Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

IV. Co se událo v Hormuzském moři

Prvního šavválu¹ jsme vypluli z basrijského přístavu; až k Hormuzu nás doprovázela fregata Šerífího paši. Cestou jsme od Mehzarí navštívili hrob Chidrův, a jak jsme pluli podél pobřeží Dizfúlu a Šúštaru u Chárku, vykonal jsem pouť k hrobům imáma Muhammada Hanífího a jiných svatých mužů.

Z přístavu v šírázské provincii jsme navštívili Ríšahr, snad Búšehr, a když jsme obhlédli pobřeží a ani pomocí čeklevy² nedokázali zjistit, kde je nepřítel, zamířil jsem ke Katífu poblíž al-Hasá³ a k Hadžaru na arabském břehu. Když jsem se ani tam nic nedozvěděl, plul jsem dál k Bahrajnu, kde jsem se sešel s tamním velitelem Reisem Murádem. Ani on mi však nedokázal nic povědět o loďstvu nevěřících.

V Bahrajnu je zvláštní obyčej. Námořníci se s koženým vakem potápějí na mořské dno a vynášejí odtamtud sladkou vodu pro potřebu Reise Muráda. Ta voda je zvlášť lahodná a zjara studená; Reis Murád mi jí dal okusit. Moc Boží je bez hranic! Z toho obyčeje pochází rčení maradža l-bahrajni jaltakijáni⁴ a odtud také jméno Bahrajn.

Dále jsme přišli ke Kíši, to jest ke starému Hormuzu, k Barhátě a k několika dalším ostrůvkům v Zeleném moři, jak se říká hormuzským vodám, ale nikde jsme se o loďstvu nic nedozvěděli. Propustili jsme tedy loď, kterou Mustafa paša poslal jako doprovod, se vzkazem, že Hormuz byl šťastně minut. Pluli jsme podél břehů Džilgáru a Džádí, kolem měst Kejmzáru čili Lejme, a čtyřicet dní po vyplutí, totiž desátého ramadánu (9. srpna 1554) dopoledne, jsme náhle spatřili, jak proti nám míří křesťanské loďstvo: čtyři velké lodě, tři galeony, šest portugalských strážních lodí a dvanáct galér, celkem dvacet pět plavidel pod velením kapitána Kuvvy⁵, syna místodržitelova. Ihned jsem dal strhnout slunečník, zvednout kotvu a připravit děla; pak jsme s důvěrou v pomoc Všemohoucího vztyčili na hlavní stěžeň filandru, totiž korouhev. Prapory se rozvinuly a my jsme s plnou odvahou, volajíce k Alláhovi, zahájili boj. Palba z děl a hákovnic byla strašlivá a s pomocí Boží jsme jeden nepřátelský galeon potopili a docela zničili.

Nikdy předtím se v letopisech dějin taková bitva nestrhla a slova mi nestačí, abych ji vylíčil.

Boj trval do západu slunce a teprve tehdy začal admirál loďstva nevěřících jevit známky strachu. Dal z poplašného děla znamení k ústupu a loďstvo se obrátilo k Hormuzu.

S pomocí Alláhovou a pod šťastnou hvězdou padišáhovou byli nepřátelé islámu poraženi. Konečně nastala noc; chvíli jsme leželi v bezvětří, pak se zvedl vítr, plachty byly napnuty, a protože břeh byl blízko, … až do rozednění.⁶ Příštího dne jsme pokračovali dosavadním směrem. Den nato jsme minuli Chorfakkán, kde jsme nabrali vodu, a brzy jsme dospěli k Ománu, či spíše k Suháru. Tak jsme křižovali bezmála sedmnáct dní.

Když jsme šestého ramadánu, v noci zvané Lajlat al-kadr⁷, dorazili do blízkosti Maskatu a Kalhátu, spatřili jsme ráno, jak z maskatského přístavu vyplouvá dvanáct velkých bárek a dvaadvacet ghurábů, celkem dvaatřicet plavidel pod velením kapitána Kuvvy, syna místodržitelova. Vezly množství vojska.

Bárky a galeony zakryly obzor rozvinutými zadními i malými plachtami; strážní lodě rozestřely kulaté plachty a vyzdobeny prapory postupovaly proti nám. S plnou důvěrou v ochranu Boží jsme je očekávali. Jejich bárky napadly naše galéry; bitva zuřila, děla a hákovnice, šípy a šavle působily na obou stranách hroznou spoušť. Badžoaluška⁸ pronikala do bárek i do šajek a trhala jim v bocích velké díry, zatímco naše galéry byly provrtány oštěpy, které na nás házeli z nepřátelských koších — vypadaly od nich jako naježení dikobrazi — a shora na nás pršelo … Kameny, jimiž po nás metali, působily při dopadu do moře učiněné víry.

Jedna z našich galér byla zapálena pumou, ale kupodivu stejný osud potkal i bárku, z níž puma vyletěla. Bůh je milostivý! Pět našich galér a stejný počet nepřátelských bárek bylo potopeno a nadobro zničeno; jedna z jejich lodí šla ke dnu s rozvinutými plachtami. Zkrátka, ztráty byly veliké na obou stranách; našich veslařů už nebylo dost na to, aby zvládali vesla proti proudu a zároveň obsluhovali děla. Byli jsme nuceni spustit kotvu, a to na zádi, a bít se dál, jak se dalo. I bárky jsme museli opustit.

Alemšáh Reis, Kara Mustafa a Kalfat Memi, kapitáni některých potopených lodí, a Derzi Mustafa bej, serdar dobrovolníků, se zbytkem egyptských vojáků a dvěma sty tesaři přistáli na arabském břehu, a protože veslaři byli Arabové, dostalo se jim u Arabů z Nadždu pohostinného přijetí.

Také ghuráby loďstva nevěřících vzaly na palubu posádky svých potopených plavidel, a protože mezi nimi byli Arabové, našli i oni útočiště na arabském pobřeží. Bůh je nám svědkem: ani ve válce mezi Chajruddínem pašou a Andreou Doriou⁹ se nikdy neodehrála taková námořní bitva.

Když nastala noc a my se blížili k hormuzské zátoce, začal sílit vítr. Bárky už spustily dvě lengvurty, totiž velké kotvy, luštas byl pevně uvázán, a vlekouce za sebou dobyté ghuráby, blížili jsme se ke břehu, zatímco galéry nás následovaly, vláčejíce kotvy po dně. Přistát nám však dopřáno nebylo a museli jsme znovu rozvinout plachty. Té noci nás odneslo od arabského břehu na otevřené moře a nakonec jsme dosáhli pobřeží Džásku v kermánské provincii. Je to dlouhé pobřeží, ale nenašli jsme žádný přístav a bloudili jsme dva dny, než jsme dorazili ke Kídži v Makránu.

Protože už byl pozdní večer, nemohli jsme přistát hned a museli jsme strávit na moři další noc. Ráno odneslo suché povětří mnoho mužů z posádky, a konečně, po neslýchaných útrapách a nesnázích, jsme se přiblížili k přístavu Šabáru.

Tam jsme narazili na notak, totiž na brigantinu čili loupežnou loď, naloženou kořistí; když nás hlídka zahlédla, zavolali na nás. Pověděli jsme jim, že jsme muslimové, načež jejich kapitán přišel na naši loď; laskavě nás zásobil vodou, neboť nám nezbývala ani kapka, a tak se naši vyčerpaní vojáci posilnili. Bylo to v den bajramu (prvního šavválu, 30. srpna 1554), a pro nás, když jsme teď měli vodu, to byl svátek dvojnásobný.

V doprovodu řečeného kapitána jsme vpluli do přístavu Gwádaru. Lidé tam byli Balúčové a jejich náčelníkem byl Malik Džaláluddín, syn Malika Dínára. Místodržitel Gwádaru přišel na naši loď a ujistil nás o své neochvějné oddanosti našemu slavnému padišáhovi. Slíbil, že napříště, kdykoli by naše loďstvo připlulo k Hormuzu, zaváže se poslat padesát nebo šedesát bárek se zásobami a všemožně nám posloužit. Napsali jsme domorodému knížeti Džaláluddínovi s prosbou o lodivoda, načež nám byl poslán lodivod prvního řádu s ujištěním, že je naprosto spolehlivý a zcela oddaný zájmům našeho padišáha.