Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí
III. Co se přihodilo v Basře
Den po svém příjezdu jsem měl rozmluvu s Mustafou pašou; prohlédl si mé pověřovací listiny a předal mi oněch patnáct galér, které potřebovaly rozsáhlou opravu. Byly, pokud to šlo, uvedeny do pořádku, utěsněny a opatřeny děly — těch se však nepodařilo sehnat dost ani ze zdejších skladů, ani z Hormuzu. Bylo třeba zařídit také zásobu vody, a protože do doby monzunu1 zbývalo ještě pět měsíců, měl jsem dost volného času navštívit mešitu Alího a hroby Hasana Basrího, Talhy, Zubajra, Unse bin Málika, Abdurrahmána bin Aufa a několika mučedníků a druhů Prorokových.
Jedné noci se mi zdálo, že jsem ztratil svůj meč, a protože jsem si vzpomněl, že něco podobného se přihodilo šejchu Muhjiddínovi2 a skončilo porážkou, velmi mě to polekalo; a právě když jsem se chystal prosit Všemohoucího o vítězství zbraní islámu, procitl jsem. Sen jsem si nechal pro sebe, ale dlouho mě tížil, a když později Mustafa paša vyslal oddíl vojska dobýt ostrov Hovajzu — té výpravy jsem se zúčastnil s pěti svými galérami — a podnik nás stál na sto mužů, všechno vinou vrtkavosti egyptského vojska, byl jsem pevně přesvědčen, že se tím sen vyplnil. Ale běda, mělo následovat víc, neboť
co je souzeno, musí se stát, ať se raduješ, nebo se úzkostí svíráš.
Když doba monzunu konečně nadešla, vyslal paša spolehlivého námořníka s fregatou k Hormuzu, aby prozkoumal okolí. Po měsíci křižování se vrátil se zprávou, že kromě čtyř bárek není v těch vodách po lodích nevěřících ani stopy. Vojsko se tedy nalodilo a my jsme vypluli do Egypta.