tak jsem se prvního muharramu roku 961, to jest sedmého prosince 1553, vydal z Aleppa do Basry. Eufrat jsem překročil u Biredžiku, a když jsem byl v Rece, to jest v Urfě, podnikl jsem pouť k hrobu Abrahámovu; cestou mezi Nisíbinem a Mosulem jsem navštívil svaté hroby proroků Júnuse a Džirdžíse a šejchů Muhammada Garábilího, Fatha Mosulího a Kazíba al-Bana Mosulího. Na cestě do Bagdádu jsem si zajel z Tikrítu do Sámarry a navštívil hroby imáma Alího al-Hádího a imáma Hasana Askarího; pak jsem minul města Ašik a Ma’šúk, prošel Harbou, minul hrad Semke a dorazil do Bagdádu. Tigris jsme překročili u Džisru, a když jsem se tam poklonil hrobům svatých mužů, pokračoval jsem kolem pevnosti Tajr do Bíry; u městečka Masíb jsem překročil Eufrat a dospěl do Kerbelá, jinak Azwíje, kde jsem vykonal pouť k hrobům mučedníků Hasana a Husajna⁶.

Odbočil jsem do stepi u Šefáty a druhého dne dosáhl Nadžafu, jinak Hajry, kde jsem navštívil hroby Adamův, Noemův, Šimúnův a Alího⁷, a odtud jsem šel do Kúfy; tam jsem viděl mešitu s kazatelnou, pod níž jsou pochováni proroci z domu Alího, a hroby Kambarův a Duldulův. Když jsem přišel k pevnosti Hasíníje, navštívil jsem hrob proroka Zú l-Kifla, syna Áronova, a v Hille jsem vykonal pouti k hrobům imáma Muhammada Mahdího a imáma Akíla, bratra Alího, a navštívil jsem tam také mešitu Šemovu. Znovu jsem překročil Eufrat, tentokrát po mostě, obnovil cestu do Bagdádu a odtud jsem se plavil lodí do Basry. Cestou jsme se dotkli Medáinu, viděli hrob Salmána Fárise, obdivovali Ták Kisrá a hrad Šáha Zemána, minuli Imáre Bugázi a po vasitské cestě přes Zekíji, kolem tvrzí Adžúlu a Misry, došli k Sa’dí as-Suvajbě a dále do Basry, kam jsem dorazil ke konci safaru řečeného roku, počátkem února 1554.